AKUMULÁTOR II

Když jsem poprvé požádal Zdeňka Svěráka o rozhovor, řekl mi, ať mu zavolám za půl roku. Po uplynutí této vyčkávací lhůty tedy znovu vytáčím jeho telefonní číslo a snažím se působit tak nadšeně, jak jen to jde: „Tenkrát jsem vám říkal, že jsme jeden z posledních českých časopisů a vy na to, že hrajeme na vaši vlasteneckou strunu!” „To že jsem říkal?” Podivil se, když jsem mu to připomněl. „A jaký rozhovor byste si tak představoval? „Radši delší!” „Hm, já radši kratší,” řekl a já v tom zaslechl ten typický, i když nyní téměř nepostřehnutelný, naivně laskavý tón.
Stále ještě nedokážu rozlišit, nakolik je to stylizace do cimrmanovského image a nakolik tajemství lidového léčitele, ale vždycky se spolehlivě zasměju. Ten úsměv mi vzal vítr z plachet, ale zároveň jako kdyby na druhém břehu díky němu cosi roztálo, a snad proto se podařilo toto interview. Na začátku rozhovoru většinou novináři popisují prostředí, ve kterém zpovídají předmět svého, ale hlavně čtenářského zájmu. Můžete popsat prostředí, kde se právě nacházíte? Je to pokoj v prvním patře s oknem na sever. Říkáme mu počítárna, protože tady je počítač. Už druhým rokem nepíšu na svém starém psacím stroji Wandere, ale na tomto aparátu nové doby. Je to dobrý a hlavně tichý společník. Nikdo neví, že píšu, a nikdo taky nepozná, že nepíšu. V pokoji je se mnou ještě telefon s těžkým sluchátkem z 50. let, knihy, na stěnách fotografie dětí, vnoučat a kamarádů. A ještě plakát na film Obecná škola, kde se Tříska objímá s Šafránkovou, ale není to z její strany objímání, nýbrž ze strachu o syna.
Kdybych byl o 15 let starší, mohl bystě mě potkat v Žatci, jako prvňáka, který se vrací z 5. – tehdy ZDŠ – v Komenského aleji okolo stadiónu Mládí domů ze školy! Představte si, že byste mě viděl jak v samoobsluze kradu bonbóny. Co byste udělal? Pro prvňáky mám slabost, když je vidím domnívám se, že jsou vychovatelní. Proto bych na vás – vlastně na šestiletého tebe – před samoobsluhou počkal a během procházky školní alejí, k níž bych tě donutil, bych k tobě hovořil o zlodějství a poctivosti a o výhodách a nevýhodách obou těchto životních postojů. Chodci by si mysleli, že k sobě patříme a že mě máš rád, když mě držíš za ruku, ale pravda by byla ta, že bych tě za ruku držel já, abys mi neutekl.
Ovlivnil vás nějak Žatec? Pamatujete se na nějaké žatecké kulisy, které by se později promítly v některé z her nebo filmů? V Žatci byl natočen první film podle mého scénáře. Jmenoval se Ladislav a sníh a natočili ho místní filmoví amatéři. Byl o chlapečkovi, který dostal pod stromeček saně, ale Vánoce byly toho roku bez sněhu. Já jsem hrál otce, moje žena maminku. Někdo mi říkal, že se ten film dochoval. Ze Žatce pochází inspirace k televizní hře Případ Platfus. Můj žatecký přítel F. Šimek mi vyprávěl o svém mírném kolegovi, který před kinem Lučan ke svému vlastnímu překvapení uhodil drzého žáka. To se stalo základem hry.
Cimrman vás napadl už v Žatci, jako učitele, nebo později? Až v Praze, kdy jsem pracoval jako redaktor Československého rozhlasu s Jiřím Šebánkem na pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka. Cimrman je kolektivní dítě. Má minimálně tři otce: Šebánka, Smoljaka a mne.
Při čtení a poslechu osudů Járy Cimrmana mám pocit, že se zrodil – kromě tradičního českého humoru – tak trochu z nudy stojatých vod jednak školství a jednak celé společnosti. Pamatujete si ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že pomocí Járy Cimrmana lze parodovat – promiňte mi ten výraz – celý vesmír? Pamatuji se, že jsme zpočátku brali celou hru na Járu jako nevázanou legraci, která nemá hranic ani břehů. Teprve při práci na seminářích o Mistrově životě a díle nám postupně docházelo, že v Cimrmanově době, tedy na začátku našeho století, se zadělávalo to těsto, z něhož dneska pečeme. Tam mají kořeny vítězství i prohry naší doby.
Je ostatně s podivem, že takový génius jako Jára Cimrman neodhadl jasnozřivě nástup věku osobních počítačů. Nebo jde o mezeru v jeho historiografii? Nesmíte chtít po Cimrmanovi všechno. Byl to jen člověk. Když přijdeme na něco, co nevynalezl či nezdokonalil, jsme rádi – zlidšťuje ho to.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste začal odpovídat na první otázku? Myslel jsem na to, že jsem se zase nechal vtáhnout do rozhovoru pro časopis, přestože jsem si to zakázal. Má nechuť k rozhovorům pramení z toho, že mám jen jeden život. Co se dalo, to už jsem o něm veřejnosti prozradil, a tudíž se opakuji. Užitečnější než odpovídat na otázky by bylo napsat text pro písničku či začít konečně psát filmový scénář. Ale vždycky se najde novinář, který spojí slušnost s vytrvalostí a touto nejhorší kombinací mě nakonec udolá a já kývnu, aby nevznikl dojem, že jsem náfuka.
Co ještě zůstalo veřejnosti zkryto z pohnutého života Járy Cimrmana? My badatelé nemůžeme vědět, co ještě najdeme. Posledním objevem je hra ZÁSKOK, která dává nahlédnout do zajímavého období Cimrmanova života, kdy jako principál divadelní společnosti putoval po venkově. Jejím uvedením má divadlo Járy Cimrmana na repertoáru 12 komedií.
Proč vás baví zednické práce? Něco hmatatelného vám vzniká pod rukama. Pracuju pořád se slovy. Práce s cihlami je konkrétní, jistá. Bude to tu stát ještě po mé smrti k užitku potomků. Musí se na to myslet, chce to fortel. V hlavě není při mém zedničení místo pro žádné jiné starosti, mám tam jen cihly, maltu, vodováhu.
Které lidské chyby můžete nejspíš odpustit? Nedostatek silné vůle. Proto neumím pořádně žádný cizí jazyk, proto kouřím, proto poskytuji rozhovory.
Vaše motto? Své motto jsem si opsal z deníku Karla Poláčka: Člověk musí tvrdě pracovat a být při tom vesel. Režisér je podle mého ten, okolo koho ve filmu všechno kulminuje.
Čím to, že vy jste inspiroval režiséry jako scénárista, nechal se jimi vést jako herec, ale režisérem se stal až váš syn? A navíc vám podle staršího rozhovoru v Teletipu, všichni říkají pane režisére? Nevím, proč mi říkají pane režisére, když jsem nikdy nic nerežíroval. Jen jednou ochotnické divadlo v Měcholupech u Žatce. Na režisérství musí mít člověk náturu a talent. Zatím jsem v sobě ani jedno neobjevil. Syn Jan má myslím obojí.
Závidíte Honzovi, že se nemusí potýkat s různými schvalovacími orgány, nebo ho spíš litujete, že musí shánět sponzory a natáčet reklamy? I náš život ve stojatých vodách pod dozorem blbů byl život. Vznikaly v něm krásně věci a možné že právě z toho pocitu, že si ho nesmíme nechat zmarnit. Naše děti se na prahu dospělosti dočkaly svobodné doby. Kdy by jim to ze srdce nepřál? Ale i ve svobodné společnosti se dá život zmarnit. Člověk může zblbnout z peněz, z partajní kariéry a z přehršle jiných lákadel. Honza nedělá reklamy jako nutné zlo k vydělávání peněz na něco hodnotnějšího. Jeho ten žánr baví. Mimo jiné se při nich učí úspornosti, obrazové zkratce, účinnosti, což se pak ve „velkém” filmu hodí. Na sponzory má zatím štěstí. Neloudí, jen nabízí práci.
V poslední době se vás na syna ptají stále častěji. Zejména otázka, jak se vám pracovalo s vaším synem, vám prý „leze na nervy”. Ale není to tak trochu plánovaná výměna generací? Svěrák II. přebírá žezlo Svěráka I.? Mně nevadí ta generační střída. S tím se počítá. Honza se kdysi do omrzení potýkal s otázkou jaké to je být synem známého otce. Mne se onehdy jedna mladá redaktorka zeptala, jaký je to pocit, když jsem se díky svému synovi proslavil. Ty otázky jsou hloupé. Každý děláme svou práci. Když syn režíruje otce, je to krásná práce, ovšem za předpokladu, že ji oba dělají dobře. To je celé. Když jste byl s filmem „Obecná škola” na předvádění Oskarů, řekl jste, tuším, že tato pevnost zatím odolává. Od Akumulátoru I se jaksi tiše očekávalo, že by mohl „zabodovat”.
Byl to i váš názor? Tiše očekávat, že něco zaboduje, je naivní. Stejně naivní jak psát či točit film s myšlenkou, že by mohl dostat zlatou sošku jménem Oscar. Že členové Americké filmové akademie shledali naši Obecnou školu hodnou pozoru, bylo pro všechny její tvůrce překvapením. Akumulátor I je podle mého soudu brilantně natočen. Ale to ještě neznamená, že bude někoho za mořem zajímat. Brilantnosti tam mají dost a nemělo by nás překvapit, že ho odzívnou.
Na čem teď pracujete? Na rozhovoru pro ústecký KOKTEJL. Ale zaplaťpámbu končím.