Po desetikilometrové jízdě lesem se ocitám blízko slovenské hranice v lokalitě Bílý Kříž. Opravdu je tu bílo · mlha jako mléko. Ve výšce devítiset padesáti metrů nad mořem na mě po chvíli tápání vykouknou dvě skleněné stavby. Živá a mrtvá · napadá mě · Atmosféra 2045! Ve skutečnosti se jedná o vědecké pracoviště zabývající se problematikou celosvětových klimatických změn a působení civilizačních faktorů na lesní porosty. Jaký dopad budou mít předpokládané dvojnásobné koncentrace CO2 na smrkový les se s konečnou platností dozvíme v roce 2045. Už nyní ale takový vzduch “dýchá” smrkový lesík ve skleníku.
OCHRÁNCI ATMOSFÉRY
Oxid uhličitý je jedním z významných faktorů, který spolurozhoduje o podnebí planety. Jeho koncentrace byla po miliony let až do průmyslové revoluce výsledkem přirozených procesů v přírodě, tedy poměrně stálá. Jenže do křehké přírodní stability stále výrazněji zasahuje člověk, který svými aktivitami přispívá k vyšší produkci oxidu uhličitého do atmosféry. Naopak rozsáhlým odlesňováním se odběr CO2 snižuje. Díky těmto zásahům je vysoce pravděpodobný výskyt skleníkového efektu, který může být příčinou pozvolného oteplování planety. Optimistický scénář vývoje podnebí Země vychází z faktu, že současné rostlinné druhy se vyvíjely v době, kdy byla daleko vyšší koncentrace CO2 v ovzduší, než je dnes. To je základem představy o tom, že rostliny musí na zvyšující se koncentrace CO2 v ovzduší reagovat zrychlením fotosyntézy. Významnou úlohu ochránce atmosféry by tak sehrávaly lesy.
KOLIK VYPIJE SMRK?
Podstatou složitého a nákladného projektu je zjistit, jaký dopad budou mít dvojnásobné koncentrace CO2 na smrkový les. Přesnou odpověď na tuto otázku se ale dozvíme až v roce 2045. Docent Marek mě provádí svou venkovní laboratoří, umístěnou na “vidrholci”, uprostřed hlubokých lesů, asi deset kilometrů od civilizace. Ukazuje mi nejviditelnější část projektu · minibiosféry. V nich je uměle vysázen asi metr a půl vysoký smrkový lesík, který bude až do roku 2045 vědecky zkoumán. Konstrukce obou minibiosfér vypadá poněkud kosmicky a byla vyvinuta tak, aby stavba obstála v klimatických podmínkách Beskyd. Velikostí se dají přirovnat k rodinným domkům. Jejich ocelové konstrukce jsou vyplněny skleněnými lamelami, které se dají vyklápět i uzavírat. Pomocí této techniky se dosahuje požadovaných koncentrací CO2 v gigantických sklenících. Vzduchotechnikou se do jedné z nich vhání vzduch obohacený o dvojnásobné množství CO2, než je právě v tom momentu v ovzduší (to je předpokládaná koncentrace pro příští tisíciletí). Do druhé skleněné stavby se vhání vzduch s reálnými koncentracemi škodlivin. Dokonalý přehled o tom, co se děje uvnitř skleníků je zajištěn dlouhým testováním, sestavou čidel pro měření teploty, vlhkosti, sluneční radiace, koncentrace CO2… Každý strom má svou životní kartu a jeho vývoj bude až do roku 2045 zaznamenáván v počítači. Dalším, pro nezasvěceného nenápadným experimentem, je přisvěcování stromků zářením UV-B paprsky. Zatím se zdá, že pětadvacetiprocentní zvýšení radiace smrkům nevadí a spokojeně narůstají. V projektu je zahrnut i volný les asi patnáctiletých stromů. V reálných přírodních podmínkách se les chová přece jen jinak, než když je pěstován ve skleníku. Na něm se sleduje průchod světelné radiace do porostu. Pomocí moderní techniky se zjišťuje, kolik slunečního záření porost získal. Dá se dokonce vypočítat, kolik kilogramů dřeva je strom schopen vyrobit z určitého množství sluneční energie. Víme třeba, že v určité situaci strom spotřebovává padesát kilogramů CO2, pak se ale setmí a les naopak CO2 vydechne. (Za slunečného dne patnáctiletý smrk “sní” kolem pěti kilogramů CO2, ale večer nebo při nedostatku světla tři kilogramy vydýchá. Čistá spotřeba je asi dva kilogramy CO2 denně.) Pomocí senzorů se zase přesně zjistí průtok vody kmenem · patnáctiletý smrk dokáže vypít dvacet až třicet litrů vody denně. Před takovými jedlíky a pijáky nezbývá než smeknout!
TEORIE O ZÁCHRANĚ PLANETY Každá teorie má mnoho háčků. Možná, že se po počáteční chuti nakonec vegetace přejí oxidu uhličitého. Tento jev by podstatně omezil kapacitu úložiště uhlíku v dnešních lesních porostech. Odezva na dlouhodobé působení CO2 závisí hodně na rostlinném druhu, a tak není vůbec lehké předpovídat další vývoj situace. Jednou z aktivit, které se snaží tuto problematiku řešit, je experimentálně · ekologický program “Atmosféra 2045”, který zastřešuje projekty zaměřené na problematiku celosvětových klimatických změn ve vztahu k lesním porostům. Je součástí celoevropské sítě projektů financovaných Evropskou unií. Tato síť zahrnuje deset účastníků z osmi zemí a pracuje v rozmezí Skotska, Švédska a Finska přes střední Evropu, až po lesy Itálie. Nejvzdálenější pracoviště je v Austrálii. Vědecké týmy se zabývají výzkumem fyziologických procesů (jako fotosyntéza, vypařování vody povrchem rostlin, dýchání, tvorba a distribuce biomasy) souvisejících s růstem a vitalitou lesních dřevin pod vlivem atmosférických změn. Pokud by se potvrdily schopnosti lesa, například likvidovat CO2, poznatky získané projektem “Atmosféra 2045” by bylo možné uplatnit při vysazování nových lesů. Stromy, jako přirození žrouti škodlivin, by možná zachránili atmosféru naší planety, a to by vůbec nebylo špatné řešení. Odjíždím z “Atmosféry 2045” obohacen o poznání, jak důležitou a osudovou úlohu mohou lesy sehrát. Pak v pokoře před lesem jedu alespoň deset kilometrů z kopce · šetrně · bez motoru.
