Pouliční představení začalo. Bílý přízrak na chůdách prošel ulicí. Začaly se rojit děti a za okamžik i dospělí. “Co se děje? Nějaká krajková opička se svatozáří? To je bláznivej nápad. A támhleten liškoduch, nebo spíš démon? Ten dělá divný věci – hraje vrtulí z ventilátoru na harfu a přitom tancuje s loutkou, které lezou z důlků mýdlové bubliny. To je ulítlá sranda!” Na diváky se řítí les zježených tykadel. Na jejich koncích se nadouvají a praskají balonky. Zůstává po nich jen kouřová mlha. Diváci vybuchují smíchy. Na opačné straně světa čeští herci rozesmávají obyvatele Johannesburgu.
Propojit opravdovost afrického rituálu s evropskou verzí experimentálního divadla se podařilo Arše. Archa není biblické plavidlo, ale české divadlo zvláštní konstrukce. Jeho útroby jsou velice proměnlivé, opatřené mimořádným technickým vybavením. Návštěvníci bývají překvapeni změnou jeviště i hlediště. Zvláštní je také herecké obsazení – Archa totiž nemá žádnou stálou posádku. Její prostory se všemi těmi možnostmi jsou k dispozici těm, kteří jsou schopni toto vše smysluplně využít.
Šéf divadla Ondřej Hrab celou skupinu vedl a hned od počátku se ujal role organizátora, teoretika, ale především propagátora českého divadla. Několikrát přitom vystoupil na místních univerzitách. Mezi další členy patřila Jana Svobodová a Petr Nikl – sehraná dvojice performerů a manipulátorů, schopných využít ke své hře čehokoli, co jim padne do ruky. Divadlo nemá žádný pevný scénář.
V projektu pro divadelní festival v Jihoafrické republice byla důležitá výrazná obrazová povaha Petrova divadla. Proto může být jeho řeč relativně srozumitelná kdekoli, zvláště pak v Africe, kde se tolik pracuje s maskami, převleky, chůdami atd… Toto vše a mnohem více je v inventáři divadla. Komunikace mezi divadlem a diváky prostřednictvím obrazových gagů byla důležitá, protože ač většina místních obyvatel ovládá až pět jazyků, přeci jenom bylo třeba brát v úvahu to, že jsou diváci skupinou mnohojazyčnou. Jen na území JAR existuje jedenáct oficiálních jazyků. Mimo afrikánštiny mluví svým jazykem samozřejmě i Zuluové, Sotové, Svaziové, Sanové a mnoho dalších.
Jak tedy k prolínání těchto dvou vzdálených i blízkých kultur docházelo? Začalo se, jak jinak, hrou. Všechna představení se vlastně odehrávala v rámci Johannesburgského divadelního festivalu, jehož organizátoři vyzvali Archu ke spolupráci. Naše divadlo proto připravilo projekt, jehož smyslem nebylo představit se jen před elitou a uzavírat se pouze v reprezentativních divadlech. Umělci se snažili hned od počátku dostat přímo na ulici a třebas i do periferních oblastí města, do tzv. “townshipů”. Jejich záměrem bylo seznámit se přímo s co nejrůznorodějším publikem, proto pro ně připravili nejen autorské představení Petra Nikla, ale i jakousi dílnu, do které byli přizváni umělci z johannesburgských sídlišť postavených za apartheidu pro obyvatele černé pleti. Při vzájemném setkávání se záhy ukázalo, že je situace u nás a v Jihoafrické republice v lecčems podobná. Mám na mysli kontext, ve kterém umění vzniká. Je zde spousta podobností. Např. jistý stav společnosti po pádu totality – v našem případě komunismu a v případě Jihoafrické republiky apartheidu, který se choval v mnoha ohledech stejně.
Místem, kde naši a afričtí umělci připravili představení, se stala jedna továrna v industriální části Johannesburgu, která se později proměnila v kulturní centrum. Na seznámení s novým pojetím hry měli Afričané málo času – pouhé tři dny. I když je herectví (i v této podobě) čistě evropskou záležitostí, byli černoši schopni se okamžitě inspirovat a nechat se svým způsobem vtáhnout do hry. Ve hře samotné docházelo k jedinečné zvláštní souhře založené na odlišné zkušenosti, imaginaci a temperamentu. Černoši se někdy po delší improvizaci nedali zastavit. Sami pro představení připravili písně i některé gagy a projevovali neobyčejný smysl pro humor.
Vybrušovala se jen technika. Hráč s maskou by neměl být otočen k divákům jinak než svou tváří. Cvičily se pohyby marionet na vodní hladině i pod vodou, vysunování teleskopických udic s ulovenými loutkami a řada dalších speciálních úkonů. Mise Archy na mysu Dobré naděje skončila úspěšně. Herci odlétali a pod křídlem letadla se v temné modři Kapského zálivu jako jeho stíny vznášely černé velryby. Na břehu se hemžily sotva rozeznatelné tečky tučňáků a nad nimi se tyčila a zároveň i rozprostírala Stolová hora.
