“Nezáleží konečně příliš na tom, zda si letecká archeologie zaslouží, aby byla považována za samostatné odvětví archeologické vědy, nebo ne. Jde o to, že zapůsobila na tuto oblast poznání možná ještě převratněji, než objev radiouhlíkového datování. Ve skutečnosti byl její přínos pro archeologický výzkum asi tak důležitý, jako vynález dalekohledu pro astronomii. A co víc, žádný jiný technický pokrok v archeologii se nepřiblížil tak těsně k cíli – k odkrytí složitých vztahů dávných kultur, k postižení prchavého odlesku tvárnosti pravěké krajiny a lidské existence v průběhu věku.”
To jsou slova proslulého světoběžníka a spisovatele, popularizátora historie Leo Deuela, která v roce 1969 napsal ve své knize “Objevy z ptačí perspektivy”. Výmluvně uvádějí význam letecké archeologie pro rekonstrukci pravěkých a středověkých podob krajiny.
PŘEPISOVANÉ STRÁNKY HISTORIE
Člověk, v minulosti stejně jako v současnosti, po sobě zanechává ohromné množství stop, které ale podléhají různě rychlým procesům zániku. Na těchto dvou faktech je závislý obor, jehož předmětem zájmu je nejstarší minulost člověka a jeho hmotná kultura – archeologie. Veškeré rekonstrukce, které o rozličných pravěkých a raně historických společenstvích a kulturách archeologové vytvářejí, jsou závislé na tom, z jakého materiálu člověk vyráběl své nástroje, jaké druhy obydlí si stavěl, jaký způsob volil k manipulaci s mrtvými apod. K tomu ale přistupuje další, neméně závažný faktor, totiž charakter prostředí, v němž jsou výsledky lidského konání uloženy. Zatímco některé materiály organického původu (například kůže či dřevo) se v určitém prostředí zachovají po dobu mnoha tisíc let téměř neporušeny (jedná se například o známé rituální oběti ze skandinávských bažin, kde je eliminován vliv látek obsažených ve vzduchu), v prostředí jiném podléhají výrobky z těchto materiálů téměř okamžitému rozkladu.
Přesto však existuje místo, v němž prakticky každý zásah člověka zůstává nesmazatelně zapsán, a za vhodných podmínek se může dříve či později projevit. Tím místem je krajina. To, co většina z nás při procházce krajinou vnímá, je výsledkem dlouhodobého procesu působení člověka na přírodu. Podoby této krajiny například v pravěké době kamenné či bronzové, v období příchodu našich slovanských prapředků či ve vrcholném středověku si z jejího dnešního vzhledu neumíme udělat. Je to proto, že změny klimatu a lidské hospodaření proměňovaly její viditelnou podobu. Nehluboko pod povrchem země se však vzájemně proplétají nekonečné sítě jam a linií, stopy, které jsou výsledkem snah našich předků obydlet a kultivovat své životní prostředí a udržovat vzájemné společenské a obchodní styky.
Anglický historik F. W. Maitland, který žil v minulém století, velice výstižně označil krajinu své země za “kouzelný palimpsest”. Přirovnal ji ke středověkému pergamenovému rukopisu, jehož stránky byly několikrát popsány a po čase vymazány a přepsány novými texty. Výborně tak vystihl skutečnost, že krajiny jsou, obrazně řečeno, mnohokrát přepisovanými stránkami historie lidského rodu. Dnes víme, že svědectví o životě lidí minulých generací nejen že nenávratně z krajiny nezmizela, ale že je můžeme také objevit a dokonce i dešifrovat. K tomuto poznání došla historická věda jednak díky bystrému oku a schopnosti některých archeologů vnímat reliéf kulturní krajiny, zejména její povrch, a jednak díky letecké fotografii. Ta se stala rozhodujícím činitelem při vzniku krajinné archeologie.
LETECKÉ SNĹMKY Z WILSTHIRU
Ačkoli se pojmu krajinná archeologie začalo používat teprve poměrně nedávno, můžeme za jeho zakladatele bez okolků označit vynikajícího britského archeologa O. G. S. Crawforda. Ten byl ve dvacátých letech našeho věku objevitelem rozsáhlého systému zaniklých pravěkých polí, která se v nízkém reliéfu zachovala na území jihoanglického Wiltshiru. I když o existenci těchto tzv. keltských polí určitá povědomost byla (nikoli ve vědeckých kruzích, spíše mezi venkovany, kteří v této oblasti žili), byl to Crawford, který si jich začal všímat a systematicky je zakresloval do map ještě před první světovou válkou. Jeho pozemní průzkum však nevedl k očekávanému efektu. Ten přinesl až okamžik, kdy se mu v roce 1922 dostaly do rukou vojenské letecké snímky z Wilsthiru. Na nich poprvé uviděl ve vzájemných souvislostech to, co při průzkumu na zemi pouze tušil. Linie mezí zaniklých polí se sbíhaly do pravidelných tvarů, vidět byly nejen jejich začátky, nýbrž i konce. Během velice krátké doby bylo jasné, že zdejší krajina v sobě skrývá doklady o nejméně dvou pravěkých polních systémech. První pochází snad již z doby bronzové (minimálně před 3500 lety), druhý z období velkého stěhování národů (5.- 6. století n. l.), kdy do Anglie přišli germánští přistěhovalci Anglové, Sasové a Jutové. Odlišnou tvářnost dalo této krajině vrcholně středověké obdělávání polí, víceméně konečnou podobu pak změny 16.-18. věku, spojené s procesem ohrazováním polí.
Letecká fotografie se tedy stala prostředkem, umožňujícím vidět nikoli pouze nepatrný bod v prostoru, nýbrž velké krajinné úseky. Potřebu hledat prostorové souvislosti sídelní aktivity pravěkých lidí s aktivitami výrobními, pohřebními či rituálními si však archeologové začali uvědomovat až zhruba půl století po Crawfordových objevech. Teprve tehdy toto směřování pojmenovali krajinnou archeologií. V globálním měřítku se dnes tímto směrem vydává velká část archeologické badatelské obce.
V mínění většiny lidí stále ještě přežívá představa o archeologii jako disciplíně, která má za úkol shromažďovat staré kuriozity a poklady. Ve skutečnosti je dnes archeologie, zejména v zemích, kde se provozuje na vysoké vědecké úrovni, přímo učebnicovým příkladem plodné spolupráce mnoha oborů. Je zapojena do procesu poznávání vývoje konkrétních regionů a oblastí od časů nejstarších zemědělců mladší doby kamenné až po moderní dobu. Tradiční povědomí o archeologii jakožto činnosti, která má se skutečnými problémy současnosti jen pramálo společného, je tedy falešné. Zaměření na člověka, jehož historie se odehrávala v přírodním prostředí jeho okolní krajiny a je tedy především historií vztahu jedinec – společnost – příroda, přibližuje současnou archeologii širokým vrstvám veřejnosti.
Tento přístup má samozřejmě i závažné společenské důsledky. Archeologie se totiž stává významným společníkem tzv. “zelené vlny”, jejíž nositelé (většinou přírodovědci, ekologové a geografové) se orientují výlučně na záchranu přírodního bohatství Země. Druhou nedílnou součástí kulturní krajiny je totiž kulturní dědictví lidstva (jinými slovy historické památky), a to by mělo být chráněno se stejným úsilím. A protože podzemní pramen poznání, tedy archeologické památky jsou samozřejmě součástí kulturního dědictví, je archeologie nástrojem, který přiřazuje památkám v krajině významné místo kulturního fenoménu.
Základními otázkami, kterými se archeologové při studiu historie krajiny zabývají, jsou například způsoby, jimiž si naši pravěcí a středověcí předkové členili životní prostředí od nejnižší organizační úrovně (prostor obydlí či vesnické osady) po úroveň nejvyšší (pole, územní hranice, symbolické vymezování pohřebních areálů apod.), a do jaké míry byla tato organizace krajiny závislá na podobě okolní přírody (tvar terénu, vzdálenost k vodnímu zdroji, půdní a klimatické podmínky). Archeology zajímá skladba a hierarchie sídlišť (například město či hrad a jejich vesnické zázemí), podoba a rozloha polí, rozmístění pohřebišť v sídelních areálech a mimo ně, velikost loveckých areálů paleolitických lovců a sběračů.
NEDESTRUKTIVNÍ ARCHEOLOGIE
Závažným trendem současné archeologie je také její zaměření na rozvoj a používání nedestruktivních metod výzkumu. Každý klasický archeologický výkop, byť i vedený nejmodernějšími metodami terénní dokumentace, archeologické objekty nenávratně ničí. A poněvadž v poválečném období, v naší části Evropy pak obzvláště v porevoluční době, dochází vlivem stavebních aktivit přímo k masovému úbytku památek ukrytých pod povrchem země, směřují kolektivy archeologů, kteří nejsou bezprostředně zapojeny do záchranných akcí, k omezování tradičně, tedy destruktivně vedených výzkumů potenciálně bohatých, avšak neohrožených lokalit na minimum. Proto se v poslední době stále více prosazují metody, které bez přímého zásahu do terénu dokáží proniknout pod povrch země a ukázat nám, co je pod ní ukryto. Vedle dobře známých minohledaček, které tak neblaze zneužívají k rabování například keltských sídlišť – “oppid” – či bohatých pravěkých pohřebišť překupníci starožitností, jsou to zejména geofyzikální metody, které jsou výborným zdrojem poznání. Pomoci může i zjišťování množství fosforu v podorniční vrstvě, které může naznačit, ve kterých místech například hradiště byla soustředěna obydlí.
Zatímco vyjmenované způsoby nedestruktivního výzkumu jsou ale zaměřeny na nepatrnou část sídelního prostoru, existují také metody, které pracují na velké ploše, řekněme v krajině, a které nijak neničí archeologické prameny skryté pod povrchem. Tyto metody patří k hlavním pracovním postupům krajinné archeologie. Jsou jimi především “povrchové průzkumy” (na polích obnažených podzimní či jarní orbou se provádí sběr artefaktů, tedy drobných kamenných, eventuálně kostěnných nástrojů a zejména keramiky; výsledkem této činnosti je, že můžeme poznat rozmístění pravěkých sídlišť určitého stáří v zájmové oblasti) a “letecký průzkum”. Na něj nyní obrátíme naši pozornost.
VEGETACE JAKO FOTOGRAFICKÁ VÝVOJKA
 Letecký snímek ze Štěpánova na Pardubicku naznačuje dvojitý opevňovací příkop, obklopující pravděpodobně pozůstatky středověké tvrze. |
Letecká archeologie již od dob svého vzniku pracuje pomocí metod, které vyvinul Crawford. Jedním ze skupiny efektů je tzv. “porostový příznak”, využívaný archeology pro identifikaci pod zemí ukrytých antropogenních (tedy lidmi vytvořených) objektů, jako jsou domy, hroby, cesty, příkopy, jámy apod. Princip “porostového příznaku” spočívá v tom, že výplň, tedy hlína a další materiál, kterým se objekt po zániku své funkce zaplnil, má díky svému složení, obohacenému o fosfáty, odlišný charakter od okolního půdního prostředí. Humusovité složky, nahromaděné v zaniklém obydlí či v zasypaném hrobě, jsou příčinou jiného chemismu půdy. Rostliny, které nad kdysi zahloubenými objekty dnes rostou, tak mají předem vytvořeny optimální podmínky pro život. To se samozřejmě projeví v několika ohledech: v jejich výšce, hustotě a především zbarvení. Tyto změny je odlišují od okolního porostu téhož druhu prakticky po celé vegetační období. Nejlépe se tyto změny projevují na obilí (hlavně ječmen a pšenice), ale za vhodných podmínek se mohou projevit i na jeteli, kukuřici či cukrové řepě. Příklady tohoto efektu vidíme na leteckých snímcích objektů ve Štěpánově, Straškově a Nechanicích. Jak vypadá “porostový příznak” z pohledu na zemi ukazuje příklad kruhového obvodového příkopu, původně zřejmě mohylové hrobky v Uhách.
Velmi výstižně vyjádřil princip vzniku “porostového příznaku” již citovaný L. Deuel, když napsal, že vegetace působí jako fotografická vývojka na exponovaný negativ: vyvolává skryté obrazy.
Dalším důležitým efektem, pomocí něhož mohou archeologové nalézat nové zajímavé objekty, jsou “půdní příznaky”. Dobře nám jejich princip dokládá snímek jihoanglického hradiště na titulní dvoustraně tohoto článku (které se mimochodem nachází v téže oblasti, kde Crawford učinil svoje průkopnické objevy), jenž bylo zcela srovnáno se zemí vlivem dlouhodobé orby. Jeho pravidelný tvar je dobře patrný díky kontrastu tmavých a světlých linií, které ukazují průběh příkopů, resp. dřevitohlinitých valů. Obě složky bývaly pravidelnou součástí opevnění pravěkých a raně středověkých hradišť v celé Evropě.
Nalézat archeologické lokality lze také například pomocí “sněžného efektu”. Ten působí jak v období tání (nad podzemními objekty bývá vyšší teplota, která způsobuje rychlejší odtávání), tak i v mrazivém období (opačný efekt: voda, jež je ve výplni objektu obsažena ve větším množství než je tomu v okolní půdě, zmrzne a teplota na povrchu nad ním je nižší, takže sníh se tu drží déle). Letecký průzkum v Čechách začal v roce 1992. V úzké spolupráci s britskými odborníky jej tehdy zahájil Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Od té doby se postupně zaplňuje archiv leteckých snímků tohoto ústavu novými přírůstky. Informace, získané metodou leteckého průzkumu, který se před třemi lety stal samostatným vědeckým projektem našeho centrálního archeologického pracoviště, se postupně stávají nenahraditelným zdrojem poznání. Je v zájmu nás všech zachytit dnes již neviditelný rozměr pravěké a středověké krajiny našich předků, jejíž pozůstatky jsou dnes nebývalým tempem ničeny vlivem civilizačních tlaků. Uvažme, že jsme na tomto poli bádání, jako ostatně v řadě dalších vědních oborů, ztratili příliš mnoho času. A přitom čtvrt století, které uplynulo od vydání Deuelovy inspirativní knihy, je pouze kratším úsekem celé historie letecké archeologie.
