Artha, náš drobný, chlapecky vypadající průvodce, dokončil své krátké vyprávění o setkání s bohem Garudou. Jeho suchá tvář barvy kávy se smetanou vyzařuje nadšení a oči mu září štěst ím. Dlouhý červený sarong se žlutým květinovým vzorem se dotýká jeho kotníků a lehký přímořský vánek tropického dne nadouvá jemnou látku. Mně tečou po zádech čůričky potu a sluncem spálené, loupající se tělo touží po stínu. Není pochyb o tom, že mluví pravdu. Já mu v té chvíli věřím každé slovo. Garuda, půl pták a půl člověk, daroval své jméno indonéské letecké společnosti, která nás jistě a spolehlivě přenesla přes dálavy pevnin i nedozírnosti Indického oceánu, aby nás začátkem prosince vysadila v tropickém ráji, na ostrově bohů, Bali.RANÁJÁNA. Garuda, král ptáků, je ústřední postavou této starodávné legendy, jejíž děj se odvíjí kolem hlavn ích protagonistů tohoto příběhu – Rámy, následníka trůnu, a jeho ženy Síty, kteří byli společně s Rámovým mladším bratrem Lakchamanem díky intrikám krále démonů Rávany nespravedlivě posláni do vyhnanství neproniknutelného pralesa, kde prožili čtrnáct dlouhých let.Během vyhnanství je Síta unesena zlým Rávanou, který po ní marně dlouhá léta toužil a chtěl ji pojmout za manželku. Síta je nešťastná a žije sama v dlouh ém odloučení. Několikrát denně přináší květinové dary, plné slastných vůní, bohům a vládcům větrů a v neustálých modlitbách je žádá o pomoc. „Vládcové všeho nebe a ovzduší, vy mocní celého světa, smilujte se nade mnou. Vy se proháníte volně v hustých lesích i nad nekone čnými hladinami moří. Buďte tak laskaví a uvědomte mého manžele Rámu, ať mně přispěchá na pomoc a vysvobodí mě ze zajetí démona Rávany.” Slzy stékají Sítě po tvářích a únavou se jí zavírají víčka. Bohové větrů však nevyslyšeli její prosby, a tak se Síta se svými prosbami obrátila ke stromům. „Vy stromy důstojné, vysoké, vaše koruny sahají k oblakům, ve vašem stínu uléhám k odpočinku, prosím vás vroucně, pomozte mi. Klečím tu u vašich kořenů a prosím vás o slitování.” Ale stromy jsou němé, neslyší zoufalé prosby a jen tiše šumí ve větru. Jen jemné, lehounké listí dopadá na nebohou Sítu. Ale bohyně pralesa vyslyší její modlitby a smiluje se nad nebohou ženou. V mohutném hněvu silně zatřese všemi stromy a mocné záchvěvy probudí ptáka Garudu, který spí v jejich korunách. Garuda, který spí v jejich korunách. Garuda vysly ší prosbu Síty, vyhledá zlého démona Rávanu a utká se s ním v nelítostné bitvě. Když na místo bitvy dorazí Ráma se svým bratrem a skupinou božských opic vedenou Hanomanem, jejich náčelníka, který dokáže létat jako pták a jehož síla nezná téměř mezí, najdou Garudu smrtelně zraněného a umírajícího. Před svou smrtí Garuda ještě stačí vypovědět, že Síta je stále živá, ale nutně potřebuje pomoc. Ráma, který je převt ělením boha Višnu, vynese odvážného ptáka do nebes a dá mu hlavu muže. Od té doby je Garuda uctíván jako symbol kuráže a odvahy. V konečné bitvě Ráma zabije zlého démona Rávanu s přispění Garudy, který se znenadání snese z čistého nebe. Ráma se po dlouhé době opět setkává se svou ženou a vrací se spokojeně zpět do svého království. Tak skončilo vypr ávění o věrné manželské lásce v příběhu, který má několik verzí. Indickou počínaje a balijským tancem kecak, který dává mnohem prominentnější místo opičímu náčelníkovi Hanomanovi a jeho neohro žené družině, konče.BOHOVÉ A LIDÉ. Jedno je však jisté. Bohové na Bali žijí. Ne jako pofiderní éterické bytosti, ale jsou součástí každodenních rituálů a jejich přítomnost je cítit všude. Bezpočet obětních míst, ve vzdušných otevřených chrámech, na ulicích, nárožích, před každým domem, krámkem i na rýžových polích. Balijský rok má dvě stě deset dnů a tvoří ho šest měsíců pro třiceti pěti dnech. Na Bali se slaví třicet dva celoostrovních náboženských svátků a dalších dvě stě třicet lze napočítat po okolních městech a vesnicích. K tomu připočtěte další neplánované akce, jako jsou narozeniny, svatby nebo úmrtí a zjistíte, že je pořád co slavit. Není dne, abyste nepotkali v ulicích obětní procesí nebo ženy s koši lahodného ovoce a květin, které se nazývají pajegan. Po skončení obřadu si zase ženy jídlo a ovoce odnesou na hlavách do svých příbytků, aby posloužilo jako posvěcená večeře pro celou rodinu. Na obětních oltářích zůstávají pouze květiny. Bohové si z nich však vezmou to nejcennější – vůni. Bohům je podřízeno i balijské rozdělení světa do tří pásem. První se nachází v horách a na jejich vrcholcích a je vyhraženo výlučně bohům, které je nutno uctívat a dávat jim oběti. Druhé pásmo je vyhraženo lidem a je to celé obyvatelné území. Třetí je pod hladinou moří a oceánů a je určeno výhradně zlým démonům. Balijci se moře obávají a nikdy nevynikli jako mořeplavci. Avšak koupání v jezech, řekách nebo zavlažovac ích kanálech jim působí nevídané potěšení a zvláště děti toho dennodenně využívají ke svým hrátkám. I tak si však myslím, že toto pásmové rozdělení je z lidského hlediska velice výhodné a ponechalo nadpřirozeným silám pouze neobyvatelná území a hloubky oceánů. Snad i proto musí lidé neustále dávat bohům a démonům dary, aby se nehněvali a nerozdělili pásma podle svého.PILOVÁNÍ ZUBŮ. Jednou z nejvýznamnějších událostí končícího období dětství je rituál pilování zubů. „Na lidi, kteří nemají opilované špičáky se hledí jako na nečisté. Špičaté zuby jsou znakem divokých zvířat a démonů,” říká Artha. Otevře ústa a v širokém šklebu ukazuje prstem opilované přední zuby. „Na tento ceremoniál jsou pozváni všichni příbuzní a ke slavnostní hostině se shromáždí celá vesnice. Přinášejí se oběti bohům, pořádá se veselice s hudbou a tancem. Je to však záležitost velice nákladná a drahá. Proto se většinou pořádají hromadné obřady. Samotné obrušování provádí kněz, který natře dásně nahnědlou pastou na ztišení bolesti, pak vezme obyčejný pilník a postupně obrousí zuby na potřebnou délku. I když je to zákrok poměrně bolestivý, většina hochů a dívek se snaží své utrpení co nejvíce zakrýt. Jsem rád, že už to mám za sebou,” dopověděl Artha a na tváři se mu objevila kyselá grimasa. „Co na to říkají dentisti?” nadhodím opatrně a v ústech mně přitom zatrne. „Donedávna tu zubaři vůbec nebyli a lidé si pomáhali sami. Při nesnázích používali léky z bylin nebo žvýkali bolet na utišení bolesti. Nyní už máme na ostrově několik zubních lékařů a lidé si pomalu zvykají vyhledávat jejich pomoc. Ale tento obřad pilování zubů je tak hluboce zakořeněný v našich tradicích, že samotní zubaři se vůbec nepokoušejí jej nějakým způsobem ovlivňovat. Já sám jejich služby prozatím nepotřebuji,” usmál se Artha a v jeho ústech se objevily dvě řady perfektně rovných, sněhobílých zubů.KONEC ŽIVOTA „Většina lidí musí po celý života šetřit, aby si mohli zaplatit svou smrt,” vysvětluje Artha při pohledu na malý hřbitůvek ležící podle pod vesnicí. „Úmrtí se nepokládá za něco tragického a lidé při něm netruchlí. Je to čas veselí, zábavy a hostin. Život je pokládán za něco přechodného a jeho konec je třeba oslavit důstojně, radostně a velkoryse. Odchod z tohoto života se provádí kremací a zúčastňují se jí všichni příbuzní, kteří často přijíždějí z dalekého okolí, neboť je jejich povinností zúčastnit se obřadu, i celá vesnice, pro kterou je to důvod k vyjímečné slavnosti.” „Co když je někdo velice chudý a prostě peníze na svou kremaci nemá?” neodpustil jsem si všetečnou otázku. „Pak se takový člověk pohřbí do země, ale není považován za zemřelého, dokud není spálen. Mnohdy jeho rodina musí čekat celá léta, než nahromadí potřebnou sumu. Velice často se provádějí masové kremace. Nebožtíci se vykopou ze země a jejich ostatky se uloží na společnou obětní plošinu. Potom se pořádají veselice, hostiny, tančí se a hrají divadelní představení, občas až do svítání. Teprve pak se uskuteční samotná kremace a plameny pohltí ostatky mrtvých. Když oheň dohoří, pozůstal í seberou popel z pohřebiště, zabalí ho do bílého plátna a rozsypou do proudící řeky. Až nyní je nebožtík pokládán za zemřelého a jeho duše se vysvobodí.” Arthův hlas plný vzrušení dozněl a já z jeho slov vytušil, že se na tu neodvratnou událost docela těší.
Category:
1995 / 04
