Je všude kolem nás, obklopujeme se jím, užíváme ho a život bez něj si nedokážeme představit. Nábytek, slovo, které ještě před několika stoletími znamenalo věci nabyté, vlastněné. Skříně, stoly, postele, křesla? vypovídají mnoho o svém majiteli i o lidstvu vůbec. Až budete dnes večer uléhat do postele, můžete si být jisti, že tohoto skvělého vynálezu využívali už vaši pravěcí předkové. Pravda, jen místo matrací měli kámen a suchou trávu.
 kancelářská židle FORMA |
Již starověk znal všechny dnes užívané druhy nábytku. Avšak až období renesance přineslo na severu Evropy (klimatické a životní podmínky jihu to nevyžadovaly), jeho rozčlenění podle typů a účelu. Ale s nábytkem nám dnes známým se setkáváme již u pravěkých lidí, v jejichž společenstvích měl výsadní postavení oheň. Proto se všechno zařízení podřizovalo ohništi, jež okupovalo střed jeskyně a později kamenných, hliněných či dřevěných příbytků. Oheň byl symbolem života, symbolem domova. Stejně tak, jako je dnes postel.
POSTEL První postelí, kterou si člověk na své dlouhé cestě vývojem našel, byla přirozená terénní vlna. To znamená, že sny se mu zdály v brázdě či dolíku na louce, díře ve skále. Časem i v uměle vyrobené prohlubni v primitivní chýši. A protože střed příbytků a jeskyní patřil ohni, tehdy téměř mytickému, nacházela se lůžka podél zdí. To byl jakýsi pravzor vestavěné postele s primitivními lůžkovinami větvemi, listy, trávou, kožešinami… Staří Egypťané už znali dokonce lůžko mobilní. To se psalo druhé tisíciletí před Kristem.
Postel, lehátko či lůžko však nesloužily jen k odpočinku nebo spánku. Staří Řekové a Římané při jídle a zábavě polehávali na denních lehátkách. Samostatné postele se objevují v období gotiky a byly velkou vzácností, mnohdy v jedné posteli spala celá rodina. Spáči této doby byli vlastně schováni za vysokými vyřezávanými čely nebo usínali chráněni baldachýnovými nebesy. Služebnictvu a společensky níže postaveným osobám sloužily ve středověku lavice, často umístěné podél stěn kuchyně nebo čeledníku.
A jak nastupovala nová a nová století, docházelo pomalu a po malinkých krůčcích i k demokratizaci společnosti. Tak se postel stala částečně dostupnou všem. Samozřejmě tvrdé prkno postele sluhy se dalo jen stěží srovnávat s vyřezávanými koráby snů jeho pána.V závěru baroka a v rokoku (18. stol.) dochází k diferenciaci nábytku, ve kterém udával tón dvůr francouzkých králů. Století 19. přineslo nový pohled na ložnice a tedy i na postele. Ty se staly součástí ložnicových souprav. Nebyly to tedy již osamocené kusy nábytku, ale patřily k nočním stolkům, prádelníkům a šatním skříním. Zatím největší experimenty přinesl na počátku 20. století funkcionalismus. Objevují se trubkovité postele s vloženou pérovou matrací, víceúčelová lehátka. A pak dokonce tradiční postel, výjimkou jsou manželská dvoulůžka, ustupuje před lehátkem či válendou, vestavěnou do sektorového zařízení ložnice.V posledních deseti letech si však postel vybojovala opět své významné postavení. Zkoumá se biologická a psychická pohoda spánku a odpočinku, výška i situování lehací plochy a její složení z hlediska materiálu. Vracejí se přírodní materiály a jednoduché tvary. Postele se oprošťují, aby obohatily náš spánek. LAVICE, POHOVKY
Mezistupněm mezi postelí a křeslem je pohovka, mladší sestra lavice, která je na rozdíl od hierarchické a individualistické židle symbolem rovnostářského kolektivního sezení. První lavice byly objeveny jako součást interiéru neolitického domu. Ten je vybaven kamennými lavicemi vestavěnými podél stěn. Podobně byl zařízen i královský palác na Krétě z poloviny 2. tisíciletí před Kristem. Lavice se nejvíce osvědčila v kostelech, kde se s ní setkáváme ještě dnes. Symbolizuje rovnost a byla znamením chudoby, ctnosti. Naproti tomu pohovka symbolizovala rozmařilost, bohatství a poživačnost. Její opěradla a měkké polstrování přímo svádějí k lenošení. I ona procházela změnami. Od jednoduché pohovky klasicistní přes biedermeier až k dnešku. Pohovky byly tak oblíbené, že se jich nezřekl ani účelový funkcionalismus, jen je přizpůsobil novým materiálům a technologím. Dnes jsou obvyklou součástí sedacích souprav a rozkládací pohovky se staly předstupínkem k posteli. A tak jako ve všem, i v oblasti sedacích souprav se s koncem tisíciletí vrací trend přírodních materiálů. ŽIDLE
Nosič, který je svými parametry přímo odvozen od rozměrů lidského těla, je starý jako lidstvo a vyznačuje se nekonečně mnoha podobami. Samostatnou židli bylo možno vidět již v Mezopotámii, Egyptě či starém Řecku a Římě. Nutno přiznat pozoruhodnou rovnováhu parametrů těchto předků dnešní židle. Až do gotiky se samostatná židle stáhla z evropské scény, aby byla na čas nahrazena lavicemi a úzkými sedačkami. Navrací se ve vší eleganci, strohosti a masivnosti v renesanci. Jak v renesanci, tak v baroku je však samostatná židle poměrně vzácná. Sedací nábytek byl do této doby spojován s představou trůnu. Sezení na židli bylo tedy společenským privilegiem, jež bylo vyhrazeno vyšším vrstvám. Na francouzkém dvoře Ludvíka XIV. byla dokonce oficiálně přijata hierarchie typů sedacího nábytku určená dvořanům a vysoké šlechtě v přítomnosti krále. Ozdobně soustružené nohy a drahé čalounění jsou hlavními znaky poživačné barokní židle.
Prohnuté zvířecí nohy židlím přisoudilo rokoko, které bylo zchlazeno uměřeností, zjednodušením a napřímením esovitých linií nohou v čase klasicismu. Zlatým věkem krásné a účelné židle byla první polovina 19. století-období biedermeieru. Zde se setkávají linie antiky a klasicismu s inspirací hudbou, květinou či motýlím křídlem.Nadčasový design nábytku a hlavně židlí je spojen se jménem Michaela Thoneta. Jeho bukové židle, jež se zrodily na přelomu 19. a 20. století se vyrábějí dodnes. Čechy se zapsaly do kroniky vývoje židle v éře kubismu a kuboexpresivismu na počátku 20. století jmény P. Janáka, J. Gočára, J. Chochola, V. Hofmana, O. Novotného? Jejich židle nebyly příliš funkční, byly však výtvarně pozoruhodné a krásné, podobně jako obrazy a sochy té doby. A poněvadž je židle odvozena z rozměrů lidského těla, měnila se někdy v sochu.
Židle je dnes nezbytnou a nepostradatelnou součástí bytového a kancelařského vybavení. Vznikají nové speciální typy židlí s prvky křesel. Zkoumá se, stejně jako u postelí, jejich anatomie a složení z hlediska materiálu. Navrací se opět jednoduchost a po letech plných plastů znovu objevujeme dřevo. Stupínkem mezi židlí a pohovkou jsou křesla, nábytek odpočivný. Svými rozměry a konstrukcí poskytuje při sezení oporu zad i paží, umožňuje pohodlné sezení až polehávání. Některé typy lze dokonce rozložit na lůžko, stejně jako pohovku.Křeslo a židle byly odjakživa prestižní záležitostí. Existovaly už ve starém Řecku, ale jsou pravděpodobně mnohem starší. Křesla sloužila coby trůn panovníkům, byla ze vzácných materiálů a bohatě zdobená. Kromě exkluzivních modelů pro panovníky se samozřejmě vyráběly i křesla a židle jednoduché, a až překvapivě moderních tvarů. PSACÍ STŮL
Je běžnou součástí dnešního interiéru. Má mnoho podob. Od desky volně položené na podloží nebo zabudované do skladebného nábytku až po úctyhodný “americký” psací stůl s obrovskou úložnou kapacitou, přemnoha zásuvkami a detaily, jež přivolává touhu člověka napsat za jeho deskou alespoň jednu knihu. Jako určitý hybrid mezi nábytkem stolovým a úložným procházel zajímavou cestou od jednoduchého ke složitému. My nyní opět hledáme cestu k jeho jednoduchosti. Vyvinul se z obyčejného stolu, jež je znám již z dob před Kristem, a má mnoho sourozenců. Jsou to různé specializované stolky. Dnes ne třeba na šachy ale na televizi. Za nejstarší specializované psací stoly lze považovat renesanční psací kabinety. Byly to přenosné bedny, které se pokládaly na stolové podnoží, měly vyklápěcí přední desku a velké množství zásuvek. Systémy zásuvek byly složité a často byly tajné.
Baroko přineslo sekretář, tedy kombinaci zásuvkové komody a psacího kabinetu. Období nových slohů znamenala pouze formální proměny. Secese, kubismus a art deco objevili dynamické a originální formy bytových psacích stolů, nikoli však nové typy. Ty prosadil až funkcionalismus ve 20. století. Rozmach administrativy a boom kanceláří znamenal potřebu specializovaného nábytku, hlavně psacích a pracovních kancelářských stolů a oddělil tak práci od domova.
SKŘÍŇ Je objemná, zabírá mnoho prostoru, vyskytuje se jednotlivě, ve dvojicích nebo v sestavách s dalším nábytkem. A neobejdeme se bez ní. Funkcionalisté se se svými reformami snažili o likvidaci skříně jejím nahrazením skladebným sektorovým úložným nábytkem jednoduché konstrukce a nenápadného vzhledu. Nepovedlo se.
Na začátku bylo antické armarium čtyřdveřová skříň dělená na dvě části zásuvkovým pásem. Pak ve středověku dvě truhly položené na sebe s výklopnými předními stěnami. Vznik velkých jednoprostorových skříní má na svědomí španělská móda, jež v 17. století požadovala ukládání oděvů zavěšením. To jsou velké a masivní skříně barokní. V návaznosti na rozšíření této módy po Evropě se v Německu, v Holandsku, Francii i Anglii ustálila řada typů mohutných skříní, které nesly jména svého původu (skříně frankfurtské, gdaňské, hamburské..). Baroko a rokoko přisoudily skříním místo v ložnicových kompletech. Objevují se skříně vestavěné, dnešní velký hit. Naše století vedlo k racionalizaci bydlení a ke zkoumání vnitřního členění skříně podle rozměrů ukládaných věcí. Modulový skladebný systém vynalezený Le Courbusierem a přijatý posléze celou Evropou umožnil začlenit skříň do systému sektorového nábytku a dovolil tak její rozšiřování podle potřeby. Současnost se navrátila ke skříním dělaným na míru, vestavěným skříním a dřevu, jako jedinečnému materiálu. Vracejí se i staré velké dvoukřídlové dřevěné (např. ořechové) skříně. . . . . .
Česká nábytkářská tvorba se musí pořádně snažit, aby ukázala, že je svá a originální. Po letech, kdy se vše podřizovalo průmyslové výrobě, jsou slyšet hlasy svébytných designérů stále hlasitěji. Dříve jejich jména znali na výstavách za našimi hranicemi, dnes se jejich kouzelných děl můžeme dotýkat i u nás. . . . . . Nábytek za těch několik tisíciletí prošel bouřlivým vývojem, jako celá lidská splečnost. A i on se, tak jako lidé, navrací ke kořenům, k přírodě, jednoduchosti, individualismu a jedinečnosti. Skončila éra těžkotonážních a nijakých obývákových stěn a souprav. Uniformních koupelen a kuchyní. Dnešní člověk chce originál. Chce sestavovat, kombinovat a vymýšlet. Hledá a obklopuje se věcmi, jež ho oslovují. Někdo má doma Ludvíka XIV., jiný art deco, další se vidí v jednoduchosti Skandinávie. Dnes se vrací velké knihovny i malé stolečky, obrovská křesla i skromné pohovky, dřevo i kovy. A hlavně odchází jednolitá šeď.
