Pryč se zženštělými mladíky,” řekli si v Hollywoodu, “tenhle plnokrevný Španěl vás dostane na kolena.” A měli pravdu. Za flirt s Banderasem by nyní daly duši miliony žen, muži obdivují jeho chlapské vystupování. Svět potřeboval nový idol, má ho mít! Kariéra Antonia Banderase začala dvaceti rolemi v evropském filmu, poté byl angažován Hollywoodem ve snímku “Královna mamba”, jako melancholický hudebník. Další, už velkou rolí, byla postava homosexuála v oscarové “Philadelphii”, kde hrál partnera Toma Hankse. Následuje “Dům duchů”, ve kterém byli spolu s křehkou Winonou Ryderovou označeni za nejkrásnější pár roku. I z vedlejší role v “Interview s upírem” vytěžil maximum. Kritika ho označila za nejlepší postavu filmu. Hvězdná kariéra pokračuje komedií “Rapsodie v Miami”, přes akční “Assonsis” až k velkofilmu “Desperado”. “Ve Španělsku jsou na mne hrdí, protože mě berou jako fotbalovou hvězdu. Vykřikují na mne: Antonio, nevzdávej to.” Antonio to bere vážně a s vervou se pouští do velkého muzikálu “Evita”, kde ve volném ztvárnění představuje legendárního Che Guevaru a vytvořil v něm jižanský protipól chladné Madonny. A to zdaleka není vše, protože nyní se kalkuluje s tím, že by si ho mohl Steven Spilberg vybrat pro filmovou roli “Zorra”.Zpracoval TOMÁŠ PETR
 Antonio Banderas – latinský milovník |
. . . . .
Když zvážíte všechny těžkosti při natáčení Evity, jste nyní spokojen s výsledkem?
Jako herec musím někdy bojovat sám se sebou, abych moc nepřemýšlel o výsledku, ale spíše o celkovém procesu. Natáčení Evity bylo nádherné, zažili jsme pár pěkných chvil, ale některé z nich dost napjaté. Celou dobu jsem musel dodržovat určitá pravidla, a to na mě působilo klaustrofobicky. Jsem herec, který rád improvizuje na scéně, mění směry, konverzuje s ostatními herci a režisérem. To, že jsme nejprve museli nahrát album a pak se ho po celou dobu držet, bylo jako stavět dům od střechy dolů, a to mě zpočátku děsilo. Ve skutečnosti nás Alan Parker jako herce řídil víc, když jsme nahrávali album v Londýně, než v době natáčení samotného filmu. Potom vše probíhalo dobře, ale zpočátku jsem měl strach, protože jsem věděl, že nebudeme nahrávat žádné album rock and rollu, ale operu. V opeře musíte ztvárnit charakter a chování postavy, a proto bylo důležité jak to provedu po dramatické stránce, abych neovlivnil samotný film. Snažili jsme se jen zpívat a potlačit opravdovou dramatičnost děje, abychom ji mohli později ztvárnit ve filmu.
Jak bylo obtížné udržet charakter postavy, když jste se musel objevovat na různých místech a v různých kostýmech?
Někdy to bylo velmi těžké. Che je vypravěč, ale ne normální vypravěč, který vykládá příběh chronologicky. Ten chlápek má svůj názor a kriticky se dívá na postavu Evy Duarte. Je cynický, někdy zábavný, ale většinou naštvaný. Tento muž celou dobu poukazuje na postavu Evy Duarte, šťourá se v jejím životě, ale ve skutečnosti ho velmi přitahuje. Ovšem ne tolik jako žena, ale spíše jako to, co reprezentuje, a tak v něm vzniká vnitřní boj. Právě tento rozpor způsobuje, že je naštvaný až mrzutý, ne na fakt, že mluví o této ženě. To je pro mne klíčová otázka, která není zodpovězena, protože ona sama na jeho otázky neodpovídá. Zvláště ve scéně, kde spolu tancují valčík. Když čtete text, naleznete v něm spoustu otázek typu: “Proč jsi udělala tohle? Proč jsi neudělala tamto?” Celý film je otázkou bez odpovědi, protože jde o vztah mezi silou a davem. Tento příběh by se mohl odehrávat kdykoliv, i dnes.
Mohli bychom mluvit o Fidelu Castrovi, J. F. Kennedym nebo o komkoli jiném. V podstatě je ten film o rozporech, ne o dobrých nebo špatných lidech, ale o lidských bytostech.
Madonna je legendou sama o sobě, ale v jejím životě došlo k mnoha rozporům podobně jako v životě Evy Peronové. Jak jste očekával, že ztvární roli ženy s takovou pověstí?
Kdyby mi před šesti lety někdo řekl, aniž bych ji znal, že Madonna ztělesní postavu Evy Duarte, asi bych odpověděl: “To nepůjde.” Ale když jsem ji poznal, potom co přijala tuto roli, myslím, že tento film potřebovala jako nějakou terapii. To je ale můj subjektivní názor, ona to může popřít. Ten film je pro ni jako zápisník, je to způsob jak sdělit své pocity, které možná prožila. Místo toho aby šla do televize nebo se svěřovala v rádiu, vzala tento film a hrála Evu Duarte. Mají některé rysy společné, možná jich je spousta, možná.
Také jste se ztotožnil s postavou Che Guevary?
Ne, ačkoli pár věcí, které hraji ve filmu, jsem zažil i v osobním životě. Hrál jsem divadlo od čtrnácti let, ještě když Španělsko bylo pod diktaturou Franka, takže my jsme vlastně hráli divadlo proti politickému režimu. Franko byl můj nepřítel, náš nepřítel. Byl nepřítelem každého, kdo tenkrát studoval na univerzitě dramatická umění nebo cokoli jiného. Vzpomínám si, že když zemřel, úplně ve mně zamrazilo, najednou mi začaly téct slzy a já nechápal, co se se mnou děje, bál jsem se, že zrazuji sám sebe. Později jsem si uvědomil, že to bylo proto, že s ním zemřel kus historie mé země. Utlačoval nás čtyřicet let, ale v tu chvíli nebylo důležité, jestli byl dobrý nebo špatný, jestli zničil zemi nebo ne. Když zemřel, umírala historie, a to je zvláštní okamžik. Já se domnívám, že Che cítí ve filmu něco podobného, proto ji na konci políbí. Můžu být proti ní v celém filmu, nikdy mi neodpověděla, nikdy se na mě nepodívala. Já jsem tam jako duch, hraju sám sebe, jsem jako ostrov. V tom filmu mám vztah jedině s kamerou, která zastupuje diváky, ale když zemře, je to přesně tenhle pocit. Nevadí, kdo jsi, ale jsi kus historie mé země a já tě za to líbám.
Jak Vám osobně byl blízký muzikál Evita, ještě dříve než jste natočil tento film?
Ano, vzpomínám si, že v roce 1976 jsem pár týdnů šetřil, abych si mohl desku koupit. Takže od té doby jsem tu nahrávku slyšel mnohokrát a více méně jsem o této postavě věděl. Pro mne byla veliká čest ztvárnit roli Che Guevary. Jsem už léta fanouškem Andrew Loyd Webera a zvláště jeho muzikálu Jesus Christ Superstar. To byla ve skutečnosti jedna z věcí, která mě přiměla, abych se stal hercem. Víte, když jsem poprvé viděl Jesus Christ Superstar, bylo to něco úplně jiného. Říkal jsem si: “To není nudný muzikál, je to velmi vzrušující. Je to o mladých lidech, kteří zpívají, bylo to úplně nové pojetí.”
Od té doby co se stal Jesus Christ známý, uplynulo mnoho let a já se na to nyní dívám z jiného pohledu.
Ale ano, když jsem ten scénář dostal do rukou, věděl jsem o co jde, ale samozřejmě jsem se na tu roli musel připravovat, bral jsem hodiny zpěvu. Víte, tohle není že někam přijdete a něco zazpíváte, tohle je opera.
Proč jste se stal takový obdivovatelem hudby Andrew Loyd Webera?
Chytilo mě to už na začátku, hlavně poté, co jsem poprvé viděl Jesus Christ Superstar. To bylo v roce 1973, kdy ještě Španělsko bylo pod diktaturou Franka. Vzpomínám si, že se to lidem tenkrát nelíbilo kvůli náboženské otázce. Když jsem na to šel poprvé, lidé stáli u dveří, modlili se se svíčkama v rukách a házeli inkoust na scénu, ale mě se to strašně líbilo (směje se). Líbilo se mi takhle revoltovat, ale to bylo před 23 lety, od té doby se poměry změnily. Skutečností ovšem zůstává, že jsem se stal hercem kvůli Andrew Loyd Weberovi. Nyní to vypadá, že tomu filmu dělám reklamu, ale je to pravda.
Jak jste se připravoval na roli Che v Evitě?
Pro mne bylo nejdůležitější se naprosto vžít do charakteru postavy. Tento příběh je koloběh, najednou něco končí a něco začíná. Já nejprve zpívám o smrti Evy Duerte a pak vyprávím její příběh. Myslím, že to tak udělali Andrew Loyd Weber a Tim Rice záměrně, snaží se nám říci: “Tento příběh se bude vždy opakovat. Tady v Argentině s jiným vůdcem, v Americe, Asii, Africe. Je to příběh lásky a nenávisti mezi davy a vůdci.” Připravovali jsme ho z mnoha pohledů a aspektů, nakonec jsme dosáhli určitého výsledku. Já si netroufnu říci, jestli ten film je dobrý nebo špatný, jestli se bude lidem líbit nebo ne. Možná někdo řekne: “Hm, ale ten film je trochu intelektuální.” Já si myslím, že muzikály se nedají nijak hodnotit. Podle jakého měřítka byste to chtěl udělat? Je to těžké, ale je to jen pokus. Nazýval bych ten film experimentem a my jsme do něj zahrnuti.
Můžete mluvit o potížích při práci na muzikálu?
Ano, potýkali jsme se s několika problémy. První z nich byl, že tradice muzikálů v Hollywoodu byla již ztracena. Poslední veliký muzikál, který odsud vyšel, bylo West Side Story. K dalším slavným patří Jesus Christ Superstar, Grease, Pennies From Heaven, ale muzikály nejsou žádnou tradicí, vždy se jedná o experiment. Pracovali jsme na muzikálu, který má velmi kontroverzní politické pozadí. Kromě toho jsme neměli jistotu, jestli publikum, zvláště mladé publikum, pochopí herce, kteří nemluví, ale zpívají.
Bylo velmi těžké spojit všechny tyto prvky dohromady, zvláště pro mě, protože Madonna se pohybovala v prostředí, které jí bylo blízké. Natočila mnoho videoklipů a ví, co to znamená pracovat s playbackem, pro mě to byla úplně nová zkušenost. Když jsem poprvé přišel do nahrávacího studia, první věc o kterou jsem se pokoušel, nebylo ani tak krásně zpívat, ale spíše přidat určitý dramatický prvek do celé věci. Musíte si uvědomit, že natáčet takový film bylo velmi zvláštní. Je to jako dabovat film ještě předtím, než máte nějakou představu o co v něm půjde. My jsme celou dobu byli závislí na tom, co jsme nahráli v Londýně.
Jakým způsobem Alan Parker režíroval herce?
V tu dobu byl můj vztah s Alanem Parkerem napjatý, a to v tom smyslu, že nás začal režijně vést už v nahrávacím studiu v Londýně. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že při takové práci mají hlavní slovo zpěváci a muzikanti, ale pro nás byl nejdůležitější názor Alana Parkera. V tu dobu jsme také začali točit film, takže jsme si museli nechat otevřené dveře, abychom pak neměli problémy před kamerou, protože jsme se nemohli odchýlit od toho, co jsme v Londýně nahráli. Tato myšlenka mě úplně ničila, říkal jsem si: “Co když budu chtít na scéně improvizovat?” Tady nemůžete udělat něco podobného, musíte být závislý na tom, co jste udělal předtím. Měl jsem větší kontakt s Alanem Parkerem v nahrávacím studiu v Londýně, než při natáčení samotného filmu.
Chtěl byste po zkušenosti s tímto muzikálem zkusit nějaký další?
Rozhodně ano. Velmi by mne zajímalo jaké to je, hrát muzikál v divadle, jaké to je, být v kontaktu s publikem každý den. Hrozně rád bych natočil nějaký další. Na Broadway, v Madridu, kdekoli. Hudba je abstraktní pocit. Slova jsou někdy velmi opojná a divadlo je diskursivní umění. Film je vizuální umění, a tady máte obojí a ještě k tomu ve stejný okamžik přidáte hudbu. Hudba vás často odnese do úplně jiného světa, co se pocitů týče a mnohem rychleji než slovo. V tomto směru je práce na muzikálu velmi emocionální záležitost. Pokud se mě týče, miluji hudbu, miluji klasickou hudbu a hrozně rád bych natočil další muzikál.
Bylo to velmi příjemné překvapení, slyšet v Evitě, jak dobře umíte zpívat. Jaké je vaše hudební zázemí?
Po profesionální stránce žádné. Jediná věc, kterou jsem dělal profesně, byla, že jsem písničku, kterou jsem zpíval ve filmu Mambo Kings-Beautiful Maria Of My Soul, nahrál na desku. Potom ve filmu Desperado zpívám jako Mariachi na začátku filmu. Obě dvě tyto písničky patří k postavám, které jsem v tom daném filmu ztvárnil. Myslím si, že můžete být například vynikající operní zpěvák, ale špatný zpěvák bolera nebo dobrý zpěvák bolera, ale špatný zpěvák coridy. Víte, to jsou rozdílné styly. Já jsem zpíval tyto písničky, protože patřily k postavám, které jsem hrál. Evita je něco jiného, je mi mnohem bližší. Možná že to zní divně, protože lidé si asi řeknou, že mám blíže k latinským kořenům, ale mambo, rumba, salsa už nejsou ve Španělsku tak žhavou otázkou.
Uvažujete o hudební kariéře?
Hraji na klavír a na kytaru, ale nikdy jsem to nedělal profesionálně. Mám studio, tady ve svém domě v Los Angeles. Je to malé studio, poloprofesionální. Nyní připravuji desku, jmenuje se Look At The Ocean (Podívej se na oceán) a veškeré zisky budou věnovány UNICEF. Pracuji s touto organizací již dlouhou dobu, byl jsem s nimi v Somálsku a spolupracovali jsme při mnoha různých akcích. Snažím se díky tomuto projektu získat další hudební zkušenost a peníze pro dobrý účel. Nevím, co se stane v budoucnu, možná že oslovím nějaké hudební producenty, ale zatím co se hudby týče, přemýšlím jako herec. To je také důvod, proč bych rád točil muzikály. Nejsem si jist, zda bych se chtěl stát popstar nebo něčím podobným. Nevím, jak bych to měl shrnout. Víte, to je způsob, jak se na vás lidé dívají: “Hm, udělal Evitu, byl docela dobrej a hned se snaží na tom vydělat. Natočí nějakou desku a prodá to do celýho světa.” Jestli v budoucnu něco takového udělám, budu velmi opatrný, aby se jednalo o poctivý projekt. Když to bude proti mým zásadám, neudělám to.
Jak se díváte na svou kariéru, potom co jste natočil takový film jako Evita? Zdá se Vám to jako sen, kam až jste se dostal?
Ano, když srovnám svou pozici nyní a před 20 lety, samozřejmě. Bylo by to jako sen, ale i jako noční můra. Podle mého názoru jsem všechno dělal postupně, jako mravenec, jako dělník v této profesi. Nikdy jsem se nepovažoval za hvězdu a asi se jí nikdy nestanu. Když jsem poprvé přišel do Ameriky, udělal jsem z výjimky pravidlo. Hrál jsem hlavní roli ve filmu, aniž bych uměl slovo anglicky. To byl film Mambo Kings, potom jsem musel ustoupit do menších rolí. Následoval film Philadelphia, House Of The Spirits a potom má role ve filmu Interview With The Vampire, která byla již trochu důležitější, v Miami Rhapsody ještě důležitější a tak to postupovalo. Měl jsem štěstí, že jsem potkal správné lidi ve správný okamžik a to udělalo mou kariéru. Je mnoho lidí na světě, herců jako já, kteří tvrdě pracují, hrají divadlo v malých vesnicích, jako já před lety, ale nikdy neměli tu možnost, jakou jsem měl já. Vím, že jediná věc, která mě může zachránit, a to není tvrzení ale fakt, je, že musím tvrdě pracovat. Nechci, až mi bude sedmdesát, jestli se toho dožiju, podívat se zpátky a říct si: “Neudělal jsem vše, co jsem mohl.” Můžete mít více nebo méně talentu, ale když pracujete ze všech sil, můžete se tomu vyhnout a říct si: “Udělal jsem vše, co jsem mohl.”
Nyní, když jste tak úspěšný v Americe, znamená to, že vás evropští filmaři navždy ztratili?
Ne, rozhodně ne. Toto je určitý úsek mého života a jsem strašně rád, že tu mohu pracovat. Tato země mě od počátku přijala s otevřenou náručí a nyní mám ještě dceru, která je z části Američanka a z části Španělka. Já nechci ztratit tu možnost, abych mohl pokračovat v práci ve Španělsku nebo v Itálii, kde jsem dříve působil. Nyní dávám dohromady projekt o životě Nicola Paganiniho, který bude financován Evropany a v Evropě by se také měl natáčet. Nedávno jsem mluvil s režisérem Almodovarem o naší blízké spolupráci. Takže vidíte, že nepřemýšlím o tom, že bych hrál jen v USA. Já nechci zavřít dveře, jako Hernando Cortés, který spálil lodě, aby se již nemohl vrátit do Španělska a pronesl: “Toto je místo, kde musím zůstat.” Já nespálím lodě, chtěl bych se postupně vracet do Evropy a mít takový svůj most.
Víte, posledních pár let jsem tvrdě pracoval a bylo to pro mě velice těžké. Hollywood je těžký, ale i sladký. Je to proces, při kterém se stále učíte. Udělal jsem pár chyb, v roce 1995 jsem příliš pracoval, a to není dobré hlavně ze dvou důvodů. První z nich je, že jste úplně vyčerpaný a potom lidé začnou říkat: “Ten chlápek je úplně všude.”
I když by ty filmy byly trháky, není to dobré. Druhý důvod je, že nemáte čas připravit se na ten film tak, jak byste měl. V tom musíte být poctivý. Jestliže ze sebe chcete vydat sto procent a zvláště ve filmu jakým je Evita, potřebujete nejméně čtyři až pět měsíců předem, abyste měl čas přemýšlet o své roli. V roce 1995, když jsem natáčel film Two Much, vzpomínám si, že jsem letěl do Seattlu a druhý den jsem natáčel jiný film. Musím přiznat své chyby, ale už se to nebude opakovat, něco jsem se naučil.
Latinská komunita měla námitky k filmům, jako byl House Of The Spirits (Dům duchů), což je příběh natočený podle chilské novely Isabell Allendové, protože v něm účinkovali angličtí herci, jako Jeremy Irons, Meryl Streep. I Glenn Close souhlasila, že to nebylo nejlepší řešení. Co si o tom myslíte Vy v souvislosti s Evitou?
Ano, myslím si, že Glenn Close má pravdu, možná by film House Of The Spirits byl mnohem lepší, kdyby v něm hráli od začátku do konce jen španělští herci. Ale když mluvíme o Evitě, mluvíme o britském muzikálu a to je něco jiného. Jedná se o pohled britskýma očima na příběh této ženy. Myslím si, že bychom v tomto směru neměli být tak upjatí. Například ve filmu Gone With The Wind (Sever Proti Jihu) ztělesnila hlavní postavu Scarlet Angličanka, nebo když Anthonny Quinn hrál římského papeže. Myslím si, že když se vtělíte do duše a kořenů dané postavy, neměli bychom se podobných kritérií držet. Nevím, jestli by ten film byl lepší se španělskými herci, to je záhada, kterou již nikdo nezodpoví, ale rozhodně bychom se toho neměli držet.
Jednou jste plánoval hrát roli Dona Juana, co se stalo s tímto projektem?
Byli lidé, kteří mě předběhli, a tak vzniklo mnoho Don Juanů po celém světě. Já jsem chtěl hrát tuto roli podle španělské předlohy. Nyní existuje mnoho podob tohoto díla, od Don Juana De Marca s Johny Deppem v hlavní roli, až po toho od Moliéra a další se nyní natáčí ve Španělsku. Takže nevím, co se stane s tímto projektem v budoucnu, uvidíme.
Máte pověst latinského milovníka s půvabným španělským akcentem. Budete se snažit do svých budoucích filmů přidat trochu anglické image?
Ten půvabný akcent je náhoda, nemohu se tomu vyhnout. Hrozně rád bych mluvil perfektní angličtinou, pracuji na tom, ale rozhodně se nebudu snažit poangličtit. Jsem hrdý na své kořeny a na svou krev. Právě jsme koupili dům ve Španělsku a jestli budeme moci, chceme tam trávit velkou část roku. Ne, nikdy se svých kořenů nevzdám, nikdy. Někdy se mě herci, ale zvláště novináři ptají: “Antonio, kdy budeš hrát nějakou anglickou postavu?” Asi nikdy, proč bych měl? Bylo by směšné, kdybych hrál kluka z Wyomingu. Jsem velmi hrdý na to, že mohu hrát latinské postavy právě ve Spojených státech, kde 30 až 35 milionů obyvatelstva tvoří španělská komunita.
Je to pro mne čest reprezentovat své vlastní lidi, ale jediný kdo může rozhodnout zda je mohu reprezentovat je španělská komunita. Když uděláte něco špatného, budou proti vám, když se vám něco povede, budou na vás pyšní.
To je logické, lidské a normální. Věc, kterou opravdu miluji na této zemi je ta směsice různých ras a etnik. To si lidé, kteří se zde narodili moc neuvědomují, ale vy to vnímáte jako Evropan jinak, protože právě v Evropě je velikým problémem nacionalismus. To, co se děje tady v USA, že lidé různých ras a náboženství mohou žít společně v míru, by nám mělo být příkladem. Já nepůjdu někam do ghetta a neřeknu: “Toto je má komunita a já odsud nikdy nevyjdu.” Ne, ne, já miluji kontakt s lidmi, s Afroameričany, Asiaty. Je to velmi krásné a my bychom měli tuto myšlenku spíš podporovat než hledat nějaké rozpory.
Můžete mluvit o vás a Melanii Grifith? Co vám přinesl váš vzájemný vztah? Můžu říct, že štěstí, je to jako vánek, který se dotkne vašeho obličeje. Oba dva máme za sebou poněkud bouřlivé vztahy, naše setkání mi dalo radost do života a cítím se nádherně. Musím ale přiznat pár věcí z mého profesionálního života. Vím, že jsem udělal chyby, ale tady v Hollywoodu se herec jako já stále učí. Když jsem přišel do USA, neměl jsem žádná doporučení, abych si tu mohl vybudovat kariéru. V letech 1994·95 jsem pracoval až k úplnému vyčerpání. V té době začal můj vztah s Melanií a mohli jste se o tom dočíst všude. Já byl velmi naivní a mluvil jsem o našem vztahu. Nebylo to stejné jako mluvit s vámi, vy jste novinář a já mluvil s paparazzi. Byl jsem zmatený, dříve než jsem o tom stihl přemýšlet, ocitl jsem se uprostřed bouře. Z této situace již nebyla cesta zpět. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo sednout si, spolknout všechnu tu špínu, co na nás házeli, a čekat na lepší časy. Zredukoval jsem počet filmových nabídek, již nechci tolik pracovat ze dvou důvodů. Jedním z nich je vyčerpání. Když chcete být poctivý, nemůžete se připravovat na více filmů najednou, výsledkem pak je přepracování. Potřeboval jsem čas, abych mohl ztvárnit roli v Evitě. Nyní se stejně důkladně připravuji na svůj nový film Zorro. Již nikdy nedopustím, aby se mi něco podobného stalo. Bylo to, jako bych dostal ránu pěstí, ale poučil jsem se z toho.
