Návštěva Angoly je zatím stále nebezpečná kvůli organizovaným přepadům, špatné morálce policie a vojenských složek, nedostatku intenzivních vojenských zásahů ve vnitrozemských provinciích a díky nevybuchlým polním minám ve venkovských oblastech. Není divu, že když jsem pak seděla na oddělené pláži v Ponta das Palmeirinhas, třicet mil na jih od hlavního města Luandy, a horký písek se mi lepil na chodidla, připadala jsem si jako první turista, který se v Angole objevil po 26 letech.
Varování Státního poradenského ústavu USA pro cestování rozhodně odrazuje všechny příznivce rekreační turistiky. Idylické pláže, které se zvolna svažují do Atlantiku, jsou totiž rámovány jednou z nejkrvavějších a také nejdelších občanských válek světa. Návštěva samotné země se pak kvůli hlavním bojištím ve vnitrozemí stává natolik riskantní, že si ji každý potenciální prázdninový host raději předem rozmyslí.
Rozhodla jsem se zemi navštívit po přečtení reprezentativní knihy angolského ministerstva pro cestovní ruch, která představuje zemi z jiného pohledu – s jejími úžasnými vodopády a fantastickou architekturou. Přestože se tato oficiální publikace tváří velmi přívětivě, bez veliké vytrvalosti a trpělivosti není vůbec snadné se do země dostat.
S tlustým fasciklem zvacích papírů a pažemi poďobanými od očkovacích injekcí jsem se vypravila na ambasádu ve Washingtonu. Dobře oblečená angolská úřednice si mě podezřívavě prohlížela, zatímco jsem vyplňovala žádost o vízum, a položila mi nejméně pět různých otázek, které se shodně snažily zjistit, proč vlastně vůbec chci zemi navštívit. O několik týdnů později mi nakonec bylo uděleno vízum a já konečně vyrazila na čtyřicetihodinovou cestu ze Spojených států.
Ještě jsem ani neopustila letiště v Luandě, a už jsem měla příležitost poprvé zakusit zvláštnost života v Angole. Bez dokladu o očkování proti žluté horečce, který zůstal v zavazadle kdesi na letištní kontrole, jsem byla okamžitě zatažena do chabě osvětlené postranní místnosti. Jakýsi muž se zakroucenými kníry a plovoucíma očima mi hned nabídl přeočkování. Při pohledu na zrezivělou jehlu jsem raději zvolila zaplacení “poplatku” 50 dolarů.
TVÁŘE LUANDY
Svůj první den jsem strávila prozkoumáváním chátrajícího města. S trochou představivosti tu člověk ještě zahlédne zašlou slávu období koloniální nadvlády Portugalců. Rozpadávající se stará sídla se dodnes vypínají na kopci a majestátně shlížejí na moře. Některá z nich jsou dokonce omítnuta, skrývají se v nich vojenští pohlaváři a ropní magnáti pod ochranou ozbrojenců s AK-sedmačtyřicítkami.
Vně těchto zdí se rýsuje mnohem ubožejší obraz. Děti, které válka připravila o končetiny, se belhají po zaprášených ulicích a snaží se prodat cokoliv míjejícím nablýskaným Mercedesům a Land Roverům, které patří cizím ropným společnostem a bohatým vládním představitelům. Od sítí proti moskytům a nářadí až po toaletní papír a žiletky.
Chtěla jsem ze země uvidět co nejvíce. Bohužel vyjet si ven za město tu prostě není možné. Venkovské silnice jsou totiž natolik zaminovány, že se na ně vlastně odváží jen ti, kteří právě prchají před bojem, nebo ti, kteří do něj právě narukovali. Jediný způsob, jak se dostat do vnitrozemí, je podniknout cestu letadlem.
Podařilo se mi sehnat místo v malém letadle organizace World Food Program, mířícím do Huamba v centrálním pohoří Angoly. Když jsme se v prudké spirále spustili střemhlav k letišti, myslela jsem, že se mě mladí osmahlí jihoafričtí piloti jenom pokoušejí vyděsit. Později mi vysvětlili, že se jenom snaží vyhnout střelám reagujícím na žár, o kterých je známo, že je používají vzbouřenci. Toto opatření byli nuceni přijmout za své poté, co byla v předcházejícím roce sestřelena dvě letadla Spojených národů.
VÁLKA JAKO NORMÁLNÍ STAV
Pro obyvatele Angoly se válka stala součástí každodenního života, stejně jako zůstává z větší části nepovšimnuta zbytkem světa. Do titulků novin se znovu dostala, když se boje vzbouřeneckých oddílů chátry v hnutí UNITA, vedených nechvalně proslulým Jonasem Savimbim, rozšířily až za hranice země a v souvislosti s tím byli v únoru v namibijském pásmu safari Caprivi zabiti tři francouzští turisté. Zmiňovaný útok způsobil šokovou ránu obtížně se rodícímu turistickému průmyslu a pohřbil naděje na zisk a cizí měnu, kterou by turismus do oblasti přinesl.
Dokonce už jen samotný let nad pralesem do Huamba odhaluje známky čtvrt století trvajícího konfliktu. V jinak svěžím lesním terénu jsou to například vysekané stezky, které ještě dnes zahalují volské potahy oranžovým prachem. Klikatí se napříč celým územím a označují dlouhá putování, která museli podstoupit lidé opouštějící svoje vesnice a domovy na cestě do vládou kontrolovaných měst. Symbolizují nucenou migraci venkova a ztrátu spojení obyvatelstva s jeho půdou. Představují násilné vytržení z kořenů celých čtyř milionů lidí, což je téměř třicet procent celkové populace, z nichž většina dnes není schopna se uživit.
ROZPADAJÍCÍ SE HUAMBO
Samotné Huambo je malebné město, které kdysi bývalo exotickou enklávou portugalské dynastie v Angole. Široké třídy lemované vysokými palmami se tu snoubí s okouzlující architekturou. Tvůrci města v něm viděli “nový Lisabon” Afriky a měli v plánu ustavit jej hlavním městem Angoly. Postavili v něm univerzity, divadla, kavárny a železnici, spojující 650 kilometrů vzdálené přístavy na pobřeží Atlantiku s obchodními cestami východní Afriky. Barevné pastelové kachle zde ještě stále zdobí kdysi svěží budovy.
Jako ve spoustě jiných koloniálních měst se i budovy Huamba pomalu rozpadají. Ale nejsou to jen jejich zchátralé konstrukce, na které je žalostný pohled: je to hlavně až obscénní množství střel, jimiž byly všechny fasády zkropeny. Napadalo mne, že vojáci, kteří tohle ničení prováděli, si museli připadat jako mladí Rambové v nějakém seriálu hollywoodské produkce. Ale vojáci tvrdí, že takto divoce střílejí proto, že jedině velkým hlukem přesvědčí nepřítele o své síle. Po čtyři dny svého pobytu v Huambu jsem byla ráno co ráno buzena opilými vojáky, kteří kropili kulkami další budovy. Připadali mi jako kohouti snažící se navzájem překřičet ve svém skřehotavém ranním kokrhání.
Obrazy nesmyslného válčení – tragického dědictví studené války – jsou zde dramatické a jejich následky bolestně hmatatelné. V Huambu se v padesátých letech shlukovala portugalská inteligence, ale poté co se Portugalsko zavázalo k nezávislosti Angoly, zahořkle město opustila a nechala všechno za sebou. Někteří stačili pouze zamknout své domy a automobily a po cestě ze země hodit klíče do oceánu. Jiní si s sebou brali obrovské bedny, do kterých dali všechen svůj majetek. Po bývalých kolonizátorech tu jako nepatřičná památka zůstal v garáži zaparkovaný starý Jaguar. Na předměstí stojí tank, kolem hlavně se mu pne vinná réva…
ŽIVOT UPROSTŘED MINOVÝCH POLÍ
Přes přítomnost vojáků se zdá, že ve městě panuje klid a mír. Lidé jako by rezignovali na svůj osud. Ti z takzvaně oficiálně vysídlených, kteří měli odvahu se vrátit, sklízejí svou úrodu a chodí s ní na trh i přes nebezpečí min, položených zde před patnácti lety. Vstávají za východu slunce a jdou denně dvě hodiny pěšky ze svých táborů prodávat mango a dřevo na otop, aby si vydělali něco málo peněz. Na trhu si nakoupí nezbytnosti, jako uhlí nebo kukuřici, a putují zase zpátky. Ženy nosí náklady dřeva na hlavách, děti uvázané na zádech. Denně tak ujdou pěšky a naboso dobrých 15 kilometrů.
Bohužel tento zdánlivý poklid se nedá rozhodně zaměňovat s mírem. Během svého pobytu jsem se stala svědkem nočního rabování v sirotčinci. Jedno dítě a ošetřovatel při něm byli zabiti náhodnými kulkami. Pozorovatelé spekulovali o tom, že za akcí nestáli vzbouřenci z UNITA, ale spíše nezaplacení vojáci, často opilí nebo pod vlivem kokainu, kteří si chtěli snadno opatřit nějaký dolar prodejem ukradených pokrývek a přídělů jídla. Jak válka v zemi pokračuje, násilí se jeví spíše jako nástroj přežití než politických svárů. V řadě oblastí neplacení vojáci mnohem častěji plundrují, aby se nasytili, než aby bojovali s partyzánskými oddíly. Převážná většina lidí si už také na zbytečné násilí zvykla.
Houževnatost nevinných Angolanů zanechává v každém trvalý dojem. Pro všechny, kterým je méně než 26 let, je válka přirozenou součástí života, musí se s ní tedy prostě naučit žít. Viděla jsem děti v sirotčinci, jak se smály a tančily na pozadí čerstvých střel ve zdi. Viděla jsem odhozené staré plechovky od sodovky, přetvořené s neobyčejnou představivostí a dokonalostí na dětská autíčka. Děti běhající po ulicích a hrající si se svými ručně vyrobenými hračkami se mě hrdě vyptávaly, jak se mi Huambo líbí. Jako by viděly své město takové, jaké muselo být před 26 lety, bez jizev a známek násilí.
VALENTININ PŘÍBĚH
V jednom z táborů pro oficiálně vysídlené obyvatelstvo jsem se seznámila s osmatřicetiletou Valentinou. Stála před vchodem do svého kartonového domku a bránila slunci, které se dralo dovnitř. Poodešla dovnitř po hliněné podlaze a otevřela další okno. Bylo těžké dívat se na cokoliv jiného než na její útlou siluetu, vratce zavěšenou do dvou odřených hliníkových francouzských holí. U nohou jí pobíhaly tucty morčat. Jejich prodej jí snad zajistí trochu peněz navíc, potřebných pro nadcházející hubené zimní měsíce.
Valentina, která byla v roce 1993 donucena odejít ze svého domova, přišla o nohu – podobně jako stovky tisíc dalších Angolanů – při našlápnutí na minu. Den, kdy se to stalo, si živě pamatuje. Sháněli s manželem něco k jídlu, když najednou uslyšela výbuch a viděla, jak k ní muž běží s hrůzou v očích. Nechápala, proč k ní běží. Zpočátku necítila žádnou bolest, jenom krev. Manžel jí násilím zakryl obličej cárem z košile, kterou měl na sobě. Pak si už jen vzpomínala na nemocnici a lidi pobíhající kolem.
Valentinin příběh není neobvyklý. V některých městech každý čtvrtý ztratil končetinu nebo byl zabit minou. Byla sice uspořádána rozsáhlá kampaň, která měla Angolany o nebezpečí min poučit, ale skutečnost je taková, že většina lidí je nucena shánět si na venkově potravu a denně podstupovat smrtelné nebezpečí. Valentina občas zapomíná, že nemá nohu, a padá pak na podlahu. Velmi obtížně si zvyká na to, že už nikdy nebude mít svoji bývalou svobodu. Potřebuje nosit vodu, sbírat dřevo a starat se o své čtyři děti ve věku od dvou do dvanácti let. Naštěstí nalezla porozumění u lidí, které požádala o pomoc; brzy se kolem ní našlo mnoho takových přátel.
Život tady pro nikoho nekončí. Lidé se normálně smějí a zpívají, mají jen pocit, že pro změnu stávající situace toho nemohou mnoho udělat. Když se cena plynu zvýšila o 1600 procent, protestovala jich jen hrstka. Ostatní na svůj osud rezignovali.
UDRŽOVAT NEUDRŽITELNÉ?
S lítostí jsem opouštěla Huambo, abych se vrátila do hlavního města Luandy. Jakmile jsme se poprvé dotkli země, nadšeně jsem zatleskala, protože jsem měla vážně strach, že to je opravdu poslední let mého života. Součástky letadla při něm totiž nebezpečně rachotily a kyslíkové masky nepředvídatelně vyskakovaly z poliček nad hlavou. Když kola podvozku konečně políbila pevnou zem, spatřila jsem jiné letadlo. Sedělo nejistě na straně ranveje poté, co mu předchozího dne upadl při přistávání kus kýlu. Ptala jsem se v duchu, jestli i s tímhle bude ještě dál možné létat. Pokud ano, byla by to skvělá metafora pro celou Angolu, kde se lidem nějak podivuhodně daří udržovat v chodu věci již naprosto neudržitelné.
KOŘENY NÁSILÍ ANEB PŘÍBĚH ROPY A DIAMANTů
Diamanty jsou pro většinu lidí na Západě symbolem věrné lásky. Pro Angolany jsou spíše falešným pozlátkem, které jim přináší masové vraždění a destrukci. Tam, kde by mohl být tropický ráj, přilévají třpytivé kamínky olej do ohně nejkrvavější a nejdelší občanské války na světě.
Angola je země požehnaná diamanty vysoké kvality, bohatými nalezišti ropy a krajinou porostlou bujnou vegetací. Díky těmto obrovským zdrojům a ideálnímu klimatu by proto měla prosperovat. Místo toho viděla, jak bylo 650 000 jejích obyvatel vyvražděno, 200 000 horníků zmrzačeno v dolech a jak více než 4 miliony lidí skončily na útěku za azylem bez jediného dolaru v kapse. Dětský fond OSN dnes klasifikuje Angolu jako nejhorší zemi na světě, kde lze být v současnosti dítětem. To vše je chmurná připomínka nekonečné občanské války, která začala po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975.
Tato ironie zaslouží vysvětlení. Diamanty většinou přispívají k prosperitě a rozvoji, jak tomu bylo například v Botswaně, Namibii nebo Jižní Africe. Provozovatelům dolů v těchto zemích se podařilo přilákat miliony zahraničních investic a vytvořit tisíce pracovních příležitostí tam, kde je jich nejvíce potřeba. V Angole se ale diamanty staly kvůli “geografickému nedopatření” příčinou krvavé občanské války. Nejbohatší diamantové doly se totiž nacházejí v údolí řeky Kwango, odlehlém regionu kontrolovaném organizací UNITA (akronym, jehož překlad z portugalštiny znamená Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly). Unitě se podařilo získat ještě předtím, než byly na obchod s diamanty uvaleny sankce Rady bezpečnosti OSN, 3 miliardy amerických dolarů. Tento obchod učinil z malé skupiny otrhaných rebelů vedených Jonasem Savimbim vysoce efektivní válečný stroj. Díky transakcím s diamanty mohl Savimbi nakupovat zbraně, které jsou v rozvojovém světě výjimkou – ruční střely vzduch-vzduch, kulomety těžkého kalibru a satelitní telefony. Jenom za poslední rok sestřelili rebelové dvě letadla OSN a zdálo se, že jsou jenom kousek od vítězství nad vládními silami vedenými prezidentem José Eduardo dos Santosem.
Útok rebelů byl zase odvrácen jenom proto, že angolská vláda, financovaná západními ropnými společnostmi, jako jsou BP Amoco, Total, Texaco, Chevron a Elf, začala sama horečně nakupovat vlastní zbraně. Za poslední dva roky zaplatily ropné společnosti více než 900 milionů amerických dolarů za práva na nové mořské vrty. Včasné převedení finančních prostředků postavilo hráz vzdouvající se vlně – alespoň prozatím.
Přírodní zdroje učinily z angolské vlády a z Unity jedny z nejbohatších sil v Africe, ale pro většinu Angolanů zůstávají prokletím. Válka je nákladnou kratochvílí, která v jiných zemích, například v Mosambiku, jednoduše vyšuměla. Tam už nezbyly žádné zdroje, ze kterých by vláda a rebelové mohli občanskou válku dlouhodobě financovat. Angola má naopak jedinečnou schopnost udržovat svou válečnou mašinerii v chodu zásluhou moře ropy a diamantů. V roce 1998 utratila vláda 5,1 miliardy za podporu válečného průmyslu, ale vydělala “pouhých” 1,836 miliardy. Žádná banka by už dál nepokračovala v poskytování takových půjček, kdyby nebyla nalákána bohatou odměnou. Přestože jde o přísně střežené tajemství, předpokládá se, že dos Santosova vláda zastavila velké procento angolské ropy.
Angola trpí konfliktem téměř tři desetiletí. Nejprve šlo o osvobozenecký boj s Portugalskem. Několik stovek tisíc kolonialistů zemi opustilo s hořkostí a ve velkém spěchu. Většinou za sebou zanechali jenom velice málo materiálních statků a téměř žádné vzdělání, které by Angolanům umožnilo dále rozvíjet kdysi prosperující podnikání.
Po odchodu kolonialistů nastoupilo období svárů supervelmocí. Bohatou africkou krajinu protkly klikaté bojové linie studené války. Zatímco Spojené státy americké podporovaly rebely, Rusové a Kubánci poskytovali vojenskou pomoc MPLA, známé také jako Lidové hnutí za osvobození Angoly. MPLA organizovala marxistický stát a za to se jí dostalo pomoci od komunistických zemí. 50 000 kubánských jednotek poskytovalo angolské vládě nejenom technickou pomoc – položily také po celé zemi rozsáhlou síť min, která dodnes mrzačí nevinné civilisty. Tyto jednotky se z Angoly stahovaly až po ukončení studené války – od ledna 1989 do května 1991.
Od té doby proběhly dva neúspěšné pokusy o mír. V září 1992 si UNITA vynutila vyhlášení voleb – prvních, které v Angole proběhly od roku 1975. Voleb se zúčastnilo 90 % obyvatel a dos Santos v nich porazil Savimbiho rozhodujícím způsobem. Savimbi ale odmítl výsledky uznat, a válka tak nabrala nový směr. Už se nejedná o boj politických ideologií, ale jde o konflikt kvůli zisku. Pokračující boje nezastavila ani přítomnost mírových jednotek OSN, které v Angole pobývaly od února 1994 do února 1998.
Není to válka, kterou může svět sledovat nečinně a s čistým svědomím. Konzumní zvyky Zápaďanů násilí v Angole zastavit nepomohou. A nejsou to jenom konzumní zvyky Západu. Podle Roberta R. Fowlera, kanadského velvyslance při OSN a předsedy výboru pro vyšetřování následků embarga proti Unitě, téměř tucet zahraničních vlád umožňuje rebelům obcházet sankce týkající se zbraní, ropy, financí a diamantů. Zpráva výboru uvádí detailní informace o tom, jak rebelové využívají místní obyvatelstvo k nuceným pracím v dolech a směňují diamanty za zbraně a peníze. Většina nelegálních diamantů končí v Antverpách, největším světovém trhu se surovými diamanty, přičemž Belgie neudělala téměř nic, aby tento nelegální obchod zastavila.
Zpráva také uveřejnila seznam současných a minulých vedoucích vládních představitelů členských zemí OSN, které sankce porušily. Prezidenti Toga a Burkina Fasa jsou obviněni z účasti na aktivitách, které umožnily rebelům z Unity získat za diamanty zakázané zbraně a peníze. Mocný viceprezident Rwandy umožnil Unitě “jednat víceméně svobodně” v Kigali, kde organizovala obchod s diamanty a jednala s obchodníky se zbraněmi. Další často zmiňovanou zemí, která je zapletená do prodejů zbraní Unitě, je například Bulharsko. Zdá se, že Angola má stále spoustu diamantů a ropy, aby mohla nadále protahovat nenasytnou válku a kupovat si výhody. Zlatý důl si zjevně z tohoto špinavého obchodu udělali obchodníci se zbraněmi. Nikdo dnes neumí odpovědět na otázku, kdy skončí bezohledné masové vyvražďování místního obyvatelstva. Zdá se, že lidem zde zbývá válčit tak dlouho, dokud bude existovat touha po penězích.
