BON SOIR Mademoiselle PARIS

PTAL SE PAVEL BERGRRozhovor výtvarníka s výtvarníkem, jazzmanem a bývalým bubeníkem Olympicu Jeňýkem Pacákem o kumštu, jazzu, bohémském životě v Paříži a začátcích českého bigbítu …Na předloktí máš vytetovanou malou kotvu, je to tvoje vlastní umělecké dílo? To byl prvotní životní omyl, já tehdá nevěděl, že to bude na celej život, myslel jsem si, že to vybledne. Vo velký přestávce jsem na záchodě tetoval. Vzal jsem si tři jehly, tkaničku a inkoust. Pak mi někdo poradil, že tuší je to lepší, že ta pěkně zmodrá. Dycky jsem to předkreslil tužkou, voni si takhle podrželi ruka a já jsem to tam n a p í c h a l …Moc to asi nebolelo. Před tím záchodem byla hlídka, kdyby někdo šel, abychom předstírali, že se třeba učíme … Takže jsem stihnul dva i tři lidi za přestávku, já už jsem pak nabyl takový zručnosti … Potetoval jsem celou třídu, asi 27 lidí, i holky, ty jsem dělal venku na hřišti, když jsme měli tělocvik. Nedávno jsme měli setkání třídy, některý jsou dnes babičky, ukazovaly si nejdřív ty vnoučata a pak dycky takhle vodhrnuly rukáv… Měly tam třeba srdíčko s deštníkem, takový úplně dětský hovadiny. Dneska je tetovanej kdekdo a barevně i na zádech a všude. My máme jenom takhle malinkatý obrázky na ruce. Když byly dcery malý, taj jsem vždycky říkal, jaká to byla hloupost … Kudy vedla cesta od tetování ke kumštu?Vyučil jsem se v porcelánu ve Star ý Roli, tehdy v padesátejch letech se tam ještě mluvilo německy. Pak jsem ňákej čas pracoval v továrně a tam jsem se utvrdil, že můj život se musí odvíjet jinak, než vstávat ve čtyři ráno k pecím … Poslal jsem kresby do Prahy a dostal se do rukou prof. Marie Kučové, to je ta, co udělala starou korunovou minci. Tehdy jsme kreslil takový vobličeje, jenom pusu a voči aby koukali. Vod mládí mi bylo jasný, že nos můžu mít jakejkoliv, fousy taky, ty se daj voholit, ale pusa a oči mluvěj. Dostal jsem se do přípravky na vysoký školy. Za rok jsme museli dohonit všechno, co potřebujeme ke svýmu řemeslu, který jsem si vybrali jako svý svatý. Na akademii mě vzali v sedmnácti … Začátkem 60. let musel bejt na akademii bohémskej život. Prof. Tittelbach za námi chodil do hospody „U stromu” na korekturu. Pili jsme pivo, hráli kulábr, ale hlavně jsme kreslili. Uhláky u kamen, kulečníkovej stůl s koulema, portréty notoriků a hospodskejch týpků, prost ě to, co nás bavilo a baví asi do dneška … Pak jsme měli nastoupit do speciálek. Mě by se líbila škola prof. Součka. Dobře tam malovali, profesor byl tolerantní, ale všude tam byl bordel, všude se válely barvy. jak si tam člověk sed, hned měl na zadku čtyry fleky. Úplně mě oslnilo, když jsem šel do druhýho křídla budovy, tam byla nástěnná monumentální škola prof. Sychry. Tam byly pálený betony sgrafita – škrábaný obrovský panáky. Všechno uprostřed toho ateli éru a lesklá, krásná podlaha a před tím koberec, že se tam člověk málem přezul. Řekl jsem si „chci do týhle školy, tady je čisto a krásno … Sám profesor byl vzor estétství. Každej den jiný šaty a jinýho motýla a kouřil cigarety s vlastníma iniciálama, ty mu dělali v Kutný Hoře se zlatým proužkem. První cigára s filtrem jsem viděl kouřit právě Sychru. Byl to bezvadnej malíř a hlavně učil mozaiky a fresky. To je možná komplex nás, trpajzlíků, že chceme dělat velký věci. Je pikantérií osudu, že jsem nikdy v životě žádnou monumentální malbu nedělal …Hraješ na několik nástrojů, kdy jsi začal s muzikou?Já, ač malinkatej, s malinkejma ouškama, miluju basu, hloubky. Vždycky mě bavily violoncella a kontrabasy, hluboký nástroje, proto i bubny jsem měl povolenější než ostatní… Začal jsem na internátě na basu. Koupil jsem ji za čtyry stovky vod cikána na karlovarský kolonádě, von ji nes do bazáru. Tehdá se na to skládal celej internát. Založili jsme orchestr, hráli jsme jazz, jak jinak, a pak si jednou bubeník zlomil nohu, kamarádi řekli „marš za buben, zkus to tam,” a mě to zůstalo, stal jsem se bubeníkem z nouze … Pamatuješ začátky českýho rokenrolu, jak ses k tomu nachomejt? Hráli jsme jazz v Redutě na Ná- rodní třídě a v Metro vagonu. Tehdá přišel takovej malej kluk, jmenoval se Pavel Sedláček, zval mě, pojď na Střelák, my tam máme takovej klub, tehdá to vymaloval Kája Saudek a pouštěli tam z magneťáku rokenrol. Všichni měli voči jak Hurvínek vobrácený nahoru … a to že je ta pravá hudba. Tak jsem to zkusil, zašel jsem na ten Střelák, kde už byli hoši vod bigbítu, Chrastina a Petr Kaplan, kluci vokolo Sedláčka, tahle nová hudba se mi líbila, a tak jsem vplul do rokenrolu. Nebyl to tak krutej přechod, když hraješ v dixilendu na buben, tak hraješ druhou, čtvrtou. U rokenrolu je to stejný, jenže silnější. Ta figura tam je, ta se tam táhne …Pak přišli Beatles, a to byla bomba … Tehdá to nebyl ten Olympic, vo kterým se dneska mluví. Nikdo netušil, že ta parta nevycválanejch kluků se proslaví. Dělali jsem písničky bez jakýhokoli kalkulu. Ze začátku jsme platili z honoráře, kterej byl 30 Kčs, třetinu za to, že ty kytary spotřebujou víc elektrickýho proudu, to mi dodneška leží v hlavě, protože to sráželi i mě, kterej hrál na bubny. První soupravu jsem měl pučenou vod dechovýho souboru pražskejch popelářů. Nebyly to proflákaný doby, říkám mladejm, věnujte se všemu, co děláte, naplno, protože jinak vám ujede vlak.Vám tehdy vlak neujel?Olympic začal bejt slavnej, republika už pro nás začala mít krátký kalhoty, takže do světa. V šedesátým osmým jsme dostali pozvání do pařížský Olympie. V létě jsme odjeli do Francie. Byli jsem zrovna v Croix de vue nahoře u Atlantskýho oceánu, a tam si pamatuju, jak jsem se holil, vrátím se a Janda má příšernej vý- raz, a že v Praze jsou tanky. Pařížskej rozhlas volal Čechy, ať se stahujou do Paříže, tam už byl výbor na podporu českýho lidu a nějak se o nás postarali. Dopadlo to tak, že jsme dostali na tři roky pracovní povolení … Johny Holiday nám do začátku pučil tlampače, koncertovali jsem po Francii a Belgii. Jednou za čaj jsme se jeli podívat domů, jak nám vzkvétají rodiny. To byly legendární koncerty. Zažili jsme beatlemánii na vlastní kůži. V Ostravě holčičky tlapi čkama rozmlátily čtyři metry vysok ý pódium a roztrhaly holejma ručičkama vostnatej drát, aby Kleinovi (tehdejší zpěvák a kytarista Olympicu) mohly hlavama mlátit vo boty. Prostě neuvěřitelný. Takhle jsem si koupil takovej vysloužilej námořnickej kabát, šlangézní, z tmavě modrý vlny se zlatejma knoflíkama, a v tom jsem chodil po Paříži. Nahoře na Montmartru jsem si koupil příčnou flétnu, která asi pamatovala Beethovenovy začátky, a na ní jsem hrál píseň vo Paříži, která je asi nejhezčí vzpomínkou na ty doby. Bon soir Mademoiselle Paris …Inspirovala tě Paříž jako výtvarníka?Bydleli jsme v Paříži na jednom stadióně, a tam vznikaly moje první plechty. Já jsem je furt nosil s sebou, furt jsem byl pilnej. Můj první ateliér v cizině byl na záchodě olympijsk ého stadiónu. Byto tam teplo, nanosil jsem si tam prkna … Dycky mě bylo protivný, když někdo tvrdil, že nemůže umělecky tvořit, protože nemá ateliér osm set krát devět set metrů, když se chce, tak to jde i na metr krát metr. V posledních letech ses vrátil k porcelánu … Malba kobaltem pod glazuru je prastará řemeslná technika, dělám si tím porcelánem radost. Je to technika alla prima, spontánní práce, má to něco společnýho s improvizací v muzice, ale na improvizaci musí bejt grif a zvládnutý řemeslo. Mám i v muzice radši improvizaci než nauče ý pasáže. Mám rád kresbu, ta nelže, v obrazech to zapatláš, ale kresba prozradí všechno. Teď se těším na mezinárodní symposium v malbě kobaltem, který bude v červnu v Českým porcelánu v Dubí u Teplic. Inspirujou tě střelecký terče, naivní obrázky ze starejch poutích ze začátku století, dýchá z nich nostalgie a lidovej humor … Někdy se pohybuju na ostří nože mezi kýčem a uměním. Ale co je vlastně kýč? Já pořád mám ten vokruh těch kolotočů, houpaček, střelnic, tý lidský zábavy, toho theatrum mundi, divadla, ve kterým žijem… Neděláš terče, aby se do nich střílelo … Ne, já si je rozstřílím na místech, který si myslím, že by se rozstřílet měly, a tím všem vostatním střelcům beru šanci …