Antarktida na 20. rovnoběžce, napadne vás, když za úsvitu poprvé pohlédnete na nekonečnou sněhobílou pláň. Kráčíte po zamrzlé ploše a máte pocit, že vám pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Iluzi umocňuje i teplota hluboko pod bodem mrazu. Teprve až slaná chuť ledových krystalků vás vrátí do reality a vy ještě více užasnete nad tímto jedinečným výtvorem přírody. Je těžké říci, kde končí země a začíná obloha, obejmout prostor, v němž člověk je jen nicotnou tečkou. Teprve nyní možná pochopíte, proč i tady žijí lidé a proč je jejich indiánská matka země Pachamama na své dílo tak hrdá. Největší solná poušť světa Salar de Uyuni je totiž jednou z nejúchvatnějších krajin kontinentu.
VRSTVA 10 METRŮ SOLI
Kdysi dávno byla sopka Tunupa ženou, která se zamilovala do jiné hory, mládence jménem Cuzco. Tunupa mu porodila dítě, ale pak si pořídila ještě dalšího milence. Aby nevěrnici potrestal, unesl Cuzco jejího syna. Nešťastná Tunupa zůstala sama a její mateřské mléko stékalo na zem, až zaplavilo celé okolí. Tak podle legendy vznikla v Bolívii největší solná poušť světa Salar de Uyuni, která je součástí rozsáhlé horské planiny – Altiplana. Věda vznik tohoto jedinečného přírodního úkazu přisuzuje dávným geologickým procesům. Ještě ve čtvrtohorách, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se v celé jihozápadní Bolívii rozprostíralo jezero Minchín, naplněné vodou z tajících okolních ledovců. Z něj se v průběhu dalších deseti tisíc let voda vypařovala a na jeho místě zbylo mnohem menší jezero Tauca (o rozloze asi 50 tisíc km2). Když pak i ono postupně vyschlo, zůstaly po něm dvě velké „louže“ (současná jezera Uru Uru a Poopó ), solné pláně Salar de Uyuni o rozloze 12 106 km2 a menší Salar
de Coipasa. Intenzivní vypařování ze dna vysušeného jezera tak nakonec vytvořilo vrstvy soli s příměsí dalších minerálů místy mocné bezmála deset metrů.
MUCHO FRÍO V UYUNI
Těžko může být někde nevlídnější místo s drsnějším klimatem pro život než městečko Uyuni. Kdykoliv Bolivijci uslyší slovo „Uyuni“, přeběhne jim mráz po zádech a okamžitě si vybaví mucho frío (velká zima). Ostatně celá oblast jihozápadní Bolívie je nejodlehlejší horskou částí země. S několika silničkami a hrstkou obyvatel a s jen velmi omezenými možnostmi dopravy. Její hranice jsou více či méně vymezeny železnicí spojující Uyuni s argentinskou hranicí a menšími pohořími Kordillera de Lipez a Kordillera de Chichas. Ve všech průvodcích a bedekrech se uvádí jako výchozí bod k největší turistické atrakci země.
Probudili jsme se do mrazivého rána, a kdyby sluníčko, které je ostatně pro většinu domácností jediným zdrojem tepla, nerozpálilo okna našeho pokojíku, jistojistě bychom z prohřátých spacáků nevylezli. Na ulici však panuje už od svítání čilý ruch. Trhovkyně zabalené do vlněných látek doslova od hlavy až k patě rozprostřely své zboží na zem i stoly, jiné v hrncích vaří kolemjdoucím něco pro zahřátí, chlapi přivážejí na dřevěných kárách obří pytle s nejrůznějším zbožím k autobusům a dohazovači všech dopravních společností z plna hrdla vykřikují názvy měst, kam dnes pojedou… Potosí! Oruro! La Paz! Sucre! Široké prašné ulice lemují omšelé domky, jen tu a tam ozdobené dřevěným balkonkem. Pohublí toulaví psi pobíhají mezi lidmi a všudypřítomné odpadky, zejména na okrajích města, jsou vítanou pastvou pro zdejší prasata. Davy cizinců, jak je známe například z turistické „jedničky“ Peru Machu Picchu, tady v Uyuni nenajdete. A tak jakmile se na ulici objeví gringo, útočí na něj ze všech stran neodbytní dohazovači cestovních kanceláří: „Helou, mister, a Salar, best prajz only for jú…“ Lidé v Uyuni totiž pochopili, že právě zahraniční turisté jsou nejsnadnějším zdrojem obživy. Od domorodců jsme se dozvěděli, že jet do pouště na vlastní pěst může být životu nebezpečné. Jako důkaz jsme si vyslechli vyprávění tragických osudů nešťastných turistů, kteří se v pustině ztratili a nakonec bez vody zemřeli. Ačkoliv máme s fantazií Indiánů letité zkušenosti, tentokrát jsme se nechali přesvědčit a vyrazili se zkušeným řidičem a znalcem oblasti v terénním landroveru. Myslím, že jsme udělali dobře…
KAM CHODÍ VLAKY DO DŮCHODU?
Není jasné, proč právě tady, v tak odlehlém a nevlídném městečku Uyuni, bylo zřízeno odkladiště starých a nepotřebných vagonů, lokomotiv a všelijakých železničních dopravníků. Ačkoliv by zřízení železničního muzea zcela jistě přilákalo do oblasti další návštěvníky, současná situace „pohřebiště vlaků“ je spíše důkazem lhostejného přístupu státních orgánů k rozvoji této části země. Když už tady lišky dávají dobrou noc a noví osadníci se sem nehrnou, skládku zrezivělých vagonů nebude zřejmě nikdo považovat za další vadu na kráse. Přitom by stačilo jen málo, aby se z onoho nedostatku stala pro obyvatele Uyuni přednost, jež by do města přilákala další návštěvníky, a tím i peníze do pokladny. I tak je ale návštěva podivného skanzenu pravidelnou zastávkou všech cestovních kanceláří na cestě do „Salar“. Ačkoliv má „procházka“ mezi rezivějícími vagony a kolejišti zavátými vrstvou prachu a písku jisté kouzlo, více než atmosféru z přelomu 19. a 20. století, z něhož většina strojů pochází, nabudete pocit lítosti a řeknete si, že je to škoda a že všechny ty mašinky a vagony by měly poněkud důstojněji připomínat období, kdy právě železniční doprava hrála v bolivijském hospodářství důležitou úlohu. V současné Bolívii je však železnice na pokraji krachu, další investice se prý nevyplácejí, boom zaznamenávají autobusy, a tak na mnohých místech již bylo vlakové spojení zrušeno úplně. V Uyuni se tak mohou těšit na nové přírůstky…
SOLNÉ DOLY
S Ivanem Villcou a kuchařkou Leonorou, jejíž přítomnost v autě jsme zprvu nechápali, jsme vyrazili do Salar de Uyuni ještě před svítáním. Poušť je od města vzdálená asi 30 kilometrů a my jsme chtěli natočit a nafotit atmosféru východu slunce. Zatímco v poledne působí pláň jako bílá rovná placka bez zřetelné struktury, při nízkém světle během svítání a západu vystupují na povrch „solná políčka“, jakési geometrické hřebínky ve tvaru šestiúhelníků vysoké jen pár centimetrů. Studená spodní voda soustředěná do několika toků vyvěrá na některých místech až na povrch. Probublává přes silnou vrstvu soli a vytváří na jejím povrchu neobvyklé „erupce“. Taková místa nazývají místní ojos de salar (oči salaru).
Projíždíme nejprve vesnicí Colchani, jež leží na samém okraji solné planiny a je vzdálená asi dvacet kilometrů od Uyuni. Žije tu na sedmdesát rodin a skoro všechny se živí těžbou soli. Den co den chlapi s lopatou dolují své „zlato“ a tvarují jej do roztomilých, asi půl druhého metru vysokých kuželů, jež z dálky připomínají eskymácká iglú. Ročně vytěží jen tady v Colchani více než dvacet tisíc tun soli. Nedaleko odtud sídlí společnost, která solné bloky vykupuje a část pro konzumaci jodizuje podle doporučení WHO (Světové zdravotnické organizace). Většina soli je však prodávána rafineriím a dopravována železnicí, malou část domorodci používají na vlnu, činění kůže, na solení masa a tuku. Už od roku 1612 se odtud během zimních měsíců vydává karavana lam nesoucí sůl do osm set kilometrů vzdáleného města Tarija na samém jihu Bolívie. Tady sůl vymění za med, kukuřici, dřevo, listy oblíbené koky a další zboží, jež příroda v této části Altiplana lidem neposkytuje.
„Nedáte si kafe?“ překvapí nás Leonora, a aniž by čekala na odpověď, dává se do práce. Během několika minut je prostřeno. Ubrus na zemi, tedy na soli, kouřící konvice a malované hrníčky i s podšálky působí možná trochu komicky, neboť nejsme na podobný servis během našich cest do této části světa zvyklí, ale horký nápoj, nutno přiznat, přišel v tomhle mrazu nanejvýš vhod. Sluníčko už sice vystoupalo vysoko nad obzor, ale teplota stále ještě zůstávala na bodu mrazu. „Víte, dříve byla oblast rozdělena mezi Aymary a Kečuy,“ vypráví o historii své rodné země Leonora, snad abychom na chvíli zapomněli na zkřehlé prsty a ústa. „Vztahy nebyly přátelské, ale dnes už je to jiné. V době španělské vlády bylo například zakázáno mluvit kečuánsky i aymarsky. V rodinách se ale těmito jazyky mluvilo, předávaly se písně, legendy a příběhy. Dnes Kečuové a Aymarové uzavírají mezi sebou sňatky, přátelí se, i když…“ zamyslí se Leonora a s úsměvem dodává: „Aymarové jsou více uzavření a navázat s nimi skutečné přátelství není tak snadné. Naproti tomu my Kečuové jsme veselejší a družnější.“
ZÁHADNÍ PŘEDKOVÉ…
Na opačné straně planiny, asi sto kilometrů od Uyuni, leží na malém pruhu pevniny dělícím Salar de Uyuni od menší pouště na severu Salar de Coipasa vesnice Jiriri. Žijí zde Aymarové a stejně jako na jiných místech bolivijského Altiplana jsou zemědělci a pastevci. Pěstují brambory, quinou a chovají lamy a ovce. Leonora se pouští do vaření oběda, my po kamenité silničce stoupáme k úpatí legendární sopky Tunupa. Kromě bájného příběhu o žárlivé lásce sopka o výšce 5400 m n. m. skrývá pod jižním svahem ve vyhloubených jámách podobných jeskyním několik mumií. Podle průvodce Ivana jsou staré asi 1500 let, pocházejí tedy pravděpodobně z předinckého období. Dochované kusy látek, keramika, předměty vyrobené ze zlata a mědi svědčí o poměrně vyspělé kultuře, která zatím nebyla nijak prozkoumána. Našli jsme tu i docela „čerstvé“ cigarety. Inu, obětními dary předkům nemůžete nic zkazit!
Po tradičním jídle zdejších horalů – pečínce z lamího masa a kaši z quinoy (nejdůležitějším pokrmu obyvatel bolivijského Altiplana) pokračujeme v cestě. „Tohle je nejlepší silnice v Bolívii,“ usmívá se Ivan, šlápne na plyn a po solné rovině (samozřejmě bez silnice) si to sviští stovkou. Pochopili jsme, že bychom tu bez něj v nekonečné pláni byli ztraceni. Skutečně ostrovem v této pustině je Isla Incahuasi neboli ostrov „Inkův dům“, jeden ze šestatřiceti v oblasti Salar. Nevelká část pevniny vyčnívající z bílého moře měří jen pár stovek metrů čtverečních, ale celý kopec je porostlý obřími, až deset metrů vysokými kaktusy Trichocereus cactus. Rostliny, na které jsme zvyklí z poněkud teplejších oblastí, tu skutečně působí impozantně a vytvářejí jedinečný kaktusový les uprostřed sluncem ozářené pouště. SŮL NAD ZLATO
Hotel „Playa blanca“ (Bílá pláž) je celý z cihel vyrobených jak jinak než ze soli, stejně jako většina vybavení interiéru – postele, stoly i křesla. Cena za noc 20 USD je sice na bolivijské poměry relativně vysoká, příležitost spát na soli je ale lákavá, a tak se vlastníci hotelu o budoucnost obávat nemusejí. Snad jen vydatný a dlouhodobý déšť či náhlé tání ledovců v okolních horách, jež by daly vzniknout dalšímu jezeru, by pro jejich živnost mohly znamenat zkázu. Majetek by se jim totiž rozpustil. Zatím je však, jak se zdá, příroda majitelům nakloněná. Vypařování vody z pravidelných, avšak mírných srážek během letních měsíců (prosinec-březen) totiž způsobuje, že se největší solná pláň světa Salar de Uyuni každoročně rozšiřuje o dva až tři centimetry.
A jaká čeká Salar de Uyuni budoucnost? Možná ji vystihuje právě onen název slavné české pohádky. Tady, takříkajíc pod nohama, je snad vůbec největší zásobárna energetických minerálů (lithium, hořčík, draslík, bor a další). Pravděpodobně nejdůležitější pro příští generace bude lithium, které dává lidstvu naději na dostatek energie v době, kdy budou veškeré zásoby uhlí a ropy na Zemi vyčerpány. A právě Salar de Uyuni je jedním z největších rezervoárů tohoto nerostného bohatství na kontinentě. Zatím sice hraje mnohem důležitější úlohu těžba soli a cestovní ruch, avšak je už jen otázkou času, kdy největší solná poušť světa začne plnit svou novou úlohu v bolivijském a zřejmě i světovém hospodářství. Nikdo však dnes nedokáže říci, jak se k dalšímu rozvoji oblasti postaví ekologové, zda se podaří skloubit těžbu s ochranou přírody a turistikou. Byla by jistě nenahraditelná škoda, kdyby tvář této jedinečné přírodní krajiny byla novou činností jakkoliv poznamenána.
