Andělé nenosí sandály

Napsal a vyfotografoval Petr Slavík Kolem silnice sedí kameníci. V podřepu opracovávají kameny, které vyrvali zemi z děr všude kolem. V rozpáleném tetelícím se vzduchu jsou obrysy těch vzdálenějších rozmazané jak malba vodovými barvami. Muži, ženy, děti… Nevydělávají na nový automobil, pracují, aby se večer najedli. Většina z nich je z nejchudší čtvrti hlavního zambijského města Lusaky. Kalingalinga není místo, kam byste se chtěli podívat. Lidská bída není zrovna oblíbenou atrakcí, proto tu na turistu nenarazíte. Ale když budete mít štěstí, možná zahlédnete jednu nebo dvě bílé dívky, jak se proplétají mezi hliněnými domky po špinavých ulicích plných odpadků. Andělé? Ne, ti nenosí horolezecké sandály. Sociální pracovnice nadačního fondu Czech Aid se zde snaží pomoct dětem z těch nejchudších rodin. Pod vedením MUDr. Stanislava Kusého pro ně připravují vzdělávací programy, zakládají fotbalový tým, organizují bezplatné zdravotnické prohlídky… Když jsem do Lusaky přijel poprvé, právě se rozbíhal adopční program pro děti z Kalingalingy. Pod střechou z vlnitého plechu mezi dvěma starými kontejnery se pomalu scházejí děti vybrané k dálkové adopci, což v praxi znamená, že pokud budou mít štěstí, najdou v Česku někoho, kdo jim bude sponzorovat vzdělání. Nejdříve se trochu stydí a schovávají před objektivem. Za chvíli je jich všude plno. Vyfotografovat samotného chlapce nebo holčičku je čím dál tím těžší. V koutě sedí malý kluk v tyrkysovém, trochu ušmudlaném tílku. Má nádherné velké oči. Jako by se v nich odrážely pláč i smích celé Afriky. Ještě nevím, že se jmenuje Andrew ani že má menšího bratra nebo že touží po opravdovém fotbalovém míči… Psal se rok 2006. Před pár měsíci jsem se do Zambie vrátil. S doktorem jsme si stihli sotva podat ruce na letišti, protože musel narychlo odletět. Na klinice jsem si připadal, jako bych se vrátil domů. Z přístřešku z vlnitého plechu v Kalingalinga udělaly šikovné české ruce učebnu. Hned vedle postavily dílnu, kde se kluci učí truhlařinu. Někde zázračně sehnali několik starých šicích strojů, aby se našlo uplatnění i pro dívky. Poznával jsem tváře dětí, které jsem fotil před dvěma roky. Byl mezi nimi i Andrew. Trochu větší, malinko dospělejší. Druhý den jsem poznal jeho maminku, dům, kde žije, menšího brášku… Ukazoval mi dopisy od své „adoptivní mámy“ z Čech. Strkal bráchu před objektiv a nakonec odněkud vytáhl zmačkaný Koktejl s vlastní tváří na titulce. Než jsme se rozloučili, zahlédl jsem na dřevěné polici opravdový fotbalový míč… Kolik náhod mění lidský osud? Výběr sociálních pracovnic, které zařadily Andrewa do adopčního programu? Setkání doktora (Stanislava Kusého) s fotografem (mnou) v jedné pražské vinárně? Grafik nebo redakční rada? Možná ­geografický magazín Koktejl na pracovním stole mladé ženy, která se rozhodla chlapce z obálky na dálku adoptovat. Jedna z afrických pohádek vypráví o kuřeti a orlovi. Kuře si polámalo křídla a aby si je opravilo, půjčilo si od orla jehlu. Tu ale ztratilo. Od té doby loví orel kuře kvůli nesplacené půjčce a kuře hrabe v zemi, aby nešťastnou jehlu našlo. That´s Africa. Tak zní oblíbená fráze černého kontinentu. Je ale spousta dobrých lidí, českých i zahraničních lékařů, „adoptivních“ rodičů a dalších, kteří se snaží malé kuře ochránit před nástrahami, které tu na chudé děti číhají. Abych nezapomněl, včera jsem potkal „adoptivní“ maminku „kluka z Koktejlu“. Pospíchala. „Píšu o Andrewovi,“ volal jsem na ni. „Tak ne abys tam psal moje jméno!“ odpověděla ze dveří autobusu. Když se za ní zavřely, v duchu jsem smekl. Měla pravdu. Dobrá srdce nepotřebují jména.