Ázerbájdžán je zemí paradoxů. Krajina žijící v míru i ve válečném stavu, ležící v oblasti obrovských zásob nerostného bohatství, ve které ale statisíce obyvatel živoří v bezvýchodné chudobě. Země s bohatou historií křižovatky národů i nevyužitého turistického potenciálu. Krajina mezi mořským jezerem, Kaspickým mořem, a čtyřtisícovými štíty Kavkazu. Země, kterou se vyplatí navštívit pro ty paradoxy a kvůli lidem.
VELKÁ ROPNÁ NALEZIŠTĚ
Přestože zásoby v Kaspickém moři se odhadují na 200 miliard barelů ropy a 410 milionů m3 zemního plynu, je v Ázerbájdžánu od roku 2000 energetická krize. V některých městech vypínají proud, protože elektrárnám chybí palivo. Pro těžaře, a dokonce i výrobce energie je vzhledem ke stoupajícím cenám ropy totiž lukrativnější ropu vyvážet do zahraničí, namísto aby sloužila k domácí spotřebě.
Do průmyslové části města Sumgait, kde se na desítkách hektarů rozkládá komplex ropné rafinérie a kombinátu na výrobu syntetického kaučuku, ještě před dvěma roky cestovali dělníci elektrickými tramvajemi. Dnes jsou trať i vedení zcela zdemolované a namísto električek sem jezdí „maršrutky“, tj. mikrobusy. Početné rodiny tady bydlí v poměrně mizerných podmínkách, ale ledničky, televizory a pračky jim fungují. Tady se totiž elektrická energie krade. Nelegální rozvody se plazí po fasádách neomítnutých domů až do nejvyšších poschodí.
Ropa je největším, nejvýznamnějším a nejcennějším hospodářským potenciálem země, přitom příjmy z ropy tvoří sotva pětinu hrubého domácího produktu. Zisk z jejího prodeje totiž mizí na zahraničních kontech příslušníků klanu Alijevovců (rodina prezidenta), nadnárodních společností a mafiánských skupin. Zisky z těžby černého zlata jsou pro běžné Ázerbájdžánce jen abstraktní pojem, na míle vzdálený od reality každodenního života. Ten je spíš o bídě a chudobě.
V ropném průmyslu a přidružených odvětvích pracují v Baku Američané, Angličané, Francouzi, Japonci, Holanďané, Němci a Švédové, odborníci na těžbu a zpracování ropy.
Investoři ze zahraničí se ale do zdejšího těžebního průmyslu nehrnou. Důvodem je rozsáhlá korupce a chybějící právní záruky.
Vláda se teď zavázala, že do těžby ropy a zemního plynu dá dvě třetiny veškerých státních investic. Podepsala také smlouvu s Tureckem a Gruzií o stavbě 1730 kilometrů dlouhého ropovodu, kterým chce ropu dopravovat přes Gruzii do přístavu Ceyhan na tureckém pobřeží Středozemního moře. Jestli to obyčejným Ázerbájdžáncům pomůže, ví jen Alláh.
JAZYKEM ÁZERBÁJDŽÁNCŮ JE AZERI
Oficiálním jazykem v zemi je ázerbájdžájština (azeri), všude se však domluvíte i rusky. Je to pozůstatek sovětské nadvlády a paradoxně i nový trend doby: mladí Ázerbájdžánci se i dnes mohou pracovně uplatnit právě v Rusku. V Baku jsou základní i střední školy s vyučovacím jazykem ruštinou dokonce považovány za nejkvalitnější. V některých podkavkazských dědinách, kde žijí potomci ruských osadníků z 19. století, dodnes mezi sebou hovoří převážně rusky.
Ázerbájdžánci se jinak domluví s Turky podobně jako my s Poláky. Když jsem poslouchal některou z rozhlasových nebo televizních stanic, jejich intonace mi připomínala spíš Číňany nebo Japonce. Ostatně v rozlehlých a nekonečně dlouhých údolích Kavkazu a hor na jihu Ázerbájdžánu žijí etnické skupiny, jejichž primitivnímu jazyku nerozumí ani Ázerbájdžánci.
Tradičním pozdravem je v Ázerbájdžánu známé „salam“, tj. „salam alejkum“, přátelé si při pozdravu podají ruce, blízcí přátelé a příslušníci rodiny se ještě navíc líbají na tváře. Velmi často je slyšet „c5ok sa˙gol“ – děkuji pěkně. Děkuje se intenzivně, vícekrát a za všechno – za radu, za informaci i za pomoc, za nakoupený produkt či za jeho uhrazení…
Při každodenním poslechu zpravodajství, politických a společenských programů se má znalost jazyka rychle zlepšovala, po měsíci moje pokroky pochvalně zhodnotila i učitelka na základní škole! Byl jsem úplně bez sebe, když jsem rozeznal nespisovná slova nebo výrazy z nářečí, které pronesl televizní moderátor ázerbájdžánského Milionáře: slovo kilometr vyslovoval jako „c5ilometer“ (na začátku slova se „k“ vyslovuje jako „č“, hlavně v Nachičevanu). Televizní kanál Lider, který soutěž vysílal, „shodou okolností“ kontroluje rodina Alijevovců, čímž byla tolerance nespisovného jazykového projevu vysvětlena i omluvena.
HLAVNÍ MĚSTO BAKU
Dvoumilionové hlavní město Ázerbájdžánu je živým skanzenem historické i moderní architektury. Možná v dávné minulosti, když bylo čistě muslimské, nebo na přelomu 19. a 20. století, když ho budovali především z ropných zisků Rottschildovců a Rockefellerovců to bylo skutečně pěkné město (mimochodem první ropné vrty se uskutečnily právě v oblasti Baku; když v USA ve druhé polovině 19. století těžili ropu pomocí dřevěných věží, v Ázerbájdžánu Rothschildovi a Rockefellerovi dělníci stavěli již věže ocelové). Pravděpodobně ho čekala prosperita a blahobyt, euro-americká urbanizace a kredit ojedinělé kulturní metropole na hranici muslimského a křesťanského světa. Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce však ze severu dorazil bolševik a na tři čtvrtiny století bylo všechno zcela jinak. A tak je dnes Baku městem středověkých staveb, honosných velkoměstských obytných domů z 18. až 20. století, ale dost místa zabírají i sovětská megalomanská sportovní a výstavní centra, cirkus a akademie, městská knihovna a některá ministerstva. Socialistické pavlačové obytné domy z 50. let jsou známé i u nás.
V rozlehlé centrální části města chátrají stovky neudržovaných soukromých a nájemních domů. V okrajových částech ale rostou jako houby po dešti celé čtvrtě luxusních vil a paláců pro místní prominenty. Vilky na pobřeží, ohrazené vysokými zdmi, za kterými vykukují jen drahé střechy s tepanými okapy, hlídají zavalití krátkovlasí i holohlaví muži z ochranky, jako by je dělali přes kopírák. Na okrajích Baku vyrostly také tři desítky velkoplošných výškových domů s rychlovýtahy a vícepokojovými apartmány s lodžiemi a terasami, a s podzemními parkovišti, chráněnými soukromými bezpečnostními službami. Ty jsou především pro zahraniční manažery.
KULINÁŘSKÉ RADOSTI
I začátkem prosince na stromech dozrávají oranžové churmy (jedná se o krajový výraz, oficiálně se plody nazývají kaki a jde o ovoce podobné rajčatům, které roste na stromě jménem tomel japonský), jež jsou v syrovém stavu sladkotrpké. Jeden druh se konzumuje v téměř hnilobném stavu a je mnohem chutnější než druhý, který vypadá vždy čerstvě, je tvrdší a značně od něj trnou zuby. V Ázerbájdžánu se ovoce a zelenina prodávají všude, čerstvé i nakládané, zpracované na džem nebo pikantní omáčku. Dají se tu koupit jablka, hrušky, sladké kaštany, které stojí téměř o polovinu méně než u nás, výborné jsou datle z města LenkoranŐ, citrony i banány jsme kupovali zřídka, byly mnohem dražší než u nás. Kupovali jsme ale sušené meruňky, s praženými lískovými oříšky a mandlemi tvořily chuťově zajímavou kalorickou bombu. Na bazarech je možné sehnat také nepřeberné množství zeleniny, luštěnin, sýrů i vajec. Těstoviny se prodávají většinou na váhu, stejně jako u nás jsou vaječné i nevaječné, barevné a různě tvarované. Z jediného druhu mouky se peče všechno: bílý chléb, tenoulinké placky lavaš, koláče a zákusky, briošky i slané pečivo.
Na trhu, ale i v samoobsluhách, drogeriích a v lékárnách prodávají také nepřeberné množství nechutně sladkých bonbonů. Výrobu a obchod s nimi v Ázerbájdžánu nejspíš ovládají stomatologové. Tolik titanových a zlatých zubů se na mě v životě necenilo. Nejednou se blýskaly i v ústech dětí a někteří dospělí jedinci už vlastní zuby nepoužívají!
Kromě zeleniny tvoří základ stravy Ázerbájdžánců hlavně hovězí, skopové a jehněčí maso. V našem obchodě ho prodávali hned vedle ryb, mléčných výrobků, pracích prášků, sušeného ovoce, ořechů a oříšků. Ale nabízejí ho také podél horských cest v narychlo postavených prodejních stáncích, které jen chvíli předtím byly šibenicí na zabití zvířat a stahování jejich kůže. Není mi jasné, jak bez chladicích boxů při dvaceti stupních a relativně vysoké vlhkosti vzduchu vydrží maso celý den. Jinak v Ázerbájdžánu lze koupit také vepřové maso, i když vzhledem k islámu to není zas tak obvyklé. Maso se porcuje na velké kusy, z odřezků se dělá netradiční vepřový šašlik nebo se prodávají cizincům. Po nevyhnutelném sjednávání ceny jsme si vybrali pět větších, méně prorostlých odřezků a doma si z nich udělali francouzské řízky, jelikož strouhanku v obchodech nenajdete.
Na bazaru koupíte i více druhů syrových a uzených ryb, pod rukou se prodává jeseteří maso a kaviár, považovaný za nejkvalitnější v kaspické oblasti. Takové tradiční slavnostní jídlo pak tvoří majonézový salát s kousky kuřecího masa jako předkrm, „kotleta“ (kotlet je čevapčiči) ze skopového masa, šašlik z masa jeseterů a morčat s bohatou zeleninovou přílohou (kyselá a pikantní okurka, salátová okurka, kyselá a mírně pikantní zelená rajčata, nakládaný kapustový salát, kyselé hříbky z Polska), no a samozřejmě sedmička vodky. Co se týká alkoholu, vykládají si Ázerbájdžánci islám po svém.
Když už jsme u toho pití, v samoobsluhách i v obchodech s obsluhou mají bohatý výběr džusů a ovocných šťáv, s minerálkami a pivem je to horší. Evropská piva jsou drahá, stojí 10 000 manatů i více. Zvykl jsem si na domácí Xirdalan, vyráběný podle německé receptury v pivovaru s novou německou technologií. Slabší má obsah alkoholu 3,8 %, silnější 4,8 % a stojí v přepočtu 15-18 Kč. Vína domácí produkce nebo z blízkého zahraničí jsou cenově srovnatelná s našimi značkovými, ale ze tří láhví červeného nám chutnalo jen jedno. Ve velkých obchodech a supermarketech nabízejí i zahraniční vína a lihoviny, ale na ty si průměrní domorodci nevydělají ani za tři měsíce.
V restauracích a kavárnách se většinou pije čaj, i když můžete dostat i dobré preso. Čaj jsme pili ze skleněných číší nebo z porcelánových misek. Kónický tvar číší brání čaji, aby ve spodní části vychladl, a ve vrchní mu to naopak umožňuje. Čaj s plavajícím kouskem citronu se přelévá mezi zuby přes kostku cukru, čajníky jsou stále na ohřívadlech. Pití čaje sbližuje lidi, je to obřad, kterému se nevědomky přizpůsobí i ti, kteří znají jen čaj sáčkovaný.
UPRCHLÍCI Z NÁHORNÍHO KARABACHU
Sumgait je třetí největší město Ázerbájdžánu a bylo vybudováno za socialismu. Strávil jsem tu šest týdnů. Vždy za úsvitu jsem vyrážel k moři fotografovat. Od moře vál chladný a ostrý listopadový vítr, a když se vzduch do desáté hodiny trochu prohřál, prošel jsem pláží a potom širokými ulicemi k pět kilometrů vzdálené jižní periferii města. Obytné domy s barevnými členitými fasádami jsou zdobené arabeskami, takže působí mnohem pestřeji než fasády našich paneláků. Mezi domy vítr roznášel stovky mikrotenových sáčků nad parčíky s mladými stromy, dětskými hřišti a obrovskými plochami blátivých kaluží. Nedaleko od čtvrti paneláků se ve třech desítkách nedostavěných nebo už téměř zničených rodinných domů usídlily stovky ázerbájdžánských utečenců z Náhorního Karabachu. Početné rodiny, vyhnané Armény z domovů po staletí obývaných jejich předky, tam živoří bez pravidelných příjmů a podpory státu, bez naděje na zlepšení situace, bez zájmu společnosti o to, jak a čím se živí. Jen před jedním domem jsem viděl jeho obyvatele. Nechtěl jsem urazit už tak dost ponížené duše ani provokovat, a tak jsem nenápadně udělal jen dva záběry. Pokud bych si chtěl dovolit víc, musel bych tam chodit častěji, aby si na mě zvykli a začali mě akceptovat jako nevyhnutelné zlo.
AMERICKÉ MÍROVÉ SBORY UČÍ ANGLIČTINU
Současné školství v Ázerbájdžánu je na úrovni školství v ČSR počátku 50. let minulého století. Velké rozdíly jsou nejen mezi městy a dědinami, ale i mezi stejnými typy škol v jednom městě. Rozhoduje stáří školy, její materiální a technické vybavení, kvalita učitelů a doplňkových aktivit a možností. Problémem jsou finance. Chybí na nové učebnice, proto se žáci na základních, studenti na středních školách a často i posluchači na univerzitách učí z knih někdy i dvacet roků starých! Všechno závisí na schopnosti managementu škol psát a na správná místa posílat projekty.
Kromě ruštiny má na školách prioritu i angličtina, kvalita její výuky je však s výjimkou hlavního města Baku dost nízká. V menších městech proto působí dvacet čtyři dobrovolníků US Peace Corps – amerických mírových sborů. Svojí dvouroční misi začínali v trojčlenných skupinkách na základních a středních školách blízko Sumgaitu. Pátky a soboty věnovali procvičování učebních metod a vzájemné výměně zkušeností, prostě učili se, jak vyučovat cizí jazyk. V sumgaitském tréninkovém centru řešili modelové situace, které potom vzájemně hodnotili, a učili se ázerbájdžánsky. Tyhle nastudované a nacvičené metody aplikovali potom v průběhu týdne ve školách.
Po tříměsíčním školení složili v přítomnosti amerického velvyslance a náměstka ministra školství Ázerbájdžánu v místním kulturním centru velkolepou přísahu a odcestovali do hostitelských rodin v místech svého dvouletého působení.
Dobrovolníci dostávají kapesné asi 60 USD měsíčně a jejich ázerbájdžánští „rodiče“ příspěvek na jejich stravování. I když si nemusejí platit ubytování, je to pro ně tvrdá škola. Na rozdíl od Ameriky působí v zemi, kde budování sociální a ekonomické infrastruktury pokračuje takovou rychlostí, že si toho zatím nikdo nevšiml. Kromě ázerbájdžánštiny tak těžko zvládají třeba hygienické podmínky. Ve většině domů nemají například koupelny ani toalety, na jaké byli zvyklí z domova. Turecké záchody mimo hlavní budovu jsou běžné i v mnoha školách. Místo toaletního papíru najdete v lepším případě ve WC minisprchu napojenou na samostatný přívod vody, jak bývá například u nás pračka. A takový luxus zažilo jen několik šťastlivců. Nicméně ještě letos přijede do Ázerbájdžánu na dvouroční misi další skupina amerických dobrovolníků.
GOBUSTAN – UNIKÁTNÍ PETROGLYFY
Šedesát kilometrů jižně od Baku leží jedna z nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších oblastí Ázerbájdžánu, monumentální pískovcový masiv se čtyřmi tisícovkami petroglyfů – rytin na skalních stěnách, světová rarita – Gobustan.
Náš pan domácí Elc5in zajistil za čtyřicet dolarů řidiče Ilhama s patnáctimístným Fordem. Archeolog Gurban vedl v Gobustanu deset let výzkum. Nyní přednáší na univerzitě a přilepšuje si průvodcovskou činností pro cestovní kancelář v Baku (naše skupina sedmi Američanů, pěti Ázerbájdžánců a dvou Slováků mu za pět hodin poskytování informací zaplatila měsíční plat vysokoškolského učitele, tj. padesát dolarů).
Z Baku jsme vyrazili v sobotu ráno po šestiproudé totálně děravé dálnici za zvuků tradiční ázerbájdžánské hudby. Je epická a samozřejmě ovlivněná islámem. Naši adolescenti, odchovaní hip-hopem, technem a metalem, by možná po hodině poslouchání muslimských hudebních fundamentalistů, ázer-techna či metalu (neboť i takový žánr tu existuje) do těžkých depresí neupadli, my jsme k nim během cesty, kdy nám ji řidič auta pouštěl nahlas, neměli daleko. Ostatně muslimská hudba je tady všudypřítomná, stejně jako policejní hlídky. Zní z oken bytů, z reproduktorů před obchody na ulicích, ze stovek autodílen i ze samotných aut, řine se ze stánků na bazaru i ze střech sídlištních „koloniálních“ obchodů. Hudba se za vámi plazí jako zlé svědomí, proráží hlasitou vřavu na chodnících, dokonce i kakofonii klaksonů a motorů aut.
V Gobustanu je nevelké, ale zato exponáty doslova natřískané muzeum, v němž pochopíte genezi osídlení této oblasti před 40 000 lety až po starověk. Informační mix připraví turisty na bezprostřední kontakt s dávnou minulostí, zpřítomněnou více než čtyřmi tisícovkami petroglyfů – rytin na skalních stěnách nekonečného pískovcového masivu. Člověk zvládne za několik málo hodin tak čtyři až pět desítek kultovních symbolů, obrazů divokých i domácích zvířat, loveckých výjevů, lidí zachycených v klidu i v pohybu, obrazů lodí a rybářských člunů plavících se po moři nebo velbloudích karavan putujících pustou krajinou. Je to mimořádně emotivní zážitek, když stojíte přesně na těch samých místech jako před tisícovkami roků dávnověcí výtvarníci, nevědomky tvořící jedinečný odkaz nevyslovitelné obsahové i výtvarné hodnoty.
V oblasti Gobustanu jsou ale také desítky povrchových kamenolomů, ze kterých stovky nákladních aut dennodenně odvážejí tisíce kvádrů na rozličné stavby do měst a vesnic v zemi.
DOBYTČÍ RÁJ
Kolorit měst a vesnic, s výjimkou Baku, dotvářejí všudypřítomná zvířata. Kačeny a husy se motají ve vesnických zahradách i mezi činžáky ve městech. Krávy, ovce a kozy spásají chudé trsy trávy u chodníků a cest, ale i v ulicích starobylých měst a ve vyschlých řečištích. Flegmatické a smířené s osudem potenciálního potravinového článku, se pasou všude, kde roste nízká a houževnatá tráva – v lesích i na holých kopcích, na rovinách i na skalnatých úbočích strmějších hor. Chudé maštale, žádná hygiena, lidový veterinář a nekontrolované křížení vytvořily odolná plemena, která snad už po lidské starostlivosti ani netouží. Neviděl jsem jedinou krávu ze stovek, která by měla vemeno větší než gumová rukavice uklízečky, absolutní většina neměla žádné. Zaschlé bláto je chránilo před útoky hmyzu, i když i ten tady možná vyhynul. Nebo emigroval – mouchy jsme viděli ojediněle, spíš jen pár neduživých komárů. Prostě dobytčí ráj.
Koně, vědomi si své nadřazenosti nad ostatními domácími zvířaty, se pasou samostatně a kde se jim chce. Vědí, že je člověk potřebuje nejen na konzumaci. Koček jsou všude houfy, spolu se slepicemi, vrabci a s potkany vyžírají kontejnery s odpadky a potulují se po smetištích. Domácí psi na venkově jsou především huňatí a dlouhonozí strážci stád, robustní kříženci kavkazských plemen. Ve městech je vidět psy jen výjimečně. V Sumgaitu jsem vídával jen dobře stavěného bulteriéra a pár německých ovčáků hlídat milionářské vily.
ŽIDÉ Z KUBY
Kuba je starobylé i moderní město asi 170 kilometrů od Baku na severu země, centrum proslavené ovocnářské oblasti, ze které pocházejí nejkvalitnější, nejkrásnější a samozřejmě nejchutnější jablka země. Kuba je ale také příkladem tolerance v soužití dvou zcela odlišných a v okolním světě na smrt znepřátelených etnik a jejich náboženství. Odděleni řečištěm tu ve shodě a míru žijí potomci perských Židů a muslimských Azerů! Židovská část města se od příchodu Leninových rudoarmějců nazývá Krasnaja Svoboda. Název musel příslušníky tohoto národa během sovětské komunistické nesvobody asi dost iritovat. Dnešní Židé už v nesvobodě nežijí a svobodu využívají k cestování za prací do Ruska nebo do jiné země. Domů jezdívají jen na důležité náboženské svátky a rodinné události. Jejich děti se učí kromě ázerbájdžánštiny i jidiš ruštinu a angličtinu. Jsou velmi spontánní a hovorné a nemají zábrany komunikovat s cizinci. Bez problémů samy navazovaly, a dokonce i vedly rozhovory, živě se zajímaly o náš původ a věděly o Česku a Slovensku víc než my o jejich zemi.
TURISTICKÝ RÁJ – ZATÍM V PLENKÁCH
Nejdůležitější turistickou oblastí Ázerbájdžánu je Apšeronský poloostrov na pobřeží Kaspického moře a kilometry pláží s léčebnými sanatorii ještě z časů iluze zvané komunismus, s nově postavenými penziony a hotely, ale s pomalu budovanou turistickou infrastrukturou. Na pobřeží čeká na vyřešení především akutní problém s čistotou a kvalitou vody. Chybí ubytovací zařízení střední kategorie (hotely v Baku jsou pro standardní dovolenkové turisty drahé) i atraktivní a cenově dostupná kulturní, společenská a sportovní střediska, což je však problém spíše náboženský než technický.
Ve vnitrozemí lze najít spoustu míst s historickými stavebními památkami – vojenské pevnosti a strážní hrady v těžko dostupných horách, honosné městské paláce šachů a kalifů, skromné i luxusní mešity a minarety, měšťanské domy, vily a paláce.
Pod oběma Kavkazy najdou turisté zase oblasti vhodné na provozování adrenalinových sportů. Návštěvníků je v nich stále žalostně málo. V zahraničí chybí dostatek komplexních tištěných i internetových informací o regionálních turistických produktech a cenách, přijatelných i pro Středoevropany. Země se nesystematicky prezentuje na několika evropských veletrzích cestovního ruchu, ale vláda nepřesvědčila obyvatele, že cestovní ruch je možný zdroj příjmů. Podmínky pro individuální i kolektivní sporty jsou přitom v Ázerbájdžánu přinejmenším srovnatelné s podmínkami v západoevropských zemích. Permanentní vítr na stovkách holých kopců na náhorních planinách a v centrálních horách umožňuje celoroční paragliding. Od dubna do června mohou raftaři splavovat divoké vody: nejdelší řeka Kura měří 1364 kilometrů, druhá Araks 1072 kilometrů (mimochodem slovo may – řeka má v Ázerbájdžánu i význam „čaj“). Říční koryta jsou většinu roku téměř prázdná, ale když na jaře taje v horách sníh, bývají hladiny o tři až pět metrů vyšší než v létě. Bezpochyby perspektivní je i sportovní rybolov v řekách i v obrovském umělém jezeře Mingečaur na středozápadě země, kde by bylo možné provozovat i další vodní sporty.
Ježdění na koních má v zemi více jak tisíciletou tradici. Z desítek rančů či haciend vyrážejí hypoturisté i na vícedenní túry po rozlehlých horských hřebenech nebo dlouhými horskými údolími. Na své si přijdou i trekeři, horolezci a skialpinisté: lákavé jsou zejména hřebeny Velkého a Malého Kavkazu, dlouhé doliny směřující po strmých úbočích a zasněžené či ledové stěny většiny třítisícovek a dvou čtyřtisícovek.
Po zlevnění letenek se Ázerbájdžán bezpochyby jednou stane cílovou destinací i pro naše turisty.
Průměrná nadmořská výška je 657 metrů, přičemž Kaspická nížina leží 27 metrů pod úrovní hladiny moře! Velký Kavkaz proniká přes Apšeronský poloostrov do moře, kde ještě asi dvě stě kilometrů na východ tvoří podmořský hřeben. V této části země je mnoho aktivních sopek a také mnoho bahenních sopek! Vybublává z nich bahno s kameny a neustále z nich uniká horký plyn. 410 metrů vysoká Taragay je největší sopkou tohoto druhu na světě, na jihu země je další stále aktivní sopka Goturdag.
Pobřeží, osázené háji pinií, olivovníků, borovic a oleandrů, působí oproti vnitrozemí s chudou a jednotvárnou vegetací svěžím dojmem. Čím dále na sever po pobřeží, tím více přibývá listnatých lesů. Na náhorních plošinách a v předhůří Velkého Kavkazu se střídají řídké dubové a bukové lesy s rozlehlými pastvinami s řídce se vyskytujícím keřovitým porostem. Klima se mění podle toho, ve kterém vegetačním pásmu se právě nacházíte.
Podle oficiálních zdrojů Ázerbájdžánci tvoří 83 % obyvatelstva, Arméni a Rusové po 5 %, Lezgové, Talešové, Avaři, Udinové a další národnosti asi 6 % obyvatelstva. Šíitů je 62 %, sunnitů 26 % a pravoslavných, židů a katolíků dohromady 12 %. Na území okupovaného Náhorního Karabachu žijí i Kurdové. Většina obyvatelstva žije ve městech Baku, Nachičevan, Geneze, Sumgait, Mingecevir, Sjeli, Kuba a LenkoranŐ a v několika menších městech. Asi 30 milionů Ázerbájdžánců žije v severních provinciích Íránu, na území s rozlohou srovnatelnou s dnešním Ázerbájdžánem. Asi 400 000 jich žije v USA. Původně nejvýznamnější města Ázerbájdžánu dnes leží v Íránu (Tabriz, Ardabíl) a v Rusku (Derbent).
Obyvatelstvo se živí především zemědělstvím, hlavně pěstováním pšenice, brambor a zeleniny, bavlny, evropských i asijských druhů ovoce a vinné révy. Tradiční je chov hovězího dobytka, ovcí, koz a drůbeže. Pěstuje se též kvalitní čaj a tabák.
Hlavním zdrojem příjmů Ázerbájdžánců je těžba ropy, miliony dolarů z jejího prodeje však tečou nesprávným směrem. Spolu s produkcí potravinářského a lehkého průmyslu (konzervárenství, stavebnictví), obchodu, rybolovu, dopravy a dřevařského průmyslu tvoří reálný hrubý národní produkt 756 USD na jednoho obyvatele (v ČR to r. 2002 bylo 5305 USD na 1 obyv.). Pro ilustraci: za 1 USD (1 USD = přibližně 25,5 Kč) dostanete necelých 5000 manatů (AZM); koncem roku 2003 stála jízdenka mikrobusem z Baku do Sumgaitu (25 km) 1500 AZM, 1000 AZM stál půlkilový chléb, litr mléka nebo jedno láhvové pivo do 3000 AZM, městská doprava stála 500 až 1000 AZM a přeprava taxíkem 80 kilometrů (Šamache-Baku za cca 1 hodinu) vyšla na 20 000 AZM. Večeře se zákuskem, kávou a pivem pro tři osoby v průměrné turecké restauraci v centru Baku stála 120 000 manatů.
HISTORIE ZEMĚ
Ázerbájdžánská republika je mladý stát. Svou nezávislost získala v roce 1991. Od potopení Noemovy archy zemi kolonizovali Parthové, Peršané, Albánci i Římané. Na nějakou dobu si území podrobili seldžučtí Turci, Arabové, Gruzínci i Mongolové, naposledy Rusové a Arméni. Dobyvatelé přesídlovali celé populace a vydrancované území osídlovali vlastním obyvatelstvem, povětšinou pastevci dobytka. Přinášeli pokrokové i primitivní kultury, náboženství a společenské vztahy. Formování dnešního etnika nejvíce ovlivnili ve více časových obdobích turečtí nomádi. Etničtí Turci nepřicházeli na území Ázerbájdžánu z dnešního Turecka, ale ze střední Asie; většina tureckých kmenů přešla dále do Anatólie, původně součásti řecko-byzantské říše. Íránci a Turci nepatřili zpočátku mezi muslimy, rozhodně ne před 7. stoletím, kdy Mohamed začal kázat novou víru (v roce 610).
V minulosti na území Ázerbájdžánu působili významní náboženští vůdcové (např. Zarathuštra na Apšeronském poloostrově – zarathuštrismus je náboženství založené na uctívání ohně), básníci a umělci (národní hrdina Nizámí zemřel mučednickou smrtí – jakémusi kalifovi se jeho poetická filozofie zdála na 12. století příliš pokroková, tak ho dal zaživa stáhnout z kůže).
Do roku 1918 Ázerbájdžán jako stát „de jure“ neexistoval. Na rozdíl od středoevropského regionu se žádnému z desítek knížectví nepodařilo vytvořit státní útvar. Spojovala se jen tehdy, pokud některé z nich začalo získávat politickou, ekonomickou nebo územní převahu nad ostatními. Jedním z nejvýznamnějších feudálních politických útvarů v oblasti byla raně křesťanská Albánie v 5. až 6. století n. l. (s dnešní balkánskou Albánií má společný pouze název). V 17. století byl na území mezi městy Šamache na severozápadě a Baku na východě další politický útvar – Šírván v čele se šírvánšáhem.
říjen 2004
ÁZERBÁJDŽÁN
Na 86 600 km2 rozlohy Ázerbájdžánu (území srovnatelné s Rakouskem) žije 8,6 milionů obyvatel, z nichž část obývá i autonomní republiku Nachičevan, oddělenou od hlavního území klínem Arménie. Asi pětinu rozlohy země na jihozápadě Ázerbájdžánu tvoří Náhorní Karabach, už 12 roků okupovaný Armény.
Z hlediska zeměpisné polohy leží Ázerbájdžán v Asii. Na severu hraničí s Ruskem (autonomní republika Dagestán), na západě s Gruzií a Arménií, na jihu s Íránem. Přirozenou východní hranicí země je Kaspické moře, které svým chemickým složením, častou bouřkovou činností, objemem a rozlohou vodní masy splňuje kritéria moře, ohraničením vodní plochy a vzdáleností více než 1000 kilometrů od oceánu i podmínky jezera.
Hranici Ázerbájdžánu s Ruskem tvoří jižní část hlavního hřebene Velkého Kavkazu s nejvyšším vrcholem Bazardjuzju (4466 m n. m.). V centru země se rozkládá Malý Kavkaz s 3906 metrů vysokým Gabijikem, jižní hranici s Íránem tvoří Talyšské hory (Kuzjurdu – 2436 m n. m.). Širvánská náhorní planina v centrální části země, Samur-Devečská nížina na pobřeží Kaspiku a na jihu LenkoranŐ jsou zemědělskými oblastmi.
