Navzdory svému neohrabanému vzhledu jsou výborní letci. Dokáží bavit i poslouchat a délka jejich života je srovnatelná s lidskou. Asi proto s námi žijí už po tisíciletí. Papoušci.
NOČNÍ SMĚNA
Okno v patře se rozsvítilo a po schodech seběhla žena v županu. Dole v odchovně papoušků nabrala do kapátka trochu špinavé tekutiny. V inkubátoru na ni čekala tři mláďata.
Kapička po kapičce mizela uvnitř každého z nich a jejich volátka velikosti čočky se viditelně zvětšila. Dost. I jedna kapka navíc by je prý dokázala zadusit. Další krmení přijde za dvě hodiny. A tak den po dni téměř celý rok…
“Od zazvonění budíku po opětovné ulehnutí jí to trvá asi deset minut,” tvrdí majitel farmy Ara Vlastimil Škrhák. V jihomoravských Bošovicích si vytvořil svět o pěti stech metrech čtverečních voliér, kde chová desítky druhů velkých papoušků.
AŤ ŽIJE GAIUS…
Papoušci – Psittaciformes – tvoří celý jeden řád ptáků. Původně pocházejí z oblasti Austrálie, odkud se rozšířili do Afriky, Asie a Ameriky. Díky umělým odchovům obsadili de facto každé místo na světě. Nestavějí si hnízda na stromech, ale vyhledávají klid stromových dutin, kde také přivádějí na svět své potomky. Od ostatních ptáků je odlišuje hlavně masivní zobák, jehož horní část nemají pevně srostlou s lebkou, a jazyk. Jejich další specialitou je práce nohama, které používají k přidržování, manipulaci s potravou a šplhání.
O papoušcích se zmiňují již dávné kultury. Dočteme se o nich ve staroegyptských textech z doby královny Hatšepsovet (1500 př. n. l.) anebo u Ktesiase, osobního lékaře perského krále Antaxerxese. Jeho pán obdržel opeřence darem od indického velvyslance.
Evropa se s nimi setkala v době antiky, kdy jeden exemplář měl větší cenu než otrok. “Ať žije Gaius Julius Caesar,” křičel prý ze své ebenové klece papoušek, kterého dostal darem římský císař. I tahle vlastnost jim pomohla získat přízeň člověka.
Skutečný boom v chovu znamenala doba zámořských objevů v 16. a 17. století. Z nových oblastí Ameriky a Tichomoří přivážely lodě vedle vzácného koření, plodin a nerostů i papoušky, kteří se těšili velké úctě a oblibě původních obyvatel. Šlechtě pak imponovali natolik, že zakládala rozsáhlé chovy ve svých zahradách a sklenících.
Přílišná popularita přivedla některé druhy až k vyhubení. Obrovská poptávka znamenala divoký lov všeho, co se papouškům jen vzdáleně podobalo. A v patách lovců šli noví nepřátelé: kočky, psi a další dravci zavlečení do nového prostředí. Civilizace s pilami se postarala o zbytek. Ty druhy, které měly čas, ustoupily a stále ustupují. Brzy ale nebude kam…
NÁHRADNÍ PRALES
Papoušci vřeštěli jeden přes druhého jako živý alarm. Aratingy, ary, amazoňané, kakaduové… Každá skupina má v Bošovicích své jméno – amazoňané jsou Bobíci, kakaduové Filipové a žakové Oskaři. Žijí ve vytápěných voliérách na ploše 250 m2. Odolnější druhy pak na druhé straně cihlové zdi na čerstvém vzduchu.
Teplo uvnitř moc není. Dnes třináct stupňů. Papoušci poměrně hodně snesou, což dokazují například kolonie alexandrů malých na Britském souostroví nebo mníšků šedých, které u Sázavy vysadil jeden z chovatelů a oni přežili i zimu se sněhem.
Důležitou roli hraje také metrová díra ve střešní plastové vlnovce, kterou dovnitř padá déšť. Ptáci milují koupání. Navíc jsou tu i trysky vytvářející na přání vodní mlhu jako v pralese.
“Všichni jsou zařazeni do CITES stupeň jedna a dva,” ukazuje na ptáky ve voliérách pan Škrhák. Ve volné přírodě jsou tedy ohroženi vyhubením.
Pořizovací cena páru plus práce s vypipláním mláděte zcela bez možnosti dovolené je vysoká. Mláďata odchovaná člověkem jsou ovšem krotká a nejsou žádné problémy s jejich ochočením. Přilnou k člověku jako pes.
Z bezpečnostních důvodů má každý z ptáků svou dokumentaci. Tam je napsáno, odkud pochází, kdo byli jeho rodiče, adresa chovatele atd. Při změně majitele se musí vždy přepsat na okresním úřadě příslušný údaj. Navíc mají opeřenci do kůže nastřelený čip se svojí identifikací, nebo kroužek s číslem.
Přes všechna bezpečnostní opatření černý obchod s papoušky stále vynáší. Organizované skupiny loví ptáky po tisících včetně nejohroženějších druhů. K zákazníkům se jich dostane sotva polovina. A i z té větší část zemře, protože se nepřizpůsobí…
MLÁDÍ V INKUBÁTORU
Dvě hnědé bedničky podobné mikrovlnným troubám stojí v papouščí kuchyni. Mláďata se uvnitř líhnou při teplotě třicet osm stupňů. Nikdy nepoznají své pravé rodiče. Matkou i otcem je paní Pádková.
Po narození se z líhně přesunou do inkubátoru, kde zůstávají od třiceti do šedesáti dnů, a jejich hlavní starostí je jídlo. “Nemáme žádné zaměstnance. Vstávat každé dvě hodiny, krmit, to vám nikdo dělat nebude,” poznamenává Vlastimil Škrhák.
Každý den se mládě váží a přírůstek zapisuje. Dvakrát týdně se pak trus na sklíčku dováží na vyšetření k veterináři. Jedině zdravý pták se prodá. Úmrtnost? “Ještě mi žádné mládě nezemřelo,” říká majitel farmy.
Mimo vlastní chov se na farmu někdy dostanou i ptáci ze zoologických zahrad. Ptáci k vyvedení potomstva potřebují klid. “V ZOO jde vždycky o střet zájmů – zdali zvířata ukazovat, nebo odchovávat. Z ekonomického hlediska vítězí ukazování, jenže to není pro zvířata to nejvhodnější.” Zaměstnanci musejí zůstat s ptáky doma na “mateřské”, což přináší ZOO další finanční náklady.
Mládě už odrostlo pro inkubátor. Náhradní rodiče ho přesunuli do plastové bedničky a kapátko nahradila injekční stříkačka. Konzumuje stále kašovitou hmotu s obsahem bakterií stejných jako na svobodě. Ptáče má větší vole a tím větší potravní zásobu ve svém těle, takže se prodloužil i interval vstávání a krmení.
Ve vedlejší místnosti tluče do mříží své klece sytě červená samice ary arakangy jménem Káča. Je stodenní a samostatná. Paní Pádková ji vypustila a ona šplhá po jejím oblečení. Nechá se hladit po zádech a brát za zobák. Je šťastná. Pro ni už existuje jediný přirozený partner – člověk.
I ona opustí za několik dní svoji voliéru a přesune se k jinému majiteli. Papoušci od pana Škrháka jsou ve velké většině prodáni už ve formě vajíček. “Prodáváme je i do ciziny,” vypravuje a přitom po očku sleduje dovádějící Káču, “třeba tihle amazoňané půjdou příští týden do Belgie. Známí nám také dovezli fotky našeho papouška z hotelu Sandra na Korfu. Jeden náš ara – Albert – se živí jako umělec v hudební agentuře.”
Ovšem velký papoušek vyžaduje od zákazníka jistý druh péče. Kupec často bez znalostí o prostorových nárocích pořídí malou klec, nedá mu možnost koupání anebo ho správně nekrmí.
Organizace World Parrot Trust, zabývající se monitorováním papoušků v tak chovatelsky vyspělé zemi jako Velká Británie, hovoří o dvaceti tisících zanedbaných zvířatech jenom ve Spojeném království. Celosvětový odhad této organizace se pohybuje okolo dvaceti milionů…
“Lidé se většinou přijdou poradit, až když jim jeden pták uhyne anebo mají problémy,” dodává smutně Vlastimil Škrhák. “Často chodí také zákazníci, kteří si papouška koupili v obchodě a nemůžou ho ochočit. V obchodě totiž většinou nejsou ptáci uměle odchovaní. A takové nikdy úplně neochočíte.”
Jenže tady to je o penězích. Proč třeba platit za papouška senegalského z umělého odchovu pět tisíc korun, když v obchodě stojí polovinu?
O NICH…
V rodině se mluví téměř výhradně o papoušcích. O něčem jiném je to problém, jak přiznává pan Škrhák. Trochu se u něho vytratila láska k jednotlivcům na úkor kolektivní lásky ke všem vlastněným ptákům a plného zaujetí chovem. Prošly mu rukama tisíce papoušků, rozmnožuje druhy, které se povětšinou už nemají ve volné přírodě kam vrátit. Lidé žijí pro ledasco. Tak proč ne pro papoušky. Přízemí domu, ve kterém bydlí, se přestavuje a oni žijí v prvním patře. Přednost dostala kuchyně pro papoušky ve dřevě, příjemně vytopená. Ve farmě jde hlavně o obchod, kterému obětují téměř vše. Navíc neustálý strach z nemocí, o to, zda mláďata správně rostou, jestli je vše v pořádku. Starosti, zařizování a noční vstávání. Ve chvíli, kdy jsme seděli u kafe a povídali si, paní Pádkové poklesla hlava. Usnula…
