Deštné tropické pralesy Amazonie se nacházejí převážně na území páté největší země světa (rozloha Brazílie je 8 511 965 km²) a zabírají necelou polovinu brazilského teritoria. Tím se ale Brazílie stává vlastníkem jedné třetiny všech deštných tropických pralesů světa. Druhá třetina světových tropických pralesů leží v sousedních zemích jako Bolívie, Peru, Ekvádor (nesousedí přímo s Brazílií), Kolumbie, Venezuela, Guyana, Surinam a Francouzská Guyana. Zbývající třetina pralesů se nachází na území Afriky, v jihovýchodní Asii, severní Austrálii a ve Střední Americe.
Celkově se amazonské pralesy rozkládají na území pěti milionů kilometrů čtverečních (některé prameny, např. Encyclopedia Britannica, udávají o jeden milion kilometrů čtverečních více, jednoznačné určení hranice není snadné) – tedy jako kdyby na polovině území Evropy rostly jen samé pralesy. Uvedených pět milionů kilometrů čtverečních také odpovídá 64násobku rozlohy České republiky…
PRALESNÍ NEJ…
Proslulá, neuvěřitelná rozmanitost života v tropických pralesích má původ ve stáří tohoto přírodního prostředí. Tropické pralesy se zrodily před více než 100 miliony let a od té doby až dodnes zde panují (na jejich současných územích) zhruba tytéž podmínky: vysoká teplota a vlhkost vzduchu a celoročně minimální teplotní výkyvy. Vývoj nebyl ničím narušen (např. dobou ledovou) a výsledkem je nejvyšší druhová rozmanitost ze všech pozemských ekosystémů.
Na jediném hektaru deštného pralesa můžeme najít až 400 různých druhů ptáků, 125 druhů savců, 150 druhů plazů a obojživelníků, 150 druhů motýlů a bezpočet dalších bezobratlých živočichů. Počty jedinců jednotlivých druhů jsou tedy mnohonásobně vyšší. Jediný hektar může také obsahovat až 200 druhů stromů (v lesích jiných podnebných pásem to je max. 25 druhů/ha). V koruně jediného pralesního stromu můžeme najít na 30 druhů jiných rostlin.
Amazonské pralesy produkují 1/5 světového kyslíku a obsahují 1/5 sladkých vod světového říčního systému (brazilský říční systém zahrnuje 43 200 km řek, resp. 25 000 km splavných řek). V Amazonii je držena značná část světového uhlíku, jeho uvolnění by vedlo ke značné změně klimatu (odlesněná půda totiž udrží 20 až 50krát méně uhlíku, než půda porostlá lesem).
KDY A PROČ TO ZAČALO
Intenzivní odlesňování pralesů začalo zhruba v 60. letech minulého století, tedy před pouhými 42 lety. Za vysokým přílivem kolonizátorů stálo kromě nedobrých sociálních podmínek Brazílie i částečné zvládnutí malárie, efektivní vakcinace proti žluté zimnici, všeobecné zlepšení hygienických podmínek (respektive hygienických návyků), lepší strava a především snadný transport… A v neposlední řadě mnoho kontroverzních kroků brazilských vlád.
Od roku 1964 totiž vládla Brazílii vojenská junta, která se rozhodla dosáhnout rozvoje země za každou cenu. Prioritou se stalo získání národní suverenity na základě soběstačnosti. Za zdroj národního bohatství měly sloužit především přírodní zdroje v Amazonii. Touto strategií vláda podněcovala vlastenectví prostých lidí a tím odváděla pozornost od existujících sociálních problémů, zejména nerovnoměrně rozděleného majetku, například půdy (obecně je v Latinské Americe 93 % využívané zemědělské půdy v rukou 7 % populace, 0,7 % farem zabírá 43 % používané půdy a naopak 70 % venkovské populace nevlastní půdu žádnou…).
Uměle vyvolaná vlna kolonizace panenských prostorů pod pláštíkem “pozemkové reformy” byla mimo jiné založena i na několika mylných předpokladech a na zištné politice vládnoucích kruhů.
Jedním ze základních omylů byla nesprávná představa o plodnosti amazonské “zemědělské” půdy. Nový kolonizátor získává vlastnické právo po pěti letech užívání pozemku. Dojde-li k vyčerpání půdy dříve a nemá-li drobný farmář peníze na hnojiva či kapitál pro jiné využití pozemku (což nemá), je nucen k odchodu a novému pokusu jinde…
Dalším “omylem” bylo kritérium pro přiznání práva na pozemek – vymýcení minimálně 50 procent obsazené parcely (později sníženo na 20 procent plochy). Kácí se tedy i v případech nezemědělského využití půdy, např. podpovrchové těžby, sběru nějakých plodů.
K politickým “omylům” můžeme započíst osvobození zemědělských aktivit od daní (týkalo se asi 90 % zemědělské produkce). Vzniká daňový úkryt, tedy možnost fiktivního podnikání v zemědělství.
Zásadně k obsazování amazonské půdy přispěly i další formy finanční podpory, které se minuly účinkem. Jsou to zejména výhodné půjčky pro “projekty” v zemědělství, které spolu s levnou půdou otevřely dveře majetné části společnosti pro obrovskou spekulaci s pozemky: možnost získání velkého množství levné půdy byla využívána jako výhodné uložení peněz (původním záměrem ale bylo rozdělení půdy nemajetným!!!), peníze půjček na projekty byly využity v jiných částech Brazílie v ziskovějších sférách.
Kombinací uvedených podmínek se roztáčí ďábelský kruh: prostí kolonisté v prvotním nadšení vymýtí v pralese parcelu. Ta je po několika letech neuživí. V lepším případě půdu nevýhodně prodávají a přesouvají se dál, v horším se jim prodej nepodaří vůbec a půdy se po jejich odchodu zmocní velkostatkář (zůstává-li v cestě velkofarmy osamělá soukromá parcela, bývají pro její začlenění použity všechny možné způsoby od psychického nátlaku přes výstražné násilí až po brutální vyřízení vzdorného malého farmáře).
Mnozí kolonisté ovšem přijíždějí rovnou s úmyslem vymýtit tolik pralesa, kolik bude v jejich silách, a pozemek po několika letech – i když pod reálnou cenou – zpeněžit.
Ovšem také chování nových majitelů – velkostatkářů je zavedenými pravidly deformováno nejméně příznivým směrem: jsou nuceni půdu využívat, jinak propadá. Logicky volí nejlevnější způsob, většinou rentabilní jedině díky státním dotacím: extenzivní chov dobytka. Oblíbenost dobytkářství tedy netkví v poptávce po hovězím masu! Doplňkovou kuriózní informací je, že vlastníci obřích farem často svůj majetek ani nikdy nenavštíví, řídí ho na dálku prostřednictvím správců.
Souběžným výsledkem těchto procesů zůstává armáda bezzemků, která se přesouvá za svým “brazilským snem” – do nových oblastí panenského pralesa… Chudí jsou tedy k usazování se na nových místech v pralesích tlačeni “kolonizačními schématy” a nelze na ně klást odpovědnost za ubývání tropických pralesů. Vidina slibované pozemkové reformy se rozplynula v obrovských rozlohách Amazonie do nenávratna…
Co se ničení pralesních porostů týče, i brazilské oficiální statistiky přiznávaly, že v letech 1966-75 se na destrukci podílely v 60 % velké farmy s extenzivním chovem dobytka (a také stavby silnic), zatímco kolonizační schémata, ve kterých jsou nemajetní tlačeni k odchodu “hlouběji do pralesů”, přispívala k odlesňování ze 17 %. Na zbytku destrukce se podílí těžba dřeva, těžební aktivity atd. Všechna konkrétní čísla je třeba brát s rezervou, protože na přesném vyčíslení nemá zájem nikdo ze zúčastněných…
NENÍ PŘESNÝCH ČÍSEL
Zjišťování jakýchkoliv přesnějších čísel rozsahu ničení není snadným úkolem a je třeba si uvědomit, že se často jedná o odhady.
Údaje ekologických organizací (jejichž nezanedbatelným úkolem je burcování) bývají nadhodnoceny, oficiální údaje brazilských úřadů se z pochopitelných důvodů vyznačují nepřesností směrem na druhou stranu…
Precizní vědecké zkoumání v celoplošném rozměru Amazonie naráží jednak na nedostatek financí (související s nedostatkem politické vůle) a jednak na problémy technického rázu. Například proti využití moderního satelitního mapování stojí téměř nepřetržitá oblačnost v oblasti tropů (družice snímkují kobercově jednotlivé pruhy teritoria při svých postupných pravidelných přeletech, tedy v dlouhém časovém období, družice kolem Země krouží po předem určených drahách, tedy nemohou letět tam, kde je zrovna dobré počasí). Družice navíc nerozliší primární, tedy původní panenský prales od sekundárního porostu, který sice rychle pohlcuje vyčerpané opuštěné pozemky, ale už se v něm neobnovuje druhová rozmanitost původního pralesa. Družice také přesně nezachytí rozsah osídlení při částečném zachování vegetace (např. při těžbě zlata, při těžbě vzácných dřevin, kdy dochází ke značnému porušení okolí těžených stromů, ale nejedná se o holoseč), ani nezaznamená odlesnění o rozlohách menších než 6,4 ha, na kterých se ale podílejí stovky tisíc malých farmářů či dřevařů.
Proto bývá přesný rozsah a rychlost odlesňování předmětem kontroverzních dohadů. Jisté je, že devastace neustále postupuje. Mravenčí úsilí milionů lidských přistěhovalců má hrozivé následky. V Amazonii se v terénu “činí” minimálně šest milionů lidí, další nejméně tři miliony lidí žijí v prudce se rozvíjejících městských aglomeracích.
LEGÁLNÍ A NELEGÁLNÍ TĚŽBA
Rychlost mizení pralesů je ohromující i v případě podhodnocených čísel. Za čtyřicet let se rozloha Amazonie zmenšila o odhadovaných 10 až 15 %, v číslech to představuje minimálně 500 000 km² pralesů. Takové území odpovídá rozloze Francie nebo šesti a půl Českých republik. V 70. a 80. letech země přicházela ročně (!) o rozlohu pralesů srovnatelnou se dvěma až třemi českými kraji – představme si paseku velikou jako jižní, západní a severní Čechy dohromady! Na konci 80. let (dosavadní maximum úbytku) přesáhla vykácená plocha za jeden jediný rok dokonce velikost celé České republiky – činila 80-90 000 km² (ČR má 78 864 km²). Paseka veliká jako celá naše republika!!!
Ekologičtí aktivisté tvrdí, že celkově postižené rozlohy jsou daleko větší – až dvojnásobně – protože se do zveřejňovaných statistik nezapočítávají například částečně vytěžené oblasti.
Situaci nijak nezlehčují ani informace o tom, že v současné Brazílii probíhají procesy pokoušející se těžbu dřeva dostat alespoň pod úřední kontrolu (o úředním omezení těžby nemůže být řeč!) a donutit dřevařské firmy respektovat zákony. Po těžařích se začíná požadovat využívání šetrných technik anebo ukončení těžby metodou holoseče (většinou je v lese zastoupeno jen malé procento kvalitního dřeva – při jeho získávání se běžně zničí veškerá vegetace).
Jenže: oddělení lesnictví disponuje na hlídání několika milionů km² jen 300 až 600 kontrolory (údaje z různých zdrojů). Na několik milionů kilometrů čtverečních by ale bylo zapotřebí snad 15-20 tisíc takových pracovníků. A sama brazilská vláda přiznává, že možná až 80 % těžby dřeva probíhá nelegálně, tedy bez možnosti stav věcí pouhou legislativou (kdyby se nějakým zázrakem dodržovala) zásadně ovlivnit.
Tragikomickými kroky se zdají některá gesta brazilských úřadů, jako například, že dřevo zabavené z důvodu nelegální těžby bude použito výhradně pro výstavbu domů pro nemajetné…
ODLESNĚNÍ ROVNÁ SE ZNEHODNOCENÍ
Jediným z jistých faktů ohledně Amazonie i nadále zůstává, že odlesňování tropických oblastí je nejméně výhodným způsobem jejich využití. Samozřejmě z dlouhodobého hlediska. Odlesněním se získá jen nepříliš plodná půda. Díky extrémně vysoké konkurenci žijících organismů se totiž v pralese živiny neukládají před dalším využitím do půdy, nýbrž se do koloběhu vracejí přímější cestou (hojný je např. výskyt parazitických forem života či vyrůstání mladých stromků přímo z těl odumírajících stromů apod.).
V důsledku vypalování lesů umírají každý den tisíce živočichů (některé agentury udávají až 30 000 živých tvorů) – přičemž denně vymírá 50 až 150 druhů! Řada z nich zůstane pro člověka navždy nepoznaná. Přihlédneme-li jen k zájmu lidstva (a odhlédneme-li přitom od spekulací na téma léku proti AIDS), připomeňme si, že například v USA se získává zhruba čtvrtina všech užívaných léků z rostlin pocházejících z tropických lesů.
Kácení pralesů je kritické i z klimatického hlediska. Tropické pralesy “pumpují” do atmosféry především vodní páru a oxid uhličitý a radiační účinek těchto plynů přispívá ke zvyšování intenzity skleníkového efektu, a tedy také oteplování, které však nelze spojovat jen s tropy a mírným pásmem, ale s celou Zemí. Odlesněním se zvýší místní teplota, sníží množství dešťových srážek a naruší lokální vodní cyklus. Modelový příklad tohoto procesu v pokročilé fázi najdeme na Sahaře…
NADĚJE JE CHABÁ
Na počátku 90. let se odlesňování v Amazonii dočasně zpomalilo. Úřady udávaly úbytek pralesů “jen” 5-10 tisíc km² ročně, tedy oproti předchozím rokům pokles kácení až o 90 %. Od druhé poloviny 90. let se ale proces opět stupňuje: v letech 1995-98 se udával roční úbytek pralesů o 19 200 km² (nejhorší byl rok 1995 s 29 000 km² vypálených porostů), což odpovídá destrukci dvou českých krajů ročně – anebo vykácení obdélníku s rozměry 360 krát 100 metrů každou minutu…
A úplně nejčerstvější informace z let 1999 až 2000 zaznamenávají další pokračování devastace (přes 19 800 km² v roce 2000, resp. o 14,5 % více než předchozí rok).
Obavy ale vzbuzuje především rodící se sedmiletý “rozvojový” plán brazilské vlády “Avanca Brazil” (Kupředu, Brazílie). V rámci gigantického hospodářského projektu má být v Amazonii proinvestováno na 40 miliard (!) amerických dolarů – zejména na výstavbu silnic, dálnic, železnic a obřích hydroelektráren. Zatímco veškeré dosavadní osidlování se týkalo – vzhledem k celkovým rozměrům – spíše “okrajových” částí Amazonie (ovšem včetně říčních břehů), v rámci programu Kupředu, Brazílie by lidé pronikli do samého srdce pralesů. Očekává se migrační vlna až 20 milionů nových osídlenců.
Mimochodem, dá se očekávat, že hospodářský růst vyvolaný projektem Avanca Brazil sice pomůže zvýšit životní úroveň milionů Brazilců, zároveň ale způsobí další nárůst poptávky po dřevě, půdě a dalších zdrojích…
Projekt, který vzbuzuje ohlasy po celém světě (a mimo jiné vyvolal i vlnu internetových protestů proti brazilské vládě), by zřejmě rozdrtil jakékoliv dosavadní ekologické snahy – staly by se vedle rozměrů Avanca Brazil zcela bezvýznamnými.
V reakci na Avanca Brazil vytvořil americko-brazilský tým odborníků dva modely možného vývoje (publikováno v lednu 2001 v americkém časopise Science). Optimističtější model předpokládá, že za 20 let zůstane v Amazonii “ještě” 28 % nedotčených pralesů, 28 % půdy bude totálně odlesněno a zbytek se bude nacházet na různých stupních devastace. Pesimističtější výhled počítá s tím, že za 20 let zbude v Amazonii méně než 5 % zcela nedotčených porostů, zatímco celých 42 % rozlohy bude kompletně odlesněno a zbytek bude v různé fázi devastace…
V reakci na lednový materiál časopisu Science se brazilská vláda odhodlala ke vstřícnému kroku: přislíbila prostudovat vliv všech projektů kontroverzního hospodářského plánu na Amazonii. Studie má být vyhotovena do roka a bude stát 400 000 dolarů. V případě prokázání negativního vlivu na prostředí bude od jednotlivých projektů upuštěno.
Na kritiku časopisu Science ovšem brazilští představitelé odpovídají například alibistickým tvrzením, že jejich velkorysé plány nezahrnují ani kilometr nové silnice – pouze zamýšlejí “vylepšit” a zmodernizovat stávající.
Jedním z projektů je i vyasfaltování silnice BR-163, o které pojednává následující reportáž. Ovšem vyasfaltováním BR-163, jež spojuje řeku Amazonku s jižní Brazílií, ale která je pro větší provoz v současnosti fakticky nepoužitelná, se zpřístupní farmářům celá jedna třetina zbývajících nenarušených pralesních porostů (rozloha asi 1,5 milionu km²). Zkušenosti z jiných oblastí zpřístupněných sjízdnými silnicemi jsou jednoznačné.
PROBLÉMY BRAZÍLIÍ ZDALEKA NEKONČÍ…
Smutné bohužel je, že kritickému pohledu světové veřejnosti je vystavena především Brazílie (což je zdůvodnitelné zájmy politiků i ekologických aktivistů hledajících své zviditelnění a přízeň veřejnosti), která je proslulá enormní rozlohou odlesňované půdy. Jenže v současnosti oficiálně udávaný kurz odlesňování 2,2 % ročně je ve srovnání s jinými zeměmi velmi nízký. Např. u afrického Pobřeží Slonoviny to je 11,4 % ročně, z Asie si připomeňme každoroční zprávy o kouřových clonách vzniklých kácením v Indonésii, sousední Malajsie ztratila za posledních 20 let celou polovinu až 70 % pralesů. Rychleji než v Brazílii probíhá odlesňování i v celé řadě sousedních jihoamerických zemí, především v Ekvádoru, Peru a Kolumbii.
A situace Amazonie není nijak růžová ani v celosvětovém kontextu: zatímco v roce 1980 se odhaduje 113 000 km² vytěžených lesů na celém světě, na počátku 90. let to bylo už 150-200 000 km². Jenže s rychlým úbytkem zdrojů dřeva v Africe a jihovýchodní Asii lze očekávat nový nápor na Amazonii (export dřevin se v jihovýchodní Asii podílí na celkovém odlesňování 30 %, zatímco v Jižní Americe zodpovídá za asi 10 % odlesňování). Zatím ale myšlenky na záchranu Amazonie přicházejí od “neamazonských” lidí, ať už ze Severní Ameriky, Evropy, Japonska anebo moderních obyvatel brazilských průmyslových center. Pouze tyto populace se díky nashromážděnému bohatství mohou zabývat i dlouhodobějšími úvahami ohledně přežití. Jenže tito lidé, kteří třeba chápou problematiku “udržitelného rozvoje”, žijí v úplně odlišných geografických a sociálních podmínkách než obyvatelé mizejících pralesů, jejichž hlavní náplní života zůstává i nadále – ve třetím tisíciletí našeho letopočtu – zajišťování základních prostředků na živobytí doslova ze dne na den. Ale změna těchto životních podmínek není na pořadu dne. Stejně jako s tím související změna populistického chování politiků, respektive ze situace těžící majetné vrstvy Brazilců…
