NAPSAL: Jiří Margolius
Mineš Březejc u Velkého Meziříčí, projdeš lese, někde štrnkne veverka o větev, datel ťukne o kmen svou diagnózu: jinak slyšíš jen – ticho. Ten dojem trvá chvíli, okamžik kratší než mžik, najednou se ocitneš na lesní cestě, rovnou uprostřed nasupených zbrojnošů nottinghamského šerifa, a nedosti na tom, i zbojníků proslulého Robina Hooda, rodem z Loxley. Vypukl boj. Bojovníci disponují pěšími oddíly, taktéž vozatajstvem.
Uprostřed bojové vřavy shledáváme, že jde nejspíš o uchování zásob pitné vody pro Robinovy hochy, a nastojte, i dívky! Zlí šerifovi pohůnci střeží stud ánku, v níž zejmě prýští křišťálově čistá voda, v té se můžeš nejen zhlédnout sám, ale popatřit i na svůj osud. Kdo vyhraje tu lítou řež? Uskočím před bojovou jízdou. Kluk ve vozíku třímá pytlík plný vody, patrně nás považuje za zlotřilé nepřátele a přidá na rychlosti. Pytlík mu padá z ruky, voda se rozstříkne na všechny strany. Kluk se nešťastně dívá na kaluže, jako by se do země vpíjela jeho vlastní krev. Nabídneme se, že mu opatříme novu živou vodu. S nevolí odmítne. Sám se pro ni rozjede.
lll Brněnský Ústav sociální péče pro tělesné postiženou mládež Kociánka byl založen necelý rok po konci první světové války. Jeho duchovním otcem byl učitel Jan Chlup ve spolupráci s MUDr. Rudolfem Jedličkou, zakladatelem proslulého pražského ústavu, a dr. Alice Masarykové. Majitelem ústavu se stal Spolek pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě a Slezsku. Do vínku si dal všestrannou péči o tělesně postižené s cílem začlenit tyto defektní jedince do života po stránce pracovní a společenské. V té době to byl úkol bohulibý, vyčerpávající, a jak seznáváme po pětasedmdesáti letech, nikdy nekončící.
lll Ke Kociánce patří i bezbariérové dětské středisko právě tady, za obcí Březejc, utopené v hlubok ých lesích, v nichž potkáš,jak jsme se přesvědčili, zbojníky i z dávných století. Také můžeme méně vzletně říci: Kociánka organizuje letní tábory, psychorehabilitační kursy, rekreační pobyty zdravotně postižených, školní vyučování. Kociánka je zařízení pro denní, týdenní, ba i celoroční pobyt pacientů, postižených neurologickým a ortopedickým onemocněním. Ti zde mohou být prakticky od tří let až do doby, kdy jsou připraveni na různá povolání. Činnost se zaměřuje nejen na postižené děti, ale i na jejich rodiny. Nechybí rehabilitační centrum, léčebně preventivní péče, sociálně právní a výchovně vzdělávací činnost, odborná příprava pro povolání, psychologická a logopedická péče, centrum pomoci rodinám s postiženými dětmi.
lll RNDr. Petr Vaverka je vedoucím střediska v Březejci. Za chvíli se spolu s námi zúčastní rozhodující bitvy Robinových zbojníků na rozbouřeném vodním roku. Přes bazén je už natažena kláda. Slabší bojovník v boji muže proti muži skončí ve vodě. Bojovat se bude i v nafukovacích člunech. I vedoucí střediska pomáhá připravovat bojiště. Teď má chvíli času. Klid před bouří, chci říci před bitvou. „V drtivé většině jsou tady děti s poúrazovými stavy a s následky DMO. Dětská mozková obrna. A i když mají kromě pohybového aparátu leckdy zasažené i mozkové centrum, jsou většinou vzdělavatelné. Mnohé se dostanou až k maturitě. A v rámci speciálního školství, které donedávna lpělo pouze na „triviu“, rozvíjení psaní, čtení, počítání, chceme výuku rozšířit. Rozjedem rodinnou školu, kde bude místo pro sociální adaptaci, spole čenský rozhled. Jezdíme s dětmi na zájezdy, výlety, byli jsme v Rakousku, chystáme se do Norska“. Školy pro postiženou mládež končí obvykle vzdělávací proces v patnácti letech a-padej! nebo spíš-odjeď! Jenže mladí lidé se mohou rozvíjet třeba až do pětadvaceti let. Vzdělávat. Pak třeba i vydělávat. „Od nás se vracejí domů, k rodinám. Ale většinou se těžko adaptují. Chybí jim kolektiv, denní režim, zaměstnání. Chtějí zpátky, doma leží u televize, jsou bez kamarádů, někteří bez rodičovské péče, jiní se setkají až s přehnanou starostlivostí.“ Často se děti vracejí zpět. A po několika dnech přestanou chřadnout. V létě se jich desítky střídají v Březejci na táboře. Není výjimkou, když sem dítě přijede přes léto dvakrát, ba třikrát. Třeba jen kvůli tomu, aby se zazávodilo na gumovém člunu, svedlo souboj na kládě nad bazénem, odneslo do společných zásob zbojnické družiny svůj díl průzračné vody.
lll Hanka je v Březejci celý rok. Dětská mozková obrna zasáhla tělo, neušetřila ani duši. Hanka má štěstí, je mobilní. Pohybuje se sama. Imponuje mi: přijde, podá ruku, představí se. Oznámí, že má zrovna dnes svátek. Litujeme, že nemáme dárek. Praví, že to nic, můžu to napravit, až bude mít narozeniny. Každý jí dává dnes sladkosti, ale z toho může být cukrovka. Kluci? Na ty má dost času. Radši se dívá na televizi. Pohádky a Vinnetou, to je to pravé! Milovala Horňáka. Ale už nezpívá, David mu to zatrhl. Když se to dověděla, roztrhala vzteky tři pyžama. Ani zašít nešla! Učitelky a vychovatelky jí říkají paní Horňáková, to je legrace, co! Jirko, co myslíš, uživím se někdy? Moc hezky vyšívám. Ujišťuji ji, že zcela určitě. Hanka se spokojeně usměje, vstane, podá ruku, odkolébá se. Ještě nám vesele zamává. Je jí osmnáct.
lll Čtyři koníci se spokojeně pasou. Miláčkem dětí je poník Vasil, toho si přitáhnou i k bazénu, aby se díval na lítou řež Robinových věrných s proradnými rytíři. Hipoterapie je zajímavý lékařský obor. Jízda na koni dětem zvedá psychiku. Lékaři už dnes vědí, že caniterpaie, léčba pomocí zvířat, je účinnější než některé léky. Proto jsou tady i dva malamuti, psí velikáni s dobrotivou duší. V duchu si možná říkají – jaká škoda, že nejsme bernardýni, mohli bychom dětem nosit v soudcích vodu, o kterou bojuj í ze všech sil. Ale děti si v tomhle boji musí živou vodu přinést samy.
lll Tenhle blonďák je Antonín Řeřicha, vedoucí tábora, ajznboňák z vršovického seřaďovacího nádraží, taky předseda celorepublikové Asociace rodičů a přátel tělesně postižených dětí. Je celý zmáčený, do téhle chvíle asistoval u boje o vodu. Proč taky ne, sám si ho vymyslel, do detailu připravil. Asociace má 5 400 členů, postižených dětí 4 800. Antonín Řeřicha je otcem jednoho z nich. Dcerce je jedenáct. Má krásné jméno, Maruška. Táta ho vyslovuje něžně, mazlí se s ním jako skladatel s hebkými tóny. Pak hlas zpevní, je věcný, ani jednou se nezachvěje. „Ve třech měsících dostala Maruška bacil DMO. Že virová nákaza už neexistuje? Ale prosím vás (chvilkový trpký úsměv). Narodila se úplně zdravá, rozumíte! Vyšetření ukázalo něco, co do normálního vývoje nepatřilo. Sekundární pohybové poruchy. Křeče. Ztěžují chůzi. Maruška moc neujde. Po sto metrech dostane křeče. Upadne.“ Maruška je krásná holčička, má dlouhé tmavé vlásky, tvářičku jak obrázek. Chodí normálně, mozek není poškozen. Měla štěstí. Psychika má jen nepatrné zpoždění. Zvláštní školu lehce zvládne. Je to snad tragédie? „Další děti už nemáme. Začal jsem pracovat v Asociaci rodičů. Jestli se nám nějak změnil život? Snad, že mám kvůli tomu předsedování miň času. Vím, co nás čeká. Znám Maruščiny problémy. Ona to ví taky. Nic nás nemůže překvapit.“
lll Nikdo z dětí nechce být zlým šerifovým pochopem. Všichni chtějí pomoct Robinovi. Získat svobodu a volnost. Hra má několik dílů. Jeden z nich – Den v Sherwoodu. Děti si samy připravily zbraně, postavily stany, musely si vařit. Když uzmuly šerifovi zpět část uloupeného pokladu, mohly si za něj v kuchyni nakoupit: brambory, cibuli, salám – a uvařit v kotlíku buřtguláš. Dnes v Sherwoodu, jak jsme se přesvědčili, vyschly prameny. Ve finálové noci půjdou děti, mnohé pojedou, pro poklad. Robin Hood své bojovníky odmění koženými náramky se znakem rodu z Loxley. A kde máte Robina? zajímám se „To budu asi já,“ odtuší Maruščin táta. „Já jsem tady odsouzen k hlavním rolím.“ Vstaneme, vydáme se po stopách řeže za svobodu, štěstí, za živou vodu. Maruška si nese v nádobce svou živou vodu. Už už se chci nabídnout, že jí pomůžu, ale včas se zarazím.
