Napsala a vyfotografovala Zuzana Slováčková
Moje cesta do hlubin amazonské džungle začala v Limě. Nejbláznivější město, jaké jsem zatím do této doby navštívila. Pravidla silničního provozu vlastně neexistují a pokud ano, nikdo je nedodržuje. Ale já přijela do Peru kvůli něčemu docela jinému – zahlédnout mýty opředená a lidmi uctívaná zvířata. Říční delfíny, slepé anděly, jak je nazývají místní.
V Iquitos, hlavním městě provincie Loreto, které je jednou z možností, jak se dostat do amazonské džungle z peruánské strany, jsem potřebovala najít průvodce a nakoupit zásoby. To první nebyl až takový problém, až na to, že v cestovních kancelářích si říkali o závratné peníze. Chodila jsem tedy ulicemi Iquitos a ptala jsem se a ptala, až mě poslali za velmi příjemným starším mužem. Jeho rodina ještě žije v džungli. Po asi hodinovém rozhovoru u limonády (voda s limetkami a cukrem) jsme si plácli. Od té chvíle šlo všechno jako po drátku. Na trhu jsme nakoupili zásoby a holinky. Divila jsem se – proč holiny? Později byly nejoblíbenější součástí vybavení. Domluvili jsme také loď. Co mě na ní čekalo další dva dny, zřejmě jen těžko vyjádřím slovy a bylo by to na samostatné povídání. Takže stručně: nejprve se nakládal dobytek, prasata, bedny, stavební materiál, pak nastoupilo asi dvě stě cestujících. Pasažéry jsem samozřejmě nepočítala, ale jak už to v Peru bývá, bylo přeplněno. Majetnější si zaplatili kajutu v prvním patře lodi, ti méně majetní, k nimž jsem patřila i já, spali zavěšeni v houpacích sítích na palubě. V každém případě ale všichni byli místní. Byla jsem jediný cizinec. Průvodce mě informoval, že bych se raději měla snažit nespat a pro jistotu si vzít všechno vybavení k sobě do sítě. Jediné, co vyvažovalo nepohodlí, byla šance, že na říční hladině zahlédnu třpytit se ve slunci hřbet delfína. Amazonka je v některých místech tak široká, že občas ani nedohlédnete na břeh. Naštěstí to ale neplatí o většině cesty. Občas jsme ke břehu zamířili, k nějaké menší vesnici něco vyložit nebo naložit. Čas na lodi trávili lidé různě, opékali si kuřata, pili, kouřili, povídali si. Strávila jsem nekonečné hodiny vyprávěním o místech, která jsem na svých cestách viděla, a lidech, které jsem potkala. O velrybách a delfínech. Dokonce i o ekonomice a politice. A všichni jen leželi v hamakách okolo mě, namačkáni jeden na druhého, a bylo z nich cítit, jak jsou vyrovnaní a spokojení. Bohatí nejsou, jsou ale svým způsobem šťastní. A velmi vřelí a milí.
Prý jsou to převtělení lidé Nejvíce se ale mluvilo o delfínech. Pro obyvatele džungle jsou skuteční andělé a kolují o nich různé báje a pověsti. Příběhy, kdy delfíni zachránili vesničany před utonutím. Někteří věří, že to jsou převtělení lidé, jiní, že převlečení andělé. Bohužel i přes obrovskou úctu k těmto úchvatným mírumilovným tvorům jim nejen místní obyvatelé (převážně nejen oni) ničí jejich přirozené prostředí a tím je zabíjejí. A je jedno, zda úmyslně, nebo nevědomky. Počet delfínů říčních žalostně klesá. Druh žijící v čínské řece Jang-c´-ťiang byl dokonce koncem minulého roku vyhlášen za definitivně vyhynulý. Příčin je mnoho, tím největším je zřejmě znečištění, lodní doprava a rybolov. Všudypřítomné odpadky jsou hrůzným důkazem. Místní používají vodu z Amazonky téměř na všechno, včetně vaření, a bohužel jim také slouží jako skládka. Dokud používali tradiční suroviny, nic se nedělo, civilizace ale dala domorodcům plastové láhve, igelit a plasty, ale neřekla jim, jak s nimi nakládat. Házejí je tedy do řeky, tak jak to v minulosti dělali se vším. Na mých cestách za kytovci jsem viděla několik pitev uhynulých zvířat. Kromě jednoho případu byla příčina uhynutí stejná – požila odpadky, igelitové pytlíky a jiné nestravitelné věci. Lidská bezohlednost a pokrytectví jsou zdrcující. Pozor, jaguár Po dvou a půl dnech na lodi se mnou můj průvodce cloumá: „Vamos chica, vamos.“ (Jdeme, holka, jdeme.) Na určené místo jsme dorazili uprostřed noci do Joseho rodiště. Pět mladíků z nedaleké vesnice vyházelo věci z lodě na bahnitý břeh a za svitu loučí jsme pokračovali pěšky. Louče jsou v těchto končinách výhodou. Baterka láká komáry, louč je odpuzuje. A komáři jsou v Amazonii opravdu velký problém – alespoň pro mě. Jsou jich tu miliony a nejen komárů.
Amazonská džungle je v noci snad ještě úchvatnější než přes den. Pod rouškou tmy je vše dovolené. Světelnou show zajišťují snad miliardy světlušek. Světlo jako by pulzovalo z jedné strany pralesa na druhou a zase zpět. Je to strhující podívaná. Hudební doprovod se také nenechává zahanbit. Tisíce zvuků. Nemohu se celé té nádhery nabažit. Ale najednou jsme zastavili. „Slyšíš?“ ptá se mě jeden z mladíků.
„A co?“ odpovím.
„Jaguár. Slyšíš to podivné houkání a mručení?“ Na chvilku mi ztuhla krev v žilách. Místní lidé věří, že slyšet jaguára je povznášející zážitek, ale pokud jej zahlédneš, je to to poslední, co v životě uvidíš. Jaguáři jsou překrásní, ale velmi nebezpeční a mají na svědomí nejeden lidský život.
Konečně za delfíny Z Joseho vesnice a zásobami na zhruba sedm dní jsme zamířili dál do hlubin pralesa. Delfíni říční se pohybují skoro po celé délce řeky, ale mají svá oblíbená místa, kde se krmí či odpočívají. V období sucha se pohybují převážně v hlavním toku řeky, v období dešťů často proplouvají mezi zaplavenými stromy v přítocích Amazonky. Malou loďku vydlabanou z kmene stromu jsme měli opět přeplněnou (jak už to tady bývá). Ale nic lepšího na proplouvání úzkými přítoky řeky není. V jedné vesnici pak máme přesednout na motorový člun Rodriga, místního rybáře. Trvá další hodinu, než jsme na místě. Teď už jen musíme být trpěliví. Sluníčko se dere na oblohu a v ranním slunečním třpytu se delfíni jen těžko rozeznají od hladiny. Žijí tu dva druhy delfínů. Větší boto, delfínovec amazonský nebo také delfín růžový. Tak mu říkají místní podle mnohdy opravdu až růžového zbarvení kůže. Druhý, menší druh, delfín brazilský, tukuxi, kterému místní říkají delfín šedý. Opět podle jeho zbarvení. Zdejší obyvatelé nazývají zvířata a ptáky jmény odvozenými buď podle jejich barvy, či zvuku, který vydávají. Větší šancí, než že se objeví říční velikáni boto, bylo, že připlavou tukuxi, považovaní za nejmenšího ze všech delfínů a velryb. Odborníci odhadují, že těchto „mrňousků“ je pět druhů, i když v posledních letech se objevily i jiné teorie. Tento druh delfína žije jak v řekách, tak v pobřežních vodách a jsou to velmi čilí plavci. Nejaktivnější jsou právě po ránu a při pozdním odpoledni. Teď je 5.30 ráno.
Přišli ti větší Loďka se poklidně pohupuje v rytmu větrem zvlněné hladiny. Rodrigo kouří cigaretu a můj průvodce pospává. Sedím na přídi s očima navrch hlavy a sleduji každý pohyb na hladině. Mezi plovoucími kmeny a větvemi je dost obtížné rozpoznat, co je kmen a co delfín. A najednou se to stalo. Slyším silný a relativně dlouhý výdech a nádech. Ohlédnu se. Boto – blesklo mi hlavou. Tukuxi přece vydechuje a nadechuje tiše a mělce. Dokázala jsem to! Postupně se vynořila i ostatní těla. Přede mnou je celá asi dvanáctičlenná skupina růžových delfínů. V období dešťů se většinou tak velká skupina nevidí, ale já jsem zde v období sucha. Je to vzácná chvíle. Myslím, že loví. Vždy se potopí na asi třicet až čtyřicet sekund, bleskově mění směry i rychlost. Trvá to asi hodinu, než začnou jejich růžová těla jen tak klouzat vodou. Při nádechu se dá na zlomek vteřiny zahlédnout jejich dlouhý čumák a malá očka. Jsou překrásní. Jaká jednou bude Amazonka, až tito „andělé“ vymizí?
V duchu jsem se jim omlouvala za mě, za nás, za vás. Za všechny, kteří přímo či nepřímo ničí jejich prostředí a tím je zabíjejí. Za to, že často vyžadujeme věci, které absolutně nepotřebujeme, a tím mrháme přírodními zdroji, aniž bychom suroviny recyklovali. Okamžitě se mi vybavily kolony aut v Praze, kde v každém sedí pouze jeden člověk… Pokud se nad sebou všichni nezamyslíme, budeme brzy bojovat o úplně jiné věci. O vodu, o kyslík… Tak jako o prostor pro život nyní bojují andělé amazonské řeky. Andělé, kteří neumějí létat, a přece se vznášejí. Od té doby, co jsem měla možnost tyto překrásné tvory pozorovat, se ve mně cosi změnilo. Jako by do mě vstoupil kus onoho anděla. Slyším jejich němé volání o pomoc.
Růžový a šedý delfín
Delfínovec amazonský (Inia geoffrensis), lidově růžový delfín, dorůstá v dospělosti až do dvou a půl metru a váží od 85 do 160 kilogramů. Díky těmto rozměrům se dostává na přední místo mezi říčními delfíny.
Zatím jsou známy tři různé skupiny tohoto delfína podle toho, v jaké řece se nacházejí – v Orinoku, v Amazonce a třetí v horní části Madeiry.
Delfín brazilský (Sotalia fluviatilis), tukuxi, je dlouhý asi 1,3–1,8 metru, váží 35–45 kilogramů.
Oba druhy většinou žijí na Amazonce v symbióze. Občas také sdílejí loviště s vydrou velkou.
Jejich zvláštní barva kůže souvisí hodně s věkem, čistotou vody, teplotou a oblastí, kde se vyskytují. Převážně se však pohybuje v rozmezí růžové, namodrale šedé až bílé.
Hlavním znakem je dlouhý čumák a skoro až zakrnělá očka. V kalných vodách řeky je totiž ani nepotřebují. Viditelnost je tu téměř nulová.
tipy na cestu
Chcete-li do samého nitra amazonské džungle z peruánské strany, můžete tam zamířit buď z Iquitos, hlavního města provincie Loreto, jediného velkého města na severu amazonské džungle, nebo z Puerto Maldonado v provincii Madre de Dios na straně jižní.
Do Iquitos se dostanete letadlem z Limy asi za půl druhé hodiny. Silnice sem nevedou.
Vlhkost vzduchu je tu neuvěřitelná.
Hned u letiště čekají hordy taxíkářů, kteří překřikují jeden druhého. Místní taxi jsou různá, záleží to na finanční situaci majitele. Většinou vypadají jako jízdní kola s dvousedačkou vzadu. Ti majetnější mají motorku s dvousedačkou.
Pokud žádáte levnější hotel, nečekejte luxus. V našich poměrech by tento hotel okamžitě zkrachoval, stěny mohou být trochu plesnivé, ve sprše jsem našla neizolované nahrubo pospojované dráty kvůli teplé vodě, které mi občas zajiskřily při sprchování nad hlavou. Povlečení na peřiny se jistě dědilo z generace na generaci.
Průvodce se snažte najít sami, nespoléhejte na turistické kanceláře, ušetříte.
Zuzana Slováčková
Zajímají ji hlavně mořští savci. Už při studiu pomáhala v pražské zoo u lachtanů a tučňáků, pak spolupracovala na havajských ostrovech s organizací Pacific Whale Foundation při dlouhodobém výzkumu keporkaků, s výzkumným týmem Mote Marine Laboratory na Floridě, který se zajímá o delfíny, pak při identifikaci druhů delfínů a velryb u nadace Dolphin Amor na Kostarice.
