Když nás letadlo vyvrhne ze svých útrob kousek od Bonifacia, je noc. Město nás vítá osvětlenou siluetou opevnění horního města na strmém útesu a spícím přístavem s tichým šploucháním vln a lehkým skřípáním stěžňů kotvících jachet. Přes den nás Bonifacio hýčká krásou křivolakých uliček a rozmanitostí bělostných staveb. Přesto si tohle místo na nejjižnějším cípu Korsiky zachovává jakýsi důstojný odstup – od všeho a od každého, kdo přichází zvenčí…
OD ODYSSEA K DNEŠKU
„Spásná úžina, která se mezi strmými útesy nečekaně otevřela, vzbudila mezi Odysseovými plavci, vysílenými dlouhou a nebezpečnou plavbou od trojských břehů, výbuch nadšení. Netušili, že se právě ocitli na území obřích, lidožravých Laystrigonů a že se přírodní přístav, ve kterém hledají útočiště, brzy promění v osudnou past. Ve chvíli, kdy dával povel ke vplutí mezi sevřené skalní stěny, nemohl Odysseus vědět, že se z jejich nelítostného jícnu podaří vyváznout pouze jedné jediné lodi…“
Takhle Bonifácký průliv na nejjižnějším cípu Korsiky popsal Homér v Odysseji. K setkání Odyssea se zdejšími (asi ne obřími) obyvateli mohlo skutečně dojít. Nález ostatků mladé ženy, tzv. Dame de Bonifacio, která zde žila zhruba před 8500 lety, dokazuje, že tato oblast byla trvale osídlena již v období neolitu.
Město Bonifacio začalo na vrcholku jednoho ze zdejších útesů vznikat až roku 828, kdy zde hrabě Bonifacio Toskánský vystavěl hrad. Bonifacio a jižní Korsika jsou od zbytku ostrova oddělené hustým maquisovým porostem, a tak se dění ve městě vždy odvíjelo tak trochu stranou událostí. Bonifacio bývalo častým terčem pirátských nájezdů a kvůli své strategicky významné poloze neuniklo ani zájmu středomořských mocností. V roce 1187 jej po boji s Pisany získali Janované, kteří město s malými přestávkami ovládli na téměř 600 let a svou politikou, jež spočívala ve vysídlování, nebo dokonce masakrování původních obyvatel, určili jeho budoucí charakter. Původní obyvatelé byli postupně nahrazeni ligurskými přistěhovalci, které ke kolonizaci Bonifacia zlákala především řada výhod, mezi něž patřilo osvobození od placení daní nebo cel v přístavech. Časem si Bonifacio vybudovalo pozici jakéhosi malého prosperujícího státu ve státě, řízeného voleným úředníkem, se svou vlastní ústavou a zákony.
Doby janovské nadvlády zanechaly městu kromě italské atmosféry, podpořené navíc faktem, že řadu budov zde i dnes vlastní zámožní Italové, také dědictví v podobě vlastního dialektu, jehož základ tvoří ligurská italština. Ta je kromě francouzštiny a korsičtiny dalším jazykem, kterým se v Bonifaciu domluvíte. Pokud však jde o další světové jazyky, staví se k nim Bonifacio, stejně jako celý zbytek ostrova, s tvrdohlavým odporem. Celkem to nepřekvapí při běžném styku s místními obyvateli, ale při jednání v turistických zařízeních vzbuzuje tento svým způsobem určitý druh analfabetismu přinejmenším rozpaky.
MALEBNÉ HORNÍ MĚSTO
Časně ráno po Montée Rastello, kterému místní pro jeho strmost přezdívají grimpette „šplháníčko“, míříme do horního města. Vítanou zastávkou je vyhlídka u kapličky sv. Rocha, postavené na místě, kde roku 1528 zemřela poslední oběť moru. V průběhu svého řádění zahubil téměř dvě třetiny obyvatel města. Od kaple sv. Rocha navazuje na „šplháníčko“ jen o něco málo milosrdnější výstup, který nás dovede k padacímu mostu Porte des Genes (Janovské brány), která až do roku 1854, kdy byla nad dnešním přístavištěm trajektů vybudována tzv. Francouzská brána, sloužila jako jediná přístupová cesta do horního města. Tří až čtyřpatrové domy v úzkých uličkách haute ville (horního města) jsou typické i pro další korsická města, rozdíl je pouze v použitém stavebním materiálu. Zatímco na většině ostrova se obvykle pro stavbu domů využívala žula, v Bonifaciu byla pro stavbu budov použita dostupná břidlice. Malá okna domů v létě zajišťují vítaný chládek a v zimě dostatečné teplo. Snad nejzajímavější částí starého města je okolí kostela Ste-Marie Majeure, postaveného ve 14. století Pisany. Kostel byl od té doby mnohokrát přestavován a ztratil tak, s výjimkou dochované zvonice, svoji původní románskou podobu. Jeho průčelí zakrývá lodžie, která v dobách janovské nadvlády sloužila jako místo, kde se při vykonávání spravedlnosti shromažďovali městští úředníci. Sakristie kostela skrývá před zraky návštěvníků dvě vzácné památky, kterými jsou relikvie Kristova kříže a slonovinová schránka s ostatky sv. Bonifáce. Jak věří místní obyvatelé, kříž nalezený v lodním vraku v Bonifáckém průlivu, má moc tišit živly. Proto jej po staletí v dobách silných bouří vynášeli na okraj útesů a modlili se za klidné moře.
Zajímavostí jsou i podpěrné pilíře spojující střechu kostela s okolními domy, které sloužily jako akvadukty svádějící dešťovou vodu do sběrných nádrží, využívaných v časech obléhání nebo v suchém letním období jako zásobárny vody.
Řada přízemních krámků a kavárniček rozesetých v bezprostřední blízkosti kostela je vybudována z prostor bývalých skladišť a sýpek, které v minulosti postrádaly okna i dveře a byly dostupné pouze zevnitř domů. Byl to důsledek řady ohrožení, kterým bývali místní obyvatelé vystaveni, a to jak ze strany nejrůznějších dobyvatelů, tak i (vzhledem k bohaté tradici krevní msty) ze strany svých sousedů. Řada domů zde proto byla budována jako rodinné pevnosti, přístupné svým obyvatelům pouze po žebřících z horních pater.
Hlavní dopravní tepnou kdysi bývala nenápadná ulička s názvem rue des Deux Empereurs (ulice Dvou císařů). Část tohoto názvu si vysloužila v roce 1541, kdy byl v Bonifaciu kvůli prudké bouři nucen přistát císař Karel V., který zde v domě č. 4 přenocoval. Jeho hostitel prý poté nechal zastřelit koně, kterého panovníkovi půjčil, aby již nikdo jiný po císaři nemohl usednout na jeho hřbet. Druhým císařem, který přisoudil uličce její konečné jméno, byl Napoleon Bonaparte, který zde v roce 1793 během svého tažení na Sardinii pobýval zhruba tři měsíce. Dům číslo 7, kde se ubytoval, stojí přímo naproti domu, který hostil Karla V., a významné návštěvníky dnes připomínají pouze nenápadné tabulky umístěné na průčelích obou budov.
Dalším místem, které má ve svém názvu jméno panovníka, je schodiště Escalier du Roi dŐAragon. Jeho 187 schodů, po kterých lze v jihozápadní části citadely sestoupit po útesech až k moři, bylo podle pověsti vybudováno během jediné noci vojáky aragonského krále, který se chtěl roku 1420 zmocnit města. Skutečnost je ale mnohem prozaičtější – toto schodiště existovalo již dříve, zřejmě jako přístupová cesta k prameni vody dole ve skalách.
MEZI NEKONEČNEM A VĚČNOSTÍ
Pokud se člověk, zhýčkaný krásou haute ville, nedá odradit opuštěností a zchátralostí, kterými dnes působí čtvrť Bosco, a pokračuje směrem ke kraji útesů, může při troše vnímavosti objevit kouzlo tohoto izolovaného místa, jehož drsná vápencová krajina, ozvláštněná siluetami tří někdejších mlýnů, bývala kdysi lesem obývaným mnichy, údajně i sv. Františkem.
Zapadající slunce kreslí za majákem Madonetta, střežícím vjezd do úžiny, rudé odlesky. Podvečerní světlo se láme na útesu a absolutní klid ruší pouze šplouchání vln a křik racků. Mořská hladina před námi a obrysy hřbitova za našimi zády jako by tomuto místu propůjčovaly výjimečný statut území mezi nekonečnem a věčností. Hřbitov Cimeti`ere Marin, jehož řady křížů se majestátně tyčí na pozadí temně modrého moře, se skládá z uliček tvořených stavbami, které se více než rodinným hrobkám podobají miniaturním domkům. Zdobené mříže umožňují zahlédnout vnitřní prostory. Rakve a bohatá květinová výzdoba, spousty fotografií, drobných dárků a někdy i písemných vzkazů od pozůstalých vyprávějí celé příběhy. Velkolepá mauzolea jsou zajímavá i z hlediska architektonického – k vidění jsou zde ozdobné štuky, gotické oblouky i klasicistní sloupy. Jen o kousek dál je k vidění památník věnovaný obětem námořní katastrofy, které roku 1855 padla za oběť loď francouzského válečného námořnictva Sémillante, směřující na Krym. Rozbouřené moře si tehdy vyžádalo životy všech 750 mužů na palubě a jejich ostatky, které moře vyplavovalo ještě řadu dní, jsou uloženy na jednom z kamenitých ostrůvků nedalekého souostroví Lavezzi, kde se katastrofa odehrála. Památník na vrcholku bonifáckého útesu připomíná, že šlo o největší tragédii francouzského námořnictva a zároveň největší námořní katastrofu ve Středomoří vůbec.
2004 / 06
