Auto Boom!!!

Hlavně se při tý ráně držte volantu! A koukejte mít řádně utažený pásy,” hřmí místností hlas. „Protože i když se to nezdá, ale při pořádným nárazu to celé propruží, tak abyste tam nelítali jako nudle v bandě!” Ne, nejsme na školení kaskakérů nebo snad profesionálních automobilových závodníků, jak by se možná zdálo. Přesto dovedou lidé okolo mne každých čtrnáct dní přitáhnout na plochodrážní stadión v Chabařovicích kolem dvou tisíc diváků. Lidí, kteří neváhají prostát a prosedět okolo oválu celý den, jen aby viděli to, co na automobilových sout ěžích znamená jen chybu nebo drahocennou ztrátu na čase. Tihle lidé chtějí vidět nějakou Pořádnou Ránu. A tohle nejsou závody, ale Reklamně Propagační Atrakce, na které je k vidění ran nepočítaně, a téměř vždy nějaké to auto skončí na střeše. A co víc. V těch jezdí docela obyčejní lidé. Nechce to nic jiného, než nějaké to auto na obouchání, odvahu – a chuť si to zkusit. ·  ·  · Už od rána krouží po oválu automobily ve dvojicích – a to, co předvádějí, jsme zvyklí vídat jen ve filmech. Na startu se řadí MVDr. Vojtek v Toyotě Starlet l300, opravdový veterinář s telefonním číslem na dveřích auta. Jeho soupeřem bude dvanáctiventilová Hodna CRX l500. Jásavě žluto-modrých sto koní patří stavební firmě Lochman a za volatem – pan Lochman. Startmarschall pouští startovací gumičku, obě auta vyrážejí vpřed. Honda využívá své síly, a i když má nevýhodu vnějšího oválu, v první zatáčce jedou obě auta zaklesl á do sebe bok po boku. Jako při tangu. Jako tango také vypadá následující výjezd – zvěrolékařova toyota ťuká soupe ři zadní blatník – zkouší ho „vykývat”. Nestačí ale s dechem a sama se roztáčí do protisměru a rozhazuje pneumatiky okolo vnitřního oválu. Diváci vstávají a tleskají, vše bylo velmi rychlé. Poté si soupeři mění startovací pozice. Jezdí se dvě kola – pokud někdo neskončí v gumách či hlavou dolů. Jezdí se jen dvě kola, ale docela to stačí. O BEZPEČÍ „Proč do šestnácti set kubíků? Protože okruh je uzavřený, a vozy s touto kubaturou dosahují na rovinkách snad až 100 km/h,” říká ředitel závodu ploché dráhy automobilů v Ústí nad Labem Láďa Lacina. „Kromě toho vozy nad 1600 jsou daleko těž- ší a kontakt mezi vozy nebo s mantinelem by mohl být nebezpečný.” Na dotaz po úrazech klepe na dřevo? „Jediný úraz, o kterém u nás vím, se stal v depu. Na trati se při nějakém nárazu vysypalo boční sklo a v depu se Michal Mückstein z Rádia F1 při vymetání úlomků skla řízl do prstu. To je jediný úraz, o kterém vím. Vlastně je to zásluha Franty Ureše, ten pomohl vymyslet technicko-bezpečnostní pravidla. Hrozně mu vděčíme za to, že se u nás ještě nic nestalo. Třeba bezpečnostní pásy: viděli jsme na videokazetě z Liberce, jak se po bočním nárazu auto roztočilo a šoféra to vytáhlo ven! Podle mě je to pořadatelskej průser. Proto my dnes důsledně vyžadujeme čtyřbodové bezpeč- nostní pásy, přilbu, a pořád na to ty kluky upozorňujeme. Ono ve 100 km/h jít čelně do svodidel, to není sranda!” Historie automobilů na ploché dráze je sice vyloženě česká záležitost, zato se traduje už od padesátých let. Tenkrát se na ukončení sezóny na Markétě jezdily automobily jako ukázka. V šedesátých letech se něco podobného jezdilo na dlouhé travnaté ploché dráze v Mariánských Lázních, ovšem také to jezdili jen soutěžní jezdci jako srandama č. Poprvé se objevily automobily upravené pro plochou dráhu před třemi lety v Liberci. „20. května 1994 jsme ty závody viděli,” pokračuje Láďa Lacina, „ a tak nás to chytlo, že jsme sepsali smlouvy, vymysleli pravidla, a to všechno za 14 dní. No, a 5. června 1994 se to poprvé jelo u nás v Chabařovicích. Bylo tady tenrkát osm aut. No, a pak se to všechno rozběhlo takovým bombáckým tempem, že dneska máme v počítači přes šedesát čtyři týmů.” Většina lidí sem jezdí ne na pořadí, ale vyzkoušet si to. I když – kdo by necht ěl vyhrát? JEDNOOKÁ LENKA „Udělala jsem ten bod, ale pak mne mrzel, ” říká třiadvacetiletá Lenka Lysá. „Už počtvrté na mne vyšlo nějaké pivo, ale já pivo nepiju! A na místo za mnou počítač vylosoval pneumatiky…“ Po vzájemné kolizi obou soupeřů nebylo totiž ani jedno auto schopné dojet do cíle. Tak ten bod Lenka prostě doběhla po svých. Lenka je čiperná dívka a má jen jedno oko. O to druhé přišla před pěti lety při autonehodě. Dneska se bouchá s chlapama na ploché dráze v Chaba- řovicích. Z posledních závodů si odvezla třetí místo. „Poprvé jsem zhubla o čtyři kila. Ale i dneska, když dojedu, tak se mi klepou kolena, ruce, sucho v krku mám po každý jízdě a večer bych mohla jít spát . Když jsem poprvé slyšel o ploché drá- ze v Chabařovicích, zaslechl jsem něco o děvčeti, které na svém oblíbeném mantinelu házelo boudu…? (Smích) „To jsem já, no… Mě prostě zat áčka u depa šla vždycky hůř a udělala jsem tam nejvíc chyb. Na tom mantinelu jsem skon- čila s mitsubishi, taky s alfou, audina zůstala jen o pár metrů dál… Já jsem byla strašnej chytrák, když mi to tenkrát Roman nabízel. Jenže vono na tý dráze je to jiný.” Jaké to bylo, vletět do tý dřevěný ohrady a prorazit mantinel? „Nevím. Strkali jsme se nějak už od startu a při výjezdu jsme byli nějak do sebe zahryzlí, jenže on se mi nějak vysmeknul a já pokračovala rovně – do ohrady. Tak jsem jenom čekala, jakej bude nárez. Byl velikej. (Smích) Vošklivej. Ale když jsem pak viděla ty lidi, jak mi mávaj, děti se smějou a tleskaj, tak to bylo dobrý. Jenom jsem koukala, co kde, jestli nemám tu trubku v hlavě, prostě asi nějakej šok, ale ten náraz si člověk moc nepamatuje. Dneska bych s tím smykem možná už něco uměla udělat, ale tenkrát jsem měla málo zkušeností.” Lenka dnes přiznává, že je na silnici daleko opatrnější, protože každý možný střet si promítá do toho, jaký by to byl náraz. Ostatně je známá věc, že automobilov í závodníci na silnicích nez ávodí. SOUPEŘ NENÍ SOK Jenže „Tohle jsou normální lidi, ale jsou báječní!” říká Jindra Horáčková, která tyhle závody moderuje. Její hlas už jistě znají všichni návštěvníci téhle show. „Atmosféra je tady fantastická, jak mezi divá- kama, tak mezi lidma v depu a závodníkama. Je to tím, že se tady opravdu moc nezávodí. Ti lidé se odreagují, a protože jsou to většinou podnikatelé, udělají si také reklamu. Jsou to prostě reklamně propagační závody.” (Smích) Velmi často se stává, že auto od startu couvne, aby se soupeři nemohly měřit dvě minuty do startu, když po první jízdě mění třeba prasklou pneumatiku. Soupeř prostě počká, aby se mohl utkat, i když by mohl mít bod jistý. „Ráno ti dá někdo tečku, a hned jde za tebou do depa, a ptá se: Dobrý? Nestalo se ti nic? Nebo máš problém s autem, a voni ti naskáčou najednou mechanici z jeho týmu, půjčej ti materiál, pomůžou, jen abys mohl jet příští jízdu. A to se mi na tom líbí. To je bomba, ne?” To mi říkal Honza Herout z týmu Czechnord, když mi o chabařovick é ploché dráze vyprávěl poprvé. Honza obchoduje s nábytkem a v Chabařovicích je nováčkem, tedy pro každého otloukánkem. Tenkrát jsem mu moc nevěřil, ale jel jsem se pod ívat. Taky jsem se svezl. Dnes mu už věřím. Je to bomba. Je to auto-boom. „