V zemi vycházejícího slunce je dnes kolem čtyřiceti činných vulkánů. Dalších asi sto padesát se pokládá za vyhaslé. Některé se však čas od času probouzejí k životu a chrlí lávu i žhavý popel do širokého okolí. Řetěz japonských ostrovů natažených od severu k jihu v délce přes tři tisíce kilometrů leží v tektonicky neklidném pásmu mladého vrásnění, které je stále ve stadiu vývoje. Svědčí o tom nejenom sopečná činnost, ale i překvapující počet horkých pramenů a častá zemětřesení. Proto se činné sopky vyskytují na všech japonských ostrovech.
SOPKA PANA POŠTMISTRA
Ačkoliv Hokkaidó leží na severu Japonska, i tady je půda pořádně horká a sopek, gejzírů a jiných vulkanických jevů se tady najde víc než dost. Je tady i nejmladší japonská sopka Šówa Šinzan, která roku 1944 nečekaně “vypučela” do výše 100 metrů ze zeleninových plantáží místního poštmistra. Její zrod císařská vláda dlouho utajovala, protože byl považován za neblahé znamení nebes, jež by mohlo podlomit vojenskou morálku. Když jsem si sopku prohlížel z protější, značně vyšší hory Uso, nijak mě neuchvátila. Připomínala pořádně kouřící haldu strusky u Ostravy.
Tenkrát jsem ovšem netušil, že stojím na další, dosud dřímající sopce. V roce 1977 Uso vybuchla, do hlubin se propadla horní stanice lanovky a v okolí napadalo sopečného popela nad kolena. Obyvatelé byli včas evakuováni, a ke ztrátám na životech nedošlo.
NEVYPOČITATELNÁ ASAMA
Sopky jsou nesmírně fotogenické hory. Nejen pro svůj zajímavý, většinou kuželovitý tvar, ale i pro zvláštní tajuplnou atmosféru dotvořenou barevnou škálou kouřových signálů, jimiž k potěše fotografa oživují jednotvárnou šeď svých svahů. Na několik japonských vulkánů jsem vylezl. Výstup na poklidně dýmající Meakan na ostrově Hokkaidó u jezera Akan nebyl nijak složitý, ale když se se mnou na okraji kráteru propadla zdánlivě pevná půda, od myšlenky prozkoumat dno kráteru jsem raději upustil.
Přístupové cesty k sopce Asama na středním Honšú u lázní Karuizawa jsou posety nápisy zakazujícími turistům výstup, protože tato rozložitá, dva tisíce pět set čtyřicet metrů vysoká hora se spolu se sopkou Aso na Kjúšú pokládá za nejnebezpečnější místo v Japonsku. Dovede se rozbouřit během několika hodin. Protože japonsky umím pouze mluvit, a nikoliv číst, a navíc jsem zvědavý, na horu jsem za čtyři hodiny vyšplhal. Kráter měřil v obvodu jeden kilometr a nejzajímavější byly jeho stěny – úplně kolmé. Na dno jsem pro unikající štiplavé dýmy nedohlédl. Činnost této sopky je pro vulkanology záhadou. Tak třeba v jednom roce bylo registrováno 70 výbuchů, jindy Asama mlčela půl století. K největší erupci, při níž bylo zničeno padesát vesnic a zahynulo 1200 lidí, došlo v květnu 1783. Láva prorvala stěnu kráteru a utvořila řeku dlouhou šedesát kilometrů. Obrovské skalní bloky byly vrženy na velkou vzdálenost. Ten největší vážil dvacet tun.
Podobnou katastrofu způsobil nedaleký vulkán Bandai v roce 1888. Všeobecně se myslelo, že jde o vyhaslou sopku, ale po několika nepříliš silných otřesech náhle explodoval vrchol hory. Kamení, popel a hlína pokryly široké okolí a zasypaly několik, už tlakem vzduchu pobořených vesnic. Zahynulo sedmdesát lidí. Balvany vyvržené sopkou přehradily dvě blízké řeky, vytvořila se nová jezera a celé území je nyní, po sto letech, vyhlášenou rekreační oblastí. Do dalšího výbuchu…
KRÁTER SEBEVRAHŮ
Svoji sopku má i Tokio. Leží na malém ostrově Óšima, šest hodin plavby z Tokijského zálivu, administrativně zahrnutém do hranic hlavního města. Sopka Mihara s vrcholem sedm set padesát osm metrů nad hladinou moře dýmá téměř neustále. Je přírodním majákem pro lodě mířící do Tokia. V určité době se stala módním místem pro sebevrahy, nejčastěji mladé milence, kteří skokem do kráteru řešili své osobní problémy. Jen v roce 1933 jich bylo napočítáno dvě stě. Místní policie nakonec dala umístit těsně pod okraj kráteru záchranné sítě.
V padesátých letech se sopka Mihara stala svědkem překonání rekordu jistého italského seismologa, který sestoupil dvě stě padesát metrů do hlubin sicilské sopky Stromboli. Dva odvážlivci se nechali spustit do kráteru v ocelové gondole zavěšené na laně. Až do hloubky sto padesát metrů byl vzduch poměrně čistý, v hloubce dvě stě třicet metrů spatřili na skalním výstupku kostru jednoho ze sebevrahů. Když gondola dosáhla hloubky čtyři sta dvacet metrů, dali muži signál k vytažení. Důvodem nebyla vzrůstající teplota, ale stále silnější kývání gondoly, jíž hrozilo rozbití o stěny kráteru.
HLUČNÉ VÝBUCHY “HODNÉ” SOPKY
I další ostrovy pod Óšimou jsou vulkanické, stejně tak japonská souostroví ztracená v dálavách Tichého oceánu: Kazan a Ogasawara. V jejich okolí se občas za mohutného bublání, rachocení a dýmání vynoří nové ostrovy.
Také na Kjúšú je mnoho sopek. Působivou dominantu třísettisícového velkoměsta Kagošima tvoří kužel Sakuradžimy (1118 m), která bouří velmi často. Její výbuchy jsou naštěstí spíše hlučné, než nebezpečné. Město od sopky odděluje záliv, ale i tak občas dopadá do ulic sopečný popel. Nejhorší výbuch nastal v roce 1914, kdy Sakuradžima vychrlila neuvěřitelné množství tří tisíc milionů tun lávy, zalila část mořské úžiny a vytvořila přírodní most, takže ostrov se stal poloostrovem. Obyvatelstvo bylo předem varováno, takže zahynulo “jen” třicet pět lidí. Při jiném výbuchu Sakuradžimy, v roce 1955, byl slyšet hluk na třísetkilometrovou vzdálenost a celé okolí tonulo po několik hodin v temnotách. Přesto i těsně pod sopkou žijí lidé. Zvětralá láva je nesmírně úrodná, a rolníci se mohou pochlubit rekordními výnosy. Ředkvičky tu mají velikost melounků!
STUDENÝ OBR
Jednou z nejzajímavějších japonských sopek je Aso. Její kráter je největší na světě – po obvodu měří 128 kilometrů. Tento obrovský kotel už dávno vychladl, zhruba před 130 tisíci lety, ale jeho stěny jsou v krajině dosud patrné. Pozůstatkem po někdejší rozsáhlé činnosti je hluboký kráter Nakadake, k němuž se dá dojet lanovkou anebo po silnici. Výbuchy této sopky jsou velmi prudké a nečekané. Po roce 1958, kdy zde zahynulo dvanáct turistů, bylo na okraji kráteru zbudováno několik betonových bunkrů. Občas jsou erupce tak silné, že poškodí lanovku, poničí její horní stanici, popelem zasypou parkoviště. V době, kdy nehrozí bezprostřední nebezpečí, lidé k sopce houfně putují, nakukují do kráteru a procházejí se po jeho obvodu. Relativní pocit nebezpečí zajišťuje návštěvnickou prosperitu, neboť i Japonci si rádi nechávají polechtat nervy.
Když jsem byl na Aso poprvé, neznal jsem její špatnou pověst a klidně přespal ve spacím pytli na okraji kráteru Nakadake, abych se ráno mohl pokochat pohledem do kráteru. Při další návštěvě o osm let později už jsem si to netroufl. Mezitím sopka několikrát prudce vybuchla a kráter změnil svoji tvář. Zmizely sirné fumaroly na stěnách, zato na dně kráteru modře svítilo malé jezírko, a kouř z hlubokého jícnu se valil daleko intenzivněji.
PEKELNĚ KRÁSNÉ DIVADLO
 Výbuch sopky Komatagake v rocce 1970. Sopka vybuchla nečekaně po osmatřisetileté nečinnosti. |
Výbuch sopky jsem zažil v Japonsku jen jedenkrát. Bylo to hned při mé první tamější návštěvě. Na severu ostrova Honšú, v pohoří Hačimantai, vybuchla nečekaně sopka Komagatake, dřímající nečinně posledních 38 let. S kamarády jsme do oblasti sopky dojeli autostopem během několika hodin poté, co jsme se dozvěděli o prvních erupcích, pak už nás čekal jen čtyřhodinový horský výstup. Blátivá stezka nás přivedla na hřeben hor, vysoko nad sopku, na kterou jsme se dívali ze vzdálenosti sotva osmi set metrů.
Úžasná, vzrušující podívaná! Každých pět nebo deset minut vyrazí z kráteru vysoký sloup dýmu, prachu a kamení doprovázený ďábelským rachotem. Svah hory obrácený na západ je už spálený a zalitý postupující lávou. Drobné ohně plápolají i na ostatních svazích hory. V jícnu sopky ve chvílích klidu pulzuje žhavé magma a přelévá se přes okraj. Při některém výbuchu se nám třese půda pod nohama. S blížícím se večerem vítr zesiluje a profukuje tenké větrovky. Zapadající slunce vykukuje v úzké štěrbině šarlatových mraků a rozpoutává neuvěřitelný ohňostroj barev. V dálce se leskne hladina jezera Tazawako. V šeru působí vulkán ještě hrozivěji a děsivěji. Někdy se z jícnu vyvalí se syčením jen tenký sloupec bílého dýmu. Jindy se ozve děsivý výbuch a žhavé sopečné pumy vyletí vysoko nad nás. Ve chvílích klidu slyšíme jemné odfukování sopečných plynů, praskot ohně, poryvy větru, skřehotání ptáků. Soumrak zakrývá svým hávem do dáli ubíhající hřebeny opuštěných hor a zůstává tu jen ohnivý vulkán…
