Bylo to koncem máje 1434, kdy se v bratrovražedném boji setkala dvě vojska u bezvýznamné vesničky, jejíž jméno tím vstoupilo do českých dějin. Legenda přežívá, a pravdivá je jen zčásti. Doba vznešené slávy polních vojsk husitů dávno pominula. Už byli jenom hrozbou míru a životu.
Nebyl to problém jenom náš, ale celého tehdejšího křesťanského světa. Jediný rozdíl byl snad v tom, že první bojovníky kalicha přivedla pod válečné korouhve vyšší touha, než námezdné žoldnéře, kteří se potloukali po Evropě a sloužili právě tomu pánu, jenž zaplatil víc. Ovládali meč, kuši, později střelnou či jinou zbraň a už se ani neuměli živit jinak. V mezidobích míru mezi dvěma válkami si pomáhali loupežením a stávali se postrachem pokojných obyvatel. V absurdním kolotoči si pak vládcové rychle vymýšleli nové války, které by žoldnéře odvedly z jejich země. Na mrtvé se nehledělo. Byli jen vítáni. Jenomže na jejich místo se ihned stavěli jiní.
Husitská polní vojska ve chvíli svého zániku nebyla o mnoho lepší. Válčící strany v Čechách se dávno dohodly o míru. Rozptýlené skupiny se zvolna spojovaly podle svého přesvědčení a záměrů. Rebelující husité mírotvorce nazývali zrádci a sami si odnášeli punc vrahů a zlodějů. Vznešenost myšlenek se z boje dávno vytratila. Po slavné éře Žižkově teď stáli proti sobě ti, kteří jednáním dospěli ke kompromisu, a nezlomní, pro které byl vyznáním jen boj.
Kališnický kněz Prokop Veliký, nebo také Holý, který se předtím uchýlil do ústraní, se ve chvíli nebezpečí vrátil do bojových řad. A tak se setkali. Druhé straně velel pan Diviš Bořek z Miletínka, který se učil válečnému umění po boku Jana Žižky. A na obou stranách stála v několika řadách proslulá vozová hradba. Zvítězit mohl jen ten, komu se podařilo nepřítele vylákat.
Zprávy o průběhu krvavé bitvy jsou nejasné. Jisté je jen to, že v zápalu boje dřív tak prozíraví bratři podlehli válečné lsti. Fingovaný útok na vozovou hradbu a potom zdánlivě bezhlavý útěk, který se až příliš podobal útěku skutečnému, vylákal neprozřetelné bratříky k pronásledování. Když opustili obrannou hradbu a dostali se dál, zasáhla připravená jízda a vklínila se mezi pronásledovatele a jejich vozy. Už se k nim nedostali. Do otevřené hradby vnikli nepřátelé a nastalo spíš vraždění než boj.
Přesto bratrská vojska kladla tuhý odpor. Osudný boj trval celý den a noc. Teprve druhý den se dalo mluvit o konečném vítězství. Nezlomná síla táborů a sirotků byla zničena navždy. Jejich vůdcové padli. Vítězové nebrali zajatce, ale povraždili tisíce bojovníků, kteří se za poslední léta stali z bojovníků božích postrachem celé Evropy.
Kdo z nich si zaslouží uznalou vzpomínku? Vítěz? Poražený? Hrdina a vrah se liší jenom tím, z které strany se pozorovatel dívá. Ať tak či tak, slavná éra husitských bojů bitvou u Lipan skončila. Mnozí si oddechli. A mnozí plakali.
