“Na mapách je tam pásmo Kordiller zakresleno jako ostrý hřeben. A zatím jsem našel rozsáhlou plošinu, po níž jsem kráčel celé dva dny, a ještě jsem konce neviděl,” shrnuje geograf d’Orbigny v knize Zeměpis světa (Paříž, 1930) své pocity z náhorní planiny rozprostírající se převážně v Bolívii.
 Po vydatnějších jarních deštích se krajina v okolí jezera Titicaca na krátké období krásně zazelená. Foto: Martin Mykiska |
 Jezero Querococha, PERUÁNSKÉ ANDY. Foto: Virginia Ferrero, Michael Photobank |
Zatímco okolí jezera Titicaca, které vodními masami zmírňuje tamní klima, je poměrně intenzivně zemědělsky využíváno, směrem k jihu s rychle ubývajícími srážkami hustota obyvatel rapidně klesá. Jihozápad Bolívie patří k nejméně osídleným částem Jižní Ameriky. Pusté planiny oživují kromě rozptýlených stád domestikovaných lam či ovcí jen popásající se divoké vikuni, řidčeji jihoameričtí divocí pštrosi nandu.
 Pohled na vrcholky ARGENTINSKÝCH AND. Foto: Isifa Image Service |
Přestože jižní část Altiplana (velikostí srovnatelného s Čechami) není odvodňována, po většinu roku – a to zejména během jihoamerické zimy (červen, červenec a srpen) – zde panují takřka pouštní podmínky. Ve dne svítí ostré slunce, zřejmě právě zdejší obloha vysloužila Bolívii přízvisko “země s nejjasnějším nebem na Zemi”, ale horko je, pouze když nefouká pronikavý vítr. V noci, ale také při západu a východu slunce, nastává suchá třeskutá zima. Rozdíl teplot 40 stupňů během pouhých 24 hodin nebývá zvláštností.
Naopak, v jihoamerickém létě (prosinec, leden, únor, březen), jež obyvatelé Altiplana nazývají “bolivijskou zimou”, se celá bezodtoková rovina podmáčí následkem intenzivních srážek. Na velkých rozlohách se dočasně vytvoří mělká jezera (s hloubkou vody třeba jen několik centimetrů) a ta spolu s rozvodněnými říčkami paralyzují dopravu v kraji často na celé týdny. Mosty zde prakticky neexistují, asfaltový povrch rovněž ne…
