Křováci po sobě zanechali bohatou uměleckou sbírku. Africký „Louvre“ pod širým nebem. Na skalách v jejich kresbách ožívají lidé, zvířata i legendy. Kdo je postava Bílé paní z namibijského Brandbergu?
Je to skutečně žena, šaman, nebo návštěvník z jiné civilizace, jak tvrdí Erich von Däniken? Když začali první Evropané pronikat do Afriky, nacházeli od Tanzanie až po její nejjižnější výspu v jeskyních a pod skalními převisy pradávné tajemné kresby. Autory neznaly ani bantuské kmeny, které v těchto místech sídlily. Kresby tu prý byly odpradávna, dávno před tím, než sem Bantuové přišli. Zachycují stáda antilop různých druhů, žirafy, nosorožce, slony, hrochy, lvy, lidské postavy při tanci i při práci, lovce s luky a šípy. Záhadu vyřešili až etnografové zabývající se kulturními tradicemi původních obyvatel Afriky. Tvůrci kreseb byli Sanové, kteří celou oblast obývali, dokud je pronikající bantuské kmeny nevytlačily daleko na jih, kde dnes živoří v nehostinných oblastech polopouště Kalahari.
JAKO ŽIVÉ
Na skalních kresbách je uchvacující nejen jejich množství, ale především to, jak mistrně vystihují tělesné proporce i pohyb zobrazených zvířat. Jsou živé. Zobrazují jak nepřehledná stáda, tak i jednotlivá zvířata. Ačkoliv se nalézají na neuvěřitelně rozsáhlém území, mají všechny jednotný styl. Zachycují více než stohlavá stáda antilop, každé zvíře dokonale propracované v jiné fázi pohybu. Prchající stádo obrovských antilop losích je namalováno tak sugestivně, že v posledních paprscích zapadajícího slunce, doprovázených postupujícími stíny, vznikne dojem, jako by člověk sledoval skutečnou scénu. Kresby zvířat jsou tak dokonalé a přesné, že lze podle nich rozeznat a určit i jednotlivé druhy. Odlišíte nosorožce dvourohého od nosorožce tuponosého, poznáte pakoně, antilopu vranou, koňskou, losí, buvolce, vodušku, kudu, impalu, přímorožce. Najdete tady snad všechna zvířata, která v té které oblasti kdysi žila, i když tu již dávno vymřela. Však těch kreseb využívají i zoologové k určení původních oblastí rozšíření jednotlivých druhů. Některé kresby jsou stále dobře patrné, jiné už téměř smazal čas. Množství zvířat je namalováno jedno přes druhé, jiné kresby zachycují pouze jedno, hledící povýšeně na ten zmatek siluet před sebou. Kresby v jeskyních jsou přece jen lépe chráněny před zubem času, ty pod převisy nebo dokonce jen na holých skalních stěnách jsou na tom hůř. Nejsou to však jen kresby zvířat, které ve skalách jižní části Afriky najdete. I když jsou zvířata v naprosté převaze, jsou tady zobrazeni i lidé ve všech možných situacích, při práci i při zábavě. Vybírání medu divokých včel, rojících se kolem, ženy vyhrabávající hlízy vidlicovitě rozeklanými větvemi, sloužícími jako motyčka, lov ryb pomocí vrší spletených z rákosí, magické rituály, skupiny lovců s luky, šípy i oštěpy, celé lovecké scény i s ulovenými zvířaty. A tanec. Poznáte lehce, který je vážný, rituální, a který veselý až rozverný. Ti lidé uměli pracovat i radovat se.
Z HLUBIN ČASU
Pak stanete v úžasu nad záhadnými magickými postavami se zvířecími či ptačími hlavami, připomínajícími božstva starých Egypťanů. Nejste sami, koho to napadne. Na základě některých dalších skutečností byly opravdu vysloveny hypotézy o společném původu tvůrců těchto maleb a starých Egypťanů. Tajemné skupiny postav s lidskými těly a hlavami lvů, levhartů, krokodýlů, hrochů, buvolů, nosorožců, rohatých antilop, orlů a supů, namalované před mnoha tisíci lety, se na vás šklebí z příšeří prastarých jeskyní a vy náhle napříč časem cítíte přítomnost oněch umělců, kteří sluje vyzdobili dávno předtím, než byla postavena první egyptská pyramida. Na některých skalních stěnách jsou zobrazeni i samotní šamani v transu, obklopeni vnitřními vidinami, promíchanými s postavami a zvířaty reálného světa. Kresby budí dojem, že jde o zachycení a časové zakotvení jakési dávné, mimořádně významné věštby. Sem zřejmě spadá i slavná malba takzvané Bílé paní z jeskyně Tsisab ve skalním masivu Brandberg v severozápadní Namibii. Je stará čtyři tisíce let. O tom, co představuje, se mezi odborníky vedly dlouhé diskuse, během nichž se stala mimořádně populární. Dostala se i do Dänikenových knih. Dnes se většina znalců kloní k názoru, že nejde o zobrazení mimozemšťana nebo přestavitele jakési neznámé pokročilé civilizace, ani jakési mýtické ženy, ale o podivně vystrojeného šamana v transu, obklopeného magickými vizemi. Jeho oblečení je však rozhodně velmi zvláštní. Je zachycen při chůzi, obutý, na nohou dlouhé bílé podkolenky, kolena holá, přes celá stehna bílé návleky. Ruce ozdobené náramky, v pravé ruce má krátkou hůlku, snad magickou. Na obličeji podivná maska, na hlavě dlouhá, vzadu zahrocená kapuce, z níž po stranách splývají dolů až na břicho dva široké závěsy. Je proto stále hodně těch, kteří tajemnou malbu z jeskyně Tsisab interpretují odlišně.
SKALNÍ GALERIE
Skalní kresby byly pro Sany nedílnou součástí života. Od východních břehů jezera Tanganika v Tanzanii až k jeskyním na pobřeží Indického oceánu v nejjižnějším cípu Afriky se těchto úchvatných děl nachází několik desítek a snad i stovek tisíc. Jen ve skalním masivu Brandberg bylo objeveno na pětačtyřicet tisíc sanských kreseb, dvakrát tolik pak na stěnách převisů a v jeskyních Dračích hor v Natalu. Nejvíc jich zde najdete v lokalitách mezi horami Giant´s Castle, Champagne Castle a Cathedral Peak. V jedné z jeskyň nedaleko Giant´s Castle bylo zřízeno muzeum, nejznámější jeskyně s největším počtem kreseb leží však v údolí Ndedema poblíž Champagne Castle. Většina maleb je stará okolo šesti tisíc let, poslední pocházejí zhruba z roku 1880, kdy zde došlo k vyhlazení Sanů. Nejjižněji byly skalní kresby objeveny v deštném pralese Tsitsikamma, v romantické jeskyni, ležící vysoko nad místem, kde se divoká řeka Storm (Řeka bouří) vlévá do Indického oceánu. Dnes tu však již jejich malby nenajdete. Bezohlední angličtí kolonisté a vojáci je postupně ničili, dílo zkázy bylo dokonáno počátkem dvacátého století. Sanské kresby jsme obdivovali také v nejjižnější části Krugerova národního parku. I tady podle nich dokážete bezpečně určit druhy zobrazených zvířat. Antilopa losí, slon, nosorožec tuponosý, zebra, antilopa vraná, žirafa. A další. Tyto druhy zde žily před tím, než velkou zvěř vystříleli bílý lovci. Při založení parku sem musely být opět znovu vysazeny. Bohatou nabídku skalních kreseb nabízí také jeskyně Národního parku Matopos v Zimbabwe. Tato rozsáhlá, neskutečně úchvatná skalní formace byla odpradávna sídlem Sanů. Nejstarší důkazy jejich pobytu zde, kosterní pozůstatky, jsou staré čtyřicet tisíc let. Malby dokazují, že tady kdysi žili nosorožci tuponosí, což opravňuje jejich znovuvysazení v jihozápadní části parku, i dnes již vyhubená zebra kvaga. Nejzachovalejší a snad i nejkrásnější kresby najdete v jeskyni Nswatugi, pověstné zejména skvěle zachycenými cválajícími žirafami. Rozhodně stojí za to vyšplhat se sem za nimi příkrým zalesněným úbočím hory.
OHROŽENÉ DĚDICTVÍ
Ačkoliv se skalní malby Sanů svou uměleckou hodnotou zcela vyrovnají malbám z Altamiry nebo Lascaux, nejsou na rozdíl od těchto evropských řádně chráněny. A tak na nich pracuje nejen zub času, ale především nezodpovědní návštěvníci, kteří je od dob počátků evropského osídlování na mnoha místech nenávratně poškodili nebo úplně zničili. Nádherné malby byly například v jeskyni Pomongwe. Většina jich byla zničena neuvěřitelně neodborným zásahem, cíleným původně k jejich ochraně. Malby byly natřeny šelakem, aniž se kdokoliv obtěžoval zjistit, jaký to na ně bude mít účinek. Zániku unikl jen zlomek kreseb, který byl opomenut. Stojím v jeskyni Nswatugi před stádem prchajících antilop, cválajícími žirafami a pasoucími se zebrami. Znovu cítím to pevné pouto napříč propastí času, které mě s pradávnými obyvateli těchto míst spojuje. Jací byli? Jak žili? Jaké byly jejich představy o světě? Jak dokázali překonávat každodenní nástrahy divoké a kruté přírody, jak se bránili velkým šelmám? Kresby na skalních stěnách jsou jen škvírou v oponě skrývající tajemství, kterého se již nikdy nedopátráme. Sanský lovec, který mě doprovází, pozoruje mé vzrušení s chápavým úsměvem. Vezme mě za ruku, pohlédne na mne šikmýma očima, ukáže na stěnu a cosi říká svou zvláštní cvakavou a mlaskavou řečí, která mi připadá jako řeč z jiné planety, ačkoliv jsem ji předtím už tolikrát slyšel. Může být hrdý na své předky, na svůj původ, na svůj pohled na život. Vnímá ho jinak než my Evropané a kdoví, jestli ne správněji. Mám pod jeho upřímným přátelským pohledem nepříjemný pocit viny. Patřím přece také mezi ty, kteří přivedli jeho lid do záhuby. Nejstarší sanské skalní malby jsou staré zhruba třicet tisíc let, možná i o deset tisíc let víc, nejmladší pocházejí z devatenáctého století. Jsou na nich zachyceni i poslední nepřátelé, vojáci pěší i na koních, v červených kabátech a s puškou v ruce. Vpád Britů, kteří v roce 1806 anektovali Kapsko. Tím mnohotisíciletá éra sanských skalních galerií končí. Sanové přestali malovat. Slunce v jejich duších zapadlo. Černí i bílí vetřelci si mezi sebe rozdělili jejich zem. Pro Sany místo nezbylo.
