Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.
Po prázdninách nás naši dali do turistického oddílu, pod jehož hlavičkou jsme vesele jezdili na výpravy, lovili bobříky, hráli celoroční hry a v létě tábořili v podsadových stanech na zastrčených loukách v pohraničí. A trampy jsme najednou začali vídat poměrně často. Tvořili na nádražích skupinky obcházené a nevítané podobně jako náš oddíl, čekali na večerní osobáky do opuštěných krajů, kde přes víkend žili svůj svět. Rád jsem se na ně díval, obdivoval staré vojenské torny, usárny, kabáty nebo nože v kožených pouzdrech či klobouky a představoval jsem si, že ten velký vlčák je můj. Zatím jsem ale seděl na žluté silonové krosně, ke které mě naši donutili vzít hnusnou karimatku, a jídlo jsem táhl v síťovce, protože půlku krosny zabíral spacák. Ve vlaku jsme často společně obsadili celý zadní vagon, to se tak dělá, stejně jako se neříká nazdar, ale ahoj, a taky je důležitý být buďto seveřan, nebo jižan, to se pozná podle barvy šátku. A štiplístci těch couráků cvakali kleštičkami ty malé jízdenky, co si je trampové hnedka lepili do cancáků, a my, děcka, oči navrch hlavy, jsme ohmatávali ty popsané notesy s kresbami koní, indiánů, pirátů a zlatokopů, a nijak jsme si v té době neuvědomovali, že žijeme v totalitním státě, kde i romantika prvorepublikových rodokapsů příliš zaváněla svobodou ducha a bylo proto potřeba ji potírat.
Ostatně, potírání trampů jako by mělo v českých zemích dávnou tradici. První těžké období měl tramping hned krátce po svém vzniku, který je sám o sobě zahalen rouškou tajemství. Slavný zálesák a písničkář Bob Hurikán byl přesvědčen, že celé hnutí bylo jakýmsi nutným produktem doby (nicméně mluvíme o začátku 20. století!), že lidé, trávící dlouhé dny v rušných velkoměstech, začali toužit po alternativě a vybrali si opačný extrém. Vrhli se do lůna přírody a inspirováni romány Karla Maye a Jacka Londona toužili začít dobrodružství podobné těm z Divokého západu. Začali zakládat osady po vzoru amerických kolonistů, ze dřeva stavět sruby a každý víkend trávili odříznuti od všedních záležitostí měst. Nejprve přišly výlety do nejbližšího okolí hlavního města, do roklí Prokopského údolí, Divoké Šárky. Pak se ale putovalo dál, až trampové objevili Posázaví, které začali mohutně osidlovat. Na osadách se pak vyvinul svébytný svět a žádná jiná země kromě Spojených států snad nikdy neměla tolik šerifů jako právě prvorepublikové Československo. Časem se z malých srubů vyvinula česká záliba v chataření a po druhé válce, během které bylo vysídleno pohraničí, i v chalupaření. Kdo ví, zda si to tenkrát tito „kovbojové“ uvědomovali.
Nicméně všechno „jiné“ je vždy většinové společnosti podezřelé. A s přeměnou trampingu v masové hnutí přišly i první vlny odporu. Bouřili se rodiče, lesníci, myslivci i závistivci. Možná proto přišel v roce 1931 kuriózní výnos policejního prezidenta Kubáta, který zakázal nocovat ve stanu dvěma osobám různého pohlaví, pokud nebyly manželé. Policejní honičky trvaly celé čtyři roky, než se výnos výrokem soudu podařilo zrušit. Na tradici policejních zásahů ale bylo zaděláno. Další přišly za druhé války, pak v 50. letech, po krátkém uvolnění pak opět v 70. a 80. letech minulého století. Tramping se během té doby změnil. Jednak vizuálně – kovbojské propriety nahradily vojenské, kterých byla po válce plná republika. Rozšířily se torny americké (usárny) i francouzské (tele) armády, ešusy, kanady a maskáče. Druhý rozdíl byl organizační – původní generace trampů se pomalu přetransformovala do zmíněných chalupářů a tu druhou, svíranou strachem z policejních zásahů, už byste nalezli rozdělenou na dvě skupiny. Trampy osadníky v duchu původních tradic, a trampy samotáře, vyrážející po svých do skal skrývat se alespoň na pár dní před rušným a zároveň nenaplňujícím životem v civilizaci.
Sametová revoluce jako by přinesla konečně uvolnění. Všechny kempy ve skalách byly plné, člověk musel vyrazit hodně brzy nebo jít dlouho do noci na ty nejvzdálenější, aby našel nějaký převis volný. O to více jsme si užívali zimních vandrů, kdy jsme byli široko daleko jediní tvorové schopní mluvit lidskou řečí. Trampové se ale pomalu začali vytrácet. Zjistili, že teď nemusejí stále dokola navštěvovat známá místa a vyráželi dál, do zahraničí, na přechody rumunských a bulharských hor, i na západ do drsného Skotska a Norska. A do skal zamířil nový nepřítel trampů. Za asistence policie pokutují přespávající čundráky ochranáři. Místo dialogu přichází další represe, jako by s pokorou přespávající trampové byli větším nebezpečím než mnohasethlavé davy turistů hnané po značených cestách v národních parcích a nenasytné stroje dřevorubeckých firem. Pravda, bez rozdílu jsou vyháněni jak ti pravověrní, kteří po sobě dle trampského zákona nechávají místo v lepším stavu, než ho našli, a do vymeteného ohniště dávají borovou větvičku jako symbol, že zde tábořil „kamarád“, tak i mastňáci, kteří by si takové zacházení pro své chování v přírodě zasloužili.
Český tramping brzy oslaví sto let od svého vzniku. Sto let dobrodružství, které vychovalo mnoho špičkových sportovců, hudebníků, spisovatelů a probudilo v našem národě takovou lásku k přírodě, která snad nemá ve světě obdoby. I díky trampům máme dodnes vstup do lesů povolený takřka všude, což na západ od našich hranic není úplně všude zvykem. Nenechme tedy tuto svébytnou českou ikonu zahynout.
