Pro člověka, který nehraje šachy, je bezesporu ten, kdo kvůli nim jede přes třináct tisíc kilometrů nebo obětuje dovolenou, podivínem. Nemluvě o tom, kdo kvůli zbývající partii riskuje a překročí platnost víza. Na více než tisícovku lidí skloněných nad stovkami šachovnic uprostřed pardubického zimního stadionu byl opravdu zvláštní pohled. Právě zde probíhal velmistrovský turnaj mezinárodního šachového klání Czech Open a nad šachovými kvízy si tu lámali hlavu lidé z celého světa.
Jen namátkou: Katar i Izrael, Uruguay i Ázerbájdžán. Všichni si přišli zahrát šachy, případně zabojovat o titul či body do mezinárodně platných tabulek. Jenže hráči nejsou jen sportovci, ale i občané svých zemí, což může situaci pěkně zkomplikovat.
„Například Katar může hrát s Izraelem, není v tom problém. Ovšem pokud jsou vylosovány do jedné partie země, které spolu nemají diplomatické styky, hrát nesmějí. Jednotliví hráči jsou v tom nevinně, jde o politiku, která sice nemá ve sportu co dělat, ale změnit se to zatím nedá. Nešťastné je, že se hraje na devět kol, kontumační vítězství se nepočítá a hráč musí odehrát devět zápasů. To znamená, že pokud někdo z politických důvodů nemůže nastoupit k partii, mohl by shodit celý zápas. Naštěstí je to jediná situace, kdy se připouští lidský faktor a může se změnit původně vylosované pořadí tak, aby se problémové země u šachovnice nepotkaly,“ říká Jan Mazuch, jednatel firmy AVE-KONTAKT, která turnaj pořádá.
Jiné potíže, ovšem byrokratického rázu, nastávají třeba s pozváním hráčů. „Jen do Ruska jsme poslali tři sta zvacích dopisů, Iráčanům vzhledem k mezinárodní situaci zase dlouho trvá, než získají víza,“ pokračuje Mazuch.
Mezi nikde neuváděné skutečnosti také patří, že za velkým zájmem některých Bangladéšanů a Nigerijců nemusí být ani tak zájem o šachy, jako šance vyjet mimo zemi a potom emigrovat. Jedná se většinou o „šachisty“, kteří nejsou uvedeni na žádné z mezinárodních listin.
Mnohému laikovi by přišlo vysedávání před velkou obrazovkou, na které běžely v reálném čase důležité partie, jako nudné. Zvlášť když si uvědomíme, že se mohou protáhnout i na několik hodin. Pro hráče je to čiré vzrušení. Nejčastěji přitom zní ruština, protože přece jen jde o zemi, kde mají „šáchmaty“ dlouhou tradici.
Šachy jsou jedním z mála sportů, kde nerozhoduje věk. Některým hráčům bylo osm až deset let, ale jejich maximální soustředění bylo obdivuhodné. Vedle malých Katařanek s tradičním šátkem na hlavě hrála Ruska Irina Grigorova, která překonala právě oněch třináct tisíc kilometrů z ruské Kamčatky do českých Pardubic. Věk nehraje roli, ostatně současným nejlepším šachistou je David Navarra narozený v březnu 1985. Nejmladším účastníkem turnaje byl sotva šestiletý Abdulla Al-Ishaq z Kataru, zatímco nejstarším byl Rus Fedor Kuzněcov. Ten si zajel do Pardubic zahrát ve svých 85 letech a ani slůvkem nenaznačil, že by se sem za rok už nechystal.
Česká média turnaj příliš nesledovala, možná proto, že šachy u nás nemají až takovou tradici. „Ale je tady dneska jiné, větší či otevřenější sportovní klání?“ ptal se Jiří Petružálek, spoluorganizátor turnaje. Bylo jasné, že to je jen řečnická otázka, protože si na ni hned jasně odpověděl: „Není!!“ A navíc si tady mohl zahrát skutečně kdokoliv. Šachovnic bylo dost.
