Ve většině z nás vyvolává slovo poušť představu pustoty a nekonečných písečných dun. Nenechte se mýlit. Pouště v USA jsou někdy neuvěřitelně pestré a po jarních deštích hýří životem. To proto, že se jejich charakter mění nejen s nadmořskou výškou, ale i se severní šířkou. Najdete v nich vegetaci, zvěř, náhorní plošiny a vysoké zasněžené kopce, které jako prstence obklopují údolí. Pouště zkrátka nemusí být jen nejníže položené horké pánve. Vždy jsou to však kraje drsné, neúrodné, kde po většinu roku bývá voda vzácnější než zlato.POUŠTĚ Asi nejznámější americkou pouští je Mojave Desert, ležící na hranicích států Kalifornie a Nevady. Jedním z ramen této pouště je i hluboké údolí ve východní části pohoří Sierra Nevada Údolí smrti (Death Valley). Toto jméno se pro údolí začalo používat v roce 1849, kdy tudy procházely skupiny zlatokopů, putujících do západní části Kordiller. V důsledku naprostého nedostatku vody, minimálním srážkám a vysokých neprostupných kopců z nich mnoho svého cíle nedosáhlo.
Dnes už údolí není tak nebezpečné jako dřív, v dobách osidlování Západu. Tehdy museli osadníci tuto nehostinnou kotlinu překonat jenom s pomocí primitivní techniky, povozů nebo prostě pěšky. Žádné silnice, skoro žádná voda, pouze slaná pole a stezky po indiánech, kteří se do tepla údolí přicházeli ohřát vždy se začátkem zimy.
Koncem roku jsme s přáteli přijeli nafotit a obdivovat pouštní písečné duny. Cestou jsme minuli několik nádrží na vodu, které mají úmyslně povolený kohoutek, aby tak umožnily místnímu ptactvu a zvěři uhasit žízeň. Pro člověka voda pitná není, slouží mu k doplnění chladičů přehřátých automobilů. Ale v případě nouze, kdo ví. S autem jsme nejdříve celé duny objeli a potom zamířili prašnou cestou do jejího středu. Ačkoli po ránu začínalo být pěkně horko. I v autě, protože klimatizaci jsme podle místních doporučení raději nepouštěli. Šetří se tím motor a pomaleji se přehřívá. Takhle po ránu jsme tu byli sami a duny byly po nočním větru pěkně uhlazené a ještě nepošlapané. Vlastně ne sami. Přestože jsme je ještě neviděli, kolem nás byla spousta pouštní vegetace a zvěře.
Nedočkavě jsem se pustil napříč pískem, přes duny vysoké až 20 metrů. Z okna automobilu se zdály poměrně malé, a tak jsem předpokládal, že úsek asi čtyř kilometrů přejdu do hodiny. Tam na druhé straně na mě již bude čekat auto s kamarády. Cestu jsem však hodně podcenil. Možná jako mnoho dobrodruhů přede mnou. Často jsem se nepředvídatelně bořil, sjížděl ze svahu. Horko začalo být nesnesitelné, zvlášť při takovém pochodu bez kapky vody, vzduch se horkem vlnil a konec dun se zdál být dál než na začátku cesty. Zpočátku jsem ještě fotil, lehal do písku, hledal vhodný úhel záběru. Potkal jsem mnoho ještěrek, hlodavců, doběla zbarvených kostí nějaké šelmy a zbytků seschlých rostlin. Těmi se po vzácném dešti okamžitě zbarví celá poušť. Později mne tyto představy a obrazy nechaly chladným. Myslel jsem jenom na to, kdy dojdu na konec duny a pak už jenom kousek k silnici. Nakonec se mi to asi po půldruhé hodině podařilo. Únava byla rázem ta tam a zůstal jenom dobrý pocit a radost, že je to za mnou. Radost mi však kalila skutečnost, že chybělo auto.V duchu jsem zanadával na své blízké, sedl si na okraj cesty pod strom Joshua a chráněn tak před ostrým sluncem, přemýšlel jsem o prospěšnosti celého výletu.
Dlouhou dobu jsem seděl, pak ležel, nedbaje nepohodlí kamenné země a horka. Přemýšlel jsem nad tím, jak pouště a duny vznikají. Na to, že jejich poloha není náhodná, ale je podmíněna především směrem převažujících větrů, které sem z dalekého okolí přináší drobná zrnka zvětralého pískovce. V místech, kde se údolí otevírá, vítr ztrácí svoji unášivou rychlost a zrnka popadají s neuvěřitelnou přesností pořád na jedno místo. Vznikají duny. Nepohodlí začalo být nesnesitelné, musel jsem se převalit a vytáhl jsem ze zadní kapsy to, co bylo příčinou mého nepohodlí. Byly to klíčky od auta a já okamžitě pochopil, proč se kamarádi opozdili a co hůř, že ani nemohou přijet. Že na mě čekají, lije z nich pot a určitě nadávají na všechny fotografy a nejvíc na mě. Ta poslední představa mě přiměla vydat se pěkně svižně zpět přes duny, bez optimismu, s výčitkami v duši. K místu, které bylo tam někde hodně daleko, teď už jsem věděl proklatě jak, přes písek, ve kterém se budu bořit, cestou, kde potkám tak nanejvýš jen pár hlodavců a seschlých rostlin a pár doběla vybarvených kostí. INDIÁNI NA DNĚ VELKÉHO KAŇONU Úplně jinak než Death Valley vypadají pouště na náhorních plošinách Colorado Plateau, které mají svůj pomyslný střed v místě zvaném Four Corners. Tento jediný bod v USA, kde se protínají hranice čtyř amerických států. Arizona, New Mexico, Colorado a Utah. Tady také vzniklo nejvíce národních parků, mezi kterými leží hluboká vyprahlá údolí a náhorní plošiny. Celá oblast je úzce spjata s indiány, řekou Colorado a Velkým kaňonem (Grand Cannyon).
Říká se, že zatímco hloubka kaňonu je způsobena tokem řeky Colorado, jeho šířka je dílem jeho přítoků. Jedním z těchto jeho menších přítoků je i Havasu Creek. Tento přítok je zvlášť významný pro sousední indiány z kmene Supai. Stát tuto část hlubokého kaňonu přidělil indiánům, jako jednu z mnoha rezervací roztroušených v okolních nehostinných náhorních plošinách. Vesnice, o celkovém počtu asi 500 obyvatel, se od ostatních indiánských obydlí liší především naprostou absencí aut. Ty se do hlubokého kaňonu nedostanou, a tak indiáni používají tradiční koně. Denně jich po kamenné stezce vyjíždí nahoru celé skupiny. Tady naloží na hřbety koní proviant a turisty a vydávají se zpět na 20 kilometrů dlouhou cestu. Indiánská vesnice leží asi na poloviční vzdálenosti k dravé řece Colorado. Hned za ní najdete skupinu čtyř vodopádů a peřejí. Koupání v blízkých tůních je skutečným zážitkem a pokud zde vydržíte až do rána, čeká vás neuvěřitelné divadlo. Ráno sem dorazí sluneční paprsky asi až hodinu poté, co osvětlí vrchní plateau. Nejprve se velmi opatrně sunou po okolních stěnách vysokého kaňonu, pak zavítají do vesnice a nakonec do úzké soutěsky s vodopády. Ve vesnici teď končí klidný noční spánek, sedlají se koně a údolí se připravuje na další pořádný pařák.
V kaňonu jsem byl již dříve, avšak na indiánské území Supai jsem vkročil poprvé. Stejně tak jako v jiných indiánských rezervacích, jsem cítil jakousi posvátnou bázeň. Jakoby odevšud sledovaly moje kroky skryté zraky předků této země. Možná byly tyto pocity podpořeny i tím, že jsem k vodopádům sestupoval až pozdě v noci. Dolů do indiánské vesnice jsem dorazil dokonce až po půlnoci a celou cestu vesnicí až k posvátnému indiánskému hřbitovu si mne předávalo snad na tisíc místních psů, kteří neměli v tuto pozdní hodinu co na práci. Připadal jsem si jako vyrušený lupič. Před těmi odvážnějšími jsem musel dokonce přidat do kroku. Myslím, že vůbec nebyli zlí ani nebezpeční, ale půlnoční vetřelec byl pro ně cosi, co vyžadovalo jejich zvýšenou pozornost. V okolních svislých stěnách tak svým štěkáním vytvářeli nezapomenutelnou půlnoční zvukovou kulisu. PŮVODNÍ OBYVATELÉ Dnes už indiáni Pueblo nestaví svoje důmyslná obydlí, a jejich prérijní bratři neloví bizony. Kulturu krvavých Aztéků, jejich jižních sousedů na dnešním území Mexika, smetl Cortéz. Jiné kdysi mocné a silné kultury Teotihuacánu a Monte Albánu vyklidily pole ještě před příchodem Španělů.
Zatímco se mexičtí indiáni smíchali se španělskými kolonisty, v USA byly zbytky původních obyvatel zatlačeny do rezervací, odkud střídavě utíkaly a pak se zase vracely. Relativně jsou na tom američtí indiáni lépe. Alespoň co se týče hmotných statků. Každá jejich rodina dnes vlastní automobil a televizi se satelitem, mají různá zvýhodnění a pobírají, stejně jako eskymáci, od státu rentu. Rozdíl mezi indiánskou vesnicí a osadou Kolumbových potomků však vidíte na první pohled. Nepořádek, odpadky, horská kola a zrezivělé vraky aut se válí v těsné blízkosti školy s basketbalovým hřištěm.
Indiáni mají svoji samosprávu. Někteří jsou negramotní, a tak v obchodech namísto pokladního displeje uslyšíte nepříjemný umělý hlas, který vám sděluje útratu. Další zvláštností je přísný zákaz prodeje a konzumace alkoholu. Indiáni mají metabolismus, který jim dovoluje jen pomalu odbourávat alkohol z krve. Evropané, kteří již celá staletí alkohol znají, tyto problémy nemají. Do rezervace jej nesmí přivážet ani běloši. Indiáni, vědomi si tohoto zákazu, někdy velice svědomitě kontrolují a pokutují cizí řidiče, aby tak vylepšili svůj hubený rozpočet.
Většina indiánů nepřekročí hranice svého parku. Nejsou to velcí cestovatelé. Živí se provázením cizinců, prodejem, výrobou šperků a keramiky, pastavectvím a chovem dobytka. Jejich dnešní život je víc než kdy jindy závislý na turistech a ekonomice USA. V oblastech kaňonů je spatříte téměř na každém kroku. Stojí podél silnic v dřevěných boudách a prodávají stříbrné ozdoby, koberce, zaříkávače zlých snů a v pryskyřici zalité škorpiony. Nad svojí boudou u silnice mají obvykle ceduli, která vás má přimět k zastavení a ke smlouvání. Pokud tenhle stánek lehkovážně minete, nevadí, ještě několik dalších billboardů vás bude přemlouvat k otočení vozidla.
Zdá se, že poslední indiáni odešli s bitvou u Wounded Knee. Opravdu původní indiány v jejich přirozeném prostředí už asi těžko uvidíte. To, co vám jako originál bude nabízeno je spíš show, která vás nutí k zamyšlení nad civilizací a sebou samým. POHÁDKA NEBO SKUTEČNOST? Tohle nenápadné místo v americkém státě Utah jsem našel zcela náhodou v jedné obrazové knížce. Pouhých pár desítek kilometrů od městečka Page najdete zcela nenápadnou branku. Neobratným písmem je nad ní naškrábána otevírací doba ke vstupu do tohoto trpasličího království barev.
Tento pozemek, od silnice až k obzoru, vlastní indiánský kmen Hopi. Jedna z jeho rodin tady poskytuje průvodcovské služby pro turisty a fotografy. Zaplatíte celkem 15 dolarů a můžete si být jisti, že se podle indiánského jízdního řádu během hodiny vydáte na bohem zapomenuté místo, do Antilopího kaňonu. Dříve mohli návštěvníci dojet svým vlastním automobilem až ke kaňonu, ale protože často bloudili dlouhé hodiny bezútěšně krajinou, řídí dnes průvodci indiáni. Má to jednu výhodu, seznámíte se s místními domorodci. Mladý indián s havraními vlasy a vysílačkou za opaskem vám během cesty poví něco o škorpionech, o jeho kmenu, který žije támhle za tím kopcem a trošku zanadává na adresu neschopné vlády, která jim nemůže zajistit lepší živobytí.
Teď už auto zastavilo před naprosto nenápadnou průrvou v pískovcové stěně. Fotografové vystupují a naposled naslouchají průvodci o tom, že kaňon je dlouhý asi 150 metrů, 30 metrů vysoký a široký je někde pouze na projití. Potom dodává, že se vrátí asi za hodinu a zmizí s rachotinou za obzorem. Nejlepší doba na záběry je tu právě teď, v pravé poledne, v největším žáru. Jedině v tuto hodinu se totiž slunce dostane až na stěny a na dno úzkého kaňonu, kde tvoří úžasné reliéfy.
Vstupujeme do široké spáry a uvnitř kaňonu potkáváme další fotografy, kteří se jako zpitomělí poněkolikáté vrací sem a tam, odhání ostatní ze zorného pole a hledají nejvýhodnější osvětlení. To se tady mění od minuty k minutě, podle toho, jak se pohybuje slunce nad úzkou trhlinou ve stropu kaňonu. Zatímco ostatní se již vzpamatovali, já chodím okolo neuvěřitelně červených stěn, pletu se do cesty ostatním, zapomínám fotit a říkám si pouze “to je jako v pohádce”. Určitě je to můj nejsilnější estetický zážitek za posledních několik let.
Kdysi, stejně jako v okolní krajině Koloradské plošiny, se tu rozprostíral pouze oceán. Ten čas od času ustupoval a nechával za sebou sůl a sedimenty. Tyto separované vrstvy soli a pískovce se později obrovskou vlastní vahou zformovaly do kompaktních celků. Sůl, která je vespod, se pod tímto velkým tlakem chová jako kapalina a dovoluje tak pohyb pískovcového bloku. Ten se často láme a v místech eroze častý mráz, vítr a voda pokračují ve své neutuchající činnosti. Oblé tvary tohoto kaňonu byly vytvořeny jarními přívaly dravých vod, které původní trhlinu v relativně měkkém pískovci postupně zvětšily až do dnešních rozměrů. MONUMENT VALLEY Tento první indiánský “Tribal Park” nemůžete minout. Určitě jej znáte z mnoha filmů, nebo reklam na cigarety. Je skutečně monumentální. Vypadá jako Velký kaňon naruby. Namísto obrovského kaňonu se však nad okolní rovinou tyčí 300 metrové sloupy a věže. Těm masivnějším se říká Mesa a těm hubenějším Bute. Téměř všechny mají svá jména, která více napovídají o tvaru věže, nebo popisují nedávnou historii prospektorů.
Mesa deštivého boha, Velbloudí a Sloní útvary, nebo věže Merrick a Mitchell. Ty dvě poslední dostaly svá jména po dvou dobrodruzích, kteří tu prý nalezli v západní části parku stříbrný důl. Tento objev nezůstal dlouho utajen místním indiánům kmene Ute, kteří se postarali, aby se o tomto objevu již nikdo další nedozvěděl. Merrick s Mitchellem tak draze zaplatili za svoje výlety do tohoto drsného kraje.I dnes jsou některé části parku zakázané a v těch co jsou přístupné platí návštěvník přece jenom méně tvrdým platidlem. K dosažení skutečného srdce parku vám bude stačit 2,5 dolaru, terénní automobil, nebo ještě lépe horské kolo.
Tento způsob cestování jsem zvolil i já a zanedlouho jsem se ztratil v bludišti věží a pískem zavátých prašných cest. Cesta mě zavedla až do odlehlých částí parku mezi solná pole, drobné pískové duny a posvátné věže Yei Bi Chei. Když jsem v ostrém ranním slunci řivřel oči, jako bych v dáli slyšel klokot důlních mechanismů legenda ožila. Když jsem pak oči otevřel, viděl jsem už docela zřetelně, že se ke mě blíží indiáni. Ze sna jsem se hned probral, neboť indiáni nebyli na koni, ale v džípu. Byla to indiánská patrola. Teprve teď se potvrdily mé obavy, že jsem překročil hranici zakázaného území. Přes moje ujišťování, že nic nepotřebuji a že trefím sám, mě naložili do auta a později vysadili poblíž našeho kempu. Do míst, kde si bledá tvář sama určila své místo mimo rezervaci.
