NAPSALA JANA PATKOVÁ
“V noci z desátého na jedenáctého června mi někdo pomaloval zeď a dveře ordinace nápisy a čmáranicemi. Byla tam velká židovská hvězda, iniciály Ku-klux-klanu, nápis Jude a malá hvězda s písmeny SS.” Vypráví doktor Bohumil Skála z Lanškrouna. „Zbytek byl před ordinací: šibenice Jude raus, po padesáti metrech byl hákový kříž.
První věc byla, že jsem si pomyslel, kolik asi bude stát zamazat to a omýt. První den jsem si vůbec nedokázal uvědomit, že se to týká skutečně mě, žiju tu deset let a kromě běžných maličkostí jsem žádný spor neměl. Posléze jsem učinil jistá ochranná opat- ření vůči rodině a ostraze objektu. Strach jsem asi dostal.” Lanškroun je malé městečko, zajímavé snad jen tím, že kromě doktora Skály tam žádný Žid nežije. Zato se tu tiskl časopis „Politika” včetně příloha „Narozeniny Adolfa Hitlera”.
V roce 1990 stál Bohumil Skála u zrodu Společnosti přátel Izraele, v jejíž preambuli je informovat a předvést to dobré o židovství a o Izraeli – pořádají přednášky a výstavy. Letos v dubnu se sešel výbor společnosti a mnozí členové, především pražští, se zasadili o vydání petice. Zaznamenali totiž stále více sice neadresných, o to nebezpečnějších projevů rasové nesnášenlivosti, i v noky vinách a masmédiích. Jednalo se o dokola omílané „pravdy” typu „každý cikán je zločinec, každý Vietnamec je podvodník”. Petice ve své podstat ě vyzývala k větší bdělosti před těmito projevy a pokud mohu soudit, byla poměrně „neškodná” a „mírná”. Před devátým květnem petici rozeslali a jedna ležala také v čekárně pana doktora. Pak byla instalována výstava Izrael letecky a následovně vyšlo několik doktorov ých úvah o holocaustu a konci války v regionálním tisku. V tom okamžiku kdosi řekl DOST a výsledkem byl čin formou vandalský a podstatou rasistický. Pan Skála není jediný, kdo se stal obětí víceméně podobných útoků, je však jedním z mála, kdo si troufli rozvířit hladinu veřejného mínění. Důvod, proč ostatní takovéto incidenty tají, je zřejmý – strach. Strach o sebe, strach o osobní prestiž, strach z posměchu.
Pane doktore myslíte si, že víte kdo to byl? „Nejsem si vědom ničeho velikého, co bych někomu udělal, tak že by chtěl tímhle způsobem vyjadřovat svoji nevoli. Jsou dvě možnosti – buď chtěl někdo vyjádřit nevůli vůči mé konkrétní osobě z titulu mé angažovanosti a vzhledem k mým předkům, nebo se mě chtěl dotknout a pouze využil této možnosti, proto že se domníval, že právě tímhle se mě dotkne. A je to pravda skutečně se mě to dotklo.”
Jak reagovali vaši spoluobčané? „Letmo se dotknou, ale stejně jako by se o tom styděli mluvit. Stydí se to nazvat pravým jménem.” · · · Můžeme mluvit o antisemitismu, rasismu, či xenofobii, jisté je, že všechny uvedené výrazy označují jevy společensky vysoce nebezpečné. Začíná to zpravidla verbálními útoky, už ve dvacátých letech Adolf Hitler v „Mein Kampf” napsal: „V životě Žida jako parazita na těle jiných národ ů a států je založena jedna jeho zvláštnost, která podnítila Schopenhauera k výroku, že ŽID JE VELKÝ MISTR LŽI. Jeho existence nutí Žida ke lhaní, a to k neustálému lhaní, jako Seveřany nutí počasí k teplému oblečení.” Může to končit katastrofou, vždyť ve druhé světové válce zahynulo 6 milónů Židů. A plných dvacet let měli slušní lidé na to, aby nebezpečí včas odhalili. Stejně jako dnes problém bagetizovali.
ZAČALO TO KOSMASEM? Co o nich vlastně víme? Že mají obřízku, že se scházejí k bohoslužbám v podivném kostele, kterému říkají synagóga, že používají neznámá slova jako tóra, sabat, košer… Málokomu se ovšem chce vědět, že byly vždy národem vzdělaným, že z jejich řad pochází řada vynikajících umělců, vědců, že třeba první parní stroj v Čechách byl uveden do provozu ve Smíchovské továrně židovských majitelů bratrů Progesových, z nichž mladší pak zakládá v Chodově u Karlov ých Varů světoznámou výrobu porcelánu. Leopold Laml byl ředitelem České spořitelny… A snad vůbec nikdo netuší, o čem všem je dějepis židovského národa na území dnešních Čech a Moravy. Židé na našem území žijí vlastně odnepaměti. Podle pověstí sem přišli hned po zboření jeruzalémského chrámu a ghetto zde prý již existovalo před příchodem Slovanů. Od chvíle, kdy se Židé usadili v naší zemi, začína se psát dějiny českého antisemitismu. Dějiny diktované tradovanou pověrou, že Židé jsou vinni smrtí Ježíše Krista, dějiny diktované lidskou závistí, neboť Židé vždy byli schopnými obchodníky, o jejichž bohatství kolovali nepěkné fámy. (A kdo z nás osvícených demokratů 20. století, nikdy nepoužil o movitějším sousedovi ono staré známé „to je ale židák” ?) Obzvláště se všem bohabojným křesťanům zajídala židovská lichva, neboť, křesťanům náboženství zakazovalo půjčovat na úroky. Málokdo si ovšem uvědomil, že Židé měli velmi omezené možnosti obživy – teprve v 17. století povolil Ferdinand II. Židům provozovat některá řemesla, ovšem nesměli ještě docílit titulu mistra. V neposlední řadě se pak Židům vyčítalo, že jsou líní a ani by je nenapadlo dřít se na polích jako ostatní obyvatelstvo. I to však mělo svou příčinu – Židé žádná pole vlastnit nesměli! Zvláště se v protižidovském duchu vyznamenal autor slavné Kroniky české, Kosmas. Když se roku 1098 kníže Břetislav dozvěděl, že z Čech prchají Židé a odnášejí sebou své bohatství, vyčítá jim to podle kronikáře slovy: „Zplozený z kurvích synů, ty národe izmahelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho. Proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma? Cokoli ve chvíli této jest mé, jest úplně moje. Z Jeruzaléma žádné jste sebou nevzali jmění..bez groše přišli jste k nám, bez groše jděte, kam chcete!”
SMUTNÝ DĚJEPIS. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.” (Gn 12, 2-3) Příslib v biblických časech Abrahamovi Hospodin a zároveň jeho národu, z nějž se postupně vyvinul národ židovský, věnoval Svatou zemi. Vše se ovšem vyvíjelo poněkud jinak, a tak byli Židé téměř do dnešních dnů nejpronásledovan ějším národem a nejkultivovanější skupinou bezdomovců na světě. I u nás. Po celý středověk se Židé stávali obětním beránkem. Zvláště pokud panovník učinil nepopulární opatření, obrátil pozornost naštvaných poddaných proti židovskému obyvatelstvu. A židovské peníze chtěl každý: když Jan Lucemburský v roce 1336 vyplenil pražské ghetto nalezl při tom „tisíce hřiven drahých kovů”. V očekávání dalších pokladů dal pochytat v Praze a v celém království všechny Židy a propustil je, až pokud se vyplatili velkými sumami peněz. K jednomu z nejhorších pogromů došlo o Velikonocích roku 1389, za panování Václava IV. Záminkou krvavé akce byl incident s křesťanským knězem, kterému se údajně vysmívali mladí Židé. Zfanatizované davy vzaly spravedlnost do svých rukou a výsledkem bylo vypálení židovských domů a tři tisíce mrtvých. Václav Vladivoj Tomek: „K tomu slovu zdvihl se lid a davem hrnuli se do ulic židovských, zapálili domy, jali se vražditi Židy napořád, a kteří z nich utíkali z domů hořících, ty zase honili zpět do ohně…”
Ostudnou tradicí, jež vedla až k známé žluté hvězdě v době nacistického řádění, bylo cejchování Židů. V době Karla IV. museli Židé nosit na veřejnosti potupn ý vysoký klobouk. V 15. století vyšlo nařízení, že na svém obleku nesměli Židé nosit límec, ale jakýsi krejzlík. V případě, že toto nařízení ignorovali, prodali jejich šaty soudu. Ve století šestn áctém zase museli Židé nosit na svrchn ím oděvu ve výši prsou na levé straně žlutý látkový kroužek předepsané velikosti – kdo Žida přistihl bez kolečka, dostal polovinu toho co měl Žid u sebe. Neméně ostudnou tradicí, která ovšem nezmizela spolu s koncem války, jsou nadávky. Známe je už od mateřské školky, většina z nás je používá stejně frekventovaně jako jiná „sprostá” slova. Co nám ale vadí? Proč je slovo „Žid” sprosté? I když se ve století devatenáctém začalo blýskat na lepší časy, až první republika dala Židům jistotu plnoprávného občanství. Dvacet let se Židé těší z relativního klidu, když na ně dopadne osud s nevídanou tvrdostí. Jmenuje se to holocaust a navždy to hatí možnost mluvit o 20. století jako o humánní době. „Konečné řešení” padlo za oběť 77 297 česk ých Židů! Ani pro osvobození se Židé neradovali – sice potichu, nicméně účinně byl do naší společnosti implantován antisemitismusm, o kterém p. Munt, ředitel terezínského památníku, říká: „Byl to antisemitismus, se kterým česká společnost neměla žádné zkušenosti, který byl neviditelný, schovaný za oficiální proklamace rovnosti všech lidí. Jednalo se o antisemitismus sovětský.” Kromě křiklavých případů, z nichž nejznámější je proces s Rudolfem Slánsk ým, se jedná o kulturní, občanské a hospodářské ničení židovské komunity. Absurdnější o to, že na západ od našich hranic si tamní antisemité vytvářejí povídačku o „židobolševickém celosvětovém spiknutí”. A právě tento termín se objevuje ve slovníku zdejších antisemitů v okamžiku, kdy rokem 1989 končí totalita a začíná demokracie.
ŽIDI DO PLYNU. Nápis objevuji jednoho dne na sousedovic popelnici a domnívám se, že špatně vidím. Začínám si všímat jiných popelnic a vůbec ploch sloužících jistým skupinám k sevevyjádření a zjišťuji, že zatímco můj zrak je v naprostém pořádku, něco se děje v naší společnosti. Pro normální lidi nepochopitná nenávist vůči Židům, které vlastně ani nerozeznáme od Nežidů, se během pěti let stala nedílnou součástí pestr ého koloritu „demokratických” názorových proudů. Ačkoli ve zprávě, kterou pan Munk vypracoval pro Mezinárodní seminář o antisemitismu, mohlo být zkonstatováno, že v tomto ohledu jsme na tom z postkomunistický států relativně nejlépe, na spokojenost to nestačí. Vydali jsme „Protokoly sionských mudrců”, početli jsme si v týdeníku „Politika”, než jsme jeho vydávání zatrhli, máme na kontě bezpočet vandalských činů na židovských hřbitovech a tohle všechno máme tendenci poněkud bagatelizovat. Za panem Munkem jedu do terez ínské pevnosti a zatímco se zcela vážně bavíme o tom, že míra antisemitského cítění naší společnosti je ještě snesitelná (!), dívám se z okna na nepřehledné řady hrobů symbolického hřbitova. Je mi trapné pomyšlení, že teprve po padesáti letech je nad náhrobními deskami kromě křesťanského kříže vztyčena také Davidova hvězda. Pan Munk poprvé vyslovuje větu, kterou během práce na reportáži uslyším ještě mnohokr át: „Zatím je klid, ale může to být nebezpe čný klid před bouří!”
„ANTISEMITISMUS BYL A BUDE”. Tvrdí předseda Federace Židovských obcí České republiky Jiří Daníček. Ještě před incidentem s doktorem Skálou vydává spolu s vrchním pražským a zemským rabínem Karolem Sidonem prohlášení v souvislosti s bestiální vraždou Roma Tibora Berkiho, v němž se mimo jiné praví: „Očekáváme od vlády, parlamentu, justice, policie, ale především od jednotlivých občanů, že se aktivně a neprodleně postaví proti všem podobným projevům a dokáží je v zárodku zastavit. Svůj díl odpovědnosti na tragédii zavražděného pana Tibora Berkiho nesou všichni, kteří projevy rasové nenávisti podceňovali, zlehčovali a označovali za okrajové. Pozůstalým po zavražděném, stejně jako všem, kteří už získali s rasismem v České republice osobní zkušenost, vyslovujeme naprostou solidaritu.” Jak je vidět, prohlášení příliš nezmohou. Pan Daníček má svou pracovnu na novém židovském hřbitově v Olšanech a tak mám opět výhled na hroby, když mi rovná mé představy o antisemitismu: „Antisemitismus má v podstatě tři vrstvy – totiž nemožnost účastnit se politického, společenského a hospodářského života. Projevovat se to může dvěma způsoby. První forma je verbální, respektive tištění protižidovských periodik a publikací. Což mohou být, třeba seznamy těch, kteří jsou Židé a jsou ve vládě nebo se účastní veřejného života, s přímým poukazem na to, že těch Židů je tam moc. Druhá forma – přímé násilí, v drtivé většině má souvislost se skinheadským hnutím – podobně jako v jiných státech – jde o skupiny lidí, kteří stejným způsobem reagují na skutečnost, která je obklopuje: drží se primitivně nacionálních hesel, tedy jakéhosi pseudovlastenectví.”
Myslíte, že kdyby v Čechách neexistoval svým způsobem „zástupný” problém s Cikány, byla by míra antisemitismu větší? „Nedá se to vyloučit, protože tak jak formulují své myšlenky lidé, kteří se svým způsobem hlásí k nacionalismu, neofašismu, je jasné, že oni nemohou být bez viditelného nepřítele, bez každodenních potyček. Reálné nebezpečí tu je, poslední případ se odehrál na sklonku minoulého roku, kdy skupinka mladíků před sinagógou vyhrožovala Židům, kteří tam byli shromážděni na bohoslužbě. K fyzickému napadení nedošlo díky rychl ému zákroku policie. Tento případ se posuzuje jako případ rasové nenávisti.” Takže se dá říci, že jste s postojem justice momentálně spokojen? „Pozitivní je moment, že justice začíná antisemitismus a vůbec rasismus vidět jako problém, že jednotlivé případy nemá tendenci bagatelizovat, jako to občas problesklo i z vládních kruhů, v duchu: český národ je slušný a tyto výstřelky není třeba dramatizovat.” Jakou formu antisemitismu, vyjma přímého fyzického násilí, považujete za nejnebezpečnější? „Nejhorší by asi bylo, kdyby se někomu podařilu skrze řekněme „primitivní” či nedostatečně informované lidi organizovat hnutí, jehož vůdce by byl v pozadí a jen financoval a organizoval.” Na začátku povídání jste řekl, že antisemitismus vždycky byl a vždycky bude. Mám to chápat jako rezignaci? „Člověk samozřejmě může něco chtít a hodně pro to udělat, ovšem je třeba vidět věci reálně. Když existují země, kde vůbec žádní Židé nejsou a přesto tam antisemitismus existuje, těžko najdeme pádnější důkaz o houževnatosti tohoto jevu. Dalším momentem je to, že pro Židi je vlastně lepší, pokud je společnost „jen” přijímá, a to na bázi jisté vzájemné ostražitosti, než aby jim projevovala jakousi „lásku”, což je vztah citový, který se proměňuje a může být posléze zcela opačný. Takže raději vztah chladnější, ale stabilnější.”
