Kdo by neznal příběhy z Divokého západu z doby, kdy jím otřásala hysterie zlaté horečky. Druhá polovina devatenáctého století byla v dnešní Kalifornii nevídanou dobou. Příčina byla prostá. V roce 1848 našel jeden farmář v potoce nedaleko Sacramenta několik zlatých zrnek.
 Bodie mělo pověst nebezpečného města. Pil se tu alkohol, hrály hazardní hry, a kostel nebyl právě centrem společenského života. |
ZLATOKOPECKÁ MĚSTEČKA
Přesto zlatá horečka nevypukla okamžitě. Důvodů bylo několik. Zlato se nacházelo v naprosté divočině. Proto se zpráva o jeho nalezení šířila jen velmi pomalu a dlouho jí málokdo chtěl uvěřit.
 V době rozmachu – před 120 lety – tu panoval čilý dopravní ruch. Dostavníky začátkem století vystřídala auta, a tak tu byla postavena benzinová pumpa. Předtím se benzin vozil v barelech až z Carson City. |
Dalším důvodem byla spekulace majitele jediných tehdejších sanfranciských novin Sama Brannana. Tento muž zprávu o nalezení zlata ve svých novinách nezveřejnil hned, protože si chtěl jako první před rozpoutáním zlaté horečky zařídit obchod se zbožím potřebným k dobývání zlata. Samozřejmě, že tímto způsobem nabyl i neobyčejného jmění. Je dobré ale také dodat, že o něj později stejně rychle přišel. Nakonec se z něho stal žebrák a alkoholik.
Zlato tedy bylo na světě a nebylo možné zadržet desetitisíce zlatokopů přijíždějících do Kalifornie, do okolí Sierry Nevady. Zpočátku se zlato získávalo rýžováním z horských říček a potoků. Tento zdroj byl ale rychle vyčerpán. Nezbývalo než nalézt zlaté žíly v podzemí. Musely proto vzniknout důlní společnosti, kolem nichž se přímo závratnou rychlostí rozrůstala zlatokopecká městečka. Byla to velmi zvláštní sídliště, kde pobývali skoro výhradně muži, a to muži extrémních vlastností. Šlo jim hlavně o to, jak co nejrychleji a za každou cenu zbohatnout i navzdory platným zákonům. Jedním z nejproslulejších míst, které rychle získalo pověst nebezpečného města, kde neplatí zákony a kde je na denním pořádku nezřízené pití alkoholu a provozování hazardních her, bylo město Bodie.
NÁPAD PANA BODYHO
Město bylo pojmenováno podle svého zakladatele. Byl jím jakýsi pan Walter Body. Nevím, jak ho napadlo jít do pustiny, kde není nic, co by mohlo napovídat, že zde může být ukrytý pravý poklad. Co přivedlo pana Bodyho k tomu, aby začal kopat právě zde, uprostřed zdánlivě nekonečných travnatých kopců bez jediného výrazného orientačního bodu.
 V Bunkerově dole, který byl zaregistrován v roce 1861, bylo vytěženo během dvaceti pěti let zlata za patnáct milionů dolarů! |
Nicméně faktem je, že našel opravdu bohatý zdroj a toto pusté místo se díky němu stalo za krátkou dobu jedním z nejfrekventovanějších zlatokopeckých center. Před sto dvaceti lety, v době své největší slávy, mělo Bodie neuvěřitelných deset tisíc obyvatel. Stalo se tak proto, že v takzvaném Bunkerově dole, který zde byl zaregistrován v roce 1861 a jenž o 16 let později vlastnila společnost Standart Company, bylo vytěženo během 25 let zlata za patnáct milionů dolarů! Město si tenkrát mohlo dovolit i takový luxus, jakým byla elektřina. Byla sem přivedena z 13 mil vzdálené hydroelektrárny v Green Creeku. Zajímavé je, že se díky tomu stalo Bodie prvním městem, kde začal pracovat motor poháněný elektřinou přivedenou z velké vzdálenosti.
Atmosféra ve městě Bodie byla možná přesně taková, jak ji ztvárnili filmoví tvůrci westernů. Stál tam nespočet saloonů, heren, bank, hotelů, stájí. Stály tam důlní budovy, hasičská zbrojnice, kostel, škola, soustava prkenných vyvýšených chodníků, aby se lidé nemuseli brodit všudypřítomným bahnem, když zaprší… V ulicích byl slyšet dusot koní, rachtání dostavníků a povozů, ale později, začátkem století, i aut. Díky nim se ve městě rozproudil obchod s benzinem, který sem byl dopravován v barelech až z Carson City. Později tu byla postavena i benzinová pumpa firmy Shell.
MRTVÉ MĚSTO
Je velmi zajímavé, v jakém stavu se nachází tato státní historická památka dnes. Podaří-li se vám město navštívit, budete pravděpodobně překvapeni. Je totiž takřka úplně ponecháno svému osudu, bez zásahů památkářů.
 Město je dnes zcela ponecháno svému osudu, památkáři do postupného zániku zlatokopeckého Bodie příliš nezasahují. Vše je ponecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli – stejně jako tento obchod se smíšeným zbožím. |
Z původního desetitisícového města uvidíte pouhou pětinu, ale i ta určitě stojí za to. Ponurá atmosféra možná vzdáleně připomíná římské Pompeje. I když zdaleka nejde o tak starou památku, dojem z toho, co se vznáší ve vzduchu, je podobný. Jako by odtud před nedávnem odešli obyvatelé, jako by město postihla náhlá pohroma, neštěstí. Zbyly jen stíny a osobní majetek – automobily, stroje, povozy, zchátralé, polorozpadlé domy, které jsou plné původního nábytku, nádobí, zkrátka veškerého interiérového vybavení. Vše je zanecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli. V obchodě se smíšeným zbožím je možné vidět regály plné plechovek, krabic a láhví. Všude po stěnách jsou zbytky tapet, obrazy a plakáty. U vchodu je situována trochu hororově vyhlížející výloha s reklamou i se všemi drobnostmi tak, jak je tam kdysi vystavil prodavač, aby přilákal zákazníky. V lokále saloonu zůstal stát klavír i s kloboukem a doutníkem na klaviatuře, kousek dál je kulečník. Prach na okenním skle připomíná oblak cigaretového kouře. Ve škole jsou vidět tehdejší dětské lavice, na zdi visí mapa Evropy i s Československem třicátých let, to znamená, že dětem, které opustily tenkrát školu, může být dnes okolo sedmdesáti let. Na školní tabuli je napsán poslední nesmazaný matematický příklad. Všude je spousta dětských kreseb a hraček. Za oknem stojí starý glóbus bez papírové mapy. Připomíná rozkrakelovaný dřevěný špalek. Hned vedle něj se na vás usmívá lampion, napodobující masku z halloweenské dýně.
Silný zážitek z prostoru kdysi všudypřítomného života a stejně tak lidské smrtelnosti. Pocit o to silnější, že se vše neodehrálo zase tak dávno. Vidíme tam v podstatě sami sebe. V ulicích dnes roste tráva. Zajímalo by mě, v jakém stavu bude město za deset let. Jde přeci jen o nejautentičtější památku svého druhu. Jediný, kdo tu nastálo pracuje, je tým hlídačů. Jednoho z nich jsem potkal v muzeu, kde prodával pohlednice. Bylo mu okolo sedmdesáti let. Okamžitě nás napadlo, že to musí být jeden z původních obyvatel. Možná v muzeu ukazuje i některé své věci – dětské duhové kuličky, kolečkové brusle, baseballovou rukavici. Možná jeho rodiče vezl i nádherný pohřební vůz s černými chocholy. Asi nejintenzivnější pocit, který mě naplnil, když jsme po prašné cestě opouštěli toto smutné město, byla touha – podívat se sem alespoň na deset minut v čase, kdy v ulicích proudil život. Prožít tu jedinečnost doby. Vyplnit alespoň na chvíli tu prázdnotu.
