Autor: Martin Loew
Všechno má svou historii. Každá země, každé město, každý dům. Svou historii má i obyčejný les. A ta může být stejně dlouhá a pohnutá, jako historie čehokoliv jiného. Pohleďme do historie lesa ve Skotsku. Je to historie dlouhá a neveselá. Z původně kompletního zalesnění skotského území se do dnešních dnů nedochovalo téměř nic…
Divoká krása přírody skotských hor Highlands uchvátí snad každého, ale tato přírodní scenerie již dávno není tak docela přírodní. Ano, přírodní krajina zde byla natolik pozměněna činností člověka, že lze dokonce mluvit o krajině zdevastované, takové, která se k původnímu přirozenému stavu pravděpodobně již nikdy nemůže vrátit.
Člověk totiž tuto část země nadobro připravil o veškeré lesy. Byla to tichá, nenápadná ekologická katastrofa, která se pomalu odehrávala během několika stovek let.
Teprve dnes, kdy v zemi zbývá pouhopouhé jediné procento z původní rozlohy lesa, si lidé ve Skotsku uvědomují, jak hrubého zásahu do přírodního prostředí se tu člověk odvážil. Teprve dnes si zde lesa začínají vážit. Nechť to zní jakkoliv neuvěřitelně, pravdou je, že ve Skotsku se teď lidé na opravdový les jezdí dívat asi tak stejně, jako by chodili do muzea. Takovou vzácností je tu “obyčejný” les. Jak je možné, že tato nepříliš zalidněná oblast Evropy prošla takovým vývojem?
PROCES ODLESNĚNÍ
Přibližně před 10 000 lety, s koncem poslední doby ledové na Zemi, ustupovaly pevninské ledovce k severu a na obnaženou půdu se od jihu rozšiřoval les. Tento severský (tzv. boreální) les pokryl tehdy v širokém pásu velkou část severní polokoule. Severní hranice tohoto obrovského globálního lesa procházela právě oblastí Highlands ve Skotsku. Tady v horách na severu měl les poněkud jinou podobu, než na jakou jsme zvyklí z našich zeměpisných šířek. Byl to velmi otevřený porost, sestávající prakticky z jednotlivých osamocených stromů či malých hájků stojících v podrostu vřesu. Nejrozšířenějším stromem zde byla borovice lesní (Pinus sylvestris), kterou doprovázela bříza, jalovec a tis. Směrem k jihu (a k nižším nadmořským výškám) přibývalo listnatých stromů, zejména dubů, les se zahušťoval a uzavíral až do podoby, jaká je pro nás obvyklá. Později tyto nedozírné hvozdy, pokrývající Skotsko od východního k západnímu pobřeží, dostaly jméno Velký kaledonský les. To podle názvu Kaledonie, kterým toto území pokřtili Římané (konkrétně to prý byl sám Tacitus) během své krátké snahy o kolonizaci Skotska po roce 80 n. l.
Kaledonský les byl domovem mnoha druhů divokých zvířat. Žili tady medvědi, vlci, objevoval se rys a dokonce i bobři. Hnízdilo tu velké množství rozličných druhů ptáků, mezi jinými i tetřev. Takový les pokrýval Skotsko několik tisíc let. S příchodem člověka však musel začít ustupovat. Již v době neolitické (před 6 tisíci lety) potřebovali lidé půdu k zemědělství a tu si dovedli zaopatřit prostým vypálením části lesa. Později, v době bronzové a železné, si člověk dokázal vyrobit mnohem účinnější nástroje k získávání dřeva; to zpětně spotřeboval jako palivo do pecí tavících kov na výrobu těchto nástrojů. Na odlesněných plochách se pásla stáda dobytka, zabraňující tak přirozené regeneraci původního lesa. Vlivem klimatických podmínek se navíc na většině odlesněného území vytvořila rašeliniště, kde mají semena nových stromů jen velmi malou šanci na vzklíčení a uchycení. Je velmi pravděpodobné, že s příchodem našeho letopočtu byla již polovina skotského území odlesněna, avšak tento pomalý proces pokračoval i nadále.
S ústupem lesa postupně ze Skotska ubývala i velká lesní zvířata. Medvěd nenávratně zmizel již někdy kolem 10. století, poslední vlk byl zastřelen v hrabství Inverness “až” v roce 1743. Tím byl odstraněn poslední přirozený nepřítel vysoké zvěře, a její populace ve Skotsku začala téměř nekontrolovatelně narůstat. Od té doby jeleni spásáním ničili všechny zárodky nového lesa, pokud jej nechránilo oplocení. Pro myslivce se však vysoká zvěř stala výtečným obchodním artiklem, po němž poptávka mezi sportovními lovci rychle rostla. Zakládání nových, velkých ovčích farem zvýšilo nároky na rozlohu pastvin, a tak se jako pastviny začaly používat i dosud stojící lesy, kde se ovce volně pásly mezi stromy. Intenzivní pastva postupně změnila vegetační podrost lesa a znemožnila tak vzklíčení nových semen. Tím se definitivně zastavila veškerá přirozená obnova lesa nejen na odlesněných plochách, ale i v lesích samotných…
V 18. století likvidace skotského lesa nabrala nejvyšších obrátek. Dřevo sloužilo nejen jako stavební materiál, ale zejména jako palivo, respektive surovina pro výrobu dřevěného uhlí. Nastoupila průmyslová revoluce a s ní spojená masová výroba železa. Na jednu tunu vyrobeného železa bylo zapotřebí dřevěné uhlí z pěti tun dřeva.
KONEC TOVÁREN NA DŘEVO
Až v posledních desetiletích si lidé ve Skotsku začínají uvědomovat důležitost lesa v těch nejširších souvislostech; již pochopili, že les nefunguje jen jako “továrna na dřevo”. Vláda i různé nevládní organizace vynakládají miliony liber na financování mnoha projektů, jejichž cílem je udržování a obnova přirozeného lesního porostu, dokonce vysazováním nových stromků “na zelené louce”. Jeden z větších zalesňovacích projektů posledních let je uskutečňován v okolí Obanu, o částečné zalesnění se snaží i ve známém údolí Glen Coe. Veliká akce “Millenium for Scotland” má podpořit celou řadu projektů na záchranu, rozšiřování i obnovu původních lesů. V případě úspěchu jednotlivých zalesňovacích akcí však vzniknou jen nesouvislé kusy lesů, jejichž udržování bude stát člověka mnoho úsilí i finančních prostředků. Přesto už je dnes zřejmé, že vynaložené úsilí se z dlouhodobého hlediska vyplatí. Žádný z těchto projektů ale nemůže vrátit přírodu do jejího původního, přirozeného stavu. Je zajímavé si na tomto místě uvědomit, že člověk dokáže přírodu docela dobře zničit, “vyrobit” ji zpátky ale nedokáže nikdo. Ve Skotsku to už vědí. Jenže na naší planetě je ještě mnoho míst, kde si to lidé zatím bohužel neuvědomují. Vymýcení lesa ve Skotsku naše planeta přežila. Na Zemi jsou jiné, větší lesy.
BOMBY ROZSÉVAJÍCÍ LES
…Nad travnatými svahy se s hukotem nese obří vojenský letoun. Masivní dveře nákladového prostoru se otvírají a k zemi padají stovky bomb. Dopadají do vřesoviště a těžkými železnými hlavicemi se zarývají do půdy. Mohutné detonace se však krajinou nerozlehnou. Žádné výbuchy, to není válka. To se sází les…
Uvedená scéna se může odehrát ve Skotsku, bude-li zde realizován jeden z nejodvážnějších zalesňovacích projektů všech dob. Ten by do skotských Highlands mohl vrátit původní rozsáhlý les. Vskutku netradiční myšlenku bombardování země chytře zabalenými sazenicemi stromů si vysnil bývalý pilot RAF Jack Walters. Jeho sen natolik zaujal inženýry amerického leteckého koncernu Lockheed, že jej dokázali změnit v realitu. Využili vojenské zařízení instalované na dopravním letounu C-130, které se užívá k přesnému kladení koberců pozemních min na nepřátelském válečném území, a adaptovali jej k tomuto ekologicky záslužnému účelu.
Během zalesňovací mise pilot pomocí radaru umístěného v cílovém území přesně lokalizuje místo, kde náklad “bomb” vypustit. Každou takovou bombu tvoří trychtýřovitá hlavice ze speciálního biologicky odbouratelného kovu, v níž je sazenice stromku uložena jako v květináči. Poté co stromek prosviští vzduchem k zemi, se hlavice zaryje do půdy, kde kov rychle zkoroduje, což umožní kořínkům volný růst. Sazenice si navíc s sebou na nové stanoviště přináší porci hnojiva a materiál, který do sebe jako houba nasaje okolní vlhkost a udržuje vláhu v rozvíjejícím se kořenovém systému.
Společnost Aerial Forestation z amerického státu Massachusetts pracuje na uvedení celého projektu na trh. Její zástupci tvrdí, že letecké sázení stromků ve velkém vykazuje poloviční náklady oproti tradičnímu, ručnímu způsobu. Věří, že firmy silně znečišťující ovzduší budou přinuceny vládami svých zemí k vysazování a pěstování lesů, aby tak zmenšili svůj podíl na globálním oteplování Země. Oxid uhličitý, který jejich továrny produkují, jako by se vůbec nedostal do atmosféry, neboť bude opětovně zachycen fotosyntézou vysázených stromů.
Peter Simmons ze společnosti Lockheed říká: “Zařízení, které jsme vyvinuli k přesnému kladení minových polí, může být snadno upraveno k sázení stromků. V 70 zemích světa je rozmístěno 2500 přepravních letounů C-130, takže nosný systém je široce dostupný. Letadla, většinou uklizená ve vojenských hangárech, nečinně čekají na někoho, kdo si je najme. Naše možnosti jsou přitom ohromující. Můžeme letět ve výšce 300 m rychlostí 250 km/h a vypouštět do krajiny více než 3000 hlavic za minutu v potřebných rozestupech – stejně jako se to dělá s pozemními minami. V tomto případě ale každá hlavice nese sazenici – to je 125 000 stromků na jeden start a přes 900 000 stromků za den!”
V roce 1974, kdy Dr. Walters jako první publikoval myšlenku leteckého vysazování lesa, byl profesorem lesnictví na University of British Columbia v Kanadě. Dnes tento vysloužilý letec, lesník a profesor tráví důchod v rodném Bridgnorthu v Anglii. Nedávno jej tam navštívil pan Moshe Alamaro ze společnosti Aerial Forestation.
“Byla to velká myšlenka, kterou Dr. Walters tenkrát zkoušel. Dokonce došel k závěru, že je reálná, ale tehdejší technologie nedokázala ještě některé problémy řešit. Teprve teď, s kovem, který degraduje, jakmile se zaboří do půdy, sázíme stromy a dáváme jim možnost okamžitého růstu.”
“Jsem velmi potěšen, že je moje myšlenka konečně realizována. Již tehdy, před pětadvaceti lety, jsem dělal předběžné testy, abych se ujistil, že stromky přežijí pád z letadla, a vše fungovalo. Ale neměl jsem peníze na realizaci celého projektu. Pan Moshe četl o mé práci ve vědecké literatuře a přijel mne proto navštívit,” říká Dr. Walters a pokračuje: “Člověk pracující tradičně, na zemi, dokáže vysadit maximálně 1000 stromků za den. Pokud chceme bojovat s globálním oteplováním pomocí zachytávání oxidu uhličitého fotosyntézou v lesích, budeme potřebovat miliony stromků ročně. Sázení ze vzduchu je pravděpodobně jedinou možností.”
Alamaro je názoru, že systém bude fungovat kdekoliv na Zemi, kde bylo území někdy v minulosti pokryto lesem, dokonce i v pouštních oblastech. Pro tyto budou hlavice pochopitelně vybaveny vhodným rostlinným materiálem. Nyní pan Alamaro přemýšlí o projektu na zalesnění Sinajské pouště v Egyptě, ale obnovování lesa ve Skotsku zůstává jeho hlavním zájmem. Říká: “Jednou z oblastí, o kterou se zajímáme, jsou skotské Highlands, které bývaly zalesněné a mohou být znovu. Už jsme oslovili vlastníky půdy, ale ti mají poněkud obavy z odporu obyvatel, neboť většina lidí je zvyklá na kopce holé, nezalesněné. Každopádně jsme připraveni začít s obnovou přirozeného lesa velmi rychle.”
Pan Alamaro dokonce doufá v brzkou realizaci projektu na znovuzalesnění pásma mezi někdejším Východním a Západním Německem, vykáceného v době studené války k zajištění “linie viditelnosti” podél hranic obou států. Připravuje kontrakty v severní Africe, v kanadské tundře i v Austrálii či Spojených státech. Předpovídá, že během příštích pěti let jeho společnost může vysázet bilion stromů ročně, což stačí k pokrytí 8000 km² země lesem.
Sedmasedmdesátiletý Dr. Walters uzavírá: “Je to stále počáteční stadium, ale já vím, že ve Skotsku zájem o letecké vysazování lesů je. Navíc jeden z výkonných ředitelů Lockheedu je Skot, takže má o tuto oblast zvlášť velký zájem.”
Máme tedy na světě vynález, který by mohl leccos změnit. Možná dokáže vrátit les do Skotska, možná dokáže mnohem víc. Možná je to jediná správná odpověď na masivní kácení pozemských lesů. Každopádně je to krásná myšlenka: vyměnit miny za stromy. Což takhle hned od zítřka, co říkáte?
Poděkování za poskytnutí odborné literatury patří profesoru T. C. Smoutovi, řediteli Institutu historie životního prostředí na University of St. Andrews ve Skotsku.leden 2001
