NEJSTARŠÍ A NEJBIZARNĚJŠÍ SLAVNOST V JIŽNÍ AMERICE
Napsal: Viktor Englebert
Jsem ve městě Pasto, v kolumbijských Andách v nadmořské výšce 2350 m, s cílem vyfotografovat karneval bílých a černých. Dnes je 5. ledna, a to je den černých. Zitra bude den bílých. Charakteristickým znakem těchto slavností je natírání černým krémem první den a rozpra- šování spousty mastku druhý den. GENEZE Tento karneval je jednou z nejstar- ších a nejfantastičtějších slavností v Jižní Americe a současně nejméně zná- mou za hranicemi Kolumbie. Málo se ho zúčastňují lidé z ostatních kolumbijsk ých měst, kteří se poněkud zdráhaj í podílet se na nevázaném způsobu, jakým obyvatelé města Pasto slaví svá tek Tří králů. Ačkoli nyní je karneval v Pasto oslavou příchodu Tří mudrců, dávno před příchodem španělských dobyvatelů to byl pohanský rituál. Kmeny žijící v oblasti Pasto a Quillacinga si touto slavností usmiřovaly Slunce a Měsíc. Velkolepě oděni v ozdobných krojích s geometrickými vzory, ptačích maskách a peří, mávali oštěpy a holemi nebo hráli na hliněné okaríny a zlaté nebo kostěné flétny. Při tom Indiáni tančili, aby si zajistili dobré úlovky a úrodu a sami sebe pobavili. V šestnáctém století Španělé změnili charakter indiánských rituálů. Zavedli působivé průvody jezdců na koních a vozů. Jejich hudba zahrnovala vše od kytar a mandolín, přes trubky a píš- ťaly až k harfám. Snažili se potlačit indi ánskou kulturu a její rituály. Indiáni však pod rouškou katolicismu jednodu- še pokračovali ve svých starých slavnostech, které se konaly v nábožensky významné dny. Využívali dokonce i vý- znamné civilní události, jako byla korunovace nového španělského krále, narození dítěte v královské rodině, anebo příjezd významné osobnosti španělsk é koloniální nadvlády. Když Španělé přivezli otroky z Afriky, byla to další změna v té době již značně rozrůzněné společnosti Nového světa. Lidový výraz afrických tradic, jejich bubny a maracas, výrazně rytmická hudba, písně a tance, hluboce poznamenaly jihoamerickou kulturu. Nelze pochybovat o tom, že jejich vliv napomohl vzniku současného karnevalu bílých a černých. DEN OTROKU Den černých byl ve skutečnosti dnem černých otroků. Když roku 1607 otroci v Remedios, departmentu Antioquia, protestovali proti španělskému útlaku, vláda španělské koruny se uvolila poskytnou jim volný den, a to den před svátkem Tří králů, jenž byl dnem bílých, aby mohli oslavit svatého černé- ho krále Melichara. Černý krém byl zaveden mnohem později, až v polovině minulého stolet í, pravděpodobně proto, že začal být nedostatek černochů ve starém Pasto. Rozprašování pudru začalo až v roce 1912, kdy rozjařený chlapík, jenž viděl jak si jedna dáma pudruje nos, popadl její pudřenku a napudroval tváře svých přátel. Od té doby jsou kolemjdoucí zasyp áváni moukou a mastkem. Jelikož v současnoti jsou tyto hrátky mnohem rozpustilejší, jsem na rozpacích, když mám opustit čistotu svého hotelu s fotoaparátem na krku. Zatímco vyčká- vám, pozoruji dav z vrcholu schodiště u vchodu hotelu. Zarputile se tvářící dav, s pokožkou a oblečením silně začerně- ným krémem, pochoduje tiše se sevřen ými rty, přesně jako armáda oživlých mrtvol, která vyšla spáchat nějaký pří- šerný čin. Nikde jinde jsem neviděl tak strašidelnou scénu, vyjma snad v hrůzném snu nebo ve filmovém hororu, kde mrtví vstali z hrobů a pochoduj í na město. NA ČERNO! Bude to trvat ještě několik hodin, vy- žádá si to něco aguardiente (silná pálenka z cukrové řepy) a další černý krém, než se tito vážní lidé dostanou ze své zasmu- šilé nálady. Zhluboka se nadýchnuv sestupuji ze schodiště, přecházím ulici, opírám se o stěnu a s předstíranou nonšalantnost í namířím svůj fotoaparát na dav, který se ke mně blíží. V okamžiku a s dobrým rozpoložením mě vymazávaj í z racionálního světa. Nyní jsem i já živoucí mrtvola a musím kráčet s ostatními do města. Na rohu ulice dvě začerněné dívky s batohy plnými lahví aguardiente nab ízejí své zboží. Jiní umounění prodava- či prodávají černý krém, pudr, cigarety, sladkosti a živé sele. Osamocený policista zastavuje silniční provoz. Tento umazaný strašák je karikaturou autority. Ale zatímco se mu směju, Pastusos – obyvatelé města Pasto – si čistí své ruce o mé vlasy, přidávají na mou kůže vrstvu za vrstvou černého krému, dokonce mi mažou záda pod košilí a prsty natírají vnitřky mých uší. Okna a balkóny jsou zaplněny čistý- mi lidmi, kteří pozorují směšný průvod z bezpečné výšky. Jako ústupek této zvláštní události si někteří z nich alespo ň pomazali tváře a nosy černým kré- mem. Přicházíme na plaza, největší náměstí města. Je zcela zaplněno začern ěnými tančícími páry. NEJSEM JAMES BOND Jak čas ubíhá, všeobecná nálada se stá- vá veselejší. Jelikož jsem černý jak uhel, jenom má výška a fotoaparát mě odlišuje od ostatních. Neobvyklý námět snímku mě upoutává ke stání na jednom místě po příliš dlouhou dobu. Při tom dvakrát během deseti minut mě jeden mladík téměř uškrtí tím, že hněte můj krk svými umazanými prsty jako by to byl kus těsta. V obou případech se mi daří potlačit zlost. Zaujat fotografov áním cítím, že svírá můj krk potřetí. Vybuchuji vztekem. Otáčím se řvouce a chytám ho za ruku, v tom ale čtyři jeho přátelé vyskakují. „Rozdám si to s vámi s jedním po druhém, jestliže nejste zbabělci! křičím. Jsem tak rozzuřený, že bych je srovnal všechny najednou, ať už by následky byly jakékoliv. Ale oni se mi jen vysmívají spolu s davem kolem, který odsuzuje moji zjevnou ztrá- tu nálady. „Co? táže se jeden člověk, „Jseš James Bond? „Hele, tohle je karneval, hombre, dodá- vá další. Ukazuje na člověka svíjejícího se na zemi a svlékaného tlupou, jež má v úmyslu nalézt kousek čisté kůže pro svoji mazací hru. „Chtěl by sis to s ním vyměnit? Raději se na to připrav. Má pravdu, uvědomuji si. Je to jejich hra a musí být hrána podle jejich pravidel. Nebyl jsem pozván a cítím, že je čas, abych odešel. Cestou zpět do hotelu se zastavuji na limonádu a utrpím poslední poko- ření – nemohu zaplatit, protože v kapse nemám ani peníz. Soustředil jsem se tak na svůj fotoaparát, že jsem necítil, jak mě hbité prsty kapsáře olupují, i když jsem měl těsné pracovní kalhoty. V hotelu mě pak nepřekvapuje, když se dovídám, že v den černých se mnozí opilci vracejí domů bez oblečen í. Dovídám se též, poněkud pozdě, že obyvatelé Pasto si natírají kůži vazelí- nou, aby si usnadnili její pozdější čiště- ní. Strávil jsem hodinu hrubým drhnutím své kůže a sedmkrát jsem si šamponoval vlasy, než dostaly svoji pů vodní barvu. DEN BÍLÝCH Další den je dnem bílých. Rozprašuje se mouka, tryskají záplavy mastku a rozjaření účastníci slavnosti usilují o to opít se do němoty. V tento okamžik jsem v Tuquerres, kde jsou obyvatelé tak pot ěšeni návštěvou cizince, že mě přijímají jako nějakého vládn ího pohlavára, a jako jediného v celém městě mě nezabělují mastkem. V poledne tři mladíci na koních, barevně krojovaní jako tři mudrci z Východu – jeden v bílém, jeden ve žlutém a posledn í v černém – jezdí neúnavně tam a zpět po hlavní ulici. Jsou vedeni klaunem vykračujícím dlouhými kroky a současně nerv ózním, protože očekává, že v časném odpoledni povede prů- vod spolu s jezdci. V otevřených garážích a na rozích ulic vesničané dělají posledn í úpravy na svých krojích a obřích papírových panácích. Některé skupiny jsou již hotové a čekají na ostatní na křižovatk ách. Mezi ně patří skupina žen bujaře poskakujících i když jsou ohnuté pod tíhou zmrzačených mužů, které nesou na zádech. Ačkoli tito muži mají amputované končetiny, nemohou být tak lehcí, aby ženy mohly tak poskakovat. Ale počkejme chvilku – tyto ženy jsou muži! Jejich horní polovina je oblečena jako chromí muži a spodní část je oděna v sukních a obuta do dámských bot na podpatcích. Vepředu nesou figuríny bohatě kostýmované a namaskované jako ženy. MATACHIN, postava maskovaná jako opice, zahalená pytlovinou a veden á na vodítku druhým chlapíkem, představuje šaška. Prodírá se davem, oprašuje pudr z klop chodců a vyžaduje za tuto službu malý poplatek. Jeho místo v místním folklóru určitě nějak souvisí s tradičními zvířecími symboly, které měly pro Indiány velký význam. Cestou do Pasto potkávám další matachiny. Zastavují mé auto a vybírají poplatek za to, že mi spolu s dalšími tančícími postavami uvolní cestu. Pasto leží v bílém prašném oparu. Obyvatelé přivírají oči před záplavou moučného a mastkového prachu. Brýle, nabí- zené pro-davači na chodnících, jsou neúčinné, protože se rychle zapráší. Davy brzdí cestu průvodu, který se dal právě do pohybu. Jezdci na koních v čele vedou nekonečnou řadu alegorických vozů. Spěchám k místu cíle průvodu v rezidenční čtvrti. Na rozdíl od davů, které se hrnuly na hlavní náměstí včera, shledávám, že městské obyvatelstvo zde je vzdělané a chová se přátelsky. Jízda přijela první, následována skupinou jeskynních lidí s kyji, pak obřími miminky s kojeneckými lahvemi. Hudebn íci s nástroji quillacinga a dalšími nástroji jsou následováni alegorickými vozy, které přijíždějí jeden za druhým celé odpoledne až do setmění. Některé z nich jsou neseny bicykly svázanými v párech, další na autech a nákladních autech, vyrobeny ze dřeva a drátu, polepeny novinovým papírem a nabarveny veselými barvami. Představují nejrozličnější náměty, počínaje scénami z mytologie, obdobím útlaku v čase španělské nadvlády, věrohodn ými scénami z vesnického prostředí zaplněného koň- skými potahy a konče církevními alegoriemi. Po průjezdu posledního alegorického vozu nové davy zapl- ňují ulice a dávají se do improvizovaného tance. Liší se od davu včerejšího, je však těžké vyjádřit čím. Snad je to jenom rozdíl mezi včerejškem a dneškem, mezi černou a bílou barvou. Myslím si však, že starodávní lidé z období svatého Augustina, by to viděli jako symbolický rozdíl mezi Dnem a Nocí, Světlem a Tmou a Dobrem a Zlem.
