Stojí tu vedle sebe. Ještě se navzájem neznají. Přesto od první chvíle dobře vědí, kdo jsou ti druzí. Magda, Marie, Markéta. Lucie, Michal, Mirek. Aleš, Štěpán, Veronika. Honza, Jana, Vojta. Iva, Pavla, Petra.
Pět trojic sedmnácti, osmnáctiletých dívek a mladíků, středoškoláků z různých koutů Čech a Moravy. Studenti, co mají v srdci pořádný kus místa pro přírodu. Finalisté přírodovědecké soutěže Avuanga. A na tři dny také nesmlouvaví soupeři.
Všichni dobře vědí, co čeká vítěze: měsíční expedice u břehů největšího jezera na světě, ruského Bajkalu. Třicet dní v Zabajkalském národním parku – kraji, který si jako jeden z mála koutů světa dodneška ubránil svou čistou a drsnou tvář. Jediném místě na světě, kde žijí sladkovodní tuleni. Uvidí je na vlastní oči. Možná se k nim přiblíží až nadosah. Budou je pozorovat. Po boku ochranářů si osahají, jak vypadá vědecká práce v terénu.
Na Bajkal vyrazí jen jedni. Nejlepší tým.
ZKOUŠKA PSYCHIKY
Když v pátek odpoledne vystupovali ve slovenské Kremnici z vlaku, pořádně nevěděli, čím vším budou muset do nedělního poledne projít. Čišela z nich touha uspět, poprat se o jedinečnou šanci pocítit na vlastní kůži náboj sibiřské divočiny. Měli na to dva dny a dvě noci.
“No, takže ja sa volám Peter Vršanský a mám pre vás prvý úkol. Viete, kam máte ísť?” ptá se mladý muž, který se škrábe z bílého favoritu s bratislavskou poznávací značkou.
“Na Skalku,” odpovídá mu někdo.
“Výborne. Tu máte mapy a môžete vyrazit. Batohy vam zoberiem,” posílá studenty na dvanáctikilometrovou pozdně odpolední túru Peter Vršanský, jeden z organizátorů soutěže, jinak slovenský biolog, spolupracovník magazínu Koktejl a člen společnosti AMBA Project, která se věnuje vědeckým výzkumům a ochranářským pracím na Sibiři a Dálném východě.
Už je to tady, pomyslí si patnáct mladých lidí. Většina z nich si živě vybavuje, že v dopise, který je zval na Skalku, slibovali organizátoři odvoz. Namísto toho je tu nečekaný výšlap.
“Záměr. První zkouška psychiky. Mnozí z nich seděli deset hodin ve vlaku. Museli jsme zjistit, jak zareagují. Vzali to, vyrovnali se s tím myslím dobře,” hodnotí studenty další z autorů soutěže Zbyněk Pavlačík ze Studia Yorick.
Pak už to jde ráz na ráz. Blesková večeře, pár slov na uvítanou, a z ničeho nic další úkol: “Během deseti minut budete všichni stát před chatou. Oblečte a obujte se tak, aby se vám dobře běželo. Nebude to nic velkého, asi pět kilometrů v lesním terénu. Na konci trasy budete rozdělávat oheň. Jen za pomoci sirek,” naznačuje Zbyněk Pavlačík.
LESNÍ POCHOUTKA V NOUZI: MRAVENČÍ KUKLY
Kolem desáté večer se setmělým lesem rozléhá dunění patnácti párů nohou. Ženou se po klikaté pěšině, stoupají i klesají, jak jim stezka poručí. Když už nemohou, navzájem se hecují. Občas někdo klopýtne přes kořen nebo kámen. “Pojď, pojď,” povzbuzuje vysoký mladík dívku, kterou do příkrého stoupání opouštějí síly. Hoch sáhne kamsi za sebe do tmy, tam, kde tuší její ruku.
Jakmile doběhnou do cíle pětikilometrové noční trasy, dostávají další úkol: rozdělat oheň. Sice za pomoci sirek, ale tak, aby vytrvale hořel a zbyly po něm žhavé uhlíky. Michal, Mirek a Lucie – tým rožnovské Střední zemědělské školy – se kvapem rozbíhají pod smrky a tahají odtamtud roští na podpal. Zručně skládají větvičky na základ ohně a škrtají sirkou. Hoří. Teď ještě chvilku počkat, až budou uhlíky, a pak plamen bleskově uhasit a zamaskovat ohniště tak, aby ani zkušený zálesák nepoznal, že tu kdy nějaké bylo. “Dělej, Míro,” pobízí Michal kamaráda a naznačuje techniku, která by nejrychleji a bez velké námahy uhasila rozdělaný oheň. “Nemám čím,” slyší Mirkovu odpověď. Oba pokrčí rameny, pousmějí se a volí náhradní řešení – jdou hledat drny trávy a kameny.
Pět trojic středoškoláků jde pomalu z lesa ven.
“Co všecko byste dokázali v lese najít a sníst, kdyby vám už nezbývalo jiné řešení?” testuje uřícené studenty cestou zpátky Jaro, specialista na přežití v přírodě a v extrémních podmínkách, jinak odborník v ekologické branži, který se zaměřuje na začleňování zemí do Evropské unie právě v oblasti ekologie. Aniž by čekal na odpověď, dodává: “Nejvýživnější jsou mravenci. Když dáte nad mraveniště na několik klacíků tričko tak, abyste vytvořili stín, mravenci budou zmatení a začnou vynášet své kukly nahoru. Pak už stačí jenom kukly posbírat a sníst. Je to to nejvydatnější, co můžete v lese najít.”
HODINY NAD KNIHAMI A NOC VE ŠKOLE
Bajkal. To jméno vyslovili za posledních pár měsíců snad tisíckrát. Nesčetněkrát jej napsali a mnohokrát na něj pomysleli. Když seděli nad knihami a listovali stranami, kde se psalo o jezeře, živé i neživé přírodě okolo něj, lidech, kteří kolem něj kdy prošli nebo tam dosud žijí. Když hledali odpovědi na necelou stovku otázek, jež dávaly dohromady teoretickou část soutěže. Ptaly se nejen po Bajkale, ale také třeba po vodě, žralokovi, nebo třeba Shakespearovi.
Byly to stovky hodin nad komíny knih. Některé jen prolistovali, jiné pročetli tam a zpátky několikrát. A z cesty na Bajkal se postupně začal rýsovat sen, o němž si byli jisti, že jej chtějí naplnit.
“Informace jsme sháněli, kde se dalo. V knihách, na Internetu, u odborníků. Měla jsem doma stovky knih ze všech možných knihoven v zemi. Zapojila jsem i kamarády, kteří studují ve velkých městech, protože v naší knihovně toho příliš nebylo. Knihy pak byly po celém obýváku. Musela jsem si vést speciální seznam, abych nezapomněla, kdy mám kterou z nich vrátit a komu,” líčí Lucie Grohmanová z Rožnova pod Radhoštěm, jak to u nich doma vypadalo, když dával dohromady odpovědi její tým.
“Dalo nám to dost zabrat. Nečekali jsme, že bude tak těžké sehnat odpovědi na všechny otázky. Rozdělili jsme si je. Když se blížil poslední termín, kdy jsme mohli poslat odpovědi, sedával jsem u počítače každý den do půlnoci. Naši mě od něj odháněli, ať tolik neblázním. Byli z toho dost vykulení – tohle byla první práce, kterou jsem si přinesl ze školy domů,” dodává její týmový kolega Michal Kafka.
Nebyli sami, kdo finišoval v podobně hektickém tempu. “Dělali jsme na tom od půlky ledna až do poslední chvíle – do začátku dubna. Konečnou verzi jsme dávali dohromady poslední den, kdy jsme mohli práci odeslat. Bylo to asi půl hodiny předtím, než zavírala pošta,” líčí Jana Menšíková i za své dva kamarády Vojtu a Honzu, co se dělo v týmu z jabloneckého Gymnázia Dr. Randy.
Vyplatilo se. Postoupili mezi pětici nejlepších. Dostali pozvánku na finále do slovenské Kremnice.
NASA: KOMPAS, SIRKY, NEBO RADIOSTANICE?
Závod nočním lesem zvládli všichni. Tím však páteční večer nekončí. Hodinu před půlnocí se týmy znovu scházejí v baru v suterénu, aby seřadily patnáct praktických věcí, jako jsou sirky, pistole, světlice, kompas, kyslíkové bomby, radiostanice či nylonové lano, podle stupně důležitosti a užitku, který by jim přinesly, kdyby ztroskotaly s vesmírnou lodí na Měsíci. Opravdový test americké NASA.
“Proč by mělo být důležité solární topidlo, když máš na sobě skafandr, tedy dokonalý izolant?” namítá Honza z Jablonce v bouřlivé diskusi.
“A v čem je lepší mít nylonové lano?” vrací mu otázku Michal z Rožnova.
Debata je ostrá, argumenty věcné a přesvědčivé. “A jsme na osvětlené, nebo odvrácené straně Měsíce?” vnáší do jejich dialogu další pochyby Iva z mladoboleslavského gymnázia. Patnáct mladých lidí se na chvíli zamyslí. Co je v dané situaci skutečně potřebné?
“A co když se ten skafandr malinko poškodí?” pokračuje Michal.
“Tak to jsi v háji,” říká přesvědčeně Honza.
Je po půlnoci. Nejvyšší čas jít do postele – nabrat co nejvíce sil na zítřek.
MEDVĚDÍ STOPA, LUK A ŠKUBÁNKY Z PRÁŠKU
V šest ráno zvoní budík. Snídaně a v sedm odchod na třicetikilometrovou túru po kopcích Kremnických vrchů, směr Harmanecká jaskyňa. Exkurze vápencovým podzemím a rychle zpět.
Je horký červnový den a zpáteční cesta vede místy přímo pod pražícím sluncem. Kopec je nekonečný. Desetiletý Martin, syn jedné z psycholožek, které pomáhají vybrat ten správný tým do bajkalské divočiny, už nemůže. “Pojď, vezmu tě na záda,” nabízí se jablonecký Honza Antonín a dobrovolně si nakládá na hřbet mnohakilovou zátěž navíc.
Zbývá pár posledních kilometrů. Na prašné cestě někdo objeví medvědí stopu. Není pochyb. Až z toho mírně zamrazí v zádech. Po devítihodinové túře je tu konec: zpátky chata na Skalce. A s ní krátký odpočinek – třicetiminutová pauza. Mobilizace sil. Od pěti startuje turnaj v piškvorkách. Křížky a kolečka, kolečka a křížky.
Psychické vytížení znovu střídá fyzická námaha. Přezout. Jde se zpátky do terénu. První stanoviště: střelba. “Tak ta tam vůbec nešla. No a ta tam taky není, Štěpáne,” komentuje Aleš výkon svého kamaráda, který se snaží trefit ze vzduchovky do terče. Jsou z toho dohromady pouhé tři body. “Nic moc,” shodují se Pražané.
Potom zdravověda. “Co uděláte, když vás začne bolet v krku, a nemáte po ruce žádné léky? Máte jen to, co najdete doma,” ptají se lékaři Jana a Igor Satinští na druhé zastávce.
“Sáhnu po slivovici a po cibuli,” pálí bez váhání Michal.
U posledního stanoviště doutná ohýnek. Jablonečtí Jana, Honza a Vojta jej museli rozdělat ze žhavých uhlíků, které si donesli ze čtvrté zastávky. Teď na něm mají uvařit škubánky z prášku.
Mezitím jim psycholožky Nina a Dáša kladou pár otázek. “Čeho si na svých kamarádech v týmu nejvíc ceníte a naopak, co se vám na nich nelíbí?” ptá se Nina.
Honza se zamyslí: “Cením si u Vojty toho, že s sebou vždycky přináší dobrou náladu.” A Jana pohotově dodává: “Vojta je pro mě psychická opora. S Honzou se zase dá jít do všeho. Úplně. Navíc mi zachránil život. Ale někdy moc filozofuje.”
Když míří do cíle poslední z týmů – Iva, Petra a Pavla z Mladé Boleslavi, je už dávno tma. Hlavou bleskne vzpomínka na stopu medvěda tam na cestě. Pohání to unavené nohy do strmého stoupání. Holky dobře cítí, jak na tom jsou. Tuší, že na Sibiř zřejmě pojedou jiní. Přesto do toho dávají maximum. Jedou nadoraz. Překonávají samy sebe. Dámy, poklona!
A přece ještě není konec. Ztahaní a unavení z toho všeho, co dnes nachodili a naběhali, ještě sedají nad kus papíru. Poslední dnešní zadání. Esej. “Co budeme dělat, když se nedostaneme na Bajkal.”
FINÁLE – KDO UVIDÍ BAJKAL?
Je neděle ráno. Po sobotním výšlapu a kolečku dovedností bolí celé tělo. Na stole je definitivně poslední úkol. Ještě jednou esej, tentokrát o tom, jak studenti viděli právě končící víkendové klání.
A pak už jen finále. Chvíle napjatého očekávání.
Kdo tedy?
“Tým číslo dvě stě čtyřicet pět,” utne napětí šéf bajkalské expedice Zbyněk Pavlačík.
Jablonečtí Jana, Honza a Vojta nevěří svým uším. Chytají se společně za ruce. “Jo!” zakřičí si.
“Nevadí, přejeme jim to. I tohle je pro nás úspěch,” říká Lucka z Rožnova, který zůstal druhý za Jabloneckými jako náhradní tým.
“Vyhráli všichni. Byli skvělí. Do jednoho,” uzavírá Zdeněk Jakubka z ostravské Vity.
Pomalu balí a jdou na vlak. Už ne pět tříčlenných týmů, ale patnáct mladých lidí, kteří spíše než s ostatními bojovali dva dny sami se sebou. Se svou vůlí a trpělivostí.
Magda, Marie, Markéta, Lucie, Michal, Mirek, Aleš, Štěpán, Veronika, Honza, Jana, Vojta, Iva, Pavla, Petra.
CO JE AVUANGA
Téměř stovka otázek z biologie, ekologie, paleontologie, geologie a kultury, a pak víkendové finále v terénu slovenských Kremnických vrchů, kde čekalo pět nejlepších týmů maximální fyzické i psychické vypětí, test jejich odolnosti, schopnosti rozhodovat se a logicky myslet. Tak vypadala cesta k vítězství v přírodovědecké soutěži Avuanga, kterou pro středoškoláky starší sedmnácti let z celé České republiky připravily společně mezinárodní ochranářská společnost Amba Project, Studio Yorick a ostravské ekologické sdružení Vita. Vítězný tým podnikl měsíční expedici ke břehům sibiřského Bajkalu.
“Chtěli jsme dát šanci mladým schopným lidem, kteří se zajímají o přírodu, aby se podívali do míst, kam by se jinak dostávali jen stěží, a osahali si při tom také vědeckou práci,” naznačuje smysl projektu Avuanga jeden z jeho autorů Zbyněk Pavlačík ze Studia Yorick.
Do soutěže se přihlásilo celkem více než tři sta třicet tříčlenných týmů, tedy téměř tisícovka středoškoláků. Odpovědi poslala třetina z nich. Odborníci jejich práce zhodnotili a vybrali pět nejlepších trojic, které se utkaly o prvenství na Slovensku.
UKÁZKY Z TÝMOVÝCH PRACÍ
1. ESEJ: CO BUDEME DĚLAT, KDYŽ SE NEDOSTANEME NA BAJKAL?
“Nedostaneme-li se na Bajkal, nohy se nám rozhodně nepodlomí. Stejně jako slunce bude pořád znovu vycházet a zapadat, neustrneme ani my. Přestože se nám skoro před nosem přivřela brána k poznání jednoho báječného místa na Zemi, do budoucna se před námi otevřely mnohé další.”
(Aleš, Veronika a Štěpán, tým č. 237 z Prahy)
2. ESEJ: JAKÝ BYL TENHLE VÍKEND?
“Večerní běh byl ten pravý úvod do extrémních podmínek. Noční cestu pro stříbřitý vrut a škrábání se nahoru sjezdovkou, pravděpodobně černou, urychloval medvěd supící nám v patách.”
(Marie, Marta, Markéta, tým č. 61 z Prahy)
NĚKTERÉ Z TÉMĚŘ STOVKY OTÁZEK, KTERÉ ČEKALY STUDENTY V TEORETICKÉ ČÁSTI
UVEĎTE CO NEJVÍCE ČESKOSLOVENSKÝCH OBJEVŮ SVĚTOVÉHO VÝZNAMU.
“Dalo by se polemizovat nad výrazem ‘světový význam’, zrovna tak jako nad slovem ‘objev’. Můžeme se pyšnit mnoha osobnostmi, které ve svém oboru posunuly hranice lidského vědění, zdokonalily nebo aplikovaly nějakou novou metodu, a přesto se jejich přínos nedá označit právě tímto pojmem. Proto nejprve uvádíme víceméně známé vědce a badatele, ‘objevitele’ v pravém slova smyslu, a teprve v druhé řadě některá česká prvenství mimo obory vědy a techniky.”
(tým č. 237)
PROČ MUSÍ ŽRALOK STÁLE PLAVAT?
“Většina ryb dýchá tak, že přijímá z vody kyslík přímo žábrami, ale žralok musí plavat, aby voda vnikala ústy a žábrami vytékala. Rybám se většinou vyvinul plynový měchýř. Žraloci však patří mezi paryby, které jsou vývojově starší a tento orgán ještě nemají. Z tohoto důvodu je nutné, aby žralok stále pohyboval prsní a ocasní ploutví, které dodávají tělu zdvih a udržují ho v rovině.”
(tým č. 252)
KDO JE AUTOREM CITÁTU: “POUŠŤ SE ROZRŮSTÁ, NENECHEJTE POUŠŤ VYRŮST V DUŠI”?
“Citát pochází z knihy ‘Tak pravil Zarathustra’, jejímž autorem je německý filosof, básník a klasický filolog Friedrich Nietzsche. Častější překlad tohoto citátu zní: Poušť roste, běda těm, kteří pomáhají poušti růst.”
(tým č. 161)
PRAKTICKÉ ÚKOLY
1. Navštivte společně libovolné místo v přírodě, vyfotografujte ho a popište. Vysvětlete, proč jste si vybrali zrovna toto místo.
4. Pošlete vaši nejpovedenější fotografii z přírody.
