Text a foto Tomáš Kubeš
Nikdo nezná současnou situaci v Tibetu. A to přesto, že se v poslední době kvůli nepokojům a blížící se olympiádě v Číně stále častěji objevuje tato legendární země na hlavních stranách médií. Někdo by možná řekl „konečně“, protože v minulosti svět na Tibet úplně zapomněl.
Čínská vláda teď nevpouští do země žádné zahraniční novináře, vyjma těch, kterým připraví čistě propagandistické cesty do předem zvolených míst. Navíc omezuje neorganizovaný kontakt Tibeťanů s turisty. A tak se můžeme jen domnívat, co se tu vlastně ve skutečnosti děje. Nikdo určitě nepropadá iluzím, že čínská vláda utěšuje demonstranty a povídá si s mnichy, kteří jsou tady pokaždé hybnou silou protičínských protestů. V Tibetu jsem byl před nějakým časem, země ve mně dokonale zanechala spoustu pocitů a ty mi teď umožňují trochu lépe vidět do zpráv oficiální čínské agentury, kterými zásobuje zahraniční média. TÁHLO MĚ TO JAKO MAGNET Jako mnoho dalších, i mě ovlivnila četba mnoha knih o bájném království na střeše světa. Byl jsem opojen romantickými představami o tajemných klášterech a nadpřirozených schopnostech mnichů. Využil jsem tak první možnost vysněnou zemi navštívit. Před deseti lety bylo možné do Tibetu cestovat jedině organizovaně, ale nebylo to tak přísné jako dnes. Vízum do Číny sice platilo na celém území, ale policisté občas vyžadovali jakési další povolení, které nikdo nikdy neviděl a ani nevěděl, jak vypadá. Neměli ho dokonce ani turisté, kteří přijeli oficiálně s cestovní kanceláří. Někdy tak stačilo usmát se, jindy bylo třeba přidat hrst bankovek. Na několika místech si z toho policie udělala výnosný byznys. V tu dobu bylo nejsnazší přijet do země po zemi z Nepálu nebo z města Golmud, kde končila vlaková trať. Tady už čekali vládní udavači a policisté, kteří každého individuálního turistu odvedli do jediného povoleného hotelu, kde měl čekat, až se utvoří skupinka, která zaplní autobus. Mělo to i jeden háček, doprava do Lhasy a hypotetické povolení stály 700 až 1000 amerických dolarů. Většina dobrodruhů se tak snažila uniknout ze spárů úřadů a jednoduše stopnout nějaké auto. Někdy se to podařilo a až do Lhasy jste se dostali za zlomek ceny. Jen s tím rozdílem, že vás řidič před zátarasy s kontrolami vysadil a museli jste tento bod zdálky obejít. Další možnost – autobus, pro místní za pouhých 20 dolarů, byl sice pro cizince dražší, ale část peněz padla na úplatky. Jindy stačilo se schoulit pod sedačku a zabalit do jačí kůže, kontroly nebyly moc pečlivé. POHODA VE LHASE SKONČILA Jakmile jste už byli ve Lhase, nikdo si vás nevšímal. Odhaduji, že v tu dobu přijeli stejným způsobem, jaký jsem popsal, dobré dvě třetiny návštěvníků. Dnes sem jezdí pravidelný vlak z Pekingu, kde už úřady příliš neobalamutíte, dostat se do Tibetu neorganizovaně je tak velice obtížné, ne-li nemožné. Režim přitvrdil. Vlak, který většina naivních turistů považuje za pohodlnou možnost dopravy a unikátní stavbu, paradoxně Tibetu ubližuje a likviduje kulturu mnohem rychleji, než tomu bylo dříve. Nejenže denně sem přiváží nové přistěhovalce-Číňany, ale také velice rychle dokáže přepravit armádu a jednoduše potlačit jakýkoliv odpor (pomineme-li to, že urychlí drancování nerostného bohatství). Samozřejmě, pokroku nejde zabránit, ani konzervovat zemi do jednoho velkého skanzenu.
Dnes potřebuje každý cizinec před vstupem do Tibetu povolenku a před cestou je lustrován, zda náhodou není novinář. Volný pohyb bez kontroly průvodce, což často bývá agent tajné policie, je znemožněn. Bezohlednost a netolerance Číňanů jsou nejen pověstné, ale bohužel jsou tu dost vidět. Tibeťané sice mají autonomii, ale pokud sem přijedete, na první pohled to tak nevypadá. Na většině správních míst jsou Číňané a k zemi se chovají jako ke své kolonii. Už před lety byl patrný velký vliv přistěhovalců, kteří za podpory vlády ovládli ekonomicky život ve městech. Každý, kdo se rozhodl přesídlit do Tibetu, získal vládní půjčku nebo garanci slušného zaměstnání, což není v Číně vždy samozřejmostí. A možnost zplození dvou dětí bez sankcí (v Číně je pod pokutou povoleno jedno) je dalším lákadlem, jak zemi osídlit. ZAPOMEŇTE NA TIBETŠTINU A tak se opravdu nelze divit Tibeťanům, kteří se velice rychle stali ve vlastní zemi menšinou. Režim potírá především jejich hlavní identitu, tedy jazyk a kulturu. Ve školách je samozřejmostí čínština, tibetština se stává jen okrajovým jazykem. Jediným centrem, kde lze získat vzdělání v rodném jazyce, se tak stávají kláštery. Mniši ovšem byli vždy inteligencí, která odporovala režimu, a nevzdělanci se lépe ovládají, a tak jsou počty mnichů přísně stanoveny. Vládní úředníci se snaží obalamutit veřejné mínění, že kontrolovaný život v klášterech je ukázkou tolerance. Během putování po venkově jsem ale narazil i na spousty mnichů, kteří zakládali na bohem zapomenutých místech kláštery, aby unikli bedlivému oku cenzorů. Otázkou zůstává, na jak dlouho. Mnozí turisté si vůbec neuvědomují, uchváceni bohatou kulturou, jaký režim funguje v klášteře. Všemocný správce bdí nad jejich blahem turistů za tučné vstupné a často je přivádí i doprostřed modliteb. Cizinci samozřejmě touží po fotografiích stejně jako já, ale jde o to mít v sobě i kousek taktu. Občas mi to připomínalo živý skanzen, kterým se kláštery pomalu stávají.
Přestože si myslím, že turistika je jednou z možností, jak do země přinést informace a poznat skutečný stav, je rovněž jedním z faktorů, které likvidují místní kulturu. Abych byl spravedlivý, musím poznamenat, že čínská vláda investovala do obnovy klášterů nemalé prostředky, dokonce i do těch poničených během kulturní revoluce. Vidí budoucí tučné zisky z turistiky. Část peněz byla však také od různých neziskových organizací, které ovšem směly poslat peníze jedině pod hlavičkou čínské vlády. Je paradoxem, že ta je pak využila k vlastní propagaci toho, jak pomáhá. Mniši se sem mohli vrátit, kromě svého poslání ale musejí navštěvovat školení „vlasteneckého cítění“. TIBEŤAN – NEVÝHODA V TIBETU Být Tibeťanem bylo vždy v Tibetu nevýhodou. Sám jsem viděl, jak byli Tibeťané (dokonce i přede mnou) uráženi a zesměšňováni pro svoji odlišnost. Zažil jsem i případ, kdy opilí čínští policisté jen tak zkopali kolemjdoucího Tibeťana. Jen tak, protože se chudák nebude bránit a v systému arogance moci ani nemůže, dopadl by naopak ještě hůře. Teprve s odstupem času dnes chápu, proč tibetští řidiči, když se cestovalo autem, tak úzkostlivě trvali na navštěvování restaurací a obchodů, které patřily Tibeťanům. Jen tak se mohou vzájemně podpořit. Turisté toto často nechápou a svoji peněženku vyklopí kdekoliv. Koupí tibetských výrobků nebo návštěvou restaurací Tibeťanů (pokud nějaké ještě najdou) mohou podpořit místní obyvatele. Jinak přispívají komunistickému režimu na to, co se v Tibetu děje. POZOR, CO BERETE S SEBOU Dost často je velkou vzpruhou pro Tibeťany malý obrázek dalajlamy. Často se stávalo, když jsme byli s mnichy o samotě, že mi ho přinesli s několika poklonami ukázat. Jindy se jím zase chlubili pastevci – přinesli jim ho turisté. Bohužel mít takový obrázek je v dnešním Tibetu trestným činem, za který můžete skončit na několik dnů v kriminále. A pokud u někoho najdou tibetskou vlajku, tak to už je i několik let vězení za rozvracení. A kdyby se náhodou někdo svěřil s myšlenkou samostatnosti Tibetu, tak to je opět vězení. Úřady se snaží všechny umlčet už v zárodku. Každodenní propaganda sice mluví o rozvíjení autonomní republiky, Číňané ale neumějí komunikovat, jednoduše stále využívají pozici síly. Velké prostředky, které režim investuje do rozvoje, většinou končí ve spárech místních úřadů a čínských obchodníků, kteří se tu chovají opravdu bezohledně. Kdo byl před lety ve Lhase, pravděpodobně by ji dnes nepoznal. Staré historické domy a šlechtická sídla byly srovnány se zemí a ve městě vyrůstají vysoké kachlíkové a skleněné domy, které nejdou v zimě ani vytápět. Prostě staré má nahradit jen nové. A sociální rozdíly mezi přistěhovalci a Tibeťany se stále prohlubují. Původní obyvatelé jsou vytlačováni na periferii a venkov. Jak mi kdysi řekl jeden čínský úředník: „Co jiného se dá s tím dobytkem dělat?“ Tato věta mi dokonale utkvěla v paměti, jednoduše totiž vystihuje situaci.
I MIMO POLITIKU Nemá cenu pouštět se do rozebírání politiky, stačí se jen zmínit, že dalajlama chce autonomii a Číňané o tom nechtějí ani slyšet, skoro to vypadá, jako kdyby čekali na pozemskou smrt dalajlamy. Nedávno schválili zákon, který přímo vládě umožňuje vyhledávat reinkarnace mnichů, a tedy i dalajlamy. Mnichy a dalajlamou vybraný mladík Gendün Čhökji Ňima, který měl být převtělením svého předchůdce, byl hned po svém nalezení odvezen ve věku šesti let v roce 1995 a dodnes se neví, jestli ještě žije a kde. Úřady vybraly Gjalcchän Norbu, ten ale studuje v Pekingu, kde po pečlivé převýchově hraje jako Čínou uznaný pančenlama podstatnou roli při ovládnutí duchovního světa, který chtějí mít komunisté také pod svou kontrolou. Stejně prazvláštní je také postoj USA k Tibetu. Zdejší organizace bojující za samostatnost zařadila na seznam teroristů. Žijeme prostě v globálním světě, kde vše souvisí se vším. Po všem, co jsem viděl, se nemohu ubránit paralely s Darfúrem, kde si polovojenské milice připravují zemi na osídlení vybíjením současných obyvatel. Připomínám, že s čínskou vojenskou pomocí. I když Čína prozatím otevřeně nepřesidluje původní obyvatele, podporuje stálý příval nových osídlenců. Je to boj o prostor. NEJDE JEN O TIBET
Čínský ekonomický drak se vzmáhá, podnikat může každý, stačí mít konexe nebo dát dobrý úplatek, ale občanské svobody stále chybějí. Chování vládnoucí elity zůstává víceméně stejné. Myslet si můžete, co chcete, ale říkat to nesmíte. Obyvatelé venkova se v současné době bouří, ale při sebemenším protestu režim využívá násilí a zatýkání. Zprávy o tom dnes pronikají do světa poměrně více než dříve, i když se komunisté snaží jakoukoliv negativní informaci zadržet neuvěřitelně dobře propracovaným systémem cenzury. Ostatně i mnohé západní firmy, jako je například Google, jim usnadňují práci. Vidina vydělaných peněz je větším lákadlem než jakákoliv hrdost nebo původní myšlenka volného šíření informací. Uvidíme sami, co se bude psát při olympiádě. Oslavné texty? A Tibet? Bojkotovat Čínu v dnešní době jednoduše nejde, většina výrobků se vyrábí právě tam, mnohé zahraniční firmy vydělávají díky levné pracovní síle. Každý ale může vyjádřit svůj názor třeba tím, že před levnějším čínským zbožím dá přednost jinému. Kdyby takové řešení volila většina Evropanů, možná by si názorů Evropanů Čína více všímala. EPILOG
A jelikož jsem tímto textem napsal kritiku, počítám i s plným vědomím s následky. Vízum do Číny už pravděpodobně nikdy nedostanu, stejně jako mnozí přede mnou, kteří veřejně vyjádřili svůj názor. Na druhou stranu, co jsem viděl, mi dokonale stačilo.
