Přísně utajované vojenské prostory a polygony. Za komunistů byla tato místa spolu se zakázaným pohraničím pro normálního smrtelníka absolutně tabu. Pak ale někdo náhle božsky lehce trhnul oponou, a dříve hermeticky střežená hranice se stala přes noc vyhledávaným cílem turistů. Na bývalé vojenské prostory se však nějak zapomnělo. A právě ty tvoří dnes skutečně poslední bílé skvrny na mapě republiky. Místa, kde je někde opravdu možno ještě dnes napsat: Hic sunt leones. Jenom místo těch lvů tu spíše narazíte na jiné nebezpečí: ve zdejších loukách, lesích, mezi skalami a na dnech rybníků a říček donedávna ležely a někde stále ještě leží tisíce granátů, min a raket. Jedním z takových neznámých prostorů je nejdříve československý, pak nacistický, pak zase československo-sovětský a nyní už jen český, ale pro řadového občana stále de iure nedostupný polygon Brdy.
BRDSKÉ ALPSKÉ VYHLÍDKY
Každého, kdo se podívá na mapu státu, musí zaujmout obrovská skvrna táhnoucí se už od konečné zastávky pražské městské dopravy téměř až k podhůří Šumavy. Jsou to Brdy, jedny z našich nejstarších hor a místo, jež je vojákům, kteří zde sloužili a slouží, jakož i trampům známé dodnes jako ostrůvek panenské přírody. Pro někoho může být i překvapením, že Brdy jsou naším nejvyšším vnitrostátním pohořím – jejich vrch Tok s 865 metry převyšuje i Milešovku. Z jen nepatrně nižšího vrchu Praha je díky vysílací věži, která se jako maják tyčí nad nedozírnými lesy, jeden z nejlepších panoramatických pohledů u nás. Dokonce i z jižního svahu, kde se kvůli kamenným morénám a strmosti nikdy neuchytil les, je možno spatřit nejúplnější panorama Šumavy – více jak 200 km dlouhé pásmo pohraničních hor, včetně Českého lesa a Novohradských hor. Za jasné viditelnosti je odtud vidět i Roklan a Javor, které jsou už v Německu. Za výjimečně čistých dnů je možné spatřit dokonce Alpy – z místa 60 kilometrů vzdušnou čarou od města Prahy! Naposledy se tak stalo v pátek 7. ledna 1994, kdy je odtud pozoroval známý skautský spisovatel a dnes asi největší znalec Brd Jan Čáka: „Pak jsem onen zázrak uviděl,“ vzpomíná na ten okamžik. „Nad hradbou Šumavy, ostře temně modře narýsovanou, vystupovala podstatně vzdálenější, ale skutečně velkolepá kulisa – vysoké hory, strmé, bělostné, ostře rozeklané štíty. Doma jsem si rozložil mapy a zjistil jsem, že to byl takřka tři kilometry vysoký Dachstein. Dobře se dal také identifikovat Gross Priel v pohoří Totes Gebirge, jenž vystupoval za naší Smrčinou.“
ZÓNY SMRTI
Do dvacátých let 20. století žily celé Brdy svým pomalým, nadčasovým způsobem života, až si kdosi vzpomněl, že stát potřebuje dělostřeleckou střelnici, protože ta stávající byla až u Malacek. Volba padla na Brdy, které měly tu smůlu, že byly jednak blízko Prahy, jednak se jednalo o ucelené pozemky, kde odpadaly problémy s vykupováním od drobných majitelů.
Tento záměr vzbudil v celé společnosti velký odpor. Na záchranu Brd vystupovaly okolní vesnice, Čs. botanická společnost, Umělecká beseda a další instituce. Ozvali se i umělci: mezi 150 intelektuály, kteří podepsali petice, byla taková jména jako Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Eliška Krásnohorská a další.
Svoje protesty připojili také hydrologové, kteří upozorňovali na to, že odlesnění velkých ploch těžce zasáhne srážkovou rovnováhu oblasti a přinese i zvýšené nebezpečí povodní. Každoročně se opakující záplavy na Litavce dokazují, že se ani moc nemýlili.
Vojáci si však prosadili svou. Přesto protesty veřejnosti nebyly zbytečné: donutily generály trochu se zkrotit. Původně se totiž plánovalo vykácení obrovského průseku přes celé hory a vysídlení všech vesnic uvnitř Brd. Odpor veřejnosti armádu donutil plány přepracovat, takže namísto této vize vznikly v lesích „jen“ tři velké dopadové plochy – Jordán, Tok a Brda. Také vesničky a osady zůstaly zachovány, a pokud se zrovna nestřílelo, mohl do brdských lesů, kdo chtěl. Plánované střelby byly předem oznámeny vybubnováním a na stožárech v okrajových vsích byly vyvěšeny červené prapory. První granáty byly na střelnici vypáleny 19. 5. 1930. Totální vysídlení starousedlíků a uzavření celých Brd pro veřejnost však později přece jenom přišlo – s Němci a posléze s bolševikem.
BRDY A VÁLKY
V průběhu věků se jich přes Brdy přehnalo kupodivu poměrně málo. Tehdejší armády odrazoval neprostupný terén – ještě v květnu 1945 při postupu na Prahu plánovali Američané vyhnout se Brdům klešťovitým obchvatem. Zdejší lesy tedy sloužily spíše jako úkryt pro obyvatelstvo před vojáky. Ani taková pustina však v roce 1421 neochránila mnichy z kláštera sv. Jana na kraji teslínských močálů před husity. To byla ale spíše výjimka. Pokud nepočítáme bitvu v údolí Lomnice v říjnu 1620, po které zemská armáda ustoupila až na Bílou horu, na další stovky let se Brdům duch smrti Azrael úspěšně vyhýbal. Tuto absenci si však o to důkladněji vynahradil ve 20. století.
Když bylo v době rostoucího ohrožení státu od sousedního Německa rozhodnuto budovat na hranicích betonové opevnění, byly na ploše Brda instalovány železobetonové desky, na kterých dělostřelectvo testovalo výdrž budoucího opevnění. Pro praktické zkoušky pevnostních zbraní a výcvik jejich posádek byl pak na ploše Jordán postaven kompletně vybavený pěchotní srub a několik pevnůstek vz. 36 a vz. 37. Je pochopitelné, že jejich stavba velmi zajímala německé špicly, kterým se v říjnu 1936 podařilo dokonce dostat až do těsné blízkosti pevností. O měsíc později si na Jordánu prohlédl ukázku výcviku i prezident Beneš.
Okamžitě po okupaci zabrali polygon Němci, přejmenovali jej na Kammwald a zakázali do něj jakýkoliv přístup. Původní střelnici dokonce rozšířili, takže obyvatelé Záběhlé, Padrtě, Kolvína, Skořic a dalších šesti obcí se museli vystěhovat. Nové bydlení si lidé museli sehnat sami. Kolvínský kronikář Muller popisuje tyto chvíle takto: „Jedno oko nebylo suché. Matky naříkaly a plakaly. I věrní psi pobíhali udiveně kolem povozů, ale běželi oddaně se svými chlebodárci do jejich neznáma.“
V noci na 29. dubna 1942 se v okolí vrchu Praha snesla z anglického letadla skupina padáků. Byly to dvě paraskupiny československých vojáků – sabotážní Intrastive a teroristický Tin, který měl za úkol zlikvidovat zrádce národa Emanuela Moravce. Několik mužů se při dopadu zranilo a z následného zátahu se jim podařilo uniknout jen za pomoci místních lidí. Většina z nich, jako například kompletně celá rodina Viktorů z Věšína včetně jejich ani ne patnáctiletého syna, byla za tuto pomoc popravena. V tu dobu se již v lesích kolem Třemšína začínaly budovat první zemljanky pro uprchlé ruské zajatce a české odbojáře, kteří vytvořili základ prvních partyzánských oddílů v Čechách. Málokdo ví, že brdské partyzánské hnutí patřilo už v roce 1943 k jedněm z největších ve střední Evropě. Za pomoci zrady se však Němcům podařilo počátkem ledna 1944 obklíčit jeho štáb u Kařezu a na čas tak pozastavit odboj v kraji. Mnoho partyzánů zahynulo v bojích, jako například hajní Koenigsmarkové, kteří se postavili gestapu na odpor jen s brokovnicemi. V severní oblasti Brdské vrchoviny, na Hřebenech, se však už od podzimu 1944 začaly vysazovat sovětské paraskupiny. Jejich činnost vyvrcholila v květnu 1945 osvobozením Dobříše a probitím se do Prahy, ale ještě předtím museli Rusové, Češi, Poláci, a dokonce Španělé projít mnoha boji, jak o tom svědčí například zapomenutý lesní hřbitov u Kuchyňky, pod Fabiánem nebo maličký partyzánský hrob na úpatí Plešivce. Těžké chvíle zažili i jejich krajané, kteří 25. 3. 1945 seskočili nedaleko vrchu Praha. Po zradě někoho z hájenky v Záběhlé byl jejich úkryt na vrchu Kočka obklíčen. Pouze dvěma Rusům se podařilo probít, památku zbylých sedmi připomíná zarostlý pomník na Červeném vrchu.
Válečné děje na Brdech uzavřelo české povstání 5. května 1945. Zatímco wehrmacht v lágru na Kolvínu se podařilo zajmout bez boje, jinde to bylo horší. Při obsazování krásného zámečku Tři Trubky, který před válkou hostil i Masaryka a teď sloužil polnímu maršálu von Brauchitsovi, došlo k několika přestřelkám. Jako památka na vraždu povstalce ze Strašic, který tu vykonával „vartu“, zde visí na kmeni obrovské douglasky pamětní deska. Nejtvrdší brdské boje o objekt vysílačky wehrmachtu na vrchu Praha však nepřipomínají žádné pomníky. Je to pochopitelné, protože se v nich kromě Příbramáků angažovali i američtí průzkumníci, hledající na tomto nejvzdálenějším místě svého postupu vhodný směr k útoku na Prahu. Němci zde navíc zrádně popravili českého parlamentáře, který přišel vyjednávat o kapitulaci. O něco jižněji došlo dokonce k ojedinělé situaci, když zde odpor esesáků likvidovali společně vedle sebe čeští povstalci, ruští partyzáni a američtí vojáci.
PO VÁLCE
Poté co se vláda věcí vrátila zpět do rukou českého lidu, se obyvatelé vystěhovaných vesnic mohli vrátit do svých domovů. Mnohdy je sice bylo nutno postavit úplně nově, ale víra, že teď už je před nimi jen šťastná budoucnost, znovu dokázala oživit nejen brdské chalupy, ale také místní krčmy, a dokonce i spolky ochotníků. Díky zkonfiskovanému majetku zrádců se sice vojenský prostor ještě zvětšil, ale nikdo nemohl tušit, že po komunistickém puči se brány prostoru opět neprodyšně uzavřou. Když v roce 1952 došlo k dalšímu rozšíření výcvikového prostoru o tankodrom Bahna u Strašic, obyvatelé Padrtě a dalších obcí se museli v průběhu pouhých dvanácti let vystěhovávat podruhé. Tentokrát ovšem navždy. Jejich obce navíc od německé okupace tankové pásy a dělostřelecká palba totálně srovnaly se zemí.
Malá naděje potomkům starousedlíků svitla v roce 1995. Tehdy se Svaz vyhnanců z Brd, založený v roce 1992, pokusil dostat od vlády zpět alespoň své pozemky. Narazil však na totální nezájem. Ve hře totiž byla údajně velká naleziště zlata právě pod jejich bývalými statky. Jak informovala Mladá fronta, Klausův kabinet se rozhodl vyhovět spíše zlatokopům než restituentům a zablokoval projednání armádní koncepce o budoucnosti vojenských výcvikových prostorů. Ministr hospodářství Dyba také vydal ještě předtím povolení soukromé firmě Greenwich Resources k průzkumu zdejších lokalit na přítomnost nerostů včetně zlata. Dybův úřad navíc tvrdil pozůstalým, že jejich rodiče byli za opuštění svých nemovitostí řádně odškodněni. Později se však ukázalo, že ministr argumentoval nacistickým zákonem a okupačním prováděcím předpisem, který Němcům sloužil k levnému tunelování československého státu. Další znehodnocení tohoto odškodnění navíc přinesla komunistická měnová reforma. Svaz se pokusil získat svůj majetek dokonce soudně, ale marně.
BRDY A TAJEMSTVÍ
Bezesporu největším brdským tajemstvím jsou skály. Je to zvláštní, ale ani na podrobných a utajovaných vojenských mapách nejsou zakreslena prakticky žádná z těchto výjimečných výhledových nebo alespoň estetických míst. Jejich existenci tak alespoň nepřímo prozrazují jména v mapách – Jindřichova skála, Hřeneny, Jezevčí skála, Chocholatá skála, Skládaná skála… Mnohé stěny a bělostná kamenná pole pak nemají ani takové štěstí. O jejich existenci například na vrchách Beran, Třemošná, Zavírka, v kaňonu Ledného potoka nebo na Koníčku se poutník dozví teprve v okamžiku, kdy rozhrne poslední větve hustých smrků nebo modřínů a před jeho očima se objeví vysoké stěny mrazových srubů. Pokud se sem ale chce někdo dostat, musí mít uši nastražené před hlídkami vojenské policie a musí také umět zacházet s mapou a buzolou. Před válkou byly na většině brdských skal zřízeny vyhlídky osazené zábradlím, lavičkami a dostupné po mnoha značených cestách. Dnes už je možno se kochat jenom z jedné brdské skály, ovšem té největší – Jindřichovy. Když se opatrně opřete o dosud zachovalé litinové zábradlí a pohlédnete směrem k severu, spatříte na obzoru nejen pyšné stěny Točníku a majestátní vrchol Zbirohu, ale na protějším svahu uvidíte vykukovat z moře lesů také jednu z našich nejhezčích zřícenin – hrad Valdek, na který, byť se nachází přímo u kasáren, už armáda turisty a trampy pouští. Jeho zdi a věže, obývané mnoha duchy a strašidly, si velmi oblíbil K. H. Mácha. Jindřichova stěna si už vyžádala i jeden lidský život – horolezcova pamětní deska je připevněna na skále přímo pod vyhlídkou.
Brdské skály v sobě také ukrývají mnohá kouzla a tajemství. Ve skalním útvaru severně od vojenského pásma má prý sídlo a postel i patron Brd duch Fabián. Jeho strýcem prý byl samotný Krakonoš. Možná právě po něm zdědil Fabián svoji slabost pro chudé lidi a snahu pomáhat jim. Na legendami prošpikovaném brdském Plešivci má dokonce svoji vlastní zahrádku, kde pěstuje vzácné léčivé rostliny. Nedaleko od ní je z Čertovy rozhledny, kterou prý vytvořil samotný ďábel, jeden z nejpůsobivějších pohledů na Brdy, které tu poutníkovi leží opravdu přímo pod nohama. Skoro se až člověku nechce věřit, že se nachází ve výšce ani ne 650 metrů. Spíše tu má pocit, jako by právě stál někde uprostřed hlubokých karpatských lesů a polonin. Nedaleko odtud je v houštinách ukryta skála Hadí královny, kde se vždy o poledni ukazuje toto obávané brdské zjevení.
Skály dokázali umně zabudovat do svých hradeb i Keltové, kteří zde vybudovali jedno z nejvýznamnějších oppid v Čechách. Stopy hradeb jsou na temeni Plešivce dodnes jasně patrné. Přímo pod skálou Hadí královny, jen kousek od skryté trampské studánky, najdeme v kamenném moři i nefalšovaný viklan.
Dalším brdským tajemstvím jsou téměř úplně zapomenuté pomníčky a křížky v močálech a houštinách, kde kdysi v „civilních“ dobách došlo k nějakému tomu pytláckému mordu nebo sebevraždě.
Skutečným brdským pokladem jsou ale lesy. I za vojenského panování nad krajem se místní lesníci snažili chránit co největší části lesa před kácením. I když jim několik smrští, které se přehnaly nad krajem, mnohé plány překazilo, podařilo se jim i bez rezervací uchovat na několika místech zbytky původního smíšeného pralesa. Snad nejzachovalejší ukázku nalezneme na bukovo-smrkových sutinách na Koníčku nebo pod skalami Kloboučku. Zdejší lesní loučka je skutečným rájem botaniků a brdskou pýchou, stejně jako je vrch Kočka pojmem pro paleontology. Byla zde totiž nalezena naše nejstarší živočišná zkamenělina.
Samostatnou kapitolu by si zasloužily také brdské lesní rybníky. Od těch nejmenších, jako je například Safírové jezírko na Plešivci, až po ty největší – dvojici Padrťských rybníků. Jejich rozloha, hejna vodního ptactva v rákosových bažinách v pobřežních močálech a hluboké lesy kolem nich jim dodávají ráz severských jezer.
Surrealistickým dojmem – zvláště na podzim – pak působí na poutníka pohled na odlesněné dopadové plochy Jordán, Brda a zvláště Tok, plné kráterů po bombách a dělostřelecké palbě. Ze země všude trčí zbytky leteckých raket, v houštinách podél dopadových zón se dodnes nalézají nevybuchlé bomby a miny a větrným pláním tu „vévodí“ stará pásová a kanonová výzbroj, sloužící kdysi jako terče. Přes léto jsou tyto prostory doslova rájem pro těch několik borůvkářů, odhodlaných se sem trmácet až z podhůří a riskujících, že šlápnou na nějaké nevybuchlé miny. Zdejší borůvky však dosahují skutečně „karpatské“ velikosti, takže při pohledu z blízka se domněle jednolitá zeleň mění v pařížskou modř. Na podzim pak zase tyto pláně naberou od vřesu barvu fialových koberců, mezi nimiž se obzvlášť majestátně vyjímá těch několik pokroucených smrků, které přežily cvičné palby. Vlivem nehostinného podnebí dosahují totiž svým tvarem a vzrůstem skutečně vysokohorských forem.
BRDY A TRAMPOVÉ
Ačkoliv se to při pohledu na dnešní mapu středních Brd, kde nenajdeme jeden jediný metr turistické značky, nezdá, v dobách před válkou – a to zde už fungovala dělostřelecká střelnice! – bylo území Brd prošpikováno jednou z nejhustších sítí značených cest u nás. Jejich celková délka dosahovala bezmála 400 km. I přes tuto úctyhodnou délku si však Brdy vždy uchovaly punc bohem zapomenutého kraje. Mezi prvními „cizinci“, kteří na počátku 20. století začali pronikat do brdských lesů, byli skauti a trampové. Ti první sem jezdili už od roku 1912. Svůj poslední tábor před nacistickým zrušením skautingu v létě 1939 měla u Padrťských rybníků i slavná Vodní pětka, jejíž členové stáli o několik let později u vzniku legendární odbojové Zpravodajské brigády. Zhruba od roku 1925 tu stavěli své osady, někdy s poctivými sruby, jindy jen jako zapadlá místa se slavnostním ohništěm, také trampové. Brdská varianta trampingu s sebou přinesla některé zvláštní tradice, nikde jinde nevídané. Jednou z takových specialit, které lze dodnes občas spatřit na brdských campech, je zvláštní tvar ohniště. Brdští trampové svá ohniště totiž nečistili od popela, ale naopak, takže když už bylo ohniště plné až po okraj, prostě jeho ochranný kruh navýšili další řadou kamení. Někde tak lze spatřit ohniště vysoká více jak metr a půl. Mezi nejznámější osady a trampská společenství patřila známá Brdská zimní armáda, vedená kamarády Packardem, Brochesem a Hobbardem. O jejích členech bylo známo, že dokáží v přírodě přežít i za těch nejhorších podmínek, bez ohledu na roční období, což dokázali svým přechodem Brd v zimě 1929 a tábořením u Padrťských rybníků. Jejich velitel a zároveň šerif osady Brdští supové Packard využil spolu se svým parťákem Brochesem svoje zkušenosti v odboji. Na „velký vandr“ na jaře 1943 do koncentráku v Mauthausenu byla ale i tato vytrvalost malá, a tak jejich památku dodnes připomínají na utajeném posvátném campu Zlaté dno jen dřevěné placky s malovanými a vypalovanými obrazy.
Další rána dopadla na tramping po „vítězném“ Únoru 1948. Pod tlakem policie tehdy zaniklo mnoho osad, jejichž členové buď emigrovali, nebo šli sedět. Někteří se pokusili svoje osady oficiálně přejmenovat na chatové spolky. Zůstalo jen tvrdé jádro, které před komunisty a „civilizací“ zalézalo stále hlouběji a hlouběji do lesů. Zde na Brdech to měli trampové o to horší, že se nacházeli ve vojenském prostoru. Jak ale říká eskymácké přísloví: „Vlk je nejlepším pastevcem sobů.“ Přežili tedy jen ti nejlepší, kteří se dokázali v lesích pohybovat naprosto nepozorovaně. Své o tehdejší době mohou vyprávět i členové kapely Greenhorns, kteří měli svůj původní camp v lesích nad Voznicí.
Po krátkém uvolnění v šedesátých letech přišlo další kolo štvanic v dobách normalizace. Trampové byli opět řazeni do škatulky „kriminální živly“ a jejich campy byly vypalovány, ničeny terénními náklaďáky, nebo dokonce likvidovány pomocí trhavin. Největší vlna státního teroru přišla mezi roky 1977–1986, kdy zaniklo mnoho starých campů v okolí budované raketové a radarové základny nad Dobříší. Policie zde měla usnadněnou práci – většina brdských campů totiž ležela buďto přímo, nebo v těsné blízkosti potoků, ze kterých se tehdy dalo bez problémů pít. Stačilo tedy jen jít proti proudu…
Tuto dobu přežilo jen pár campů, prozíravě postavených daleko od vody nebo na nenápadných místech, například už zmíněné Zlaté dno. Kolem těchto brdských veteránů se po pádu komunismu začala seskupovat nová trampská generace. I když „tržní“ hospodářství dává myšlence chlapského kamarádství a romantiky hry na kytaru u praskajícího ohně pěkně zabrat, existují i dnes oblasti, které je možno s klidným srdcem nazvat jako trampské republiky. Jednou z takových enkláv je Plešivec. Mezi skalami, ve kterých se ještě před 150 lety skrývala nefalšovaná loupežnická banda, zde už po mnoho let pořádají trampové své slavnostní výroční ohně. Při posledním ohni jedné z těchto osad, Bílá sova, se zde sešla skoro stovka trampů. Můžeme proto na tomto místě naše vyprávění o historii jednoho neznámého kraje uzavřít suchým konstatováním šerifa této osady: „Brdskej tramping je nezničitelnej!“
