Stalo se to asi před 170 lety v pevnostním městě Josefově, typická nešťastná láska. Mladičká Kátinka Betsagová se zamilovala do italského poručíka Famagolliho, a protože svatba nebyla ze stavovských důvodů možná, rozhodli se milenci skoncovat se svými životy. První si vzala jed Katrin, oficír tak blízko smrti ztratil odvahu, zřekl se lásky i odhodlání a utekl. Josefovský farář Dolling nařídil, aby tělo Kátinky bylo bez obřadu zahrabáno v aleji vedle hřbitova. U kříže postaveného na její památku si d ávají milenci dostaveníčka dodnes. Příběh vešel do povědomí jako Balada o Kátince.
Srdcervoucí historky už tak nějak k Josefovu patří. . . . . .
Život v té podivné, na město přeměněné pevnosti by dokonale zapadl do fotografií Bohdana Holomíčka. Jednou jsem se ho zeptal, jestli tam už někdy byl. Prý ano, před mnoha lety si v josefovských kasárnách kroutil svých “730”. Ovšem tehdejší Josefov – starodávné lampy, dřevěné výkladní skříně, činžáky ve stylu třicátých let a lidé, kteří se v prvorepublikovém stylu chovali – to vše bylo ještě docela normální. Jenže od let šedesátých, dob Bohdanova vojančení, se tu vůbec nic nezměnilo, město postupem č asu zchátralo. Většina obyvatel se přestěhovala do sousední Jaroměře a do uvolněných bytů přicházeli lidé, kteří už opravdu neměli příliš možností na výběr. Po okolí se začaly rozšiřovat historky o “východočeském Bronxu”.
HODNÍ A ZLOBIVÍ
“Víš, vole, že zejtra bude ve šneku rvačka?” sděluje mi Dan (13), místní playboy. Za sebou má pár vykradených garáží a před sebou pobyt v pasťáku, snaží se tedy alespoň užít si poslední chvíle svobody. Tvářím se nechápavě, a tak Dan vysvětluje: “No přece berou podporu, a to se pak rvou vždycky. Kolem desátý to začne, přiď to vobhlídnout, uvidíš ten pravej Josefov. V noci tady bejvá husto.” On sám se těch akcí zatím neúčastní, prý je to záležitost starších.
Rekord zatím drží snack bar kousek od náměstí, kde prý “lítají nože” celkem pravidelně. Paní N., dáma středních let s rázným hlasem a rukama, které umějí vlepit pořádnou facku, tu pracuje jako barmanka. “Rvou se černý, někdy třeba přijede banda z Pardubic, aby vypráskala místní, ale, jak říkám, většinou jsou to zdejší mezi sebou a jde o úplný blbosti. Když se napijou, jsou naštvaný na všechno a na každýho, nejvíc na to příšerný město, ve kterým musej žít.”
Josefov nemá své originální postavičky, místní lze skoro jako podle šablony rozdělit do dvou základních skupin – na hodné a zlobivé. Ti první jsou zcela normálně uniformní a žijí si své tuctové životy, druzí střídají pobyt v Josefově s kriminálem (prý mezi tím není až tak veliký rozdíl), a když jsou na svobodě, snaží se ji alespoň pořádně okořenit. Všichni svorně tvrdí, že zlobiví jsou v převaze.
OD MAJESTÁTU K RUSKÝM KASÁRNÁM
Podíváte-li se na Josefov z výšky, připomíná veliký kosočtverec se změtí menších obdélníků – červených střech. Kolem dokola jsou patrné zbytky hradeb, na třech místech se do nich povedlo probourat silnici. Když císař Josef II. pevnost zakládal, netušil, kam až povede technický pokrok.
Nápad založit nad soutokem Labe a Metuje pevnost se zrodil ještě za Marie Terezie, tehdy napjaté rakouské vztahy s Pruskem si vyžadovaly dobře krytou severní hranici. V roce 1764 začal tým hraběte Querlonde du Hamel s vyměřováním a po třiadvaceti letech byla pevnost prakticky hotová. Tři čtvrtě století čekalo monumentální dílo na příležitost předvést se v opravdové válce. Když v červnu 1866 vtrhli do východních Čech Prusové, ukázalo se, že vedení boje doznalo již značných změn, bitvy se neodehrávají před branami pevností, a už vůbec nemá smysl zdržovat se jejich nekonečným obléháním. Pevnosti odzvonilo, Josefov se stal normálním garnizonním neboli posádkovým městem.
Posádka pevnosti, něco kolem sedmi tisíc mužů, potřebovala ke své existenci civilní obyvatelstvo. Hned po dostavění tedy vydal císař osídlovací patent, kde sliboval příštím usedlíkům úlevy na daních – ovšem jen pokud si postaví vlastní dům, a tak se sem lidé moc nehrnuli. Nakonec možná pomohl čerstvý statut královského svobodného města, který Josefov získal v roce 1790, a obyvatel pomalu přibývalo. Koncem minulého století už to bylo přibližně půl na půl s vojáky.
Těsně před první světovou válkou byl v Josefově velký zajatecký tábor s několika stovkami Turků, zajatců z potyček na Balkáně. Jako do zoologické zahrady se sem prý jezdili dívat lidé ze širokého okolí. Tábor vydržel ještě několik let, jen Turky vystřídali Rusové, Ukrajinci, Srbové a Francouzi, přibyla velká vojenská nemocnice, kde se léčili ranění z různých front obou světových válek. Přítomnost vojáků zanechala své následky i na místních děvčatech… Josefov se tak stal národnostně pestrým městem. Za první republiky převzala kasárna nově vzniklá Československá armáda, za války německý Wehrmacht a poté Československá lidová armáda, až donedávna zůstal Josefov především jednou velkou vojenskou posádkou. Bohužel i v okamžiku, kdy do Čech přišla Sovětská armáda, která pak zabrala a k obrazu svému přeměnila velkou část kasáren.
Jestliže ještě v šedesátých letech byl Josefov čistý a dalo se tu celkem v pohodě bydlet, příchodem “velkých bratří” jako by se zdejšími ulicemi přehnal uragán. Kdo mohl, odstěhoval se pryč, a přicházely povětšinou jen společností vyvržené existence (výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo). Pro obyvatele Jaroměře se vystěhování do Josefova stalo trestem za neplacení nájemného. Zůstalo tu pár “skalních” Josefováků, kteří jen rezignovaně sledovali, jak jim město doslova chátrá před očima. Na druhou str anu zde nebyly stavěny všelijaké hrůzné novostavby, a tak se zašlý c. k. majestát udržel v celé své kráse.
PATRIOTI A JINÍ PŘÁTELÉ
“Do Josefova jsem se stěhovala před pěti lety, a všichni mí známí si mysleli, že mně snad přeskočilo,” říká Jiřina Jelínková, dnes místostarostka Jaroměře, pod kterou Josefov patří jako městská čtvrť. Paní místostarostka je zároveň i předsedkyní Klubu přátel Josefova, tedy spolku skalních patriotů, kteří se neomezují jenom na vykecávání po hospodách, ale skutečně se snaží něco pro své město udělat. Na začátku byla sametová euforie devadesátého roku a v něčí hlavě se zrodila myšlenka uspořádat v Josefově sjezd rodáků. Vydařil se, Josefováci se tedy rozhodli uspořádat příští rok další slavnost, tentokrát už jenom na počest založení města. Z přípravného výboru a několika dalších skupin vznikl postupně Klub. První velkou akcí byla obnova bývalého posádkového kina, místnost v dezolátním stavu se jim povedlo přeměnit v reprezentativní taneční sál. Následovaly menší opravy domů a městské brány, pomník Josefa II. i třeba takové zdánlivě nevýznamné věci jako obnova sedmačtyřiceti křížků na hřbitově – z ásluha snad největšího z nadšenců, pana Václava Nováka.
“Celou tu dobu, co tu jsme, se snažíme vytvářet ovzduší pro dobré myšlenky. Kulturní akce, srazy Josefováků, plesy, prodloužené – prostě se nám tady líbí a bojujeme proti předsudkům svého okolí.” Členové se rádi chlubí, že nechali ve městě troubit večerku – vždy v devět hodin znějí z kostelní věže fanfáry, které si před spaním troubili rakousko-uherští a později i českoslovenští vojáci. O dalších akcích však raději mlčí, třeba o tom, jak před lety ozdobili uprostřed města na Vánoce stromeček, a hned první den jim někdo ukradl všechny vánoční ozdoby. Nepoučili se. Koupili nové elektrické svíčky, následující rok ozdobili stromeček opět, a skončilo to úplně stejně…
BÍLÍ A ČERNÍ
Náměstí: proti obrovskému kostelu budova kasáren, po stranách obchody – večerka, dva butiky, trafika, dva “sekáče”, lékárna a zastavárna. Nic nevypovídá o městě více než skladba obchodů na náměstí.
Jednou za týden se v obrovském místním kostele konají bohoslužby. Sejde se vždy asi dvacet lidí a ti, kteří přijeli na kole, nosí si své kovové miláčky (často herky, které mají poločas rozpadu už dávno za sebou) dovitř do kostela, zloděje prý neodradí ani pořádný řetěz. Když se jich zeptáte, kdo že tady krade, jen mávnou rukou po okolí s nejasnou odpovědí: “No, prostě tihleti všichni – ty černý.”
Romů je tu možná víc než jedna třetina všech obyvatel. Když se ve městě něco ztratí, jsou vždy prvními podezřelými – jako již tradičně se jim trochu křivdí. Ne všichni totiž patří jen k těm zlobivým, mnozí tu žijí jen proto, že nemohli sehnat jiný byt a úředníci postupovali systémem – “seš Cikán, mazej do Josefova”. Je to všude stejné, Romové, ghetta a žádné programy, které by jim či jejich dětem opravdu pomohly.
Tragikomickou figurkou je skinhead X., byla by škoda se o něm nezmínit. Ačkoli se hlásí k ideologii čisté rasy, bydlí v domě plném Romů a musí s nimi kamarádit, nic jiného mu prostě nezbývá. Už samo o sobě je odvážné, že chodí v černém bombru i po ulicích Josefova. Skinheadským výpravám se ale spíše vyhýbá, má strach, aby ho, čistě náhodou, někdo nepoznal…
MRTVÉ MĚSTO
Všeobecně o zlobivých Josefovácích platí, že berou jakousi podporu, případně cosi občas ukradnou, jinak ale celý den sedí doma. Když jsou peníze, jdou do hospody a tam je postupně přemění na tekutiny svého hrdla. Pak se porvou, a pokud je neodvezou na záchytku nebo do cely (zvlášť městská policie si tu prý ráda hraje na šerify z Divokého západu), dolezou po čtyřech domů a celý týden odpočívají. Protože hodní Josefováci jsou zase většinou celý den v práci, a když přijdou domů, zapadnou k televizi či do hospody, jsou ulice Josefova nezvykle prázdné, dá se říci až mrtvé.
Jediným oživením jsou děti. Je jich tu hodně a mají nesmírné množství energie, jen díky nim nepůsobí město vyloženě depresivně. Třináctiletá Lenka, oficiální miss zdejší základní školy, snad bude mít štěstí, někdo si jí všimne a odveze pryč. Pokud to nebude podvodník či pasák, má naději, že na své rodné město bude už jenom vzpomínat – a vzpomínky jsou vždycky příjemnější než syrová skutečnost.
NADĚJE?
V sejfech jaroměřské radnice už existuje plán, jak polomrtvé město oživit, chybí to, co nakonec chybí vždycky – peníze. Armáda totiž převádí na město tři velké kasárenské baráky, ve kterých by mohlo být až několik stovek nových bytů. Zatím se prý počítá se sto novými byty, sedmnáct jich má být dokončeno příští rok. Celkové náklady činí 900 tisíc korun, z toho na třetinu připadá státní dotace. Nepříliš velkou solventnost mladých rodin pak radní řeší tím, že je lákají na výhodné podmínky – byty nabíze jí po 150 tisících coby nájem na několik let dopředu či přidělí byt v dezolátním stavu tomu, kdo je ochoten si ho pod dohledem města opravit.
PŘIJDOU NOVÍ JOSEFOVÁCI
Obavy, že se Josefovu každý raději velkým obloukem vyhne, se ukázaly jako liché a v krátké době měli na radnici hned dvojnásobný počet žádostí. Snad tedy mezi zlobivé a hodné Josefováky přibudou další, neutrální. Město oživne, na náměstí se objeví nové obchody a v hospodách noví lidé…
S novými fasádami a činžáky v duchu panelových sídlišť se vytratí kouzlo starého, oprýskaného a zašlou slávu připomínajícího Josefova. Stačí pár let, a “klasičtí” Josefováci pomalu zapadnou do nového prostředí. Ty nejdivočejší zatím vystěhuje městská policie do psího útulku za městem – počítá se tam totiž s novými holobyty. Zmizelý starý Josefov by pak měl být cosi jako daň, kterou je nutno zaplatit za tuto změnu. Je to vlastně až nepřístojné, že vydržel, byť v drsné podobě, až do dnešních dnů.
