Ten příběh, co vám chci povědět, je krátký jako život a možná stejně neplodný jako křovácké ženy v období sucha. Nicméně – jednou jsem se ztratil uprostřed narudlé Kalahari. Toulal jsem se bez fotoaparátu tak, až jsem došel ke zvláštním rozpraskaným černým skalám, vypadajícím jako obrovské nebeské koblihy, které tady někdo zapomněl posvačit po stvoření světa. Mám kamaráda, který mě vždy prosí, ať mu z cest přivezu kámen, a tak jsem ho mezi těmi skalami hledal. U jednoho hezkého jsem se sehnul a najednou jsem to uviděl. Skoro neznatelné škrábance tří postav s luky a ztopořenými penisy. Přerývaně jsem dýchal, jako bych našel nového Tutanchamóna. Tady teď, kde stojím, tábořili určitě tři lovci. Možná to byli synové s otcem, možná kamarádi, možná to bylo před deseti roky, možná před Kristem. Seděli a jeden z nich při odpočinku, kdy se dotýkal skály, napsal tou kresbou možná první křovácká slova příběhu pravdivějšího než kdejaká dnešní kniha. Společenství, hlad, lov, přežít, volnost, cesta. Jdu po té samé cestě, uvědomil jsem si. Dotýkal jsem se té skály a bušilo mi srdce. Nemohlo o tom být pochyb. Jen jediní muži na světě se rodí a umírají s polovztyčeným penisem, podle kterého si dali podivné mlaskavé jméno: QHWAI-XKHWE.
Zbytek Afriky jim posměšně říká bushmeni, Sanové, Křováci. Nejstarší národ na světě, khoisanské rasy, na dálku poznatelný podle zvláštních vlasů, které vypadají jako shluky či chomáčky pepřových zrnek.
Stál jsem a dotýkal se té kresby. Na okolních skalách mě jen nehybně pozorovali damani, velká přerostlá morčata, příbuzná slonům. Dosedl jsem ztěžka do písku a zrovna tady, pod narudlým africkým sluncem, přemýšlel o smyslu, cestě. Udělalo se mi najednou těžko a mimo hlasy hyen se mi zdálo, že v dáli slyším ve větru mlaskavé zvuky křováckých dětí. Ale jen jsem tušil, že to jsou jejich hlasy, neboť ještě nikdy jsem jejich hovor se zurčivým smíchem neslyšel, kromě jednoho filmu. Nemohl jsem je tu ani slyšet, byl to jeden z přírodních parků, ale já je slyšel. Přemýšlel jsem pořád, teď už vleže, o té své cestě a svíralo se mi hrdlo. Byl jsem zoufalý a v mé hlavě bylo hlasité crčivé ticho. Žádná odpověď. Usnul jsem z toho. Asi s otevřenýma očima, protože jak jsem se probudil, uviděl jsem jen – pokolikáté už – hvězdy Jižního kříže před očima, ale také zvláštní neodbytný sen. Pamatoval jsem si jeho každičkou chvilku. Čas snění. Ale byly to jen zrychlené mraky utíkající rychle do náruče červánků, které rozehrály oblohu tóny žluté, oranžové, červené a modrozelené, aby na závěr padla modročerná opona, po které letěly ztřeštěně od východu k západu hvězdy a hvězdičky. Krása. Cítil jsem tichý hluk, který zaplavoval má ústa a dral se z nosu. Pak bylo ticho a já po dlouhé době a na dlouhou dobu potom ucítil klid. Jako kdybych na chvíli přečetl další slova té kresby. Prostě jen tak být a teď vnímat tu krásu. Pomalu jsem vstal a šel zpátky do tábora parku. Co na tom, že jsem bloudil a nemohl najít cestu zpátky. Co na tom, že pak jsem se po pár desítkách kilometrů, několik dní poté, na chvíli úplně nepředpokládaně setkal s křováckými dětmi, které se zvonivě smály, povídaly si tím mlaskavým jazykem, co jsem slyšel ten večer, tu noc u těch skal. Co na tom, že jsem pak viděl jejich rodiče, jak tancují okolo ohně s pomalým podupáváním, krok sun krok, jak jejich nohy chřestí semeny vyschlých plodů, jež si uvázali okolo kotníků, do kterých potleskávají k samotnému nebi jako tichou modlitbu otázku. Bude období sucha dlouhé? Najdeme dost medu? Podaří se nám najít vodu?
Co na tom, že jsme my, zástupci civilizace, tak hloupí, že jsme je dokázali jako národ zničit, aniž bychom se od nich dozvěděli, podle čeho najít v poušti vodu nebo proč má smysl cítit okolo hlavy vítr volnosti? Proč nechávali ty nejstarší ze svého kruhu, kteří už nestačili skupině, zemřít samotné v poušti? Dali jim všechno jídlo a vodu, postavili chýši z trnů jako kryt a s pláčem je opustili. A ti staří zemřeli žízní nebo roztrháni šelmou. A záleží snad na způsobu smrti? Není důležité, že díky ní mají možnost ti zdraví přežít a jít dál za potravou a životem, radovat se z drobných věcí, jako je dobré jídlo, dobrý společný lov nebo milování? Ano, jen to má smysl. Jen umírání, milování a rození pro tu volnost a krásu, které jsme, jak věří Křováci, součástí i my. A když ji nemáme, tak hyneme stejně jako jeden Křovák, který podle búrského cestovatele Laurense van der Posta zemřel ve vězení za pytláctví v rezervaci, i když byl odsouzen jen na měsíc trestu. Přivolaný doktor napsal jen: Umřel žalem. Žalem, že zítra neuvidí svítání nad Kalahari. Když jsem letěl domů, v letadle měli noviny. Psalo se v nich o jednom Australanovi, který se v poušti ztratil, hledali ho domorodí stopaři i vrtulníky. Po měsíci ho našli zuboženého, jak leží u vysychajícího pramínku. Když se ho najednou ta spousta lidí ptala, co se stalo, prý řekl: „Chtěl jsem být jen na chvíli sám se sebou a s Bohem.“ Jak já mu v té chvíli rozuměl. Bohové nejsou šílení.
 Křovácký pozdrav „Tshjamm – Vidím vás z dálky a už umírám hlady“ Vyjadřuje pohrdání vlastním malým vzrůstem a projevení důvěry k přicházejícímu. |
 Sanové jsou typická pospolitost lovců a sběračů, která dovede přežít týdny jen s bobulemi, ovocem a kořínky. Období hojnosti je však vždy ve znamení masitého úlovku, hlavně antilop a hlodavců. Občas si zpestří jídelníček hmyzem, medem nebo pštrosími vejci. Nikdy však neseberou z hnízda všechna, neboť pštrosi jsou podle jejich mytologie tak hloupí, že kdyby neuviděli po návratu k hnízdu ani jedno vejce, zapomněli by je prý snášet. Křováci vůbec dovedli přírodu využívat, ne však zneužívat. Prý si dokonce často vybrali samotářského lva, kterému nadháněli potravu. Nechali ho potom , ať si část sežere, a až pak ho ohněm odehnali. Často tak údajně tehdy putovali se lvem i několik dní a on se je naučil respektovat jako partnery. Když bylo jídla dost, dokázali křováci spořádat tolik, že i muži měli břicho a zadek jako těhotná žena. Takhle jim prozíraví bohové pomohli uložit zásoby cenných tuků a uhlohydrátů na doby sucha a hladu. Tuhle lidskou zvláštnost vědci popsali i u hotentotů a má i své vědecké jméno: Steatopygie. |
 Tanec ohně, kdy tanečníci bubnují nohama o písek a střídavě tleskají a rozpažují ruce s písní, která uctivě Bohy upozorňuje , že se snaží jako ptáci k němu letět s prosbou třeba o dobrý lov na pakoně hřivnatého – Gnu, nebo o setkání s Oeng-Oeng, prvním křovákem, který v temnotě, dokud nebylo nic, se vydal hledat oheň. Marně sledoval jeho stopu v písku, ale nakonec uspěl, neboť ho hledal trpělivě a přitom usilovně prosil Bohy. Proto dodnes tančí tanečníci tak dlouho, dokud se nedostanou během několika hodin do transu, nevyšlapou do písku okolo ohně žlábek, aby z ničeho nic vstoupili do ohně a protančili jako motýl přitahovaný světlem skrz něj, jako poděkování a připomínku předkům a Bohům, že na získání ohně nikdy nezapomenou. |
 Podvečerní stíny možná byly inspirací křováckým skalním kresbám. Jen tyto kresby po celé Jižní Africe od Mysu Dobré naděje, odkud je vyháněli evropští kolonisté – Búrové, až po deltu řeky Okavango na severu, odkud je zase před sebou tlačily kmeny Zulů, Matabelů a Xhosa, dosvědčují, že dříve křováci nežili jen v okolí Kalahari. |
 Ostatně sami černoši na otázku, jestli křováci přišli s jejich předky ze severu, jen mávnou rukou: „Křováci? Pche. Ti tu byli odedávna – stejně jako antilopy nebo sloni.“ A narážejí tak na fakt, že tito drobní lovci, kteří se vynořili z šera dávnověku, s nimi mají pramálo společného. Jsou totiž spíš oranžovohnědí, vlasy jako shluky pepřových zrnek, tuk v hýždích, polovztyčený penis u mužů, zástěrka ze shrnuté kůže u žen na ohanbí. A konečně mlaskavý jazyk nepodobající se žádnému bantuskému jazyku, ani žádnému jinému na světě. Tajemství záhadné Khoisanské rasy, které už asi nikdo nevyřeší… |
Upravená část kapitoly z připravovaného románu Josefa Formánka: PRSATÝ MUŽ.březen 2002
