TEXT A FOTO: MARTIN SMRČEK
Necítím nohy, ale sbírám poslední síly a ploužím se i za pomoci rukou dál nahoru. Musím to dokázat, jinak byla celá snaha dostat se s rozedněním na horu, kam každý den směřují tisíce poutníků všech vyznání, marná. Vrcholek nejslavnější šrílanské hory Adam´s Peak, či po sinhálsku Srí Pada, se zdá od levného hotýlku na dosah.
Pravda, má poněkud strmé stěny, ale když na něj každoročně vylezou desetitisíce věřících, pro nás by to neměl být velký problém. „Potřebujete nejméně tři, lépe ale čtyři hodiny,“ radí mi před hotelem drobný prodavač zeleniny ve vesničce Dalhousie, kde přespáváme. To vím taky, udává to každá turistická příručka. Domorodý prodavač v prostém saroni obtočeném kolem beder mi sahá někam k ramenům a má směšně krátké nohy. „To uděláme za dvě,“ zaslechnu za sebou. „Přece nebudeme vstávat tak brzo, vždyť je to jen sedm kiláků…“ Dávám kamarádům za pravdu a pouštím výstup z hlavy. Před třetí hodinou ranní mě vyžene ze spacáku budík – je tma, v dáli na svazích hory vidíme dlouhé girlandy lucerniček jako v nějaké pohádce. Házíme na sebe teplé oblečení (na hoře je velká zima, radí průvodce), pečlivě chráníme nohy před odpornými pijavicemi (cestou jich je opravdu mnoho a mohou výstup velmi znepříjemnit, radí průvodce) a vyrážíme. Cesta je dobře značená, po upravené kamenité stezce klušeme vysokým tempem a předbíháme hloučky domorodců mířící stejných směrem. Nejméně tolik jich ovšem putuje opačným směrem, tedy dolů. Tomu moc nerozumím – trvala jim snad cesta na vrchol více dnů? Vyrazili již včera?
SVATÁ HORA
Adamova hora je nejznámějším vrcholem Šrí Lanky. Tyčí se do výšky 2243 (uvádí se také 2224) metrů a okolní rovinatou krajinu v provincii Sabaragamuwa převyšuje o pěkných pár stovek výškových metrů. V jejím okolí jsou rozlehlé hluboké lesy. Vrchol je už tisíce let cílem mnoha poutníků odlišných náboženství. Arabští námořníci dokonce používali vrchol hory jako maják, i když se nachází asi 70 km od pobřeží moře. Odedávna je velkou záhadou útvar na vrcholku hory, připomínající asi 180 cm dlouhý otisk chodidla. Lidé vždy hledali odpověď na otázku, kde se tady otisk vzal a co znamená. Křesťanská legenda vypráví, že Adamova hora byla prvním krásným místem, na které Adam vkročil potom, když byl vyhnán z ráje aby bloudil světem. Když dorazil k Adamově hoře, myslel, že je mu odpuštěno a že je opět v ráji. Jako výraz pokání pak po tisíc let zůstal stát na jedné noze a ve skále na vrcholu hory tak zanechal otisk svého chodidla. Buddhisté mají jiné vysvětlení – údajný otisk chodidla prý zanechal sám Buddha. Odtud sinhálské jméno hory Srí Pada (Posvátná stopa), nebo také Samanalkande, Motýlí hora, místo, kam létají motýli zemřít. Podle legend se prý Buddha přenesl na Šrí Lanku potom, kdy byl osvícen. Na nejvyšší hoře to chtěl oznámit nejmocnějšímu démonu – Samanovi, který tu vládl. Hinduisté zase věří, že za otiskem stojí jejich bůh Šiva. Stezka začíná pomalu stoupat. Ze tmy i od stánků se nesou monotónní motlitby. Podél stezky se objevují krámky s občerstvením, všudypřítomnou kolou, vařenou cizrnou, rýží a mnoha sladkostmi. Poutníci si zde mohou odpočinout, občerstvit se, získat energii žvýkáním betelového listu. Na cestě co chvíli narazíme na červené skvrny připomínající krev. Jde ale jen o šťávu z betelového listu, který se nejprve sežvýká a pak vyplivne. V každém stánku svítí žluté žárovky, které naší cestě dodávají neopakovatelný nádech pohádkového dobrodružství. Východ Slunce nabízí neobyčejnou podívanou. Hora vrhá takřka pravidelný stín ve tvaru trojúhelníku. Prvním, kdo absolvoval pouť na horu, byl král Vijayabahu I. (1058-1114). Ten také začal s budováním cesty pro ostatní poutníky. foto: Andy Fraser foto: profimedia.cz Objevují se první schody – na začátku jsou dlouhé i několik metrů, ale jak začne cesta strmě stoupat, zkracují se. Jsou stále vyšší a vyšší, rozhodně mnohem vyšší, než jaké se staví u nás. Nejhorší ale je, že skoro každý schod je jinak dlouhý, vysoký a nakloněný. Není možné jít pravidelnou chůzí, na každý krok se musíte soustředit, odhadovat vzdálenost, zdvihat nohy různě vysoko. Někde se neblaze podepsala dešťová eroze a schody sjely po svahu, jinde si stavitelé nedělali příliš problémy se správným sklonem, takže ranní rosou zmáčené kameny kloužou jako u nás v potoce. Naštěstí je podél cesty většinou zábradlí, o něž se lze opírat, přitahovat se a chytat se ho ve chvílích nouze. Je vedro, většina oblečení je zpátky v batohu. Nikde ani pijavička, sláva, průvodce se zase jednou netrefil. Po hodině se začínám obávat o zdar naší expedice. Rychlost skupiny výrazně poklesla, počet zdolaných schodů dávno překonal tisícovku. Naštěstí netuším, že jich mám před sebou ještě asi čtyři tisíce. Strmost cesty je značná, trochu se mi začínají třást kolena. Pravidelně odpočíváme. Dost mě rozhodí, když co chvíli míjíme stoupající i vracející se skupiny domorodců. Jsou mezi nimi ctihodní kmeti (a kmetky), děti, matky s kojenci na zádech, oblečení prostě a většinou naboso. Na svatou horu se přeci nesluší chodit v botách. Klidně se vracejí z vrcholu, jehož zdolání mi stále více připadá jako čirý nesmysl. Proč si zase něco dokazujeme?
STRÁŽCI POSVÁTNÉ STOPY
Vedle cesty stojí stan, v něm stoly, lavice, kuchař vaří časnou snídani „na vidličku“, má kolem sebe basy s nápoji, sudy s vodou. Jak to sem všechno dostal, mi nejde na rozum, ale protože mi do očí stéká pot, vidím vše rozmazaně a rozmazané jsou i moje myšlenky. Ploužím se podél okraje cesty a začínám pomalu rozeznávat obrysy vegetace dál, než kam dosvítí sporé žárovky osvětlující cestu. Za každou zatáčkou, za každým vrcholem čekáme konec. Jenže když se tam dodrápeme, linka světel ukazuje další pouť. Ke všemu občas zahlédnu světla ve tmě nad sebou, někde na stěně neviditelného kopce. Z malého přístřešku vystupují mniši a s nataženou dlaní žádají jakýsi milodar. Až později zjišťuji, že jde o strážce Posvátné stopy, kteří Malá dágoba ukrývá otisk Adamovy nohy. Nebo snad Buddhovy či boha Višnu? vybírají od věřících dobrovolné příspěvky na malou svatyni. Snažíme se zvýšit tempo, což musí připadat každému nezúčastněnému divákovi z řad domorodců jako značně komické úsilí. Čtyři vrávorající funící postavy a před nimi v neznámé dálavě vrcholek – cíl jejich snažení. V začínajícím šeru konečně zahlédnu jakousi bělavou stavbu, která stojí na samotném vrcholku Adamovy hory. Před námi je posledních sto schodů, sto nejhorších a nejdelších schodů, které jsem kdy musel v životě překonat. Kamarádi se před pár minutami odtrhli, našli v sobě více sil a už jsou asi nahoře. Bojuji o minuty ve snaze stihnout ten zatracený východ slunce. Přitahuji se za zábradlí, potichu mumlám nenávistná slova a proklínám celý svět. Konečně! Poslední schod a stojím na vrcholku plném lidí. Kdo si přivstal, ten už dávno zabral nejlepší místa, odkud je nejkrásnější výhled. Právě nyní mi to však je vcelku jedno. Po pár minutách se uklidňuji a začínám konečně vnímat svět kolem nás.
MEDITACE NA VRCHOLU
Je to nádhera. Nad obzor daleko na východě pomaloučku vyjíždí oranžový kotouč životadárného slunce. Dlouhatánské paprsky se zastavují a lámou přes všechny vrcholky, kopce a hory, které mu stojí v cestě. Ty za sebou nechávají temné stíny. Užívám si pocit absolutního štěstí a spojení s přírodou, teplo mi stéká až ke konečkům prstů. Je mi jasné, že ty hodiny utrpení za to skutečně stály. Stále ještě docházejí davy opozdilců, kteří vyrazili pozdě nebo prostě neměli tolik síly jako my. Obejdeme vrcholek, uděláme pár posledních obrázků a nakoukneme do dagoby, ve které je ukrytá nejcennější místní relikvie – otisk Adamovy nohy. V šeru vypadá jako kus kamene, snahu o pořízení fotografie rázně utne hlídající mnich. Mezi věřícími i turisty prochází několik mnichů s jakousi monstrancí a míří k dágobě, kde následuje bohoslužba, pozorně sledovaná asi stovkou věřících. Stejně jako každý den v roce po rozednění. Tak tudy sestoupil Adam na Zem potom, kdy byl vyhnán z ráje? A tady by měla být konečná kosmického výtahu, který bude dopravovat na orbitální stanici zásoby i vědce, jak to napsal ve svém románu Rajské fontány slavný Arthur C. Clarke? Proč ne… Stojím tak blízko nebi jako nikdy před tím, hora se vypíná vysoko nad okolní krajinu. V dálce vidím dokonce moře. Vydáváme se na sestup. „Dole jsme za půl hoďky, to bude hračka,“ utrousí kdosi. Při pohledu ze svahu mě jímá hrůza. Kameny kloužou, a i když nemusíme překonávat zemskou přitažlivost, o to více je nutno se soustředit, abychom se neskutáleli do údolí. Dávno vím, že cesta dolů je nejméně tak náročná, jako cesta vzhůru, ale vždycky na to zapomenu. Za půl hodiny zdoláme nejprudší svah, cesta se trochu narovná. Nohy bolí mnohem více než při cestě nahoru. U hotelu padáme do sedaček, dáváme si zasloužené pivo a děkujeme všem svatým, že to máme za sebou. Kopec ozářený ranním sluncem se na nás z dáli směje. „Víš, co bylo napsané na poslední ceduli na vrcholu?“ povídá mi kamarád při vzpomínce na sinhálské tabule lemující stezku. „Je to přece jasný: Za světla bych sem určitě nešel. Buddha.“
