Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat teprve devátý inka Pačakuti Jupanki, nejslavnější ze všech, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. A tak se v jednom údolí andských velehor ve výšce bezmála 3500 metrů nad hladinou moře, mezi říčkami Huatanaya a Tullumayo, v polovině 15. století zrodilo velkolepé město. Úžasnou a dosud ne zcela objasněnou technologií, bez znalosti kola, kladky či železných nástrojů vybudovali Inkové své hlavní město a snad právem a s patřičnou pýchou je nazvali “pupkem světa”.
ZEMĚ ČTYŘ ČÁSTÍ
Pro svou říši měli dokonce i úřední název Tahuantinsuyu, což doslova znamená “země čtyř částí”. Bylo to pojmenování symbolické i administrativní, neboť obývané území bylo uspořádáno právě kolem Cuzca ve čtyřech obrovitých výsecích, orientovaných podle světových stran. Ačkoliv Cuzco i dnes skrývá mnoho z historie Inků i Evropanů a naštěstí uniklo šíleným architektům skleněných velkoměst, nese všechny rysy moderního turistického centra. Cuzco ale dokáže svým návštěvníkům nabídnout i tichá zákoutí, odl ehlé uličky pro ty, kteří chtějí uniknout přeplněným tržištím v okolí hlavního náměstí, i pro ty, kteří sem právě odtud zabloudili.
CO VYPRÁVĚLA STARÁ DÝNĚ
V jedné z těchto odlehlých uliček, už ani nevím přesně, kde to bylo, seděla na zemi stařena v pestrobarevném vlněném kroji s jupičkou patřičně podkasanou, s černým kloboukem spíše pánského střihu, bez něhož však není šat nikdy úplný, vedle sebe měla uzlík utkaný z téže látky. Tady na okraji města, stejně jako na venkově, jsou tyto tradiční kroje stále jediným oděvem. Z měst zaplavených džínami a kšiltovkami se bohužel pomalu vytrácejí. “Buenos días, seňora…” pozdravila mne, aniž by to zde bylo mez i cizími lidmi zvykem. “Něco pro vás mám,” pokračovala lámanou španělštinou, vsunujíc ruku do uzlíku. “Je to ruční práce, děláme to už odpradávna. Jsou na nich příběhy a legendy, které si vyprávíme. Naši dědové nám a my zase našim vnukům.” Docela malá vyschlá dýně, na níž byly vyryty obrázky a malinkými, sotva čitelnými písmenky cosi napsáno. Podobné tykve, snad ne tak jemné a úhledné, jsme viděli na oněch tržištích v centru města, ale tahle byla přece jen trochu zvláštní. Možná díky stařence, která se dala do vyprávění o životě svém i své rodiny. Text není nikterak složitý a náročný čtenář Shakespearových dramat by jistě mohl leccos namítat. Je však třeba mít na paměti, že tato “lidová tradice” přetrvává v Peru po staletí a její tvůrci pocházejí většinou z řad prostých, nevzdělaných domorodců. Vyprávění je strohé, leč výstižné a vyznívá z něj ona poetická atmosféra života v horách. Tykve sloužily už nejstarším obyvatelům nejen ve zdejším kraji, v jeho “předkeramickém období”, ale stejně tak i na mnohých místech světa, jako nádoby. Potomci Inků však, zřejmě v úctě ke svým předkům, na ně dosud pečlivě zaznamenávají výjevy z jejich života, legendy i každodenní starosti současných venkovanů.
