ALCHYMIE

Napsal: Karel KýrNEUSILUJE PŘEDEVŠÍM O ZMĚNU HMOTY, ALE O ZMĚNU VĚDOMÍ Pane Zadrobílku, vaše nakladatelství Trigon patří k těm nejagilnějším, která vydávají skvosty hermetické literatury. Vydal jste Fulcanelliho „Tajemství katedrál”. Rosekruciáni tvrdí, že katedrály jsou studnicí rosekruciánských symbolů. Ovšem setkal jsem se i s názorem, že jsou v nich skryty symboly starých alchymistů. Jaký je váš názor? To, že gotické katedrály mají svá tajemství je dnes už obecně známé. Katedrála je dědičkou starověku. Vyjevuje a symbolicky vykládá univerzální obraz světa. Její tělo, spočívající na magickém půdorysu znamení kříže a orientované podle světových stran v prostoru a čase, věrně zrcadlí obraz nebes a konstelací hvězd. Každý symbol na ní umístěný, je svou povahou ambivalentní. Nelze na něj aplikovat jediný druh výkladu. Symboly se vztahují nejen k tajemstvím teologickým, k tajemstvím Starého a Nového zákona, nýbrž i k tajemstvím ducha a hmoty, jejich vzájemného vztahu, k celé takzvané hermetické filozofii, kterou se pilně zaměstnávali právě rosekruciáni.Jak vidíte, všechno souvisí se vším, nebo jak staří často opakovali: všechno je Jedno. Zmínili jsme se o hermetismu. Většině čtenářů tento pojem není jasný. Podle mne je hrërmtismus souhrnným názvem pro tři okultní věd: magii, alchymii a astrologii. Nemýlím se? V podstatně máte úplnou pravdu. Hermetismus je tradiční tajné učení, jehož původ se umisťuje do času před potopou světa. My, tady, jsme byli na dlouho odlou čeni od literatury, která se těmito probl émy zabývá. Nesměla vycházet a existovala jen v podhoubí „samizdatové kultury”, což možná bylo dobře. U nás se totiž často čerpalo spíše ze starých zdrojů a pramenných materiálů, zatímco „svět” šel dopředu a z esoterické literatury se stal především výnosný obchod. Cena těch knížek, které vycházely a stále ještě vycházejí „na Západě”, není zdaleka tak veliká, jak naznačují obálky. Ovšem dnes se situace změnila i u nás. Začínáme se „Západem” srovnávat krok. Vychází nepřebern é množství titulů esoterické literatury, vše se k nám valí …Na jednu stranu je to dobře, na druhou vzniká problém, jak se v té záplavě orientovat. Domnívám se, že je to v pořádku. Ten, kdo hledá, si má z čeho vybírat. Je mu dána možnost, aby si vybral dobře nebo špatně a vědění dostal odměnou, ne za peníze. Díky našim obrozencům nám byli alchymisté v minulých letech popisováni – slušně řečeno – jako pošetilí podivíni.Přitom alchymie by mohla být jedním z nejdůležitějších pozůstatků vědy, techniky a filozofie dávno zmizelé civilizace. Mám pravdu? Je alchymie poutem s civilizacemi, které neznáme? Obraz, který nám odkázali alchymii naši předchůdci, je skutečně takový, jak říkáte. Alchymii posuzovali chemici, kteří vycházeli z tehdejšího vědění o hmotě, a to bylo ještě velmi nerozvinuté. Atomy byly nedělitelné, přeměna hmoty nemožná. Dnes už víme o něco víc. Kritiky alchymie zajímali spíše spagyrikové, kteří jsou vskutku předchůdci chemiků. Nicméně i praví alchymisté měli řadu poznatků, vyu žitelných prakticky. Už v 18. století jeden z nich objevil princip barevné fotografie, jiný znal tajemství elektřiny či elektromagnetismu, ale žádný z nich své objevy veřejně nepublikoval. Ze třináctého století máme zprávy o nejrůznějších, na tu dobu naprosto neuvěřitelných vynálezech. Jako příklad mohu uvést historii vězně tří papežů, františkána Rogera Bacona (asi 1214 – 1292), který „pro své styky s pekelnými mocnostmi” měl zakázáno cokoli psát. Nedostal pero ani papír, mohl jen svobodně přemýšlet, protože tehdy, jak se zdá, do mozku ještě nedokázali zasahovat. Ten člověk předešel dobu o neodhadnutelný počet staletí. V pražském Národním muzeu je překlad jeho dopisu, který psal Vilému Pařížskému. Bohužel překladatel vynechal dvě a půl kapitoly – asi proto, že právě ty byly v latinském originálu šifrované. Dopis mluví o mořských lodích, které se mohou pohybovat bez veslařů o samohybných vozech, o létacích strojích. Jsou tu popisovány záhadné objevy a vynálezy, například třaskavina, jejíž množství zvíci jednoho palce dokáže zničit město i s armádami, které ho brání. Neumím si představit, o čem se zde mluví.Rozhodně ne o střelném prachu, jak se to někdy snažili vykládat zastánci školní historie”. Bacon znal dalekohled a pravděpodobně i mikroskop. Popisuje nejrůznější fantastické vynálezy, například přístroj, s jehož pomocí je možné vytvořit na nebi přízrak několika sluncí či velikého množství hvězd, případně armády „válečného lidu”, takže nepřítel na zemi se „s děsem rozprchne”. To známe už z časů Konstantina Velikého i z legend o zjevení se přízraku svatováclavského vojska před bitvou, ale na rozdíl od legend Bacon tento jev popisuje jako výsledek technického umu a dokonce připojuje, že „nepřátelé by teprve utíkali, kdyby se jim ukázal přístroj, jímž se tento div působí”. Jsou tu divné věci. Přístroj, který pomocí „sklouzávání paprsků a jejich skel a zrcadel” může na holé zdi domu „vyčarovat ” ozdoby ze zlata a stříbra i drahých kamenů; avšak „ člověk, který by se jich chtěl dotknout, nic by nenahmatal”. V dopise je řeč o klodkotoku, který způsobuje srůst přetržených rostlin nebo jejich rychlé zakořenění, o lécích, prodlužujících život až do šesti set let.Znovu se mluví o divech, které známe z legend o Alexandru Velikém, což nás odkazuje do starověku a vyvolává v nás podezření, že všechno už tu bylo. Toto odvětví hermetických věd má mnoho společného se současnou vědou a technikou. Tehdy však zasvěcenci nesm ěli o podobných věcech mluvit, protože – jak Mistři říkají – kdyby se dostaly do rukou vládců, mohl by být zničen svět. Pokud jde o alchymii, je v Baconových dopisech zašifrována tak dokonale, že ji, zdá se, nikdo ještě nerozluštil. Je těžké, dokonce snad i nemožné, číst alchymistické spisy bez předběžné vysilující přípravy. Četba vyžaduje nesmírně filologické znalosti. Navíc – šifrování je mnohonásobné a všude jsou „pojistky”, které při vloup ání uvedou do chodu signalizační zařízení a mysl Adepta je okamžitě zmatena. Často užívaným způsobem utajení jsou klamné výroky, vřazené mezi pravdivé; jak říká John Dee, někdejší host u dvora císaře Rudolfa II.; „Kdykoli mudrci chtějí synům svého učení sdělovat skryté pravdy, používají týchž výrazů pro formy (tedy skute čné věci) i jejich stíny, čímž moudré separují od bláznů. „Jindy dosahují maximálního utajení pomocí skrytých citací. Například v textu je ocitována věta z nějaké knihy, která vyhlíží jako součást autorova vyprávění. Pokud nepochopíte, že jde o cit át, čtete dál a tajné sdělení vám uniklo. Jestliže citát odkryjete, musíte hledat v knize ono místo, z nějž pochází, a tam ke svému údivu zjistíte, že pokračování citátu pravdivě a předně popisuje, co máte udělat, abyste pokročili v práci. Častými autory, z nichž pisatelé alchymistických traktátů citují, jsou ti, kteří napsali knihu s titulem, v němž se objevuje buďto slovo „proměna” nebo některý ze symbolů alchymistické praxe. Často to bývá Ovidius (Zlatý osel neboli Proměn), později Rabelais atd. Zpočátku jsem tomu nevěřil, ale dnes vím, že tomu tak je. S citacemi z Rabelaisa pracuje klasik novodobé alchymie Fulcanelli, a to nejen v „Tajemství katedrál”, ale i v dvoudílných „Filozofických příbytcích”, jejich vydání chystám na počátek příštího roku. Roger Bacon, o němž mluvíme, vynalezl velmi důmyslné šifrov ání, které se dodnes nepodařilo úspěšně a nesporně vyřešit. Někteří dešifranti v jeho písemnostech objevili zprávy o hvězdokupách, mlhovinách, o složení buňky, a to prosím ve třináctém století!Zcela jistě je v nich zpráva o přípravě a zhotovování Filozofického kamene, který ve svých třech formách dokáže proměňovat obecné kovy v nejryzejší, naddokonalé zlato čí stříbro, prodlužovat mládí a život, zkujňovat sklo a vyrábět tak zvané „věčné”, nikdy nezhasínající lampy. Tohle všechno jsou jen vedlejší výsledky práce. Jde především o proměnu psychiky člověka, o přeměnu jeho vědomí, k němuž dochází, řídí-li se alchymista přesně propracovanými návody k jednání. Postupy jsou de facto součástí všech alchymistických (pravých) spisů. Prý známe více než sto tisíc alchymistických knih. Je možné je vůbec prostudovat a kdo v nich bádá? Tady je jeden problém. Údaj, který citujete, pochází z „Jitra kouzelníků”, z knihy, která zaujala veřejnost víc, než si doopravdy zaslouží. Nevím, kde autoři těch sto ti íc vzali, snad odhadem. Je třeba říci, že spisů je skutečně nesmírné množství, ale jejich kvalita je velmi různorodá. Často jsou to jen kompilaci spisů starších Počet spisů tak narůstá kdežto informace se ztrácí. S tím musíme počítat. V současnosti se zabývá starými rukopisy a tištěnými knihami několik vědeckých pracovišť na celém světě. Při „Unescu” se zřizuje soupis alchymistických spisů a knih, umístěných v knihovnách zámků, klášterů a univerzit. Je možné, že by alchymie byla poutem s civilizacemi, které neznáme? Je tato hypotéza pravděpodobná? Víc než pravděpodobná. Dějiny, které nám přednášejí ve školách, jsou výsledkem myšlení minulých generací, tedy těsně minulých. Stále se nám říká, že čas plyne jednosměrně. Že to, co bylo, je cosi „starého” a to, co bude, „něco nového”. Vývoj postupuje „vpřed”. Tento obraz nabouralo několik osobností současné publicistiky, především Erich von Däniken. I když s ním člověk nemusí souhlasit a může mít spoustu výhrad, je dobře, že navrtal dírku do třinácté komnaty. Jde o to, poznat sebe sama. Své dějiny. Tady už bylo několik civilizací, vyloženě pozemských, které měly vyspělou techniku. V jejich jádru však vězela jakási nejspíš „morální” chyba, a proto vzaly za své . K tomu, aby vznikly, nepotřebovaly žádné „velvyslance z vesmíru”. Nepotřebovaly je ani k tomu, aby zanikly. Ať už příčinou jejich zániku byla přirozená katastrofa nebo se zničily samy, případně šlo jedno s druhým ruku v ruce, je nepopiratelné, existovaly dávno před námi. Nepřímé důkazy vzbuzují mrazení v zádech. Třeba legendy indiánů Hopi, že ano? Třeba. Ale zprávy nacházíme všude, i v Evropě. Důležité jsou, podle mne ne právě mytologická vyprávění z Číny a Indie. Podle některých lidstvo vyhynulo díky tomu, že přestalo pršet. Že nepadal déšť, ale držel se nahoře a vytvářel kolem zeměkoule jakousi mračnou pokrývku.Potom bůh vystřelil několik kouzelných střel, ty oblačnou pokrývku protrhly a následně způsobily potopu světa. Možná, že od podobné události nejsme – bohužel – příliš daleko. Naše konání ve světě připravilo pro budoucno nejrůznější katastrofy, jimž nebudeme umět uniknout. Tichou útěchou může být, že až dosud vždycky zůstalo naživu nějaké „semeno lidstva”, pár jedinců, kteří tradovali vědění a snažili se je pro pravý čas uchovávat v tajnosti, aby znovu nebylo zneužito. Proto si myslím, že k nám alchymie skutečně, tak jak jste řekl, z dávného pramene přichází. Newton věřil v existenci zasvěcenců, tedy v řetěz zasvěcenců, který se táhne do velmi vzdálené minulosti. Ti prý znali tajemství přeměn a rozpadu hmoty. Co myslíte, byl Newton alchymista či dokonce zasvěcenec? Ten, kdo něco ví, nevykládá o tom. Když slyším, že jacísi rosekruciáni veřejně vyučují a dokonce za to požadují peníze, ano, ano, pokývám hlavou a jdu dál. To totiž nemůže být nic zajímavého. Když někdo přednáší o alchymii, není alchymista. Alchymista žije sám v odloučenosti u svých nádob a koncentruje se na své dílo. Nemůže nikam odcházet. Nemůže o své práci nikomu vykládat, protože tím by porušil první pravidlo hry, zvané alchymie. Kdyby cokoli vyjevil, uškodil by především sám sobě. Newton skutečně praktikoval alchymii.Zanechal po sobě deníky, v nichž jsou opět šifrované záznamy. Popisuje tu některé alchymické postupy. Ovšem jestli byl zasvěcencem nebo jen adeptem – nev ím. Jasné je, že nějakým způsobem došel vysokého vědění. Jak sám řekl, stál na ramenou obrů a viděl tak daleko jen díky jim. Podobných mužů bylo víc. Málo se o nich ví, protože většina z nich zachová- vala anonymitu a navenek se příliš neprojevovali. Pokud ano, tak pouze svým jemným způsobem dávali najevo, že tu jsou. Zveřejnili třeba nějaký méně důležitý objev – tedy z jejich hlediska – který ve světě způsobil senzaci. Tím řekli svým duchovn ím přátelům: Tu jsem, můžete se mnou navázat kontakt. Potom se většinou opět stáhli do ústraní. Někdy dokonce nepohrdli kamufláží: úmyslně učinili chybu, zveřejnili napadnutelnou teorii. Chtěli být zapomenuti. Zavrženi. Aby měli klid pro svou práci. Pro alchymistu je prý moc nad hmotou a energií jen vedlejší skutečností. Cílem alchymie je přeměna alchymisty samého, jeho vzestup k vyššímu stavu vědomí. Mohl byste mi o tom říci něco více? Napřed bych měl asi zdůraznit, že alchymie je pouze jednou z cest, jak se do takového stavu dostat. Není jediná, nicméně má určité přednosti. Když po ní jdeme, dostává se nám jistých znamení a my si v nádobě můžeme ověřovat, zda jdeme správně, zda nechybujeme, zda dílo nebylo ztraceno. Můžeme sledovat, jak prom ěna postupuje. Ostatní cesty se vyhýbají materiálnímu experimentu, alchymie na něm zakládá. Samozřejmě, že nejde o to, aby člověk přeměnil pouze hmotu, především se jedná o to, aby přeměnil sám sebe.Také ne všichni, kdo se snažili přeměnit hmotu, dosáhli svého cíle. Mnozí špatně skončili, ve středověku často na šibenici. Nemůžeme vědět, jaké je vědomi alchymisty, můžeme si jen domýšlet. Ale máme dostatek dokladů toho, že k veliké změně dochází, musí dojít. Podobnou proměnou procházejí i největší filozofové, umělci, náboženští myslitelé, mystici, někdy dokonce i ti, kteří vládnou národům a velkým stáním celkům (teď mluvím spíše o minulosti). Dávní alchymisté prý znali atomickou energii, věděli, že geometrické uspo- řádání krajně čistých látek stačí k rozpoutání atomických sil, aniž je zapotřebí používat elektřinu či vakuovou techniku. Co vy na to? Nerad bych kázal o něčem, čemu sám dobře nerozumím. Možná, že využívali jiné druhy energie než atomické, o nichž zatím (nebo už?) nevíme. Třeba psychické? Není to vyloučené. Ale mohou existovat i další, vytvářené například prostoročasovými vztahy. Jsme zajatci svého těla, svého způsobu myšlení, svého vývoje. Jen stěží můžeme o sobě objektivně uvažovat. To je vlastní člověku, který přejde z obecného vědomí do jiného a zpětně se nahlíží a vidí. Vím, že alchymisté existují i dnes. V „Jitru kouzelníků” je zmínka o třech alchymistech v Praze. Když na podzim roku 1989 měl dr. Petr Vágner v pražské Lidové knihovně přednáškový cyklus z dějin a filozofie alchymie, po jedné přednášce ho navštívil člověk, kterého charakterizoval jako typ mystika z oblasti alchymie. Ten muž se nepředstavil, naznačil však, že se aktivně zabývá  alchymií a během rozhovoru upozornil na nebezpečí zprofanování alchymických poznatků. Dá se předpokládat, že u nás aktivní alchymisté existují a dodr žují alchymistické zásady uzavřenosti před světem a utajení svých prací? Neznám dr. Petra Vágnera osobně, ale vím, že se zasloužil o první veřejnou satisfakci alchymie.Nepovažoval k ní šetrně jako lékař, který se snaží stanovit co nejp řesnější diagnózu. Nahlížel ji, myslím, jako zvláštní případ metody rozšiřování vědomí, jako praxi odlišnou od té současné vědecké. Je velmi pravděpodobné, že po své přednášce hovořil s člověkem, který mě právě na cyklus jeho přednášek upozornil. V Praze existují nejméně dva alchymisté, kteří se zabývají činností, které se říká Velké Dílo. Jeden další nedávno zemřel, aniž by „došel podzimu své práce”. Byl, myslím si už dosti blízko cíle. Je mi po něm smutno. Všichni skuteční alchymisté zachov ávají přísnou anonymitu. Pokud o své práci hovoří, pak jedině se svým Mistrem. Ten jim radí, jak dál. Ovšem Mistra mohou vidět pouze oni. Psychiatr by bez váhání soudil na nějakou vyšinutost. Ale co je o vlastně vyšinutost? Není to právě rozšířené vědomí, které ji působí? Připraveného adepta rozhodně nezaskočí natolik, aby se pomátl na rozumu. Alchymisté tvrdí, že existují prost é, úsporné a bezpečné prostředky, jak navodit transmutaci ve velkém. Dnešní fyzika něco takového odmítá. Pokud by však takováto transmutace existovala, potom má jádro atomu takové vlastnosti, jaké ještě neznáme. Rád bych znal váš názor. Promiňte, já jsem pouhý nakladatel, který se zajímá o jistý druh literatury a nemohu se vyjadřovat k tak specifickým problémům. Jedno je však jisté: „transmutacím” obrovských zařízení a nesmírných energií, čímž se vlastně praktické využívání této techniky anuluje. Velikost finanč- ních nákladů se má v poměru k výslednému efektu asi tak jako naše zeměkoule k hvězdě první velikosti. Nicméně lze přepokládat, že k uvolnění atomické energie nejsou podobná zařízení vůbec potřebná; to se už vyzkoušelo. Alchymie se nemýlila: atom lze dál rozložit.Můžeme se nořit do nitra hmoty jako se můžeme nořit do vesmírného prostoru. Tak jako mravenci v pohlavní dospělosti dostali jsme křídla a nyní můžeme vzlétnout ze svého rodného mraveniště a oplodnit vzdálené světy historií; opačným směrem pak můžeme proniknout do hmoty a historie ji zbavit. Je to velmi, velmi možné. Jedním z prvních vážných alchymist ů v Čechách byl Arnošt z Pardubic (1297 – 1364), první pražský arcibiskup. Alchymii prý provozoval i Karel IV. Je to pravda? Rád bych otázku rozšířil. A ani potom neodpovím jednoznačně, protože tohle nikdo nemůže vědět. O Arnoštu z Pardubic nás zpravuje Balbín, který tvrdí, že na vysok ých školách v Itálii pěstoval „tajemné umění”. Je třeba vědět, že tento muž nebyl pouze pražským arcibiskupem, ale pozd ěji též kancléřem vysokého učení praž- ského, rádcem a společníkem císaře Karla IV., takže o alchymii oba dva občas zavadili. Jeden z italských alchymistů připsal Karlu IV. Spis o alchymii (ten je uchováván v bývalé císařské knihovně ve Vídni), v němž je zmínka, že císař sám „toužil alchymické umění poznat”. Dokonce jedné z žen Karla IV., neví se které, byl věnován traktát Cornelia Alvetana Arnsrodiea. „Poklad všech pokladů, Elixír mudrců”, v jehož titulu je poznámka, že byl sepsán podle návodu české manželky císaře Karla IV. Tento rukopis však pochází až ze XVII. Století. Tím ale není vyloučeno, že se ně- která z žen Karla IV. Alchymií zabývala.V dějinách alchymie figuruje několik žen – alchymistky; o nejstarší máme zprávu už z třetího století, jmenovala se Marie Židovka a připisuje se jí vynalezení vodní lázně. Pokud jde o samotného Karla IV., byl to vzdělaný panovník, vychovaný u francouzsk ého dvora v čase, kdy v této zemi alchymie vskutku jenom kvetla. Byl to člověk poznamenaný mysticismem a měl v genech zakódované přednosti všech svých prabáb až po mýtickou jasnovidnou kněžnu Libuši. Rudolf Steiner, který svého času navštívil Karlštejn, byl uchvácen freskami na schodišti, a prohlásil o nich, že mají ryze alchymistický obsah. Rozhodně můžeme tvrdit, že alchymie má v Čechách dlouholetou tradici. Čechy jsou magické místo, v němž se sbíhá množství barevných nitek ze všech nejdůležitějších center Evropy. Jak říkával André Breton, Praha je magické centrum Evropy, těžiště v němž a o něž se neustále bojuje. Možná, že právě tady jsou velmi výhodné podmínky pro realizaci změny vědomí, pro jeho rozšíření. Ale to bychom se dostali daleko. Příliš daleko . Jak si vysvětlujete vlnu mystickookultn í orientace na konci 19. a na počátku 20. století a samozřejmě na konci druhého tisíciletí? Je pravda, že se konce století sobě podobají jako vejce vejci. Lidé jsou unaveni tím, co znají a hledají to, co neznají. Dnes jsou unaveni nadvládou diskurzního myšlení. Chtěli by přejít o patro výš. Být jinde. To asi souvisí s kyvadlem času, které má svou stoletou frekvenci. Teď to navíc bude i konec tisíciletí a jak si můžeme zpětně ověřit, všechna milenia byla poznamenána mysticismem, chiliasmem, vírou v konec světa, v příchod antikrista a posléze mesiáše … Asi se chystáme odejít ke svým prarodi čům, od nichž nás dělí vlny potopy světa, vodní spoušť, která všechno spláchla. Takovéto proudy myšlení provokují a produkují zájem o esotrërní vědy, o všechno záhadné a chytří lidé v tom ihned „čují” obchod a začnou programově produkovat knihy, které jsou čtenáři očekávány. A nejen knihy, také filmy, divadelní hry atd. Začínají se rojit nové, či staronové esoterní společnosti a snaží se diváky chytit na vějičku, jak se kdysi krásně říkávalo. Protože když ptáčka lapají, krásně mu zpívají. Ta vlna zájmu je zákonitá. Po ni přijde jiná, která tento zájem na přesně spočítaný čas nanovo zákonitě spláchne. A tak to jde zatím stále dál. Moderní je pokaždé to, co se už dostate čně zapomnělo. Je to vyvažování vah, jímž se zachovává život. Kdyby se některá miska převážila na delší než zákonitý čas, mohlo by se cosi na světě nenapravitelně porušit. Proto je ono vyvažování správné. Tak to má být.