Byl to velmi zvláštní pocit. Seděl jsem s člověkem, který mi vyprávěl “všechny hrůzy světa” – lidská fantazie na ně většinou nestačí – a představoval jsem si dětské tváře černoušků, jak se usmívají na fotografa, který snímá jejich usekané ruce a nohy… Probírali jsme spolu pocity beznaděje, dotyky smrti a kde se to zlo v lidech bere, a přesto jsem si nakonec odnášel nesmírně pozitivní pocit. Nedokázal jsem si jej vysvětlit. Snad jen tím, že Jan Šibík se do ničeho nestylizoval, vyřčené věty pramenily z hloubi jeho duše a chtěly co nejčistším způsobem postihnout pravdu. Nevím jak vy, ale já takové lidi často nepotkávám.
 Jan Šibík |
Kdyby všechny slzy světa, tak… Určitě k tomu máte nějaký dodatek.
Kdyby šlo jenom o ty slzy, tak je to jen o emocích. Ale ve skutečnosti je to daleko horší. Není to tak poetické, jak z názvu vyplývá.
Já v tom názvu cítím víc bolest než poetičnost.
Jestli v tom cítíte bolest, cítíte to správně. Tak to bylo myšleno. Přesto název nevystihuje to, jak to vidím a cítím. Je to parodie na Seifertovy memoáry “kdyby všechny krásy světa”. Nakladatel původně přišel s názvem “Taková báječná devadesátá léta” – řekl jsem jim, že se zbláznili. Věci, které fotím, jsou smrtelně vážné a bytostné a často na nich lidé bojují o život, ironie k nim absolutně nejde.
Dovedl byste pojmenovat, co vás žene k tomu, abyste byl tam, kde je většinou smrt?
Důvodů je několik. Chci přinést nějakou výpověď, chci poukázat na to, co se kde děje, mám možnost hodně cestovat a chci jako fotograf udělat silné a dobré fotky. A kde se dělají silné fotky? Tam, kde jsou velké emoce. Když lidé bojují o život, když je válka, emoce jsou obrovské. Při takovém focení získáváte výjimečné zkušenosti. To není fráze. Přijdu domů, sáhnu na vypínač, světlo se rozsvítí, voda teče z kohoutku… Opravdu si toho vážím. Tady nikdo hlady neumírá. Když pak vnímáte tu neskutečnou nespokojenost v naší společnosti, najednou trochu nechápete. Dokážu si tu nespokojenost vysvětlit, ale lidem by hodně prospělo, kdyby měli alespoň trošku srovnání, které mám já. V neposlední řadě je pro mne tohle focení droga.
Prostě už musíte…?
Já i když nejsem doma, nahrávám zprávy na dvě videa. Přijdu domů v jednu hodinu v noci a prohlédnu si všechny zprávy. Mám satelit o sto čtyřiceti pěti stanicích, denně čtu Dnes, Lidové noviny, Právo. Každý den, celý rok. Někde se něco stane, a já tam musím být. Teď třeba trpím kvůli Čečensku, ale nejsem už plašan. To je velmi nebezpečné.
Byl jste plašan?
Každý, kdo začal jezdit fotit do války, byl plašan. On si to každý představuje tak, jak to vidí v televizi, ve filmech, ale realita je jiná. A to ho vyvede z rovnováhy, zazmatkuje, což se mu může stát osudným.
Na vlastní oči vidíte, jaká zvěrstva je schopen člověk dělat. Nutí vás to k úvahám, co je člověk vůbec za tvora?
Několikrát jsem si dal otázku, kde se ta nenávist v bývalé Jugoslávii bere. Vždyť před deseti lety pro nás byla malým Západem, kde bylo všechno v pohodě: v jedné vesnici byli Chorvaté a Srbové, popíjeli spolu, zpívali… A potom čtyři války a čtyřikrát stejný agresor. Kde se to najednou vzalo?!
Skončilo to u otázky, nebo jste našel odpověď?
Nenašel. Na besedách se mě často ptají, kde to bylo nejhorší. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Teď už mám přesnou odpověď – Sierra Leone. Všechno má svá pravidla. I válka. Když jedete do války, musíte být připraven na to, že tam budou ranění a mrtví. A oni tam jsou. Střílejí se vojáci, střílejí se i civilisté a většinou dospělí. Pokud se zastřelí ženská, je to ve všech televizích a znamená to zdvižený prst. Pokud se zabije dítě, nepřímo nějakou bombou, už to je hodně na pranýři. Ale co se letos odehrálo v Sieře Leone?… Kdo v této zemi ovládá diamanty, získá hodně peněz, za ně nakoupí zbraně, ovládne zemi a stane se prezidentem. Za dva roky ovládne diamanty někdo jiný, a vláda se vymění. Strana RUF vtrhla letos v lednu z džungle do hlavního města Freetownu a mačetami začala masakrovat obyvatelstvo. Masakrovali hlavně děti. Dvouletým až desetiletým dětem usekávali ruce a nohy. Ze Rwandy jsme byli zvyklí na fotografie, na kterých dítě plakalo nad mrtvou maminkou či tatínkem. Ale tady to bylo obráceně. Dostal jsem se do kempu, kde se o děti i s rodiči starala humanitární organizace Handicap International. Bylo to velmi depresivní. Věděl jsem, že je musím nafotit, ale každou minutu jsem si odtrpěl. Pokud chci udělat dobré fotky, musím s těmi lidmi navázat kontakt a strávit s nimi určitý čas. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě zažil.
Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou?
Ti lidé byli přátelští, milí, snažili se mi pomáhat, a přitom někteří z nich ty masakry dělali. Říkáš si, kde se to v těch lidech vzalo…? Je to v každém z nás, nebo jenom v někom…? Ve kterých lidech…? Jenom otázky. Neznám člověka, který by na ně znal odpověď.
Pokud se člověk účastní tak vyhrocených situací, jako je válka, vraždění, může ho to poznamenat.
Musí. V každém případě to změní žebříček hodnot.
Změní ho to i negativně?
Já myslím, že mě to ovlivnilo jenom pozitivně. Možná jsem otrlejší vůči smrti… Ale vlastně ne: já pokud vidím nějakou mordu v kině, tak klopím oči. Mě to neovlivňuje negativně, jenom pozitivně.
Váš kolega Antonín Kratochvíl mi vyprávěl, že někteří fotografové se z takových pohledů už nevzpamatovali…
Každou cestou dostávám určitou dávku. Možná jednoho dne jí bude příliš. Někteří fotografové po takových zkušenostech fotí krajinky. Mně to zatím nehrozí: každé zvěrstvo a bezpráví, které fotím, mě motivuje, abych to fotil ještě víc a víc to dostával do lidí, přestože je to příliš nezajímá. Nechtějí to vidět. Ale já musím nacházet takové formy, aby to pro ně bylo stravitelné, prostě jim ty klapky z očí sundat.
Někdo by mohl říci: Jak můžete takové věci fotografovat, vždyť je to neetické, profitovat na lidské bolesti?
Už se mě na Internetu kdosi zeptal, jak můžu fotit děti s usekanýma rukama. Tvrdě na mě zaútočil, že žádná výstava nemůže napomoci tomu, aby se vybrala jediná koruna pro postižené, a že mi jde jen o ceny a slávu.
Slyšel jsem, že někteří fotografové jdou po těchto situacích jako paparazzi…?
Jezdím na hodně míst, kde by takoví fotografové mohli být. Nejsou. Kdo fotí válku, nedělá to pro peníze. Západoevropský fotograf má slušný plat, ale stejné peníze získá v nějakém okresním plátku třeba ve Vídni. Ve fotografii “událostí” nejsou desetitisíce dolarů za fotku jako u paparazziů. Velký prachy jsou v showbyznysu a v reklamách. Pokud si za billboard řeknete sedmdesát tisíc, nikdo nebude protestovat. Když si za fotku ze Rwandy řeknu patnáct set, tak si myslí, že chci příliš.
Vy jste si tu otázku ohledně etiky nikdy nepoložil?
Tu otázku bych si položil, pokud bych nedodržoval určitá pravidla, která jsou pro mne dogma. Nikdy nefotím, pokud si to lidé nepřejí. V kritických situacích se zeptám a oni většinou kývnou “ano”. Mají totiž pocit, že by bylo dobré, aby ty fotky vznikly. Dokonce i spolupracují.
Zažil jste situaci, kdy člověk s vámi spolupracoval a vzápětí zemřel?
Ne. To by se mnou asi zamávalo. Potom bych byl vlastně spoluviníkem.
Stát se vám to ale může…?
Ne. Nevěřím tomu. Nepřipouštím si to. To by pak to pozitivní bylo daleko přebité negativním. Doufám, že se mi to nestane.
Co myslíte, jsou války nevyhnutelné, patří k lidským dějinám i do budoucna, nebo je tu naděje, že se jich někdy zbavíme?
(bez zaváhání) Žádnou naději nevidím. Spíše to vidím horší a horší. Nechci, aby to vedlo k tomu, že se na všechno vybodneme. Naději nevidím, ale přesto doufám. Pravděpodobně to bude horší, ale přesto nějaká jiskérka naděje tu je a určitě stojí za to se snažit, aby se ta jiskérka rozhořela. To není otázka fotografie nebo filmování, ale euroamerického stylu života.
Získal jste k nějaké zemi osobnější vztah?
K zemi ne, ale k lidem ano. Mé fotky jsou založené na lidech. Pouze jedinou fotku mám bez lidí: centrum rozbombardovaného Grozného po válce. Tam jsou ti lidé ale podepsaní. Samozřejmě se mi lépe fotí v křesťanském světě, horší je to v muslimském, je mi vzdálenější. Dobře se mi fotí v zemích, kde je buddhismus, protože buddhistická víra vede k nenásilí. Hůře se fotí v New Yorku, kde jsou černoši často velmi agresivní. Velice přátelské mi to připadalo v Indonésii. Pro bílé je velice nepřátelské prostředí v Africe: Súdánu, Etiopii, Somálsku, Rwandě. A přesto mě to víc táhne do Afriky než do Indonésie. Já si ale nevybírám, kde budu fotit.
Co vás ve světě nejvíc překvapilo? Je to lidské zlo?
Asi ano. Vždycky mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, a pak jsem znovu a znovu překvapený, že to je horší, než jsem myslel. Opravdu nechápu, kde se v člověku bere to, že vezme do ruky mačetu a usekne dítěti ruku. Oni mi to pak vysvětlovali: chtěli udělat taková zvěrstva, aby se všichni báli.
Proč?
Aby si zachovali neomezenou moc.
Takže jde jenom o prachy?
Afričtí černoši nemají pragmatické uvažování, takže neznají ani pragmatickou odpověď.
Jaká odpověď by se k těm lidem nejvíce hodila?
Jen tak… To je děsivé zjištění. Jenom pro ilustraci: pokud měli mačety tupé, tak dětem řekli, aby počkaly, a pak před nimi mačety brousili o kámen. Tohle byste nevymyslel v nejhrůznějším hororu, a přitom se to událo v roce 1999, na přelomu tisíciletí, kdy družice letí na Mars a vy se s pomocí Internetu můžete domluvit s kýmkoliv a kdekoliv.
Získal jste k některým vyfoceným lidem intimnější vztah? Myslím, jestli si s nimi třeba dopisujete?
(chvíli přemýšlí) Ne. Jezdím maximálně na měsíc, a to není doba na to, abyste navázal nějaký hlubší vztah. Někdy jim pošlu fotku. Ačkoliv si s nimi nedopisuji, některá setkání se mi vybaví i po několika letech.
Zajímalo by mě, co člověku, který je tak často u lidské bolesti, dělá nejvíc radost?
Manželka a syn. A obecně civilizace. Pro mě je to magické slovo. Na Západě to je nudné, ale fungují tam principy civilizace.
Co si pod tím pojmem představujete?
To, že mám doma teplo a světlo, a když mám hlad, mohu se najíst. Pokud čekám na autobus, který má pět minut zpoždění, stejně vím, že přijede. Též si pod tím představuji, že pokud vznikne nějaké bezpráví, existuje nějaké odvolání. Když se třeba vracím z Afriky, civilizace mě dojímá. K slzám… A na druhou stranu je to v západních zemích nudné.
Nemáte obavy z toho, že v přecivilizovaném světě ztrácejí lidé emoce?
Určitě. Proč myslíte, že jsou v Americe tak oblíbené emocionální filmy jako “Kramerová versus Kramer” nebo “Forrest Gump”? Američané své emoce v osobním životě čím dál méně prožívají, a proto je chtějí vidět alespoň v kině. Slzejí před plátnem, protože si tam za dvě hodiny prožijí to, co marně hledají ve svém životě.
Nabízí se úvaha, že pánbůh či nějaká vyšší síla ví, proč se ve světě děje to, co se děje…
Já si myslím, že ten pánbůh to řídí – maminko, promiň – zkurveně blbě. Jinak by nemohlo být tolik bezpráví.
Nevěříte v nějakou vyšší spravedlnost, nevěříte, že vše, co se děje, má svůj důvod?
Obecně tomu věřím, ale každá moje cesta mi tu víru o pořádnej kousek ubere.
Máte třeba nějaké koníčky, nebo vás fotografování absolutně pohlcuje?
Pro mne to není jen fotografování, ale způsob života. Snažím se nebýt před ničím zabedněný. Fotografování obsahuje tolik sfér, že absolutně pokrývá veškeré mé zájmy.
Co jste dělal rád, než jste začal fotografovat?
Natáčel. Původně jsem chtěl být kameraman, dokonce jsem se stal asistentem kamery, ale zjistil jsem, že při téhle profesi nejste sám za sebe. Potřebujete zvukaře, osvětlovače, drahé kamery, kdežto s fotoaparátem jste sám za sebe. A to rozhodlo. Pak mi pomohlo štěstí. Konkurzu do Mladého světa se zúčastnili lepší fotografové než já, a přesto jsem se tam dostal.
Tahle cesta ve vašem povolání asi nevede až do stáří…?
Proč ne…?
Nedá se to přece unést?
To utrpení za lidi se mi přeměňuje na motivaci. Pro mě bylo hodně důležité, abych v té své fotografické knize aspoň mohl říci i své příběhy. Teď si uvědomuji, že tuhle práci musím zužitkovat i jinak. Nikdy jsem neudělal výstavu z jedné cesty, tolik dobrých fotek neuděláte, ale mezi dokumentem a fotkou je velký rozdíl. Fotka stojí, nehýbe se. Pokud má přesah, je to hrozná síla, a vy před fotkou neutečete, kdežto video uteče, a zůstane jenom pocit. Když jsem si fotky z Kosova prohlížel, řekl jsem si, že i když to lidé dennodenně vidí v televizi, musí ty fotky vidět. Společně s nadací Člověk v tísni a Reflexem jsem na Václavském náměstí udělal výstavu, a za devět dnů se vybralo sedm set padesát tisíc korun. Poprvé jsem měl pocit, že jsem přispěl k něčemu pozitivnímu. Stejným způsobem bych rád pomohl dětem v Sieře Leone. Asi se mi to nepodaří, ale musím se o to pokusit. Vyberu deset velkých fotek, vystavím je na místě, kde je hodně lidí, a pokusím se vybrat nějaké peníze. A přímo s těmi penězi zajet ke konkrétním dětem, koupit jim učebnice, oblečení, hračky, bonbony…
Dokážou si takto postižené děti hrát?
Víte, co bylo nejvíc depresivní? Ty děti se projevovaly jako děti a nedávaly znát svůj handicap. Vím, že bych tou sbírkou nevyřešil nic zásadního, ale je to přece jen víc, než dělat fotky.
Co myslíte, vybíráte si tyto cesty sám, nebo si ony vybírají vás?
(chvíle ticha)
Rozumíte otázce?
Rozumím… Já myslím, že obojí. Když jsem nastoupil do Mladého světa, nebylo zvykem někam jezdit, a já nevěděl, co fotit. Pořád jsem hledal, co by vyhovovalo mému naturelu, a zároveň abych našel svou pozici, svou parketu, a vyšly z toho mé cesty. Poprvé jsem jel v roce 1988 na zemětřesení do Arménie. Později jsem zjistil, že mi vyhovuje si cesty kompletně zařizovat: sám si cestu vyberu, sám si seženu víza, seženu sponzora… V Reflexu by to taky udělali, ale trvalo by to dlouho a udělali by to blbě. Takže se ptám: vybralo si to mě, nebo jsem si to vybral já?
Berete svou práci jako poslání, rozumím tomu dobře?
To je příliš nadnesené slovo. Beru svou práci jako věc, která je v rámci mých možností nějak prospěšná.
Fotíte do Reflexu i portréty. Je to pro vás odpočinek, nebo naopak nejhorší práce?
Odpočinek to není, spíše se s tím trápím. Pokud je to možné, snažím se je udělat jako reportáž. Tohle k absolutní dokonalosti dovedl Antonín Kratochvíl. Přišel s novým prvkem: portrét jako reportáž. Jenže on to umí a díky svému jménu může fotit hvězdu třeba půl dne. Mně dají tak půl hodiny.
Co byste rád fotil třeba za dvacet let?
To, co fotím teď.
Myslel jsem, že vás nachytám…
Víte, já fotím lidi a společnost. Společnost se vyvíjí a jsou stále nové a nové vztahy. To se nedá dokončit. Krajiny a portréty mají mnohá omezení, tam udělat něco nového je strašně těžké.
Znám fotografy, kteří měli období focení aktů…
Nikdy. Já bych nemyslel na focení, bral bych to jako zástěru kvůli těm holkám. (smích) Asi by mi bylo trapně, asi bych se styděl jí říct, aby si sundala podprsenku.
Jste člověk, který už umí pracovat se svými emocemi?
Pracuji na tom. Jsem emocionální, někdy to nedokážu utlumit a nedokážu být třeba nestranný. V konfliktu jsem vždy na nějaké straně. Z hlediska mé profese to je možná špatně: já prostě vidím na nějaké straně pravdu. Abych si tím způsobil co nejméně problémů, snažím se být na straně slabšího. Kdyby se mi podařilo dostat se do Čečenska, chtěl bych fotit na straně Čečenců. Na straně Rusů bych měl pocit, že s nimi kolaboruji.
Pokud tomu dobře rozumím, nemůžete mít o lidech velké iluze…?
Nic moc.
Poznamenalo to i váš vztah k přátelům?
Díky své práci mám úžasnou manželku z Maďarska. Líbily se jí mé fotky a tak jsme se seznámili. Mám teď asi i víc přátel a lidí, kteří mne respektují, než kdybych nefotil. Jakoby si mne váží.
Určitě jste si během své práce vytvořil nějaký názor na život. Zajímal by mě.
(dlouhá pauza) Svět sice stojí za hovno, ale udělejme maximum, abychom ho prožili co nejlépe.
Fotil jste i na safari. Jak vám bylo mezi zvířaty? Cítil jste něco jako chvilkové osvobození?
Já vím, co ode mne chcete slyšet. Že mi tam bylo líp, než když fotím války. Ale ono se to nedá absolutně srovnávat. Každému bych přál, aby jednou mohl jet na safari. Myslel jsem, že zvířata budu muset hledat, ale ono jich je tam stovky, tisíce… Safari je oáza. Ale pokud by všichni jezdili pouze na safari, válek a bezpráví by ve světě neubylo. Tím by si každý léčil jenom svou dušičku.
(Portfolio Jana Šibíka jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č. 3/99, str. 120-123.)
Jan Šibík (15. 4. 1963)
po absolvování gymnázia pracoval jako operátor ve výpočetním středisku, v letech 1985-87 byl asistentem kamery v ČT, poté byl po kunkurzu přijat jako fotograf do Mladého světa a od roku 1992 pracuje v Reflexu. Tímto rokem odstartoval svou sérii cen. V soutěži firmy Olympus získal hlavní cenu – nejlepší fotografii roku 1992. V roce 1995 v soutěži Czech Press Photo získal hlavní cenu, loni se opět stal celkovým vítězem. V období mezi těmito lety obdržel celkem 22 cen. V roce1997 získal hlavní cenu v soutěži Fujifilm Press Photographer, letos 1. místo v kategorii reportáž. Šibík je všude tam, kde řádí válka, bezpráví či boj o moc. Vystavoval v Polsku (1988), ve Florencii (1990), v Moskvě (1996), v Bruselu, Káhiře (1997). Jeho fotografie se dnes prostřednictvím agentury Sipa tisknou v německém Der Spiegelu, ve Sternu i v americkém Timesu. Vydal knihu KDYBY VŠECHNY SLZY SVĚTA (1998).
