Pro každého živočicha představuje zbarvení a tvar těla velmi důležitý ochranný mechanismus, který ho především chrání před přirozeným nepřítelem a u predátorů umožňuje snadnější přiblížení ke kořisti. Této skutečnosti si všimli přírodovědci již dávno, ale až Charles Darwin jako první vysvětlil význam ochranného zbarvení živočichů ve své teorii přirozeného výběru.
MASKOVÁNÍ A PŘIZPŮSOBOVÁNÍ
Nejrozšířenějším způsobem maskování v přírodě je zbarvení těla živočichů podle prostředí. Využívá ho celá řada zvířat a pomáhá jim ukrýt se před zraky nepřítele. Mnoho druhů živočichů se pohybuje v různém prostředí a tady by jejich jednobarevné tělo bylo lehce viditelné. Proto má většina druhů tzv. rozložené zbarvení, to znamená, že na povrchu jejich těla se vyskytují různobarevné, často velmi kontrastní kresby. Takové zbarvení ztěžuje vnímání obrysů těla živočicha a za určitých podmínek vytváří dojem jednolitého zbarvení s okolním prostředím. To je typické např. u zebry, tygra a u některých druhů antilop žijících v džunglích nebo vysokých stepích, kde je mnoho úzkých a dlouhých rostlin, vrhajících ostré, tvrdé a kolmé stíny.
Pro příklady však nemusíme chodit až do daleké Afriky. I v naší přírodě najdeme mnoho živočichů používajících podobný způsob maskování. Pěkný příklad rozloženého zbarvení můžeme pozorovat u mláďat sluk, racků, čejek a dalších druhů ptáků, kteří zpravidla hnízdí na zemi. Když se mláďata cítí ohrožená, přitisknou se k zemi, se kterou opticky téměř splynou. Podobné ochranné zbarvení najdeme také u obojživelníků, savců a především u hmyzu. Za všechny alespoň jeden příklad. Drobný motýl píďalka je až neuvěřitelně přizpůsobený barvou a kresbou svých křídel podkladu – kůře stromu, kde odpočívá. Toto přizpůsobení je někdy tak dokonalé, že i při podrobném zkoumání motýla máme problém zjistit, kde končí křídlo a začíná kůra stromu. K zajímavým fenoménům patří i to, že motýl usedá na kmen v takovém úhlu, aby co nejlépe splynula jeho kresba na křídlech se stíny popraskané kůry stromu.
U více druhů živočichů můžeme pozorovat další způsob maskování, založený na principu protistínu. Jestliže pozorujeme nějaký objekt osvětlený z jedné strany, vnímáme ho jako těleso hlavně proto, že jedna strana je osvětlená a druhá ve stínu. Je-li objekt rovnoměrně osvětlený ze všech stran, zdá se nám plochý. Pokud nakreslíme na jeho osvětlenou stranu nějakou tmavou kresbu, bude se nám objekt při jednostranném osvětlení jevit jako plochý, a už ho nebudeme vnímat jako těleso. Tento princip zbarvení používají i mnozí živočichové. Barvy na jejich těle jsou uspořádány tak, že při normálním osvětlení se zdají být rovnoměrně rozložené, čímž se ztrácí vnímání trojrozměrného těla. S tímto zbarvením se setkáváme v přírodě hlavně u většiny druhů ryb, které mají hřbetní stranu tmavou a břišní světlou. Při osvětlení shora splývá tmavé zbarvení s přirozeným stínem na břišní straně, což vyvolává dojem, že ryba je po celém těle rovnoměrně tmavá, a ve svém prostředí splývá s okolím. Podobný typ zbarvení najdeme i u některých druhů ptáků a savců.
 Pavouk – běžník dokáže přizpůsobit barvu svého těla květu, na kterém se právě nachází. |
Velmi zajímavým fenoménem v živočišné říši je přizpůsobování barvy těla barvě prostředí, kde se zvíře právě nachází. Tento jev však můžeme pozorovat jen u některých druhů. Z našich živočichů ho používá drobný pavouk běžník, který žije na květech různých rostlin. Zbarvení svého těla dokáže přizpůsobit barvě květu za 10 až 20 dní, čímž se nejen dokonale maskuje před nepřítelem, ale využívá ho i k nenápadnému přiblížení a ulovení kořisti. Podobně se chová i známá rosnička zelená, která však svou barvu nemění, ale pouze ji v závislosti na prostředí zesvětluje nebo ztmavuje.
NAPODOBOVÁNÍ PŘEDMĚTŮ
V přírodě se někdy můžeme setkat s velmi podivuhodnými jevy. Bezpochyby k nim patří přímo neuvěřitelná schopnost některých živočichů napodobit různé předměty ze svého okolí. Nejvíc příkladů najdeme v říši hmyzu. Ten, kdo alespoň jednou v životě viděl motýla bourovce ovocného, musí uznat, že dokonalejší napodobeninu suchého listu bychom asi jen těžko našli. Motýl totiž při odpočinku skládá křídla takovým způsobem, že je téměř k nerozeznání od suchého listu. Jestliže si ho však prohlédneme detailněji, s úžasem zjistíme, že nejen stavbou těla, tvarem křídel a jejich zbarvením, ale i žilnatinou je jeho věrnou napodobeninou. Vrcholem dokonalosti imitace je štětinovitý výrůstek na hlavě motýla, jímž napodobuje i stopku listu.
Rozmanité části rostlin se snaží napodobit také celá řada dalších živočišných druhů. Mnohé z nich, podobně jako vzpomínaný bourovec, napodobují s menší či větší dokonalostí suché nebo zelené listy, jiné úlomky kůry, trny rostlin, květy či dokonce i lišejníky.
Zajímavou skupinou hmyzu jsou pakobylky, které velmi věrně napodobují drobné větvičky stromů nebo keřů. A to nejen tvarem těla a zbarvením, ale i pudovým chováním. Jestliže lehce zatřeseme větvičkou, na které sedí, začne se pakobylka kývat ze strany na stranu jako skutečná větvička ve větru. Dokonce i vajíčka těchto druhů se až nápadně podobají semenům rostliny. Podobný způsob maskování používají také housenky píďalky. Když začne svítat, přestávají žrát, dvěma páry zadních nohou se přichytí na větvičce a tělo, které je k nerozeznání od suché větvičky, nechají strnule vystrčené do výšky. Takto vystavené přečkají převážnou část dne.
NAPODOBOVÁNÍ JEDOVATÝCH DRUHŮ
Napodobování jiných druhů barvou nebo tvarem těla, hlavně těch, které jsou pro dravce nebezpečné nebo nepříjemné, je dalším rozšířeným způsobem ochrany mnoha druhů živočichů. Kombinace žluté, červené, oranžové a černé patří v přírodě k výstražným barvám, varujícím živočichy před nebezpečím. Takové zbarvení mají zpravidla jedovaté druhy. Mezi výstražnou barvou a nepříjemnou chutí je vždy spojitost. U ptáků, kteří se nejčastěji živí hmyzem, se vytvářejí podmíněné reflexy, na jejichž základě se ptáci této potravě většinou vyhýbají. Toho využívá spousta neškodného hmyzu, který svým zbarvením a tvarem více či méně dokonale napodobuje jedovaté druhy.
Jedním z nejzajímavějších jevů v přírodě jsou tzv. mimikry. U některých druhů šel tento jev tak daleko, že se nejen vizuálně podobají některým jedovatým nebo bodavým druhům, ale napodobují dokonce i jejich chování. Řada neškodných živočichů, jako určité druhy tesaříků, pestřenky nebo některé mouchy, napodobuje např. vosy. Avšak nejen vosy, ale i další zástupci blanokřídlého hmyzu, jako jsou včely, sršně, čmeláci nebo mravenci, patří k vděčným modelům. Mnoho druhů pavouků napodobuje např. mravence. Indický pavouk skákavka připomíná mravence nejen tvarem těla, ale i chováním. Na rozdíl od mravence má osm nohou, ale zdá se, že mu tento handicap nevadí, protože přední vůbec nepoužívá k pohybu, ale má je natažené dopředu, takže vypadají jako tykadla. Navíc jimi pavouk neustále rytmicky pohybuje podobně jako mravenci tykadly.
Některé vydařené napodobeniny najdeme i v naší přírodě. Z mnohých vzpomeňme tesaříka dubového, zbarvením připomínajícího vosu, nebo pestřenku čmelákovou, která nejenže čmeláka napodobuje, ale je k tomuto druhu i navázaná. Její larvy žijí a vyvíjejí se v hnízdech čmeláků. Mimikry také často nacházíme u motýlů. Housenky některých z nich se živí jedovatými rostlinami, a proto i dospělí motýli mají nepříjemnou chuť, a hmyzožraví ptáci se jim vyhýbají. Jiné druhy z této čeledi toho využívají tak, že napodobují kresbou a zbarvením tyto ne příliš chutné motýly.
Nejen motýli, ale i jejich vývojová stádia dokážou napodobit jiné druhy živočichů. Zajímavá je např. housenka jednoho brazilského lišaje, která při ohrožení vztyčí hlavu a nafoukne hruď tak, že její přední část těla vypadá jako hlava hada. Zcela jiný způsob používají některé druhy drobných motýlů modrásků. Jejich housenky se nejen podobají larvám mravenců, ale žijí s nimi i v mraveništi, kde za sladký výměšek, který jim poskytují, mohou nepozorovaně plenit jejich larvy.
ZASTRAŠOVÁNÍ
Mnoho druhů živočichů má však takové výstražné zbarvení pouze na určitých částech svého těla, často právě tam, kde jsou viditelní v klidové poloze. Naopak u jiných živočichů spatříme tuto výstražnou barvu jen tehdy, když jsou podrážděni nebo napadeni. V takových případech se často kombinuje maskovací zbarvení s výstražnými signály. Příkladem opět může být většina druhů motýlů. Zastrašit nepřítele pomocí velkých očí je známý trik. Když na motýla zaútočí pták, často nejprve klovne do očí, takže “oči” na křídlech odvrátí jeho pozornost, což motýlovi, i když ztratí kus křídla, dává šanci na útěk. Trochu rozdílný způsob zastrašování mají noční motýli. Většina z nich při odpočinku přes den sedí tak, že jejich vrchní křídla překrývají spodní. Tato vrchní křídla mají téměř vždy nenápadné maskovací zbarvení, takže často splývají s barvou a kresbou podkladu, na kterém motýl sedí. Při vyrušení však motýl náhle rozevře křídla a vyděsí útočníka velkýma barevnýma “očima” na spodních křídlech, a může tak dokonale využít moment překvapení k rychlému úniku.
Podobné zastrašování používají i jiné druhy živočichů, navíc v kombinaci se zvláštním chováním. Drobná žabka kuňka má hřbetní část těla zbarvenou velmi nenápadně. V nebezpečí se však převrací na hřbet a útočníka překvapí pestrými žlutými nebo oranžovočervenými skvrnami na břišní straně. Tato náhlá změna zbarvení útočníka často odradí. S tímto zvláštním instinktivním chováním se setkáváme i u jiných obojživelníků, ale také u plazů, pavouků a housenek.
Vedle křiklavých barev má velký význam i moment překvapení. Výstražný postoj často doprovázejí zvláštní pohyby nebo změny tvaru těla či výhružné zvuky. Například u některých obojživelníků a plazů jsou výstražné kresby ukryté v záhybech těla. Tyto kresby se ukáží tehdy, kdy živočich nadechnutím zvětší objem svého těla a kožní záhyby se napnou. Útočníka při tom překvapí nejen nápadnými barvami, ale i náhlým zvětšením objemu těla. Nakonec ještě jeden způsob aktivního zastrašování. Housenka i u nás žijícího hranostajníka vrbového má dokonce několik způsobů aktivní ochrany před nepřítelem. Pokud se cítí ohrožená, vystrčí proti nepříteli přední část těla a vyděsí ho červeným zbarvením. Současně s výrůstkem na posledním tělním článku vytlačí dva dlouhé červené výběžky, připomínající kleště škvora, a hrozivě jimi třese proti útočníkovi. Pokud ani to nepomůže, z milimetrového otvoru na prvním tělním článku vystříkne proti neodbytnému nepříteli ostře páchnoucí sekret. Tato tekutina, kterou dokáže housenka přesně zamířit až do vzdálenosti 20 cm, může menšího ptáka i přechodně oslepit.
