V roce 2001 zemřely na světě tři miliony lidí na AIDS. Subsaharská Afrika je v tomto ohledu daleko nejpostiženější oblastí. Žije zde přes 40 milionů nakažených lidí, což jsou více než 2/3 z celosvětového počtu nemocných AIDS. HIV/AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou úmrtí. I přes tato alarmující čísla se pro zlepšení situace dělá zoufale málo. Důvodů je několik.
 Většina Afričanů, kteří mají AIDS, se o tom až do smrti nedozví. Umírají na „kašel“ nebo „bolení břicha“. |
Jednou z hlavních překážek úspěšného boje proti AIDS v Africe je cena léků. Drtivá většina lidí si léčbu moderními medikamenty nemůže dovolit. K vysoké ceně přispívají světové farmaceutické firmy, které mají na léky ve většině subsaharských zemí patentní právo, jež jim umožňuje monopolní postavení na trhu. Díky obrovskému tlaku nevládních organizací, upozorňujících na etiku obchodu s léky v situacích, kdy umírají denně tisíce lidí, se ceny v některých zemích pomalu snižují. To však nestačí.
Další překážkou v boji s AIDS je všeobecná neinformovanost a nízká životní úroveň obyvatel subsaharské Afriky. Ochranu při pohlavním styku používá minimum lidí a běžná praxe mnohoženství přispívá k rychlému šíření nemoci. Nízká úroveň hygieny a špatná strava urychlují proces ztráty imunity. Plošné programy na prevenci AIDS jsou v Africe naprosto nutné.
Mosambik je jednou ze zemí, kam se ještě vůbec léčba tzv. antiretroviry (léky, které velmi výrazně prodlužují nemocným život) kvůli celkově nízké životní úrovni nedostala. Zatím jediným způsobem, jak šíření smrtící epidemie alespoň zpomalit, je prevence. Jedním z těch, kteří se zúčastnili programu prevence proti AIDS v Mosambiku, je i Petr Jelínek (*1975), student Filozofické fakulty UK – oboru historie, politologie a afrikanistiky. Na přelomu let 1999-2000 pracoval jako dobrovolník programu prevence AIDS v Mosambiku.
Působil jste v Mosambiku jako dobrovolník organizace ADPP Esperanca. Vaším úkolem byla prevence AIDS. Jak jste se k této práci dostal a co konkrétně obnášela?
Zkontaktoval jsem ADPP Esperanca v době, kdy sháněla dobrovolníky na svou misi do Mosambiku. Pouze jsem vyplnil formulář na Internetu. Následoval několikaměsíční kurz ve Velké Británii. V Africe jsme pracovali v Beiře, druhém největším městě Mosambiku. Tam jsme pokrývali oblast, kde žije asi 20 000 lidí. Naše práce spočívala hlavně v šíření informací a kondomů. Účel byl probudit v lidech vědomí o nebezpečích, jež jim hrozí. Prostřednictvím místních dobrovolníků, kteří chodili dům od domu, jsme se snažili obyvatelstvo plošně upozornit na problém AIDS. Naši dobrovolníci byli placeni ve formě jídla, které nám dodával Program OSN pro výživu (WFP).
 AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou smrti – prevence prakticky neexistuje, s diagnostikou jsou problémy a o léčbě zatím vůbec nelze mluvit, protože pro chudou afriku jsou léky příliš drahé. |
Jak vypadá samotná léčba AIDS v Mosambiku?
Přímo o léčbě mluvit nelze. Léčba AIDS pomocí moderních antiretrovirálních léků tam, na rozdíl třeba od JAR, vůbec není. Nejsou na ni peníze. Velká potíž je už jenom s diagnózou. Navštívili jsme například nemocnici v městečku Inhaminga asi 150 km od Beiry. Doktor, který prováděl testy na HIV pozitivitu, svým pacientům vůbec neříkal, že jsou pozitivní. Spousta lidí tam má takový názor, že když doktor někomu řekne, že tu nemoc má, tak mu ji vlastně způsobí.
Naprostá většina obyvatel, kteří mají AIDS, se o tom až do své smrti nedozví. Lidé vědí, že tato nemoc existuje, ale nespojí si to se svými zdravotními problémy. Takže většinou umírají na „kašel“ či na „bolení břicha“. My sami jsme se snažili posílat po určitých zdravotních problémech lidi na místní kliniku, kde se prováděly testy na HIV pozitivitu. Ty testy ale byly placené, takže lidí tam šlo naprosté minimum už jen kvůli finančnímu aspektu, nemluvě ani o jejich nezájmu. Dalším problémem je, že v této oblasti mají velký vliv tradiční léčitelé, za kterými chodí mnoho lidí raději než do nemocnice. Ti samozřejmě svým klientům testy nedoporučí.
Snažili jste se s tradičními léčiteli nějak spolupracovat?
K jisté spolupráci došlo. Jejich chápání nemoci je ale odlišné, nelze s nimi hovořit na „vědecké“ úrovni. Ale mohli jsme jejich prostřednictvím třeba distribuovat mezi lidi kondomy.
A co lidé, kteří o své nemoci vědí? Existují pro ně nějaké programy?
Naše organizace vedla v oblasti centrum, které s nemocnými pracovalo. Práce byla spíš sociální. Lidé se tam setkávali s těmi, kteří mají stejné problémy. My jsme jim podávali základní informace, jak se lépe stravovat, užívat vitaminy atd. I dobrou životosprávou si člověk může prodloužit život. Měli jsme v tomto centru chlapce, který se snažil ušetřit na léčbu v JAR. To byla ale naprostá výjimka.
Po vašich odpovědích mám pocit, že situace je tam dost beznadějná. Jaký je váš názor?
Situace je opravdu dost vážná. Náš projekt tam byl jen kapkou v moři a jeho úspěšnost se navíc dá jen těžko odhadnout. Systém nevládních organizací funguje mnohem lépe třeba v Zimbabwe. Spousta lidí dostane potřebné informace, ale neberou je moc vážně. V tom je kámen úrazu.
Pokud se chcete dozvědět více k tomuto tématu, navštivte www.infoservis.net.
