Asfaltka nikam

JOSEF FORMÁNEKTen den mě nic nezaujalo tolik, jako když nám honáci koní z Dlhej lúky poblíž Muránské huty řekli o rómské osadě pár kotárů odsud: „Tam byste mali ísť, to by bola reportáž. Žijů tam takí malí krpatí cigáni. Naozaj, ty najvačší z osady merajů dobrých stošesťdesiať, ale sú aj menší zakrslíci. Preto taky tam s nimi v tej dedine maj) kľud. Keď niečo ukradnú, všetci chlapi tam na nich narukujú a dobre ich zrež). S takými krpaňmi to nieje problém.“ Bylo rozhodnuto! Změna plánu! Druhý den s fotografem pěšky těch „pár“ kilometrů zpocení zdoláváme. Žene nás zvědavost. No, viděli jste už někdy rómské pygmeje? Původně jsem tu reportáž ani nechtěl psát, hnala nás jen zvědavost. Podobných senzacechtivých článků o těchto osadách bylo víc než dost. Jenže už teď probleskují novinami titulky, v kterých slovenští Rómové figurují jako budoucí uprchlíci a příčiny eskalace napětí na severu Čech. Není divu. Ve svých hliněných chatrčích na východě Slovenska na růžích opravdu ustláno nemají.Žijí tam, izolováni od vnějšího světa, negramotní ve svých vlastních výkalech, bez kanalizace, vody a elektřiny, často o to větší intenzitu. Podle posledních zpráv je víc jak 90 procent tamějších Rómů bez práce. Jsou vytrženi z kontextu dnešního času i stavu lidí, věcí a různých revolucí. Jestli se včas nepřizpůsobí, bude to znamenat jejich konec. Jak při pomalém degenerování v jejich šílených osadách nebo a při schizoidním třesku v jejich hlavách, poté co sami sebe vyvrhnou mezi městské aglomerace v Čechách, kde je čeká buď osud té nejspodnější lůzy nebo celo životních kriminálníků. Přesto však utíkají. Přestože většina z nich volila HZDS. Často díky jen své vlastní zmatenosti. Vím, co říkám… * * *Jejich osadu jsme s fotografem navštívili tři dny před volbami. Na úplném konci malé slovenské vesnice Brezová zcela nesmyslně ústila k úpatí lesnatých hor krásná asfaltka. Jediné, co Slováci této vesnice svým snědým spoluobčanům v rámci Akce Z v dobách hlubokého socialismu věnovali. Ta silnice je opravdu jejich. Už půl kilometru před osadou je pokryta střepy, klacky a papírky. Vedle silnice čisto, jenom na ní bordel. Jako když to někdo udělal úmyslně. Dokonce jsme na ní viděli… Někdo se na ní vysral. Tak nějak tu dávají nejspíš najevo svou vděčnost za ni svým bílým sousedům zřejmě i ostatní Rómové. První, co nás zarazilo, byla spousta much a skutečnost, že každý z obyvatelů byl opravdu nějak jedinečný. Jeden neměl oko, jedno dítě mělo nafouklé břicho, třetímu na hlavě spolu s lasy rostla jakási fialová plíseň s jemnými póry jako mají houby. Kdybych neviděl, nevěřil bych. Jediné, co měli všichni opravdu společného bylo to, že všichni byli malí. Homo brevis. Člověk krátký. Máme docela strach, když se k nám sbíhá celá vesnice. Přecházím do protiútoku: nasazují úsměv a la Náhlovský s šermířským postojem odkoukaným od Gotta a vesele na ně, když k nám vyhladovělí běží, hlaholím: „Jaké máte problémy?“ A co nejrychleji, abych to všechno stihl vypovědět, staccatem křičím: „Jsme tu kvůli vašim problémům! Pomůžeme vám!“ Nejdřív vidíme oblaka prachu, pak cikány… a za nimi mouchy. Jeden s malinkými nožičkami a s velkým hrudníčkem brzdí vedle mě. Nevěřícně vnímám jeho pitoreskní slovenštinu. „Ja sa volám Gelák Ivan, narodil som sa 19.9. 1969. Pracujem tu na JRD ako robotník a chcel by som žiť tak ako bieli, nie ako cigán.“Mezitím ho začínají přeřvávat ostatní se svými nářky, takže se musí hodně snažit, aby byl slyšet. „Chcem, aby sa dačo dialo v tejto osade. Chcel by som tak… lebo sprchu nemáme, kúpelňu nemáme. Deti tu sú zaostalé. Nežijeme tak, ak sa patrí medzi luďmi. Čo ja zarobím, je málo. Chcel by som tak mať vačší zárobok,“ dovává a rukama ukazuje, jak velký. „Máš míň než Slováci?“ „Joj, ja zarábam 1.600 Kčs korún a z teho nevyžijem. A to tri deti mám. Na poli robím, kamene zbieram.“ „A od kolika do kolika hodin pracujete? „ „Na poli robím, kamene zbieram od rána do večera. Nech sa prídú pozrieť, ako ja žijem, kde ja som s deťmi.“ Tu ho odstrčí skoro největší člověk z osady – korpulentní stošedesáticentimetrová žena. Stoupne se přede mne a pateticky se bije do prsou. S hysterickou ochraptělou fistulí křičí ven slova ze svého cikánského srdce: „Pozdravujeme Havela. My ho chceme, my ho milujeme. Nechcú ma zobrať ešte na dochodok. Nedali mi v Bratislave a bola som v Košice. Tam mi tiež odmietali, a to má tuhú cukrovku. A korúnky, práve čo dostávam, čo mi posielajú, dostávam, 1.200 korún. A to mi je málo. Mám dievča, to mi do školy chodí. Nemám za čo jej kúpiť, tak ja by som prosila Havela, já Bartošová Ružena, aby mi pomáhal v tej podpore, aby bol dobrý, aby nám dal tie korúnky lebo nemáme čo dať deťom jesť. Drahota je, hlad veľký máme. Múka je drahá, maso je drahé. Já som chorá.“ „A jdete volit?“ „Áno, my ideme voliť Havela. My chceme, Havela. My ho milujeme, Havela, milujeme. My milujeme Havela. Ale my necheme Mečiara. My chceme Havela, lebo nám dodal korúnek s pomože nám. My ho pozdravujeme veľmi, tohto človeka a my ho chceme. Povedzte, že ja Bartoška Ružena, miluju ho a chceme Havela, lebo Havel nám je tak – pomahal nám.“A znovu jako romantičtí básníci rozpřáhne své masité ruce. Asi pětadvacetiletý Jozef Grlak jí přizvukuje: „Náš prezident Havel bol tam, kde postavili tie byrovky v Spišskej Novej Vsi. Prečo nám tu tiež nechce postaviť byrovku? VeĎ v akom prostredí tu žijeme my? špina. Potom deti nám ochorejú a doktor povedá, že sme špiny, lebo přídeme k doktorovi, tam nám povedia: von, vy ste zlé ľudi, vy smrdíte, nemáte sa kde umyť? A kde sa máme umyť? Však nemáme také byty, kde bysme mali děti kde umývať. Však – nemáme kde.“ „Žádali jste o to, aby vám se zavedli vodu?“ „Áno.“ „A co vám řekli?“ „To sa nedá. Musia nam vraj postaviť bytovku. To sľubujú pár rokov. A vobec sa nič nedialo. Veď tu sa žije akopred sto rokmi. – tak žijeme my cigáni, Romovia. Že vraj sme špiny.“ „Co budete radši volit, pravicové nebo levicové strany?“ „Nerozumiem.“ „Jestli budete volit KDH nebo HZDS.“ „Tu národný výbor sa má hambiť pred cikánskú osadú, že toto malo byť už davno zariadené. Len sľubovali. Mali sa už dávno hambiť. Mali sme tu monťakir na smetisku, košiar na odpadky, ale už v januári nám ho zobrali. Nemáme sa kde odpadky dávať, papiere nemáme kde dávať! No, kde nám príde, tam to hodíme. Kde má člověk dávať? Pojdeme do Budyni to vykypať a poraďte si. Aby sa za to hambil i medzinárodný výbor. Má sa za čo hambiť. Prečo to nespravili? Prečo? V dedine nechcú robiť?“ „Ale tam si domy třeba hodně stav ěli sami lidé, ne?“ „Nie, oni si sami nepostavili. Oni dostali činžiaky. Ale i keby nemali financie na ty činžiaky, tak im na nich korúnky dajú isto.“ Bartošová se opět postaví rozkročemo přede mne: „Keď sme pýtali, aby nám postavili dále, byty, abysme mali dáke baráge inakšé, tak za to nás bili v dedine, keď sme dačo povedali.“ „A kdo vás bil přímo?“ „Předseda. No, dašo poviete – nemo žete povedať nič, ani mládanci. Smiete byť len zticha, aby vás nebili. „ „Oni se tam porvali?“ „Ano. Joj, a hodne. Bože moj: predseda jieje dobrý. To máte tak tiež s nektorými poslanci. Prídu z tej strany, nasľubujú pred volbami a my tých somárov volíme. Lebo veríme, že ty problémy zmení. No a po volbách si ti kandidáti namastia vrecka a na nás zapomenú. Tak to napište. Ale do tej českej tlače, ay to tu v decine nečitali, lebo nás tu prijdú zbiť. Ale my to tu ešte máme dobré. To v Revúci sú Slováci o veľa zlejšie.“Jeden muž v náručí s děckem zostří tón: „A k čemu sú ty vohvieaké nadácie, keď nám nič nadujú?! Alebo v Rimavskej Sobote je taký král, cigán, prý aj lietadlo má, milió- ny. Tak načo je ma, keď nam nič neda? Zajebat ich všetkych aj nas. Bože, čo, hodit sem neutronku, aby to všetko vymetlo a bude koniec… Stejně vie len boh, kedy si nás povolá. Dneska lebo zajtra…“ Oči tomu muži září nenávistí. Pak si odplyvne a s nadávkami si razí cestu davem. Ten se pak zcela nekontrolovatelně rozeřve jako jeden muž příkořími, co jim činí jejich bílí sousedi. Je nám s fotografem nepříjemně. Na všechno už jenom pokyvujeme hlavou. Na to, že Slováci je okrádají, že i vláda na ně zapomněla, že to nemají lehké. Z části proto, že mají svou pravdu, z části proto, že se nám to v dané situaci zdá to nejlep ší. Mezitím přibíhají asfaltku jejich děti s křikem: „Predseda ide, predseda…“ Vidíme, že někteří cik áni mizí v chatrčích. Mají respekt. Od jiných se dovídáme, že toje „najvačši hazel stredného Slovenska“. Jeden stařík najednou přikulhá až k nám, celý se třese a prská opravdové kapénky slín a slova: „Táhnite, Čechúni, táhnite. Sprostý.“ Děláme, že nás to neznervózňuje a s úsměvem se jednoho maličkého cikánka, který na nás předtím neustále dorážel, zeptáme, co chtěl říct. „Jmenuju se Roman Bartoš a je mi dvacet jedna.“ „A co jsi chtěl?“ „Boly nejaké problémy, už nás aj z výboru vyhodili…“ Najednou polekaně stočí oči na vozovku, kterou se k nám blíží černá dvanáctsettrojka a zakoktá: „…nemožem povedať…“ Tři chlapi se mezitím staví k sobě, ještě se usmívají a říkají: „Rychlo, rychlo, až jede predseda. Už jede. Rychle fotografújte – než príde.“ A jak přijel, všichni změnili názor – tíhnite Čechúni, táhnite. Sborový chorál jakoby vítal velkého boha. Stařec vypadá, že se na nás každou chvíli vrhne. Zalyká se vztekem a opět se třese: „Táhnite Čechúni, táhnite. „ I dav postoupil blíž. Docela máme strach. Najednou dav o krok odstoupí. Otevřou se dveře pohřebáku a vystoupí on. Pocity absurdního přehluší na chvíli strach. Má vlnité vlasy, knír, tmavé brýle a strakat é šortky. Nejdřív na Rómy zařve: „Tak co je tu, kurva!“ Někdo zapiští: „Čechúni zajebaný,“ další „on je posiela Havel. Robia tu volebnú agitáciu.“ Začínají na nás plivat. Předseda se obrací na nás: „Vy tu robíte predvolebnú agitáciu? A čo ste vy? Novináry… máte povolenie sem či nemáte dajeké propustky, hádam? Kto vám dovolil sem ísť. Prečo ste sa nehlásili na obecnom úradě?“ „My jsme svobodní novináři a myslím, že se můžem volně pohybovat po celém území republiky, kam chceme.“ „Hej, a čo keby vám tu niečo urobili? Trebárs rozmlatili foťáky a držky?“ „To snad ne.“ „Nie?“ „Hej, snad nie,“ mluvíme na něj slovensky, aby nám rozuměl. „Dobre, „ řekl a přitom vypadal, že nám každou chvíli dá jednu pěstí, „a teraz odsud vypadnite.“ Stačilo nám. A tak jsme po asfaltce, která byla postavená NIKAM vypadli NĚKAM. Ve vesnici jsme se dozvěděli, že tvrdý šerif jménem Jan Vrtiš s černou limuzínou je opravdu starostou obce, který mimo jiné ve volných chvílích svého neúřadování jezdí jako pohřebák. Nebude přede někam jezdit dvakrát…JOSEF FORMÁNEK FOTO: ALEŠ NÁPRAVNÍK