Když před deseti roky – 19. září 1991 – našli turisté v Hauslabově sedle (3279 m n. m.) v Ötztalských Alpách mrtvolu muže, jehož polovina těla se objevila nad sněhem, nikdo z nich netušil, že se jedná o objev důležitější než nález hrobky Tutanchamóna. Mrtvolu považovali za tělo horolezce. Naštěstí se na místě objevil známý horolezec Reinhold Messner, který okamžitě pochopil, že nejde o mrtvolu z 19. století, ale o vzácný archeologický nález.
PRAČLOVĚK VE VÁNICI
 Slavný Ötzi Reprofoto z knihy DER MANN AUS EIS |
Odborníci zpočátku nevěřili, že by mrtvola mohla vydržet v ledu 5000 let. Radiokarbonová metoda totiž určila za nejpravděpodobnější, že pračlověk, jemuž se začalo říkat Ötzi, žil v době 3200 let před Kristem. Byl to zřejmě pastýř, který zahynul ve sněhové vánici. Šťastný souběh náhod umožnil, aby Ötzi, který krátce po smrti zapadl sněhem, nikdy nerozmrzl. Sedlo, v němž byl Ötzi nalezen, je jakousi náhorní plošinkou, takže mrtvé tělo se nedostalo do drtícího ledového proudu. Přitom není jistě bez zajímavosti, že podle pozdějších výzkumů se tělo Ötziho za tu dobu objevilo na povrchu sněhu přibližně šestkrát. Jak ukázal pozdější průzkum ledovce, dochází za příhodných podmínek, kdy větry z pouště navanou do Alp písek, k znečištění jeho povrchu a k přeměně světelné energie na tepelnou, což způsobuje roztávání ledovce. Tento úkaz trval vždy jen několik dní, než opět tělo zapadlo sněhem. Za poměrně složitých okolností byl mrtvý vyproštěn z ledu a převezen do chladírny ústavu soudního lékařství. Tam se mimo jiné prokázalo, že muž byl delší dobu nemocný a zemřel ve věku 35 až 40 let.
Několik metrů od Ötziho byly nalezeny předměty, které v evropské archeologii nemají obdobu. K základní výbavě patřil opasek z kůže tura s taškou podobnou dnešní “ledvince”. V ní měl škrabadlo, vrták a čepelku, v jejíchž prohlubeninách bylo nalezeno peří používané k úpravě šípů. K jídlu si nesl kus kozorožce alpského a jako pochutinu plod trnky. Oheň rozdělával pomocí uhlíků, které nosil v nádobě z březové kůry. V nádobce byla výplň ze zelených listů javoru mléče, které byly místy propálené uhlíky z různých druhů dřevin. U pasu měl drobnou pazourkovou dýku s jasanovou rukojetí. Na ostření dýky používal dokonalý retušér. Tento nástroj, jenž ještě nikdy nebyl nalezen, vypadá jako hrubá tesařská tužka. Do větve je zapíchnutá dlouhá kost, kterou se pomocí drobných úderů a tlaků ostřily pazourkové nástroje. Ötzi měl na sobě čepici z medvědí kůže, jelenicové legíny, plášť, zástěru, vrchní nepromokavý oděv z trávy, jaký se v Alpách nosil ještě v 18. století, a boty. A právě ty se staly předmětem výzkumu se senzačním odhalením, na jehož konci byl výstup do místa, kde byl Ötzi nalezen, v replice jím používaných bot. Ten výstup se konal přesně deset let po nálezu Ötziho těla a uskutečnila ho čtveřice Moravanů ze Zlína, kteří tak potvrdili výsledky výzkumu doc. ing. Petra Hlaváčka a jeho spolupracovníků z technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
 Tělo pastýře, který dostal 5000 let po své smrti jméno Ötzi, se objevilo na povrchu celkem šestkrát, ale vždy jen na několik dní. Reprofoto z knihy DER MANN AUS EIS |
PANTOFLE Z MEDVĚDÍ KŮŽE
O Ötziho byl samozřejmě velký zájem. V první řadě se muselo prokázat, zda nejde o podvrh za účelem zvýšení turistického ruchu v této málo navštěvované oblasti. Na výzkumu se podílela stovka odborníků. A protože docent Hlaváček má za sebou bohatou výzkumnou činnost týkající se historické obuvi (mj. držel v ruce sandál Jana Křtitele, popisoval a hodnotil holínky Albrechta z Valdštejna a boty z období Rudolfa II.), zajímal se o zbytky obuvi Ötziho, uložené v Mohuči. Obuv byla značně destruovaná a šlo o to prokázat, zda k poničení došlo ještě za života Ötziho, či zamrznutím v ledovci, a jaká byla izolační schopnost sena mezi nohou a klenbou obuvi. Když Hlaváček uviděl zbytky obuvi, napadlo ho, že by se vše dalo objasnit zhotovením repliky Ötziho obuvi. Tento nápad byl přijat a on se stal s číslem 86 členem mezinárodního výzkumného týmu. Trvalo však dva roky, než mohl v roce 1994 změřit Ötziho chodidlo. Zpočátku byla mumie studována pětkrát týdně, ale studijní doba se časem podstatně zkracovala a čekací doba prodlužovala.
 Při výrobě repliky obuvi vyšlo najevo podle vedení uzlíků, že výrobce byl levák. Protože Ötzi byl pravák, muselo již v té době docházet k dělbě práce. Foto: Jaroslav Vaculík |
Na těle mumie se objevily plísně a také ozáření z blesků fotografů jejímu stavu neprospělo. Hlaváček byl jedním z posledních, kteří se k Ötzimu dostali. “My jsme už nemohli fotografovat, a tak jsme použili modelářský konturograf, což je takový držák s pohyblivými lamelami, a tím jsme otlačovali jeho nohy. Otisk se odnesl na chodbu a tam se to fotilo,” říká docent Hlaváček.
Když jsem ve Zlíně uviděl repliku Ötziho bot, nechtělo se mi věřit, že by se dalo v něčem takovém, co připomínalo pantofle, v jakých se za mého mládí chodilo do chléva, dalo brouzdat ve sněhu po Alpách. Brzy jsem však nepřestal vycházet z údivu. Původní podešev byla z medvědice, což je velice řídká useň. Problém spočíval v tom, proč Ötzi používal na nejzatěžovanější část obuvi obtížně sehnatelnou a na odolnost nepříhodnou medvědí kůži, která navíc není schopna vydržet za normálních podmínek, natož pak ve vysokohorském terénu. Přitom člověk z pozdní doby kamenné již pěstoval dobytek a mohl tedy použít hovězinu. “Muselo to být z rituálních důvodů. Ötzi měl i čepici z medvědí kůže a přírodní národy měly představu, že jim to dodává ochranu i sílu medvěda,” znělo vysvětlení docenta Hlaváčka. Zajímavé zjištění se týkalo řemínku z teletiny, jímž byla obuv propojena. Původně byl jeho význam definován jako protiskluzný. Hlaváček však argumentoval, že při sestupu z kopce i výstupu do kopce se našlapuje bočně, a protože našel v torbě podobný náhradní řemínek, dospěl k závěru, že se jedná o nejstarší opravu obuvi.
K mnohem závažnějšímu zjištění se došlo při zhotovování repliky Ötziho obuvi. Zhotovoval ji Václav Gřešák, vedoucí technologických laboratoří na fakultě, velice zručný člověk, vyrábějící westernová sedla pro Hollywood. Při sestrojování mřížky z lipového lýčí, která tvoří klenbu obuvi, na niž je připevněn vršek boty, si povšiml, že podle zákrutů a uzlíků musel být původní výrobce levák. Jenomže Ötzi byl pravák! Z toho vyplývá, že Ötziho obuv zhotovil někdo jiný, a dokazuje to, že k dělbě práce došlo mnohem dříve, než se dosud tvrdilo. Patrné je to i u legín, na nichž jsou vedle jemných stehů i hrubošité.
Největším problémem bylo určení způsobu, jímž byla kůže vyčiněna (vydělána). Je to fyzikálně-chemický proces, po němž bílkovina kolagen nepodléhá hnilobnému procesu a zachovává si nejen své fyzikální vlastnosti, ale získává i nové. Činěním se kůže mění v useň. Useň je tedy chemicky a mechanicky vyčištěná kůže živočicha, odchlupená a zbavená podkožního vaziva. Při solení a loužení se rozpustí mezivláknité bílkoviny a zůstane čisté kolagenové vlákno. “Byli jsme si jisti, že se v té době nemohlo používat činění tříslem z kůr stromů a rostlin obsahujících vysoký podíl třísla, a tak jsme došli k závěru, že kůže byla činěna tukem. Ne každý tuk však lze použít.Ve spolupráci s odborníky z Innsbrucku jsme zjistili, že existují záznamy o zpracování kůží primitivními národy pomocí směsi mozku a jater. Játra odbourávají tuky a sloužila jako emulgátor,” vysvětluje Gřešák.
DO HOR S PRAVĚKÝMI BOTAMI
 Účelem expedice byl archeologický experiment – dojít v replice Ötziho obuvi až na ledovec, na kterém byl nalezen. Foto: Jaroslav Vaculík |
Když se podařilo získat kůži medvěda, započalo se na zahradě V. Gřešáka. Činění kůží je mechanický i chemický proces a za časů Ötziho se mízdření a odchlupování muselo provádět rovněž primitivními dřevěnými a kamennými nástroji. Dnes by se už daly použít dokonalejší nástroje, ale Gřešák přijal výzvu a používal jen to, co Ötzi musel, nebo mohl znát. Pazourky dokázal dokonale odstranit podkožní vazivo i chlupy. Rozkládající se mozek i játra páchly stejně jako za dob Ötziho a podle Gřešákových slov přilákaly všechny mouchy z okolí deseti kilometrů. Člověka přitom napadne, jak asi vypadal starověk? Konečně se podařilo kůži vyčinit a mohlo se přistoupit k zhotovování replik. Jenomže vyskytl se další problém, a tím bylo seno. “Při použití běžného sena jsme jím nedokázali nohu omotat. Pomohl opět Vašek Gřešák, který přinesl seno z Valašska, kde se mu říká ‘medvědí tráva’. Je to travina s převládající listovou částí a nemá stonky. Na Valašsku se tím vycpávaly matrace,” vysvětloval docent Hlaváček. Konečně byla replika obuvi dokončena a v laboratorních podmínkách se zjistilo, že tepelně izolační vlastnosti sena v původní tloušťce a podobě jsou lepší než u moderní trekkingové obuvi! Dalším zjištěním bylo, že v této obuvi se nemůže udělat puchýř. Při správném vycpání senem nevznikne žádný místní tlak, a pokud by vznikl, tak ho síť z lýčí rozloží na větší plochu. Až dosud se tvrdilo, že neexistuje bota, která by nezpůsobila otlak.
Výstup na ledovec v obuvi, kterou nosil Ötzi, začal 19. září 2001 ve výšce 1900 m n. m. Napadla pěticentimetrová vrstva sněhu, která pomalu roztávala. “Po šlápnutí do vody nebyla medvědí kůže schopna zabránit promočení, a každý z nás pocítil chlad a vlhkost. Obojí však po dvou krocích zmizelo, noha si v seně vyhřála místo, vrstva sena působila jako neoprenový oblek a původní dojem propocené obuvi a chladu se změnil v příjemný pocit, což nikdo nečekal.” Tak popisoval docent Hlaváček své dojmy a pocity. Dalším překvapením bylo zjištění, že i když se šlo nerovným terénem s výčnělky, byl pocit únavy nohou po dvou dnech daleko menší, než kdyby se chodilo dvě hodiny po rovném tvrdém terénu. Ačkoliv se podle vyjádření docenta Hlaváčka vyzkoušela tlumivost nejrůznějších stélek, taková účinnost komfortu z hlediska nášlapných sil nebyla zjištěna u žádného ze zkoušených materiálů. Cestou k mohyle, postavené v místě nálezu Ötziho, se vystřídaly všechny povětrnostní podmínky. Při nejnižších teplotách se na okraji obuvi vytvořila ledová krusta, která zabránila cirkulaci vzduchu a nohu dokonale izolovala. Ostatně o kvalitě Ötziho obuvi svědčí vyjádření horolezce V. Pátka, který po výstupu prohlásil, že není v Evropě hora, která by se nedala v této obuvi zdolat!
 |
