Text a foto Tomáš Kubeš Když jsem v Kamerunu poprvé spatřil v kanceláři národního parku Korup úředníka v barevném bubu, tradičním africkém obleku, vůbec mě nenapadlo, že to může být nějaká významná osobnost. Na první pohled byl zavalen horou papírů a tvářil se důležitě jako každý, kdo má nad lidskými červy úřední moc. Jednoduše vysoký úředník, který rád mluví a řeční, jako většina Afričanů. Adolf Eki, šéf servisní organizace Kreol Kogan Nwese, který má na starosti servis pro turisty, byl však také náčelníkem několika vesnic. Tedy, náčelníkem… Když jsem se ptal na náčelníka, několik poskoků mě vždy hned opravilo a titulovalo ho jako krále. Pokud jsem si všiml, Adolfovi to bylo jedno. Dělal, že se přeslechl, i když mu titul krále samozřejmě lichotil. Protože mi to nedalo, začal jsem vyzvídat, jak to tedy s tím titulem je. Naši průvodci i panovník to ale jednoduše zamluvili.
Král i náčelníci sice byli koloniální správou oficiálně zrušeni, ale jejich majestát a soudržnost kmene přečkaly nejen kolonizátory, ale i svobodné, často zkorumpované režimy. Dnes v těchto zemích náčelníci do jisté míry suplují státní správu a s přimhouřeným okem to nikomu nevadí. V Kamerunu potkáte náčelníků spousty, a čím dál je do hlavního města, tím je jejich moc větší, což platí obzvlášť u zapadlých hranic s Nigérií.
„Pojď, zvu tě do svého sídla,“ pokynul mi král-náčelník Adolf Eki. Představoval jsem si, před jaké honosné sídlo asi v městečku Mumdenba dojdeme. Byla to ale jen obyčejná chatrč s plechovou střechou. Sice byla na první pohled několikanásobně větší než ostatní, ale vybavením stejně prostá jako ostatní domy. Po zemi se válelo bez ladu a skladu několik rohoží, železná truhla na oblečení, spousta plastových židlí a dřevěných sedátek.
„Takhle v Evropě nežijete,“ promluvil můj hostitel. „Možná ti to bude připadat obyčejné, ale nám to stačí. Nepotřebujeme tolik věcí jako vy.“ Rozdíl jsem pochopil ve chvíli, kdy mi náčelník představil svou současnou ženu, své syny, na které byl náležitě hrdý, a zbytek rozvětvené rodiny. Bylo tu také několik lidí, kteří do ní nepatřili, ale pomáhali s domácností a chodem kanceláře. Náčelník mi představil i svého tajemníka, který se staral o vše okolo náčelnických povinností.
Moje přítomnost byla velkou událostí. Jeden ze sloužících přinesl barel palmového vína. Místnost byla brzy plná lidí, takže jsme museli ven. Všichni mi obřadně podávali ruce a ze mne se stala zaseklá gramofonová deska, která stále odpovídala na stejné otázky. Nakonec několik mužů přineslo dřevěné vyřezávané křeslo pro svého vládce a plastovou židli pro jeho ženu. Rodina se bude fotit. Adolf se převlékl do tradičního obleku a vzal si náhrdelník s barevnými sklíčky, mušličkami a zuby, které prý jsou z krokodýla i lva a spolu v harmonii mají chránit majitele a přinášet mu moudrost a životní sílu. K slavnostnímu rouchu patřilo i dřevěné žezlo s vyřezávanými motivy, které se dědí od pradávna z otce na syna. Symbolem majestátu byla také velká červená šála a srolovaný červený kulich – novinka z Evropy. „Víš, radši bych byl u svého kmene v pralese,“ svěřuje se mi náčelník Adolf Eki. „Jenže tady v národním parku se rozhoduje o nás, o naší budoucnosti i přežití. Já tady kontroluji směřování peněz k lokálním komunitám a turistika v pralese by měla vlastně podpořit i místní a jejich důstojný život. Jenže turistů je málo a peníze, než se stačí rozdělit pro něco dobrého, se okamžitě rozplynou.“
Svou náčelnickou funkci tak vykonává odsud, z parku. Pokud mezi obyvateli vznikne spor, je to stále on, kdo rozhodne. Když se jedná o něco vážnějšího, vydává se do vesnice zjistit pravý stav věcí a zjednat spravedlnost. „Za svou práci nic nedostávám, naopak můj plat z parku pomáhá nejen rodině, ale přicházejí za mnou soukmenovci a žádají pomoc, peníze, cokoliv. Mou povinností je pomoci,“ říká.
Ale časy se mění. „Můj syn, i když bude mým dědicem, už asi nebude považovat funkci náčelníka za svou čest. Nyní studuje na univerzitě, a kdyby se to podařilo, mohl by pokračovat v Evropě. Jenže pak by se asi už nikdy nevrátil,“ posteskl si náčelník.
Mezitím se připozdilo, a stolovníci začali odcházet. Adolf Eki se ten den k uctění cizinců podělil s ostatními o několik kanystrů palmového vína. I to je jedna z jeho povinností.
PANOVNÍCI V AFRICE
● Kamerun patří mezi země s největším počtem králů a náčelníků. Je to dáno množstvím kmenů a národností, které dosud v pestré směsici žijí pospolu. Král v Africe nemusí mít vždy velkou říši, spousty poddaných a válečníků, ale často se může jednat jen o jedinou vesnici. Podle našeho chápání by se tedy spíše mohlo jednat o náčelníka nebo oblastního vládce.
● Náčelník nebo král je v Africe bytostí téměř božskou a nedotknutelnou, často žije odděleně od ostatního lidu a svou moc si udržuje přísností. Síla kmene je odvozována od síly vladaře; když síla vladaře opadne, je nutné obnovit sílu kmene a vybrat nového, silného a fyzicky dosud neporušeného. ● Vládcové a náčelníci jsou i v oblastech, kde žijí muslimové. Například nejvyšším panovníkem pro severní oblast Kamerunu je sultán z Ngoundere. I když je dnes tato funkce spíše formální, stále má respekt.
