Svítá. Tma začíná šednout a prozrazuje první obrysy stromů. Na obzoru se vynořuje oranžová koule. To v ugandském Queen Elizabeth, v jednom z nejpestřejších národních parků Afriky, začíná nový den a s ním i neuvěřitelné přírodní divadlo. Lvi tráví chvíle odpočinku v korunách stromů.
Stáda vodušek kob a buvolců topi se prohánějí po pláních Ishasha. Nekonečné množství hrochů se koupe v kanálu Kazinga, spojujícím jezera Edward a George. Vzácné prase pralesní má svůj domov v buši na poloostrově Mweya. Šimpanzi zase v tropickém deštném pralese v kaňonu řeky Kyambura nebo v lesích Maramagambo. Devadesát pět druhů savců a šest set dvanáct druhů ptáků na necelých dvou tisících kilometrech čtverečních obývá národní park Queen Elizabeth. Ne náhodou nazval Winston Churchill Ugandu barevnou perlou Afriky.
PŘEKVAPENÁ HYENA
Fouká studený vítr. Stojím někde u paty východní části Velké příkopové propadliny a je mi zima. Otevřu dveře džípu a ze zadní sedačky beru termosku s horkým čajem. Nalévám sobě a Paulovi. Zahřívám si ztuhlé prsty o plechový hrnek a dívám se dolů do údolí. Jen tuším dole mezi stromy hraniční říčku Ntugwe. Obrovský sloní samec vyvrací vzrostlý strom, stádo buvolů kaferských pomalu putuje plání a voduška kob nás trochu vyděšeně pozoruje ze vzdálenosti jen pár desítek metrů. Na pláních Ishasha v jižní části národního parku Queen Elizabeth začíná nový den. „Pojedeme?“ šťouchne do mne Paul a bez čekání na odpověď startuje motor auta. Naskočím do džípu a otevřu střešní okno. Studený vzduch mi okamžitě vhání do očí slzy. Pomalu projíždíme krajinou a já se dalekohledem snažím objevit něco zajímavého. Ráno je ale nezvykle klidné. Kolem se spokojeně pasou stáda vodušek a buvolců. V dálce putuje travou rodinka slonů. Hledám na obloze supy, kteří by mohli prozradit noční lovce u stržené kořisti. Nikde nic. Až náhle v hledáčku zahlédnu šedý stín. Ten pohyb se nedá zaměnit se žádným jiným tvorem. Je to hyena. Pomalu se přibližuje ke stádu buvolců topi. Noční lov jí zřejmě nevyšel, tak ve snaze naplnit hladové břicho pokračuje i za denního světla. Pokouší se oddělit jedno z mláďat od stáda. Zvířata se v prvním návalu paniky rozprchnou do všech stran. Opuštěnému mláděti hrozí smrt. V tom se chování buvolců zcela změní. Několik jedinců se sešikuje a s rohy nízko u země vyrazí do útoku. Jejich chování mě překvapilo, ale určitě ne tak, jako hyenu. Se staženým ocasem uhýbá ostrým rohům a dává se na ústup. Buvolcům to ale nestačí. Ženou ji před sebou pokaždé, když se pokusí zastavit. Kořist tentokrát zvítězila nad lovcem. Celý děj jsem sledoval dalekohledem. Na fotografování to bylo příliš daleko. Proto trochu zklamaně zapadnu do sedadla spolujezdce. Paul se ke mně otočí a dvakrát se bouchne rukou do levé strany prsou. Vím, co to znamená. Ten zážitek nepatří na paměťovou kartu, ale do srdce. „STROMOVÍ“ LVI Velkou atrakcí národního parku Queen Elizabeth jsou takzvaní stromoví lvi. Nejedná se samozřejmě o samostatný druh nebo poddruh. Jen lvi v jižní části parku, nazývané Ishasha, využívají k odpočinku koruny stromů. Pokud máte štěstí, můžete vidět lví rodinku, jak tráví nejparnější část dne ve větvích obrovského fíkovníku. Když jsem přijel do Ishashi poprvé, ptal jsem se Paula, proč zrovna v této oblasti se lvi chovají tímto způsobem. Paul se na mne podíval, sundal si baseballovou čepici a utřel si zpocené čelo. Chvíli přemýšlel a pak přišel se zaručeně pravou historkou. „Je to už strašně dávno. V době, kdy se zakládal národní park, přišli první domorodí strážci na pláně Ishasha. Neměli stany, a tak tábořili v buši a spali kolem ohně. Na jedné ze svých obhlídek našli strom marula se spoustou zralých plodů. Nejprve zkontrolovali okolí, protože se báli, jestli nejsou někde nablízku sloni. Pro slony jsou tyto plody vyhledávanou pochoutkou. Vzduch byl čistý, a tak se s chutí pustili do spadaného ovoce. Byli hladoví a spořádali velké množství plodů, které na zemi fermentují a získávají tak slabý obsah alkoholu. Opilí strážci se báli, že v noci na hlídce usnou a napadnou je lvi. Vylezli na strom, aby se ochránili. V noci skutečně přišli lvi. Vylezli na strom a strážce sežrali. Od těch dob lezou v Ishashe lvi na stromy a hledají další strážce…“ Takových příběhů je Afrika plná. Vyprávějí se večer u ohně v kempech, jakým je třeba ten na břehu říčky Ntugwe, který se po dva roky na pár dní stával mým domovem. Několik stanů uprostřed divočiny člověku umožní žít v těsné blízkosti jejích obyvatel. Každé poledne přicházelo z konžské strany stádo slonů. Pili a ochlazovali se vodou z řeky. Stačilo jen odhrnout cíp stanu a fotografovat přímo z polního lůžka.
PROSTŘENO PRO KRÁLOVNU
Schovávám fotoaparát, protože světla rychle ubývá. Náhle Paul prudce zabrzdí. Oči zkušeného průvodce odhalily levharta v křoví poblíž silnice. Přesto, že mi Paul ukazuje přímo na velkou kočku, chvíli mi trvá, než ji rozeznám. Jsme jen pár set metrů od brány lodge, kde na noc složíme hlavu. Kocour se protáhne a ospale zívne. Se soumrakem roste jeho sebevědomí. Zvedne se a pomalu jde po kraji cesty. Jedeme jen pár metrů za ním. Zastaví se uprostřed cesty a přes rameno nám věnuje krátký pohled. Pokračuje prostředkem silnice. Úplně nás ignoruje. Než ho zláká něco v buši, je pánem cesty on. Po návratu z ranního safari, na kterém se nám podařilo zahlédnout i pár prasat pralesních, si dáváme zaslouženou snídani a kocháme se nádherným výhledem na Edwardovo jezero. Lodge je umístěna vysoko na kopci na poloostrově Mweya a celá krajina leží pod námi. Určitě uchvátila i britskou královnu, když tu byla na návštěvě. Královskému zacházení jako by přivykla i místní zvířata. O prase bradavičnaté jsem málem zakopl. Spalo na cestičce před mým pokojem. Hejna vrabců a snovačů využívají prostřené stoly jako samoobsluhu. Jednoho opeřence jsem dokonce nalákal na drobky, které mi zobal přímo z dlaně. Pak jsem s ptačím hovínkem na košili nasedal krátce před polednem do auta, abych pokračoval v cestě za dalšími krásami Ugandy.
