Zdravotní dvorní rada Pingler napsal roku 1879 na adresu zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze, že byl lékařským Kolumbem. Přirovnání je vskutku trefné. Kolumbus pro Evropany objevil Ameriku a Priessnitz vodoléčbu…, i když obě existovaly již dávno předtím. Například lázně byly oblíbeny už v antice a léčbu studenou vodou popsal Hippokratés. Také tření, součást Priessnitzovy léčby, doporučoval v prvním století před naším letopočtem Asklépiadés. Priessnitz však jako první prosadil systém celostní léčby, propojenosti těla a duše. Pochopil, že mnohé symptomy fyzického strádání mají svůj původ v psychické nepohodě. O jeho léčbě bylo napsáno více jak 400 knih. Jenže než došel slávy a uznání, musel projít dlouhou cestu…
ZROD LÉČITELE
„Koho bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách,“ zní zdejší pořekadlo. A vskutku – rámec hor, zdravé lesy a prameny čisté vody lákají i dnes lázeňské hosty. Na sklonku 18. století ale ten, kdo byl v horách doma, musel své živobytí na zdejší přírodě tvrdě obhajovat. Nejinak tomu bylo i u mladého Vincenze, posledního ze šesti dětí Františka Jana a Anny Priessnitzových (narodil se 4. 10. 1799). Mladý Vincenz se opravdu snažil, aby byl na Gräfenberku schopným hospodářem. Zapřahal koně, oral i sel, dokázal úrodu sklidit a práce si dobře naplánovat. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože starší bratr František se stal duchovním a další z bratrů Josef zemřel. Otec byl slepý, a byť jeho slovo platilo jako zákon, přece jen většinu práce musel zastat budoucí hospodář. A vedl si zdatně. Miloval přírodu a dokázal jí rozumět. Zdálo se, že život půjde v předpokládaných kolejích. Jenže stačila malá chvíle nepozornosti, výmol na polní cestě, a pád pod kola vozu vše změnil. Když vůz přejel hrudník mladého Priessnitze, zle mu polámal žebra a pohmoždil vnitřnosti. Vypadalo to, že šestnáctiletý Vincenz zemře. Ale mladík se rozhodl to nevzdat. Kdysi na svých toulkách pozoroval zraněnou srnu, jak se léčí poleháváním ve studánce. Věřil v léčivou moc vody. Navíc cítil, jak mu studený obvaz uleví. A tak se uzdravil.
Zpráva se po osadě Gräfenberg s necelou dvacítkou domů rozběhla rychlostí horské bouře. „Obyčejnou vodou! Mladý Priessnitz, víte, ten, co spadl pod vůz, se vyléčil vodou!“ Rány se sice běžně vymývaly vodou, ale jako léčebný prostředek ji nikdo nechápal. „Když pomohl sobě, proč by nepomohl nám,“ říkali si ti, kteří na skutečného doktora neměli, a k Priessnitzům začali chodit první nemocní a zranění. Dobrá vůle byla odměněna prostým „zaplať pánbůh“ nebo nějakou protislužbou. Pomalu se rodil léčitel…
LÉKAŘI KONTRA LÉČITEL
Víra v léčivou moc vody a první konkrétní výsledky vedou Vincenze k rozhodnutí přestavět na Gräfenberku starý dřevěný dům na kamenný. První v osadě! Píše se rok 1822. V zapadlé jesenické osadě vznikl první vodoléčebný ústav na světě a pověst o jeho úspěších se šíří horami. Proklouzla horskými sedly a dostala se k uším vážených měšťanů šumperských, šuškaly si o nich báby v Opavě i na polské (tehdy pruské) straně hor. Zprávy běží krajem, smutně známým inkvizičními procesy, při nichž na hořící hranici zemřelo 120 lidí. Pravda, žádný pamětník oněch procesů už není, ale povědomí o tom, že je možné být ve spojení s nečistými silami tu má své historické kořeny. Koneckonců peklo taky nikdo osobně nezná, ale věří na něj miliony lidí. A téhle víry nevzdělaných chalupníků a horalů se snažili využít lékaři, pro které rostoucí věhlas a sláva Priessnitze znamenaly ohrožení jejich výdělků.
„Jak je možné, že nevzdělaný sedlák léčí! Vždyť je to protizákonné! A navíc používá očarovanou houbu!“ Obyčejná houba, kterou Priessnitz na Gräfenberku používá, dobře saje a drží vodu, takže k omývání je ideální. Ale jako argument k zasetí nedůvěry, podpoře závistivců a znemožnění protivníka se hodila a Priessnitze dostala k soudu. Houby byly úředně zabaveny, byť se neprokázaly jejich čarovné účinky.
Omývání a masáže jsou tedy prováděny rukou. „Alespoň přijde živé na živé,“ libuje si léčitel v ručních masážích a roku 1826 je dokonce pozván k návštěvě císařského dvora. Poté Dr. Schnorfeil podává na gräfenberského léčitele u krajského úřadu další trestní oznámení pro neoprávněné léčení. „Vincenz Priessnitz, hospodář z Frývaldova-Gräfenberku, je vinen těžkým přestupkem neoprávněného léčení podle paragrafu 98 trestního zákona z roku 1803 a odsuzuje se za to k žaláři v trvání čtyř dnů, zostřenému půstem,“ zněl rozsudek a zdálo se, že je rozhodnuto. Priessnitz se však odvolal, byl zbaven viny a brzy slavil další úspěchy.
Když Jeseníky zasáhla epidemie cholery, lékaři si nevěděli rady. Během necelých tří měsíců jen v Javorníku zemřelo 134 lidí. Lidé volali Priessnitze a on nasadil svoji striktní, ale úspěšnou vodoléčbu. Zachránil každého svého cholerou nakaženého nemocného. Každého! Priessnitz sice neznal podstatu cholery, protože bakterie Vibrio cholerae, způsobující tuto nemoc, ještě nebyla objevena, ale měl obrovskou intuici. Cholera, není-li léčena, způsobuje až 50% dehydrataci organismu během 24 hodin, což vede k rychlé smrti vinou zhroucení vnitřní rovnováhy organismu. U Priessnitze čekala záchrana, protože vodoléčbou zabránil ztrátám vody v organismu. Sláva zázračnému doktorovi! Vodoléčbě, rozvoji lázní a zdejšího kraje se otevřela budoucnost…
ÚSPĚŠNÝ PODNIKATEL
Císařská komise z Vídně povolila po důkladném studiu léčebných postupů provoz lázní. Léčitelovo jméno se začalo objevovat ve vědeckých knihách a Priessnitzova metoda se stávala uznávanou. Do Gräfenberku se začali sjíždět lékaři, aby ji podrobně studovali, a také společenská smetánka. „Život zde je ve srovnání s dřívějšími lety velmi pozměněn,“ píše jakýsi občan Frývaldova v dopise z 10. června 1839. „Teď tady patří k bontonu nebydlet v Gräfenberku, ale ve Frývaldově. Člověk je tak blíže ‘smetánce’ v pohodlných a většinou nově postavených domech města. Před osmi dny se konalo v místním střeleckém domě kasino, kterému byli přítomni vévodkyně von Anhalt-Köthen, kníže von Pless, kněžna a kníže Lichtenstein, kníže a kněžna Dolgorukij…“
Součástí procedur byl pohyb na čerstvém vzduchu, léčba prací, oproštění se od starostí. Šlechta, ať už skutečně nemocná, či jen bažící pobýt „u slavného Priessnitze na Gräfenberku“, řezala dřevo a odklízela sníh. Zdarma, respektive ještě si za to platila. Procházky ranní rosou s bosýma nohama brala jako součást moderní léčby a pití vody za léčebnou proceduru.
Ne každý byl však ochotný přísný režim snášet. Nikolaj Vasiljevič Gogol se na Gräfenberku léčil dvakrát, ale právě tuhý režim a zejména jednoduchá strava, byť jí bylo dostatek, ho znechutily natolik, že se svou nedoléčenou depresí odešel.
Priessnitz, kterému chybělo vzdělání, dokonce neuměl do smrti pořádně psát a jeho dochovaný rukopis svědčí o nevypsaném písmu s množstvím pravopisných chyb (proto své dopisy často diktoval), využil při léčbě bystrý úsudek, pozorování přírodních dějů a empirické sledování vlastních postupů. Obyčejný selský rozum ho také varoval, aby svou metodu nepřecenil. Zjistil totiž, že na některé choroby, například tuberkulózu, léčba nezabírá. Proto takové pacienty nepřijímal, a tím se vyhnul zbytečným úmrtím, i když je jich zaznamenáno 40.
Priessnitz podnikatel byl oblíben i u prostých lidí – dal jim totiž práci, a to méně namáhavou, než dřinu v lese či u tkalcovského stavu. Potřeboval lázeňské, vykupoval od lidí potraviny…
Jeho rostoucí popularita mu začala nést i finanční zisk. Příjem za rok 1839 měl neuvěřitelných 120 000 zlatých, přitom za léčení poplatek vybírán nebyl. Platilo se za byt, stravu, dokonce i za promenády a hudbu. Pro zajímavost – nedaleké městečko Frývaldov (dnešní Jeseník) utržilo v roce 1845 pouhých 13 742 zlatých.
V roce 1841 koupil za 72 000 zlatých spojené panství Bílý Potok – Kohout. Majetek, který po sobě zanechal, činí podle oficiálně dohledaných dokladů 317 000 zlatých, Priessnitzův zeť Jan Ripper jej však vyčíslil na milion.
Do částky přitom nejsou zahrnuty sochy a památníky, které mohou obdivovat v Lázních Jeseník i dnešní hosté, a jež tu Priessnitzovi nechali z vděčnosti postavit pacienti z různých zemí. Pýchou procházkového areálu je například i dvoumetrová socha Hygie od sochaře Josefa Václava Myslbeka, která je jedinou jeho sochou ve Slezsku. PRIESSNITZ V UNESCO
Lázně Jeseník dnes pulzují čilým životem. Především na nervové poruchy a kardiovaskulární choroby se tu léčí stovky a tisíce pacientů z celého světa.
„Já už jsem tady po čtrnácté a pořád se sem vracím. Vždycky mám potom s průduškami tak na rok pokoj,“ říká v místnosti určené k hydroterapii jedna z pacientek. Jsou tu dřevěné vany, které se mění každé tři roky, a v rohu se louhují bylinky na bylinnou koupel.
„Léčil jsem se tady v lázních a najednou jsem se jednoho rána vzbudil jako jiný, zdravý člověk,“ říká 93letý spisovatel Miloš Kočka, který o Priessnitzovi publikoval knihu a inicioval zařazení Vincenze Priessnitze při příležitosti 200 let jeho narození do dvouletého kalendáře 1998-1999 kulturních výročí UNESCO. Priessnitzovo narození tu figurovalo jako jedno z 69 kulturních výročí světa.
Dosáhl tedy světového věhlasu, ale pořád zbývá otázka: Byl to opravdu terapeut nového typu, nebo šarlatán, který měl štěstí? „Je celkem jisté, že náhrada ztracených tekutin použitá Priessnitzem při léčbě cholery byla jedním z faktorů úspěchu, zdaleka ne však jediným. Priessnitz měl totiž vynikající výsledky při léčení řady jiných chorob infekčního původu a je pravděpodobné, že svými postupy příznivě ovlivňoval imunitní pochody jako celek,“ hodnotí vedoucí lékař psychiatrického oddělení Priessnitzových lázní Jaroslav Novotný. „Domníváme se, že Priessnitz byl v několika ohledech tvůrcem nové koncepce léčby celé řady chorob a že důkazy efektivity jeho postupů se zatím vymykají možnostem současného pojetí medicíny.“
