Největší muslimská pouť v Evropě
Uprostřed kopců hornaté střední Bosny u městečka Prusac se v červnu každoročně koná malý hadždž, muslimská pouť do evropské „Mekky“ – Ajvatovice. Muži ve fezech s vyšívanými prapory s půlměsícem a arabskými kaligrafickými nápisy, jezdci na ozdobených koních, imámové ve svých dlouhých kaftanech a turbanech, zástupy mužů a žen přicházejí k místu Ajvaz-dedeho zázraku vykonat dovu (zkomolenina arabského duŐá), prosebnou modlitbu za déšť, vláhu a dobrou úrodu. V dově se spojují staré rituály plodnosti z pohanských a křesťanských dob s tradicemi islámu. Ostatně datum konání Ajvatovice je přesně sedmou neděli od svátku křesťanského světce, sv. Jiří. V Bosně se mezi dnem sv. Jiří a koncem července konají takové modlitby na různých místech, dovištích. Ajvatovica, kde se dova pořádá už od osmanských dob, je největším dovištem Bosny a muslimským shromážděním v Evropě. Loni se jí zúčastnilo přes deset tisíc věřících.
ZÁZRAK SVĚTCE AJVAZ-DEDEHO
Tradici náboženských poutí Ajvatovica založil v osmanských dobách bosenský vzdělanec Hasan Kjafija Pruščak, který se ve městě Prusac, tehdy podle hradu z bílého kamene nazývaném turecky Akhisar („Bílá pevnost“), narodil roku 1544. Hasan Kjafija psal díla patřící k takzvané alhamijado literatuře, což je literatura psaná bosenským (srbochorvatským) jazykem, zapisovaným arabským písmem, a byl to on, kdo oživil legendu o Ajvaz-dedeho zázraku a učinil Ajvatovici dovištěm.
Islámský učenec Ajvaz-dede přišel do Bosny s vojsky osmanského sultána Mehmeda Fátiha, po dobytí Cařihradu v roce 1453 přezdívaného Mehmed Dobyvatel. Na dobytých územích měl Ajvaz-dede společně s dalšími učenci vysvětlovat lidem víru, kulturu a vzdělanost tehdejšího islámského světa a usnadnit tak jejich konvertování k islámu. Když rodák z turecké Anatolie Ajvaz-dede zakotvil v městečku Prusac, tížil jeho obyvatele nedostatek pitné vody. Voda z okolních potoků nebyla pitná a ve studních jí bylo málo. Ajvaz-dede se rozhodl přivést vodu do města z dobrého horského pramene vzdáleného několik kilometrů v lesích nad městem. V cestě však stála mohutná skála. Ajvaz-dede se nevzdal a prosil Alláha o pomoc. Po čtyřicet dní chodil každé ráno ke skále, kde se modlil ranní povinnou modlitbu sabah namaz a po ní ještě prosebnou modlitbu, dovu. Čtyřicátého dne, sedmé pondělí po svatém Jiří, při modlitbě vyčerpáním usnul. Zdálo se mu, že dva bílí berani narazili rohy do skály a ta pukla. Když se Ajvaz-dede probudil, spatřil skutečně ve skále puklinu. Skrze ni pak přivedl vodu z pramene vodovodem do města. Skále se po Ajvaz-dedeovi začalo říkat Ajvatovica a Ajvaz-dede se po smrti stal kvůli své zbožnosti, „která skály láme“, světcem.
DOVA I PRO ŽENY
Kult světce, na kterém je Ajvatovica založena, ortodoxní islám neuznává a mnozí duchovní ho odsuzují jako nepřípustné přidružování k jedinému Alláhovi. Oficiální bosenské muslimské duchovenstvo ale v konání Ajvatovice nespatřuje nic špatného. V lidovém prostředí muslimští světci, kterým se v Bosně říká evlijové (v severní Africe jsou známi jako marabuti), tvoří pevnou součást náboženství. Lidé navštěvují hroby evlijů, aby se u nich pomodlili a žádali světce o přímluvu u Alláha, neboť ten jistě vyslyší spíše prosbu přezbožného evliji než prostého hříšníka. Tak je to i v městečku Prusac, kde je Ajvaz-dede pohřben na jednom z místních hřbitovů. Před výstupem na Ajvatovici se poutníci nejdříve pomodlí u jeho hrobu, který je překryt zeleným suknem, u hlavy a nohou má vztyčeny dva náhrobní kameny, a ten u hlavy zdobí krásný turban.
Na pahorku uprostřed města stojí i mešita a medresa, tj. koránská škola, zakladatele ajvatovické tradice Hasana Kjafiji Pruščaka. Stavby jsou příkladem místní bosenské islámské architektury s typickými vysokými dřevěnými krovy. Část medresy je upravena jako Pruščakův hrob. Ve městě je velký počet mešit, z nichž každá sloužila jedné z původních třinácti mahal, čtvrtí města. Největší mešita ve městě, Handan-agova džamija ze 17. století, je dosud značně poškozena po srbském ostřelování. Prusac ale muslimští bojovníci během poslední války před srbskými vojáky ubránili a nebyl dobyt. Noha nevěřících nepřátel tak nepošpinila ani „posvátnou“ půdu doviště na Ajvatovici.
Oproti své dřívější čistě náboženské povaze získala po posledním válečném konfliktu Ajvatovica národnostní a politický nádech a dnes je mohutnou národně-náboženskou manifestací bosenských muslimů. Z podnětu prezidenta Alii Izetbegoviče se od roku 1997 účastní Ajvatovice dokonce ženy, které sem dříve měly přístup zakázán. Přitom na pouť do Mekky směly.
PRUSAC V OBLEŽENÍ
Při svaté pouti na Ajvatovici Prusac ožívá. Už týden před poutí se na různých místech střední Bosny konají náboženské přednášky, sportovní turnaje a kulturní akce. V sobotu, v předvečer samotné dovy, se ale všichni věřící sjíždějí do staré prusacké mešity Hasana Kjafiji, aby si vyslechli kázání význačných muslimských duchovních z celé Bosny a Hercegoviny. Lidé, kteří se nevejdou do mešity, se usazují na trávě na modlitební koberečky kolem. Společné modlitby a dervišské zpěvy u rozsvícené mešity se šindelovou střechou a dřevěným minaretem probíhají celou vlahou červnovou noc.
V neděli ráno, kdy dorazí zbytek účastníků, je Prusac v obležení. Majitelé pastvin na okrajích obce své pozemky pohotově adaptují na parkoviště. Za auto vybírají pět bosenských konvertibilních marek. Přijíždějí lidé z velkých měst, třeba z moderního Sarajeva, ale také vesničané ze zapadlých venkovských oblastí hornaté Bosny. Častým vozidlem venkovanů jsou starší mikrobusy, kam se vejde celá rozvětvená vesnická rodina. Účastní se také mnoho Bosňáků ze západní Evropy či Austrálie, kam odešli během poslední války a do Bosny se vracejí jen k příbuzným na prázdniny nebo při takovýchto příležitostech. Travnatá parkoviště jsou každopádně během několika hodin plná.
Hlavní a jediná ulice města se teď změnila v obrovské rušné tržiště. Stánky se zcela světským spotřebním zbožím se střídají s prodejem náboženských potřeb a literatury, z kiosků stoupá kouř z dřevěného uhlí, na kterém se pečou voňavé Ęevapi, šišky z mletého masa. Místní starší pánové v baretech si v přízemí svých rodinných domů otevřeli kavárny a teď usrkávají silnou bosanskou kahvu připravenou v džezvě a komentují ruch, který Prusac zachvátí jen jednou do roka. Do toho se z reproduktorů prodavačů magnetofonových nahrávek line z různých stran několik balkánských melodií a tónů dervišské hudby. Kšeft mají i Cikáni, kteří se s prvními kapkami deště z ničeho nic vyrojili s čínskými deštníky. Ve městě nyní samozřejmě nechybějí ani žebráci, kteří objíždějí náboženské poutě s vědomím, že tu lidé snáze pustí nějakou minci.
DOBRO DOŠLI!
Zatímco poutníci ještě okupují stánky s občerstvením, po lesní cestě stoupají do lesů nad Prusac od Handan-agovy mešity bajraktaři (praporečníci) a jezdci na vyzdobených koních. K tradicím Ajvatovice totiž patří, že každý regionální bosenský džemat, čili muslimská komunita, vyšle svého praporečníka s vlastním praporem (bajrakem). Tentokrát se jich sešlo 87. Také jezdci na koních, konjanici, přijeli ze všech končin Bosny. Mnozí strávili v sedle několik dnů. Pěšáci s islámskými prapory a jezdci na koních tak oslavují významnou součást své historie – dobytí Balkánu osmanskými vojsky, nacionalisté z okolních národů to však považují za počátek své poroby.
Program nahoře v lesích začíná kolem poledne. Cesta je celkem náročná, hrbolatá a strmá a měří několik kilometrů. Zvládají ji ale i staří. Rodiny si co chvilku po cestě rozkládají deky, odpočívají a piknikují. Po cestě je čekají také různá rozptýlení, např. stánek, který patří představitelům bosenské vládnoucí muslimské strany SDA. Zdraví se s účastníky a nepokrytě tak využívají akce ke zvýšení své popularity. V závěrečném úseku lesa, dosud obehnaném stužkou s cedulemi varujícími před minovým nebezpečím, zpívají praporečníci a jezdci náboženské popěvky a vykřikují „alláhu ekber“ (Alláh je převeliký) a „lá iláhe illelláh“ (není boha kromě Alláha). Průvod se přitom blíží k samotné Ajvatovici. Věřící pomalu procházejí puklinou ve skalní stěně. Na druhé straně se objevuje prostorná louka, na které se uskuteční společná modlitba. Bajraktaři zapíchnou na palouku své prapory na místě ukazujícím směr k Mekce. Všichni věřící k ní při modlitbě budou otočeni čelem. MODLITBA POD ŠIRÝM NEBEM
Muži i ženy se na louce posadili do řad, ženy s hlavou pokrytou šátkem, jak je při modlitbě vyžadováno. Na programu je podne namáz, běžná polední modlitba, jedna z pěti povinných pro každého muslima. Po ní má následovat dova, prosebná modlitba pod širým nebem. Na vyvýšeném pódiu se modlí muslimští duchovní v čele s reis-ul-ulemou Mustafou efendim CeriŐcem, oficiální hlavou bosenské islámské komunity. Reis-ul-ulema se k věřícím před modlitbou obrací s kázáním o morálce a o Ajvatovici. CeriŐc je mimořádně zdatný řečník a jeho slova na věřící účinkují: „Milosrdný Alláhu, modlíme se k tobě dovu na této střeše Bosny, abys, Alláhu, požehnal Bosně a Hercegovině, abys nás osvítil štíhlým minaretem a hlasitým ezánem (muslimské volání k modlitbě). Dokud bude v Bosně a Hercegovině ezánu, budou všichni šťastní a silní!“ Dovu, na kterou se všichni připravovali, přitom označil jako prosbu nejen za déšť a úrodu, ale také za mír pro Bosnu a Hercegovinu. Poté se po okolních lesích rozezněl silný hlas muezzina, označující začátek modlitby.
Po modlitbě vystoupily soubory dervišů z turecké Konyi a hlava islámské komunity v Bosně CeriŐc vyhlásil, že příští (tedy ta letošní) Ajvatovica bude pořádána společně s Tureckem. Za souhlasného pokyvování hlavou tureckého ministra kultury a velvyslanců Turecka a Íránu, kteří se Ajvatovice zúčastnili, prohlásil: „Dáváme tak na vědomí celému světu, že jsme vděční za to, že nás v minulosti seznámili s islámem, a vděční, že na nás nezapomněli.“ Věřící se pak vydali na zpáteční cestu do města Prusac a přitom se spustil silný liják. Dova byla tedy Alláhem vyslyšena. Alespoň její část týkající se vláhy a úrody. Snad bude vyslyšena i její druhá část a v Bosně a Hercegovině zavládne po nedávném ničivém konfliktu trvalý mír.
