Botswana patří mezi nejlépe prosperující státy černého kontinentu, zápasí však také s nejvyšším výskytem AIDS na jednoho obyvatele. Je nejstabilnější africkou zemí – klidu a míru si užívá už více než sto roků. Tato pravděpodobně nejrovinatější země na světě je vtisknutá do jihoafrického vnitrozemí a vzdálená 600 kilometrů od nejbližšího moře. Velikostí se tato placka rovná Keni nebo Francii. Většina jejího území je neobývaná a příroda na mnohých místech téměř nedotknutelná. Botswana si totiž přírodní bohatství chrání unikátním způsobem.
ZAČÍNALO SE OD NULY
Botswana patří mezi země s nejvyšším nárůstem domácího produktu. Od roku 1996, kdy tato země získala nezávislost v rámci Commonwealthu, se produktivita zvyšovala každoročně o pět až sedm procent. Nejjednodušším vysvětlením ekonomických úspěchů by mohla být těžba diamantů. Botswana dnes přispívá na světový trh s diamanty čtyřmi procenty. Pohádkové bohatství ale vydrží podle předpokladů pouze dalších padesát roků.
Botswana však prosperuje především proto, že je demokratická a drží se pravidel volného obchodu. Má nízké daně, respektuje majetková práva a neznárodnila žádný obchod. Má nejsvobodnější ekonomiku v Africe a pro zahraniční investory je bezpečnější než Česká republika, a dokonce i Japonsko.
V Africe je to světlá výjimka. Většina nových nezávislých zemí se dává raději na cestu socialismu a nacionalismu a drží silného vůdce ve státě s jednou politickou stranou. Znárodňuje průmysl, brání cizím investicím a obchodu. Botswana však byla při svém zrodu tak chudá, že neměla co znárodňovat a neměla ani koho blokovat v investicích. Neměla žádné peníze a to ji donutilo přísně kontrolovat výdaje vlády. Když tu byly rok po vyhlášení nezávislosti objeveny diamanty, obezřetné vedení už bylo na světě, a tak peníze neskončily ve švýcarských bankách. Alfred Dube, stálý zástupce Botswany při OSN, to komentuje slovy: „Botswaňané se mračí nad marnotratnými výdaji. Civilní úředník se bojí jen jednoho člověka, a tím je hlavní auditor.“
V roce 1966, kdy žilo v zemi jen půl milionu lidí, se mohla Botswana pochlubit necelými šesti kilometry asfaltových cest a třemi gymnázii. Dnes má šestnáct tisíc kilometrů upravených cest, 230 škol a každé dítě má zaručené desetileté bezplatné vzdělání. Samotní Botswaňané se někdy nestačí divit, jak rychle se jejich země modernizuje. „Asi před rokem postavili novou asfaltku z Maunu na sever až po namibijské hranice. Stalo se nám, že jsme na výpadovce neodbočili doprava a chybu si uvědomili až po několika hodinách, když jsme dorazili do Ghanzi,“ líčí spolumajitelka stanového tábora Sepopa Swamp Camp u řeky Okavango.
Během prvních let nezávislosti vydělávali Botswaňané v průměru 80 dolarů. Dnes vydělávají v průměru 6600 dolarů ročně. Měna zvaná pula, což znamená v překladu déšť, je silná i přesto, že devalvace postihuje jednu africkou zemi za druhou. A 74 procent Botswaňanů umí psát a číst.
ČERNÉ SVĚDOMÍ: SANOVÉ
Odvrácenou tváří Botswany je přístup k původním obyvatelům jižní Afriky, zejména Sanům. Ti mohli donedávna žít způsobem svých předků v národním parku Central Kalahari Game Reserve, nyní se ale ocitli za plotem rezervace. Vláda je z tradičních míst násilím přestěhovala do vzdálených vesnic. Národní park přitom vznikl ještě za koloniální vlády nejen jako chráněné území pro divoká zvířata, ale i pro nomádské lovce a sběrače kořínků a plodů.
Jistý George Silberbauer, původem Jihoafričan, uskutečnil v roce 1958 slavnou studii o Sanech. Navrhl v ní, že nejen zvířata, ale i lidé, kteří v poušti žijí, se musí chránit: „Neměli bychom chránit Sany jako muzejní kuriozity nebo jako zachovalé primitivy, ale poskytnout jim právo na způsob života, který chtějí vést.“
Botswanská vláda se ale dívá na původní život Sanů s pohoršením a zahanbením. Prý zabíjejí zvířata, žebrají u turistů a vykrádají auta. Už na ně nechce dávat peníze, aby je „držela při životě“ nákladným zásobováním. Snaží se dostat sanské děti do škol, čímž by mohla dosáhnout stoprocentní gramotnosti obyvatelstva, ale zároveň nenávratně poškodit a možná i smrtelně zranit tisíce let staré tradice a nenahraditelné vědomosti o přírodě.
PRAVĚKÉ MALBY NA TSODILO HILLS
Sanům přitom Botswana vděčí za své jediné World Heritage Site, místo světového kulturního dědictví. Tvoří jej magické kopce Tsodilo Hills s pravěkými skalními malbami, které Unesco zařadilo před několika lety do listiny chráněných oblastí. Na čtyřech stovkách míst se nachází okolo 4500 maleb – postavičky lovců, ale i obrázky dobytka a ovcí pravděpodobně ukazují příchod pastevců Mbukušu. Těmi nejúžasnějšími jsou portréty divokých zvířat, jako je například obrovský, více než metr vysoký nosorožec se samičkou a mládětem, kteří dominují vrcholu rokliny. Mnohé z obrazců na skalách zobrazují antilopu eland, posvátné sanské zvíře. Ale najdeme tu i velmi neobvyklé obrazce tučňáka nebo chrlící velryby. Kopce jsou přitom od nejbližšího oceánu vzdálené více než tisíc kilometrů.
Tsodilo Hills jsou však víc než jen uměleckou galerií. Jsou posvátným místem. Místní Sanové Kung věří, že kopce ovládají duchové mrtvých a mocní bohové žijící v jeskyních. Pro Sany Makoko a Dzicwa představují Tsodilo Hills místo vzniku vesmíru. A pro černošské Hambukushu zase místo, kam bohové seslali jejich lidi a dobytek (Hambukushu se však nastěhovali do oblasti před pouhými dvěma sty lety).
V době kamenné žily tyto kopce nejen uměním, ale i obchodem. V jejich sousedství těžili Sanové železo a na vrcholu jednoho z nich se našly pozůstatky usedlosti a starodávné nástroje z doby kamenné. Sanové žili v okolí kopců už před více než třiceti tisíci lety a malovat začali někdy před dvěma až třemi tisíci lety. Všem, kteří se tu usadili, poskytovaly kopce bezpečí, potravu, vodu a duchovní prostředí.
PŘÍRODA PŘEDEVŠÍM
Botswana je výjimečná také tím, jak chrání svoji unikátní přírodu. Zákon o ochraně fauny přijala ještě před uzákoněním nezávislosti, v roce 1963. Britské koloniální mocnosti v tehdejším Bečuánsku vzaly pod ochranné křídlo velkou část kalaharské pouště a okolí řeky Chobe. Po uzákonění nezávislosti v roce 1966 pokračovali Botswaňané v dobré tradici. Chápou, jak důležité je chránit zvířata a prostředí, ve kterém žijí, přestože jejich zájmy jako chovatelů dobytka často narážejí na problém volného pohybu zvířat na více než třetině rozlohy země. Dokonce věnovali velké kmenové území do správy parků. Manželka zesnulého náčelníka Morema III. darovala v roce 1963 do rukou ochránců přírody část Moremi Game Reserve, která představuje třetinu delty řeky Okavango. V roce 1971 vytvořili z kmenového území v jiné části země Kutse Game Reserve.
Lidé si uvědomili, že rozšíření pastvin pro dobytek a nekontrolovaný lov by jinak postupně zvířata vytlačily. V 19. století se na území celé jižní Afriky nacházelo asi půl miliardy antilop skákavých. Dnes žijí v sousední Jihoafrické republice pouze v národních parcích. Botswanská vláda se snaží, aby místní komunity měly přímý užitek z turistiky. Ve snaze chránit zvířata a přírodu si přeje, aby si lidé uvědomili výhody, které turistika přináší.
PÍSEČNÁ TVÁŘ KALAHARI
Jedinečnou přírodní zajímavostí Botswany je poušť Kalahari, jejíž název pochází z anglické zkomoleniny seTswanského názvu Kgalagadi a v jazyce původních obyvatel Sanů znamená „Písečná tvář“. Kalahari vznikla před 60 miliony let, kdy se z Afriky stal samostatný kontinent. Ve vnitrozemí Afriky se vytvořily tři hlavní nádrže. Čadská na severu, konžská v centru a kalaharská na jihu. Kalaharská nádrž pokrývala 80 % plochy drsné Botswany. Během milionů let, které následovaly, se z nádrže vytvořilo obrovské jezero. To nakonec úplně vyschlo a jeho dno zaplnil navátý písek, různé úlomky a zkameněliny.
Kalahari je zkamenělou pouští, ale vypadá spíše jako savana s písečnými brázdami, které pokrývá travnatý koberec a roztroušené stromy. Spadne zde totiž více srážek, než se na opravdovou poušť sluší. Dnes je Kalahari i navzdory extrémním teplotám nejmírnější pouští Afriky.
Střed Kalahari dnes ukrývá jedno z nejznámějších míst na zeměkouli – makgadikgadské pánve. Když zaprší, jejich plocha se změní na mělké bublinkaté jezero, do kterého se nastěhují tři miliony plameňáků. Jakmile vyschne, do vzdálenosti několika stovek kilometrů život utichne. Můžete se točit kolem dokola, a neuvidíte nic kromě ohnuté čáry zemského povrchu. Právě to nic vás sem přitáhne.
Makgadikgadi bylo kdysi obrovským vnitrozemským mořem. Tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží po něm zůstaly duny s mořskými mušlemi. Na nizoučkých vlnkách, které vytvořil vítr, se lesknou sekery, šípy a škrabky z neolitického období, ale i korálky, sklo, kameny a skořápky z pštrosích vejec, které používají Sanové na zdobení už po tisíciletí. Některé předměty jsou fénické a římské, jiné dokonce i čínské. Makgadikgadské pánve také pokrývá 10 000 km2 čisté soli.
OBCHOD SE SLONOVINOU
V Botswaně se dají lovit všechna zvířata kromě slonů a hnědých hyen. To zemi přináší velký zisk. Vysoké poplatky pro cizince kompenzují velmi levná lovecká povolení pro domácí obyvatelstvo a také lovení pro obživu. To je úplně zadarmo a představuje až 90 procent všech odstřelů.
Botswaňané si obezřetně střeží státní hranice, pytlačení zaměřené především na slony a nosorožce u nich téměř vůbec neexistuje. To však přináší problémy s narůstající populací slonů, z nichž každý vypije denně až dvě stě litrů vody. Botswana se dnes může pochlubit nejvyšším počtem slonů afrických (103 500), kteří žijí především v národním parku Chobe. Botswana proto vedla na podzim roku 2002 skupinu pěti jihoafrických zemí, které se snažily znovu otevřít otázku více než 10 let starého zákazu prodeje slonoviny. Nakonec se jim to podařilo a získaly povolení na jednorázový odprodej 87 tun uskladněné slonoviny, což odpovídá váze klů devíti tisíc slonů. Nedostaly však povolení na pravidelný odprodej slonoviny a sloní kůže a na limitovaný sportovní odstřel slonů.
METLA JMÉNEM AIDS
Botswana dnes není známá ani tak díky stabilizované situaci a přírodním krásám, jako kvůli nemoci AIDS. Na jednom pohřbu za druhým si příbuzní vyprávějí, že zesnulý zemřel na tuberkulózu, malárii nebo chřipku. Pravda je však jiná. „Zemřel po dlouhé nemoci, zemřel po krátké nemoci. To všechno znamená, že zemřel na AIDS,“ píše v knize Jamestown Blues HIV pozitivní Botswaňanka Caitlin Davies, kterou znásilnil neznámý muž.
HIV pozitivních je 38,5 procenta Botswaňanů ve věku od 15 do 40 let. AIDS zabíjí tolik mladých lidí, že se průměrná délka života v Botswaně minulý rok snížila z původních 65 let na 39.
AIDS se v Botswaně rychle šíří paradoxně kvůli její prosperitě. „V Botswaně máme zavedený zvyk vlastnit asi čtyři domovy: dům, ve kterém se pracuje, dům, z něhož člověk pochází, místo, kde vlastní pozemky a kde farmaří, a místo, kde chová dobytek. Cestování mezi nimi není problém. Infrastruktura, především cesty, je na vysoké úrovni. To vše přispívá k šíření epidemie,“ vysvětluje doktorka z národního koordinačního úřadu pro AIDS. Botswana má i nízký počet manželství. Pouze 20 procent dospělých lidí je ženatých nebo vdaných. Je to pravděpodobně pozůstatek z dob, kdy muži odcházeli hromadně za prací do jihoafrických dolů.
Vláda se pustila do masové vzdělávací kampaně, renovuje kliniky a staví nové nemocnice. Počet nově nakažených mezi 15 až 18letými obyvateli díky tomu začal klesat. Do nejbližší kliniky nemusí v Botswaně nikdo cestovat více než 30 kilometrů. „Naším cílem je dostat epidemii pod kontrolu do roku 2016,“ tvrdí diplomat Alfred Dube. Odborníci však musí čelit starým zvykům, přežívajícím předsudkům a různým návykům. Například africká děvčata od mladého věku vědí, že se nesluší odmítnout žádného muže. Když je matka HIV pozitivní, doktor jí poradí, aby dítě nekojila. Rodina a známí si toho však všimnou a pochopí, že je matka nemocná. A protože se HIV považuje za velkou hanbu, odvrhnou ji od sebe.
V Botswaně se ani veřejně nemluví o pohlavních orgánech. „Taková je botswanská společnost: intimní části jsou intimními částmi a nedá se o nich hovořit jinak než v eufemismech. Jak potom můžeme hovořit o sexuálně nakažlivých chorobách, jako je HIV?“ ptá se Caitlin Davies.
Lékaři proto začali testovat lidi anonymně a rozbory krve se provádějí rychle a přímo v zemi, a ne jako donedávna až v Jihoafrické republice. I když se těhotná žena odmítne podrobit testu, lékař jí, ať už je pozitivní, nebo ne, nabídne léky, které snižují riziko přenosu nákazy na dítě.
„Navykli jsme na početné rodiny. Tyto rodiny jsou nyní zcela vytížené. Někteří příbuzní, kteří se starají o sirotky, sami umírají. A nakonec vymře celá rodina. Je možné, že všichni skončíme HIV pozitivní a celý národ vymře. To by bylo opravdovým neštěstím, protože naše země je mírumilovná. Nikdy jsme nebyli v žádné válce,“ vypovídá Patricia Bakwinya, aktivistka boje proti AIDS.
Oficiální název: Botswanská republika, vznikla v roce 1966 z britského protektorátu Bečuánsko
Rozloha: 582 000 km2 (souš)
Počet obyvatel: 1,6 milionu
Hlavní město: Gaborone
Oficiální jazyk: angličtina, čwanština (seTswana) je lokálním jazykem (rozumí mu 90 % obyvatel); kromě nich se v Botswaně používá mnoho dalších etnických jazyků
Počet krajů: 10
Měna: pula = 100 thebe (pula znamená v čwanštině déšť)
Ekonomika: těžba diamantů, turistika, chov dobytka
