V těsném sousedství Karlova mostu, za nenápadným domovním vchodem se skrývá Muzeum říše Argondia. Pootevřete-li vrzající vrátka, pohltí vás Magická jeskyně a s největší pravděpodobností budete přivítáni samotným Reonem Argondianem. Prostřednictvím svých obrazů vás pozve na projížďku Argondií. Jediným dopravním prostředkem bude vaše fantazie.
Reon Argondian alias Jan Zahradník žil celé čtvrtstoletí v poklidné a mystické Bretani a rozhodl se usadit se uprostřed hektické a pulzující Prahy. Vrátil se a první výstava v roce 1993 v Karolinu měla obrovský úspěch. Tak velký, že spisovatel a nakladatel Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, ho zavedl do Mostecké ulice a dojednal mu možnost pronájmu bývalé pekárny, v té době již dva roky zavřené. Tak vznikla pražská podoba bretaňské Magické jeskyně. Bretaňskou bájnou říši Argondia začal vytvářet přibližně v roce 1968, v době, kdy pracoval jako restaurátor na Boschově obrazu. Boschovo dílo a mystika a tajemno Bretaně, kde našel místo, které “vyhovovalo vnitřní struně jeho duše, kde ucítil jakési vibrace dávných keltských legend”, jej na dlouhou dobu ovlivnilo.
Projekt pražského Muzea Argondie byl tvořen s tím, že se na tomto místě budou scházet umělci, muzikanti, filozofové, astrologové; vítán je zde ale každý návštěvník.
“Bytostem na svých obrazech jména nedávám. Velký důraz kladu na název obrazu, ten dokresluje to, co jsem namaloval a pro diváka je určitým vodítkem. A to je všechno. Jedinou bytostí, kterou jsem pojmenoval, je Sagor. To jméno se mi objevilo, když jsme s jedním přítelem provozovali tzv. vizuální cestování. To se na základě meditace dostáváte se svým průvodcem postupně do vidin. Je to, jako když se vám zdá sen, který částečně hledáte.”
“Jak vzniká nový obraz? Vždycky je to určitá vize, kterou se snažím pomocí štětce a barev promítnout na plátno. Vzhledem k tomu, že tvořím renesanční technikou, je celý pro-
ces dost náročný. Abych docílil různých světelných efektů, průzračnosti a podobně, pracuji minimálně ve třech vrstvách. Každá vrstva musí aspoň měsíc schnout, takže maluji průběžně několik obrazů najednou.”
“Nejlépe se mi maluje v noci. Protože všechno je daleko intenzivnější a pravdivější. Ale to neznamená, že ve dne nepracuji.”
“Lákají mě i jiné materiály, než jsou obrazy a sochy. Jenomže všechno je časově náročné. Snažím se malovat aspoň deset hodin denně a na nic jiného čas už nezbývá. To neznamená, že bych si stěžoval. Malování je pro mě velkým fenoménem. Čím déle maluji, tím je mi lépe a lépe se cítím. Je to určitý druh meditace.”
“Někteří kritici o mě říkají, že jsem nezařaditelný a nechtějí se mnou vůbec zabývat a těmi, co píšou nechutné anonymy se zase nezabývám já.”
“Jsem v jakémsi úžasu z techniky, ale zároveň se snažím udržet si notný odstup. Dnešní člověk více komunikuje prostřednictvím přístrojů než sám se sebou a stává se obětí svého pokroku. Tady pak přicházejí ke slovu psychiatři a farmaceutický průmysl se svými podpůrnými prostředky. Vemte si takový Zürich, to je místo s nejvyšší životní úrovní na světě a zároveň s největším počtem sebevražd.”
“Člověk je v podstatě druh zvířátka, on potřebuje trochu toho lidského pohlazení. Když jsem přijel z Zürichu do Bretaně, byl to pro mě šok. Tam, když vás sedlák pozdraví, je to obřad na čtvrt hodiny. Oni to jsou sice burani, ale mají jakousi inteligenci srdce. A tu nenahradí sebedokonalejší počítač.”
