Snad každý, kdo sestupuje do temné skalní štěrbiny, cítí nebezpečí, do kterého se vydává. Zvlášť když si uvědomí, že tady někde stále ještě leží dvě mrtvá těla, která se doposud nepodařilo vyprostit.
Úzkým skalním soutěskám na jihu Koloradské plošiny se anglicky říká slot canyons. Bývají až několik desítek metrů hluboké a široké jen několik málo metrů. Někde stačí jen rozpažit a člověk se může dotknout obou protilehlých stěn. Antelope Canyon je přitom jedním z nejkrásnějších, nejpřístupnějších a také nejznámějších.
Skalnatopísčité řečiště Antelope Creek je po většinu roku vyschlé a ústí do přehradní nádrže Lake Powell. Název dostalo podle vidloroha, americké antilopy, která se zde dříve hojně vyskytovala.
V korytě vymlela voda hned dvě úzké skalní soutěsky. V měkkém červeném pískovci tak vznikl Upper (horní) a Lower (dolní) Antelope Canyon. Přestože se jedná o totéž řečiště, dá se mluvit o dvou kaňonech odlišného charakteru.
ZA KRÁSU SE PLATÍ
Antelope Canyon leží nedaleko od poměrně mladého severoamerického městečka Page, které vzniklo při stavbě vodní elektrárny na řece Colorado. I když informací je mizivé množství, skalní soutěska se tu hledá poměrně snadno – stačí sledovat už z dálky viditelné tři dýmající komíny tepelné elektrárny na jižním břehu vodní nádrže Lake Powell. Je to trochu nevhodná směrovka k přírodním krásám těchto rozměrů, ale funguje.
Antilopí kaňon je zatím ještě poměrně neznámý, i když jeho obliba rok od roku roste a tím i počet návštěvníků obdivujících přírodní krásy Koloradské plošiny (červeného Utahu a Arizony). Celý kaňon patří do indiánské rezervace Navajo a je od roku 1997 zařazen pod Navajo National Park Service. Pro původní americké obyvatele má zem nesmírný spirituální význam. Přesto se někteří indiáni naučili na jejím bohatství, které jim ještě zbylo ve formě několika rezervací, celkem dobře vydělávat.
Snad s každým rokem se ale přístup do Antilopího kaňonu znesnadňuje. Dříve se mohlo do čtyři a půl kilometru vzdáleného horního kaňonu vlastním terénním autem, případně i pěšky. Dnes se do něho nikdo nedostane jinak než v rámci drahé výletní nebo fotografické túry. Také dřívější možnost pobývat v kaňonu celý den se smrskla na hodinu, maximálně na dvě. Že by těmto omezením někdo unikl, je vyloučeno, indiáni si toto území, obehnané plotem, velmi dobře hlídají. Navíc ceny za vstup rok od roku citelně rostou. Co se dá dělat, za krásu se zkrátka platí. Nakonec (dovolte mi prosím malou kritiku) si za to můžeme sami, že jsme to s přírodou „dotáhli tak daleko“. Ale pokud pomineme všechny tyto civilizační těžkosti, nebývalá krása kaňonu stojí za to.
NEJKRÁSNĚJŠÍ JE V POLEDNE
Vstup a parkoviště, ze kterého se vyráží k Hornímu Antilopímu kaňonu se nachází přibližně tři míle za městem Page. Leží přímo u silnice číslo 98 směrem na východ a je téměř k nepřehlédnutí. Kaňon je pak vzdálený ještě dalších čtyři a půl kilometru proti říčnímu proudu. Terénní nezpevněná cesta vede přímo otevřeným písčitým řečištěm a je přístupná pouze pro vozidla se zvláštním povolením.
Indiáni říkají Upper Antelope Canyonu Tse bighanilini, což přeloženo do češtiny znamená Místo, kde voda probíhá skalami. Anglicky se pak horní kaňon označuje jménem The Crack (Trhlina). Často jsou však ve spojitosti s touto soutěskou slyšet i jiné názvy, jako například Windcave (Jeskyně větru), Cathedral Canyon nebo Corkscrew (Vývrtka).
Do kaňonu se vstupuje nenápadnou skalní štěrbinou, která po pár metrech každého pohltí do chladivého šera. Chodba dál je pak celkem široká, skalní stěny, vymodelované do hladka vodou, se klenou nad hlavou jako zdi nějaké katedrály. Dno je poměrně rovné, pokryté vrstvou jemného písku, v zadní části se kaňon znatelně zužuje.
Každého zřejmě překvapí, že Upper Antelope Canyon není dlouhý. Přibližně dvacet až třicet metrů hluboká a poměrně temná soutěska překvapivě končí po asi čtyřech stech metrech.
Dopoledne proniká do úzkého kaňonu poměrně málo přímého světla, paprsky se ale odrážejí od stěn a pronikají postupně do spodnějších částí. Osvětlený pískovec se nejprve rozzáří do hnědých, potom oranžových a nakonec zářivě červených tónů. Neustále se barevně mění přímo před očima, do „uměleckého díla“ se zamíchají i bílá, žlutá, nachová, fialová a modrá. S pokročilou dobou pak získávají barvy na intenzitě. Kdo nechce nic propásnout, musí neustále hru barev sledovat.
Vrchol této podívané přichází v pravé poledne. Na několika málo místech dopadají sluneční paprsky přímo kolmo dolů na písčité dno a v nádherné, krvavou červení žhnoucí soutěsce vytvářejí skutečné světelné sloupce. Každý, kdo se v té chvíli nachází v Antelope Canyonu, je úžasným divadlem doslova pohlcen. Člověk najednou zapomíná na všechny těžkosti a uvědomuje si, že se účastní něčeho velkého a nadpozemského, má pocit, že se nachází na místě, kde se světlo setkává s temnotou, nebe se zemí, a je nesmírně vděčný za to, že může být při tom.
S pokročilou hodinou přímé paprsky mizí. Hra světla, tvarů zaoblených stěn a červené barvy ale pokračuje a ještě několik hodin po poledni je možné mnohé objevovat – přisuzovat světelným úkazům vlastní názvy, nechávat plynout svou fantazii…
Kaňon působí na člověka velmi tajemně dokonce i v podzimních a zimních měsících, kdy je slunce na obloze příliš nízko a na hluboké a temné dno se paprsky sotva dostanou.
NEBEZPEČNÁ KRÁSA
Druhý, dolní, takzvaný Lower Antelope Canyon se nalézá jen na opačné straně již zmiňované silnice 98 a je mnohem přístupnější. Po zaplacení vstupného stačí ujít v doprovodu navajského průvodce několik desítek metrů, a člověk stojí nad okrajem celkem nenápadné zvlněné štěrbiny. Po žebříku pak už musí do poměrně hlubokého Lower Antelope Canyonu sám.
Dolní kaňon je oproti hornímu velmi úzký. Řečiště vyhloubené ve skále se navíc všelijak kroutí, takže teprve tady každý nabývá dojmu, jako by se červeným pískovcem prodírala vývrtka (anglicky corkscrew). Indiáni tomuto dolnímu kaňonu říkají Hasdeztwazi, což se dá volně přeložit do češtiny jako Spirálový skalní oblouk.
Lower Antelope Canyon je dlouhý přibližně osm set metrů. Po jeho dnu se nechodí tak pohodlně jako v Upper. Řečiště je tady hodně skalnaté a místy i těžko schůdné, proto je toto místo také výrazně méně navštěvované. Zato v něm není pobyt nijak omezen. V soutěsce se sice nevytvářejí tak výrazné světelné sloupce, ale naproti tomu se tady dají objevit úchvatnější tvary a sledovat neskutečně krásné světelné změny. Samotné procházení mezi jeho skalními stěnami je mnohem namáhavější a dramatičtější, což ocení hlavně dobrodružnější povahy.
Přístupná je v současné době pouze jeho část. Dolní úsek Lower Antelope Canyonu se mezi stěnami náhle prudce svažuje. Odtud je také ještě více rozervaný a těžko průchodný. Na jeho zdolání je třeba dokonce i lano. Zadní část však není veřejnosti přístupná hlavně kvůli velké tragédii, která se tu odehrála před několika lety.
V srpnu 1997 se do kaňonu spolu s průvodcem vydala skupina lidí, bohužel právě v době, kdy se na míle daleko strhla velmi prudká letní bouře. Voda velice rychle naplnila veškerá koryta a ohromnou silou strhla s sebou všechny, kteří se v dolním kaňonu nacházeli. Z celkem dvanácti lidí jedenáct zemřelo. Po devět měsíců pak byl Lower Antelope Canyon uzavřen, než se podařilo vytvořit podmínky, aby se podobná tragédie už neopakovala. Pojistkou je nejen neustálé a důsledné sledování počasí, ale i několik kovových beden podél horního okraje skalní štěrbiny se záchrannými lany a sítěmi – pro případ, kdy by bylo nutné při přívalové vodě, takzvané flash flood, okamžitě zasáhnout a lidi ze soutěsky vytáhnout. NEJEN ANTELOPE
Podobných, neméně krásných a zajímavých soutěsek je v Koloradské plošině daleko více, a tak se novým objevům meze nekladou. Chce to jen dobrodružného ducha, topografickou mapu, co nejčerstvější informace o počasí a hodně vody do batohu.
