Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová
„Proč považují Srbové zradu v Radovanjském Lugu za největší ve své historii? Protože ji spáchali sami na sobě,“ vysvětluje Saša Bjelica z Velké Plané, pro kterého je historie koníčkem, a trochu tím odhaluje i zákruty myšlení dnešních Srbů. Kdo slyší srbské legendy, možná trochu víc chápe i to, proč se třeba Srbové bránili vydat Karadžiće, i když šlo o válečného zločince…
Malý kostelík v Radovanjském Lugu u Velké Plané je utopený v údolíčku uprostřed lesa. U něj skromný hrob s křížem, na něm květiny. Podívat se na nás přiběhli i tři psíci, taková pouliční směs. Malebné místo, ale skromné. Kdo nezná zdejší pohnutou historii, možná by prošel dál. Nebýt zvláštní atmosféry. „Právě tady se odehrála zrada dvou kmotrů. A pro Srby, jako se uznává Bůh na nebi, tak se uznává kmotr na zemi,“ říká Saša. Chce tím podtrhnout, jaký význam v Srbsku kmotr má, je jako nejbližší člen rodiny. Pomoci rodině je něco jako svatá povinnost. A odmítnout pomoc, nebo dokonce zradit? Jako by zradil Bůh. Ve skromném hrobě leží ostatky Nauma Kanara, druha jedné z největších osobností srbské historie, Ðorđa Petroviće Karađorđa. (To poslední jméno je turecké, kara znamená černý a už toto slovo vyjadřuje, jakou pověst mezi Turky tento muž měl.) Původně tu byli pohřbeni oba a dlouho se o tom nevědělo. Srbové si mysleli, že tělo Karađorđa Turci, kteří se ho tolik báli, kamsi ukryli. Na začátku minulého století byly ale ostatky vyzdvihnuty a dnes jsou uloženy v Plencu. Kanar zůstal na původním místě, na památku tragédie, která se tu odehrála. Na místě koliby, u které Karađorđa rozsekali šavlemi a sekerou, protože kulky mu prý neublížily, dnes stojí oltář kostelíka. Uvnitř portrét legendárního hrdiny. Působí silným dojmem a nejen tím, že Černý Džordž měřil přes sto devadesát centimetrů a byl na svou dobu obr. Žádný div, že se ho Turci tak báli.
Bijte Turky O turecké nadvládě nad Balkánem se učí děti v hodinách dějepisu. Trvala čtyři sta let od nešťastné bitvy na Kosovu v roce 1389. Tehdy padl car Lazar. Jeho děti odvlekli na sultánův dvůr jako vazaly a Srbové museli Turkům odvádět daně a snášet silný útlak. Souviselo s ním i potírání křesťanské víry. Ještě dnes se nacházejí v kostelících, které Turci nezbořili, ikony s vyškrábanýma očima. Ty jsou pro Turky-muslimy vstupem do duše a křesťanští svatí jim ji prý svým pohledem kradli. Nikoho pak nemůže překvapit, že je víra v Boha v Srbsku tak zakořeněná. Je přímo vyvzdorovaná. A po celou dobu nadvlády sílila mezi Srby legenda, že po čtyři sta letech přijde ten, kdo Turky zažene. Byla to srbská legenda, ale jak se chýlila doba, Turky zneklidňovala stále více. Zřejmě cítili, jak pod jejím vlivem sílí odpor Srbů. A tak dokonce Srbům zabíjeli novorozené chlapce. Karađorđe se proto podle legendy narodil potajmu v dutém stromě a tím ho matka zachránila před jistou smrtí. Přesné datum není známo, odvozuje se od toho, že se při narození tohoto muže zjevilo na obloze velké světlo. I proto ho později mnoho lidí považovalo za vyvoleného. Velké světlo mohla být jen Halleyova kometa, což životopiscům Karađorđa značně zjednodušuje jejich bádání. Karađorđe byl stejně jako jeho otec strážcem ovcí. V té době to rozhodně nebylo jednoduché povolání. Jednak stáda napadala divá zvěř, jednak se o ně zajímali zloději, a pokud se ovce ztratily, hrozil nelítostný trest od tureckých pánů. Pastevci tehdy žili spíše jako zbojníci. Karađorđe si svou odvahou a přímostí i smyslem pro spravedlnost získával stále větší úctu svého okolí. Dokonce si dovolil i zastávat lidí při zvůli tureckých pánů. Vše vyvrcholilo, když chtěl Turek uplatnit právo první noci, které muslimové svým poddaným vnutili, u nevěsty Karađorđa. Vzbouřil se, Turka zabil, zakopal a utekl do Rakouska. Tam pak proti Turkům bojoval jako voják Rakouska-Uherska a získal si pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky. Jak jinak by zůstal po tom všem naživu? Nakonec se Karađorđe vrátil do Srbska, do Topoly, a tam se usadil. Choval ovce a dobytek. V té době už ho doprovázely legendy. A jak vyprávějí, v Turcích vzbuzoval strach. Jednak svou odvahou, jednak tím, že si dobře uvědomovali, jaký příklad dává ostatním. Ale stále jim unikal. Pokud na něj poslali skupinu ozbrojenců, zmizel v lesích, jindy je naopak pobil… Na rozmezí 18. a 19. století se proti Turkům tvořily v Srbsku bojůvky a ve vzduchu bylo cítit povstání. Turci se snažili zlomit odpor násilím a zavraždili sedmdesát šest vážených Srbů. Měl mezi nimi být i Karađorđe, ale podařilo se mu včas se ukrýt. Turci tím ale vyvolali ještě větší vlnu nevole, a pak už jedna událost stíhala druhou. Do čela povstání se nakonec v roce 1805 postavil právě Karađorđe. A zpočátku velmi úspěšně. Byl nekompromisní, ale spravedlivý. Zrádce a dezertéry zabíjel, věřil, že Srbové musejí táhnout za jeden provaz. Smrtí se mstil i těm, kteří kolaborovali s Turky, aby si nahromadili majetek. Srbové nejsou početný národ, ale dodnes jsou hrdí na to, jak Karađorđe vzdoroval a že o něm jako o velkém vojevůdci mluvil s uznáním i Napoleon.
Turci samozřejmě měli obrovskou převahu a Srby by drtili mnohem větší silou nebýt toho, že ji potřebovali i jinde – vedli válku s Rakouskem-Uherskem a dalšími evropskými státy. Srbové s Karađorđem osvobodili část území, zřizovali školy, narovnávali hřbety. Turci se dál snažili Karađorđa buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu poklady. Nic nepomáhalo. Dál žil s ostatními jako prostý člověk. hlavu vycpali slámou Když situaci v Evropě zkomplikoval Napoleon a Turci tady v té chvíli nepotřebovali tolik sil, rozhodli se vypořádat se Srby. Začali drtit jejich odpor. Čas ubíhal, ale stále neměli Karađorđa. Věděli, že je jediný, kdo může Srby opět dát dohromady. Ten byl v té době nemocný a mimo zemi. Nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit a posílit drobící se povstání. Vědět o tom mělo jen několik vyvolených, hlavně kmotr jeho dítěte Miloš Obrenović. Právě na toho se Karađorđe obrátil, aby domluvil schůzku s druhým kmotrem, vojvodou Vujicou Vuličevićem, aby se dohodli na tom, jak povstání oživit. Tajná schůzka se měla odehrát právě u koliby prvního z kmotrů v Radovanjském Lugu.
Obrenović se ale chtěl zalíbit Turkům, a tak schůzku vyzradil. Turci mu nařídili, aby Karađorđa zabil. „Na to ale neměl Obrenović odvahu. Karađorđe byl i pro něj příliš velkým člověkem. A tak vyhledal Nikolu Novakoviće, kterému Karađorđe zabil bratra-zběha, aby špinavou práci udělal za něj,“ vypráví Saša. Vše se pak odehrálo velmi rychle. Karađorđe skutečně přišel na dohodnuté místo. Když usnul a jeho doprovod, Naum Kanar, odešel pro vodu, Nikola, ukrytý poblíž i se svými muži, Karađorđa napadl a zavraždil. Usekli mu hlavu, stáli z ní kůži a vycpali ji slámou. Jako dar ji poslali sultánovi. Nikdy se už do Srbska nevrátila. Protože se Karađorđe nevešel do připravené rakve, usekli mu nohy a dali vedle do pytle. Ostatky pak zahrabali u koliby. Legenda ale nekončí Žádná zrada nepřinesla nikomu na dlouho bohatství a štěstí. Kousek od centra Velké Plané stojí kostelík s malým monastýrem, kterému se říká Pokajnica – Pokání. Má zvláštní elipsovitý tvar a nechal ho postavit jako projev pokání za svou zradu jeden z kmotrů Karađorđa Vujica Vuličević, „svým národem odhozen, zostuzen i opuštěn jako nečestný člověk…“. Celý národ se obrátil ke zrádcům zády. Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se utopil a jeho rod se považuje dodnes za prokletý. Vuličeviće Pokajnice nespasila, zemřeli mu syn i dcera, přišel o majetek a dožil v ústraní. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale syna mu zabili v puči sami Srbové. Ti se dodnes stydí za to, že utlačovatelům, Turkům, Srb vydal Srba. Léčivá voda
Ve Velké Plané ale nejsou pouze svatá místa spjatá s temnou historií. Jen kousek od Pokajnice a Radovanjských Lug stojí monastýr Koporin. Věřící sem míří pro zázračnou vodu. A zdejší legenda se váže k ještě starší době než té, ve které žil Karađorđe – k začátkům nadvlády Turků. Kostel svatého Štefana, u kterého monastýr vyrostl, nechal postavit vládce Štefan, syn srbského cara Lazara, právě toho, kterého porazili Turci na Kosovu v roce 1389. Jako mladičkého ho odvlekli na sultánův dvůr i se sestrou, kterou dali do harému. Štefan musel bojovat za Turky proti Mongolům a jeho chrabrosti si všiml i sultán. Za odměnu mu daroval svobodu, dovolil vrátit se do Srbska, a dokonce mu vydal i sestru. Při jednom lovu se Štefan dostal do míst, kde se mu zranil kůň nebo pes (existují různé varianty legendy). Nechal zvíře na místě a jel dál. Když se stejnou cestou vracel, zjistil, že zvíře je v pořádku,
protože ho vyléčila zdejší voda. Sám si tu pak ošetřoval špatně zhojené rány z bitev a rozhodl se, že právě toto místo je vhodné pro kostelík. Už dlouho ho chtěl postavit jako vděk Bohu za záchranu svou a své sestry z tureckého zajetí. Možná, že už tehdy se rozhodl, že se tady nechá i pohřbít. Koncem minulého století se totiž nečekaně našel v Koporinu hrob s ostatky, které jsou patrně jeho. Odpovídají tomu jak zranění na kostech, tak knížecí znaky uložené spolu s tělem. Štefan věděl, že Turci velké kostely, které stavěli jeho předchůdci, boří. A tak se rozhodl postavit skromný, nenápadný kostelík stranou hlavní cesty. Můžete jet pouhých dvě stě metrů kolem, a Koporin nevidíte.
Cestu sem přesto dokáže najít každý Srb a zahraničním turistům, kterých sem i přes výjimečnost místa mnoho nemíří, ji rád ukáže. Za zdí, která ochraňuje kostelík i monastýr, hned vedle potoka, ve kterém si omýval své rány Štefan, je studna. Je tady rumpál i pumpa. Věřícím vodu často nalévají do žlábku, na jehož konci je kohoutek, zdejší mniši. Lidé si nabírají svatou vodu do plastových láhví a doma ji pijí nebo se s ní omývají. Dodnes prý její léčivé účinky nezmizely. Když se k nim přidá ještě víra v zázračnost… Třeba jednou právě zdejší voda zahladí i hořkost, která v hrdých Srbech zůstala po zradě dvou kmotrů.
